Sedmidílná sága vypráví o událostech
slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Snad žádná jiná
historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní,
jako právě husitství. Ta doba je pro dějepisné líčení o to složitější, že obě
strany, katolická i kališnická, měly svým způsobem pravdu, ale obě současně
páchaly bezpráví. Snad poprvé se v naší literatuře objevuje dílo, které se
odehrává v obou znepřátelených táborech, aniž by jeden upřednostňovalo před
druhým. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého
příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud
proti sobě.
Poslední díl ságy představuje léta, kdy
se českým králem stal Vladislav Jagellonský, jemuž se postupně podařilo otupit
ostří nepřátelské zahraniční politiky, zvláště té papežovy. Nakonec byl z Čech
sejmut cech kacířství, neboť po desetiletích bojů byl utrakvismus uznán všemi
církevními autoritami. Husitská epopej tak dospěla ke svému závěru. Jenže místo
aby se domácí poměry uklidnily, začaly doutnat nové politické i sociální
konflikty. Postupně umírají starší členové rodu Prokopů a na jejich místo
nastupují jejich potomci. Ti však o ideálech svých rodičů vědí málo a hledají
si svůj svět. Svět středověké víry nahrazuje svobodomyslná renesance. Osudy
husitských generací rodu se uzavírají.
Husitskou epopej vydalo nakladateství
MoBa.
Ukázka
z knihy:
KAPITOLA
6
Sněm v Kutných Horách se měl konat ve
Vlašském dvoře. Bylo to místo nejen výstavné, ale také bezpečné. I když na
radnici měli momentálně převahu kališníci, mnozí bohatí němečtí těžaři stranili
katolíkům. A to nebylo radno podceňovat. Město doslova praskalo ve švech a
udržet pořádek bylo nad síly rychtáře a jeho biřiců.
Do města se sjížděli účastníci sněmu,
bylo jich mnohem více než na svatého Jiří v Praze. Šlo o hodně, a proto
stoupenci všech tří uchazečů o český trůn přivedli co nejvíce přátel, aby na
jednání podpořili jejich hlas. Ale nebyli tu jen oni. Na podzim se za Kaňkem,
na návrší k Čertovce, objevilo několik nových velice bohatých stříbrných žil.
Těžaři do Kutných Hor přivezli skoro stovku horníků z Durynska, z okolí se sem
seběhla spousta nádeníků, protože v nových těžebních jámách se platilo více než
jinde, o pracovní síly byla nouze. Přistěhovalo se také několik nových tesařů a
povozníků a také pár pobudů. Ti všichni obsadili levné ubytovny na předměstí a
šenkýři dávali nepokrytě najevo, že horníci jsou pro ně jako hosté důležitější
než zchudlý rytíř, který přijel na sněm. Kutné Hory žily ze stříbra, ne z proslovů zemských stavů. Kdo neměl ve městě přátele, hledal
střechu nad hlavou jen obtížně, i někteří velmožové museli vzít za vděk
ubytováním u sedláka v okolí nebo ve stanu před hradbami.
Markétka seděla u otevřeného okna a
spokojeně vdechovala teplé povětří, které venku vládlo. Ona s ubytováním
starosti neměla. Po babičce zdědila několik horních podílů, které ještě
rozmnožila nákupy za peníze investorů, které spravovala. A co víc, patřila k
těm těžařům, kteří věnovali peníze do průzkumu návrší pod Čertovkou. Na to
obětovala vlastní peníze a nyní tam měla těžební jámu. Nazvala ji z úcty k
babičce Markéta.
Protože musela kvůli správě majetku čas
od času do Kutných Hor zajet, koupila tu nedávno dům. Nebyl levný, i když byl
velice zanedbaný. Stál však v ulici, která vedla od rynku přímo ke kostelu
svatého Jakuba, jen pár desítek kroků od Vlašského dvora. Markétka nechala jeho
průčelí přestavět a v duchu německé módy ho teď zdobilo sedm plastik, které
alegoricky zobrazovaly křesťanské ctnosti.
Proti Markétce seděla v křesle její teta
z druhého kolena Barborka. I když jí už bylo pětašedesát let, stále se oblékala
jako rytíř, jezdila na koni, s chutí pila pivo a jediné, čeho litovala, byl
fakt, že už několik let s nikým nezkřížila svůj meč. Zvláště po loupežných
výpravách na druhou stranu Šumavy se jí stýskalo. Ale byla rozumná, věděla, že
má svůj věk a je jiná doba.
Přijela na sněm, protože díky svým zásluhám
o kalich měla právo se ho účastnit. Mladší rytíři se jí občas za zády
pošklebovali, ale ti starší na ni nedali dopustit. Její slovo mělo stále mezi
zemany na Klatovsku váhu.
„Já budu rozhodně podporovat Vladislava
Jagellonského,“ vykládala Barborka. „Jednak ho podporuješ ty, takže bych si
netroufla udělat něco, co by se ti nelíbilo. Třeba bys mne pak vykázala ze
svého domu, a co bych si v tomhle babylónu počala?“
Markétka neodporovala, znala ji a
věděla, že to je nejhubatější ženská, jakou znala. Když nic neřekla, Barborka o
poznání zklamaněji dodala: „A kromě toho, skoro celý život jsem bojovala za
kalich a teď bych se měla sklonit před tím papeženeckým bastardem z Uher?
Nikdy.“
„Jagellonec je taky katolík,“ upozornila
Markétka.
„Jistě. Ale bude to katolík jen tak na
ozdobu. Matyáš by chtěl poroučet, to myslím u Jagellonce nehrozí.“
„Copak ty ho znáš?“
„V životě jsem poznala spoustu Poláků,“
usmála se Barborka. „Pár mě jich i pomilovalo. Všichni to byli chlapi, co si
pyšně nakrucovali kníry, rádi se vytahovali, v posteli a s mečem to uměli, jen
co je pravda, ale nemají trpělivost a neumějí se přetvařovat. Naše panstvo
Jagellonce přechytračí, dej na mě. Vše zůstane při starém.“
„To ale není pro naši zemi dobře.“
„Je to dobře pro nás dvě, má drahá. A to
je důležitější, než zda se zase spojí země Koruny české. Co z toho budu mít já
doma v Běšinách?“
Markétka zamyšleně přikývla. Barborka
byla zvláštní, tuhle zemi rozhodně milovala a mnohokrát pro kalich riskovala
život, s klidem zabíjela Němce a loupila v Bavorsku, ale přesto nikdy
neopakovala fráze kazatelů či zemských úředníků o povinnostech k zemi a víře.
Byla svá a na život se dívala stejně prakticky, jako by připravovala polévku.
Jednou řekla: „Proč bych vařila něco jen proto, že to chválí náš děkan, když mi
to nechutná?“
„Máš asi pravdu,“ připustila Markétka,
„ale já na tom prodělám, ať zvolí kohokoli z těch tří. Nejspíše už brzy přijdu
o cla, která mi kdysi zastavil král Jiřík. Prachatice a Písek je hodlají
vykoupit a podle jakéhosi privilegia na to mají právo. Myslím, že na jihu je s
mými obchody konec.“
„A co Eliáš?“
„Přestěhuje se sem, do Kutných Hor. Bude
se starat o těžbu.“
„On?“ podivila se upřímně Barborka.
Eliáše dobře znala. Byl to veselý mládenec, který nádherně zpíval a hrál
divadlo. Neuměla si ho představit jako těžaře. Byl hodný a nerad komukoli
ubližoval. Jak sám říkal, byl stvořen k tomu, aby dával radost a nikoli smutek.
„Copak nemá manželku?“ připomněla trochu
netrpělivě Markétka. Snacha Ludmila byla naopak praktická a v rozumné míře k
jiným tvrdá. Litovala jen toho, že takový není její syn. Na Ludmilu se však
mohla spolehnout. Byla to její zásluha, že výběr cel na Zlaté stezce nevázl ani
v neklidných časech.
„Tady budou mít na sebe víc času,“
pokračovala o poznání laskavěji. „Chtěla bych už mít vnouče.“
„Víš, co je zvláštní?“ zasnila se
Barborka. „Nebýt našich snach, měly bychom se syny jen problémy. Chlapi jsou
jako děti. Potřebují, aby nad nimi pořád bděla ženská.“
Markétka přikývla a napadlo ji, že to
neplatí jen o dětech. Její manžel byl v podstatě stejný. Nebýt jí, kdo ví, jak
by skončil. Na královském dvoře rozhodně ne.
Městem se rozezněly zvony.
„Za chvíli sněm začne,“ řekla Barborka,
vstala a protáhla se. „Nechceš jít se mnou?“
„Mě to nudí,“ přiznala se poctivě
Markétka. „Zatím připravím něco dobrého k večeři. Pozvala jsem dva konšely.
Chtějí tě poznat.“
„Óhó, já budu mít nápadníky,“ zasmála se
Barborka, utáhla si opasek s mečem a vyšla na ulici.
Sněm v Kutných Horách začal v pondělí
dvacátého dne měsíce máje. Tentokrát šlo o jednání čistě stavovské, nebyl tu
kníže Jindřich Münsterberský, Albrecht Saský a samozřejmě ani Vladislav
Jagellonský. Také Matyáš Korvín zůstal v Jihlavě a čekal na výsledek. Sněm
hodlal znovu vyslechnout vyslance všech tří uchazečů o český královský trůn.
Jenže hned na začátku nastal formální
problém. Stoupenci Matyáše Korvína neuměli dát jasnou odpověď na otázku, zda
trvají na platnosti olomoucké korunovace, či zda jsou ochotni účastnit se
chystané volby. Tím by totiž popřeli platnost první Matyášovy korunovace, a to
si především Zdeněk Konopišťský ze Šternberka netroufl udělat. Snažil se proto
ožehavou věc obejít, ale utrakvistický tábor byl dobře připravený a nesmlouvavě
tlačil katolickou stranu ke zdi. Hádky zabraly následující dva dny.
Teprve ve středu dostal jako první slovo
vyslanec polského krále Dobiesław Kurozwecki zvaný Lubelczyk. Ani to se
neobešlo bez hádek, protože katolické panstvo žádalo, aby jako první hovořil
jagerský biskup Jan Beckensloer. Ale ani v téhle bezvýznamné věci utrakvisti
nemínili ustoupit. Na sněmu měli převahu.
„To nevypadá dobře,“ stěžoval si tiše
Jan Zajíc z Házmburka olomouckému biskupovi. Seděli společně na vyvýšeném místě
na pravé straně sálu, která byla vyhrazena pro stoupence Matyáše Korvína.
„Dávají Polákům okázale přednost.“
„To nemusí nic znamenat. Včera dorazil
Viktorín. Věřím, že jeho slova mohou rozhodnout. Co lepšího by si mohl král
Matyáš přát, než že se za něj postaví syn krále Jiříka?“
Jan Zajíc z Házmburka pokrčil neurčitě
rameny. Jako zemský sudí znal dobře české panstvo a tušil, že se jejich plány
začínají hroutit. Ale mlčel. Teď už se nedalo dělat nic, jen doufat, že polský
vyslanec udělá chybu. Nikdo z nich zatím netušil, co hodlá polský král českým
stavům nabídnout.
Dobiesław Kurozwecki byl rytíř, jakého
nebylo snadné přehlédnout. Měl nepoddajné světlé kštice, ve tváři ostře řezané
rysy a hluboký naléhavý hlas. Nepostavil se do čela sálu pod korouhev českého
krále, ale pomalu obcházel sálem, zastavoval se u jednotlivých hloučků a
kývnutím hlavy se zdravil s těmi, které znal. Přitom však stále hovořil.
„Ctihodní představitelé České koruny,
bratři! Ano, neváhám vás tak oslovit, cožpak nejsou naše jazyky skoro stejné?
Cožpak jsme byli v minulosti nepřáteli? Poláci stáli po boku Čechů a Češi
bojovali s námi proti společným nepřátelům. Nebyli to snad vaši stateční
předkové, kteří hledali v Krakově oporu a pomoc, když se postavili císaři i
papežovi? Byli jsme to my, kdo vám poskytl své vojenské oddíly, když se od vás
celý křesťanský svět odvrátil. Ano, jsme bratři. Jistě, byly mezi námi i
rozmíšky, ale v které rodině nejsou? Nikdy však mezi námi a vámi nebyla
nenávist a krev. Na rozdíl od Uher. Na rozdíl od Wettinů, Askánců či
Wittelsbachů. Jsme přátelé a modlím se spolu se svým vznešeným králem Kazimírem
za to, aby to tak i zůstalo. Rodina je silná jen tehdy, pokud táhne za jeden
provaz!“
„Zatraceně, co to vykládá?“ bručel
polohlasně Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Ale hned několik velmožů ho
okřiklo. Jak si rozmrzele všiml, byli mezi nimi i katolíci.
„Po matce Alžbětě Habsburské má syn
našeho krále Vladislav Jagellonský nárok na českou královskou korunu. Navzdory
tomu si své dědictví nevynucuje, jen žádá o vaše moudré rozhodnutí. Věří, že
jste mužové spravedliví a uvážliví. Současně se však ptá, zda víte o někom
jiném, kdo by měl stejný legitimní nárok jako on? Jeho slova jsou prosta
tyranství, on vám nehrozí, on s vámi nebojoval, jeho rytíři nedrancovali vaše
země jako uherský král, který se teď prohlašuje za vašeho ochránce. Zvažte
sami, čí slova jsou poctivá! A ptám se, jaký je Matyášův nárok na českou
královskou korunu, kromě jeho pýchy a tyranství?“
„Ano!“
„Správně!“
Dobiesław Kurozwecki obešel sál a teď
konečně stanul pod českou královskou korouhví. Pomalu za naprostého ticha
obhlížel sál a teprve po chvíli laskavě pokračoval: „Můj král je muž, který
hluboce věří v Ježíše Krista, a ujišťuji vás, že chrání každého, kdo je dobrým
křesťanem. Jedno, zda přijímá pod jednou či pod obojí způsobou. Všichni jsme
děti Boží a tak se bude k této zemi chovat i syn našeho vznešeného a slavného
krále Kazimíra. Veškerý vliv, který má náš vznešený král v kurii Svatého otce,
využije k tomu, aby ukončil spor mezi vaší zemí a papežem. Společně naplníme
odkaz vašeho zemřelého krále Jiřího. Neboť v evangeliích se praví, že povinností
dobrého vládce je raději zemřít, než by zradil Ježíše Krista a svůj lid. Král
Jiřík slova evangelia naplnil a náš král přísahá, že je naplní i on. Amen!“
V sále vypukla nepopsatelná vřava.
Polskému králi a jeho synu Vladislavovi provolávali slávu nejen ti, kteří stáli
na straně určené pro utrakvisty, ale i mnozí katolíci, zvláště z řad rytířského
a měšťanského stavu. Katoličtí páni posupně mlčeli.
I když měl teď podle dohody vystoupit
zástupce Albrechta Saského, téměř všichni to odmítli. A začali se přít, zda
vyslechnou vyslance Matyáše Korvína.
Tas z Boskovic se je snažil překřičet:
„Mějte rozum! Polský vyslanec hovořil vzletně, ale co vlastně slíbil? Nic. A to
málo, co řekl, myslel vážně? Snadno se slibuje, ale já Polákům nevěřím. Už
mnoho měsíců jednám s králem Matyášem a vím, že jen on bude respektovat naše
zemské svobody a víru. Jen on nás ochrání před nepřáteli. Jen on zajistí v naší
zemi znovu mír. Vyslechněme si prosím jeho vyslance a pak pochopíte, na čí
straně stojí pravda a milost boží!“
„To je urážka!“ zuřil saský vyslanec,
ale nikoho nezajímal. Bylo jasné, že proti sobě stojí jen dva kohouti. Nakonec
se zvedl a s hlasitými kletbami sál opustil.
„Ano,“ souhlasil za utrakvisty
velkomyslně Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nedokázal skrýt ironii, když říkal:
„Ať promluví Jeho Ctihodnost jagerský biskup. Rád si ho poslechnu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat