E-mail, který dostala Susan Faludiová roku 2004 od svého
otce, jí změnil život. V předmětu stálo „změny“. Od rozvodu rodičů byli spolu
ve styku velmi málo. Pamatovala si ho jako dokonalý příklad stereotypu
amerického muže z předměstí – vše kontroloval, občas býval násilnický, macho.
Najednou tam byly fotky ženy v halenkách, sukních a parukách. Osoba, kterou
Susan znala jako tátu Stevena, se stala Stefánií.
Začala objevovat někoho, koho vlastně znala velmi málo.
Prvotním podnětem byla zmiňovaná zpráva, že její 76 letý otec, mnoho let žijící
v Maďarsku, podstoupil operaci změny pohlaví. Rozhodla se sledovat toto
„tajemství“ až do svého dětství, s mnoha předchozími vtěleními jejího táty: do
amerického otce, alpského horolezce, bláznivého amazonského dobrodruha, židovského
uprchlíka budapešťského holocaustu, ale také ceněného experta na pro úpravy
fotek nakladatelství Condé Nast. V temné fotografické komoře nakladatelství
zdokonaloval obrázky krásných žen pro Vogue a Brides.
První znovu shledání se odehrálo v Budapešti, kam se rodačka
Stefánie vrátila po proměně poté, co valnou část života strávila ve Státech,
Dánsku a Brazílii, a byla to doslova holčičí konverzace o bižuterii a make upu,
Od roku 2008 Susan začala Stefánii navštěvovat pravidelně, učila se maďarsky a
věřila, že přeměně napíše způsobem pochopení…
Susan Faludiová se narodila v roce 1959 v newyorském
Queensu. Vystudovala Harvardskou univerzitu. Stala se novinářkou, psala pro mj.
The New York Times, Miami Herald, Atlanta Journal Constitution, San Jose
Mercury News a The Wall Street Journal. V roce 1991 získala Pulitzerovu cenu v
kategorii Explanatory Journalism. Kniha Temné komora byla na tuto cenu
nominována, v roce 2016 vyhrála Kirkus Prize a New York Times Book Review ji
zařadil mezi deset nejlepších knih roku.
Česky – v překladu Silvie Mitlenerové – knihu vydává MoBa.
Ukázka z knihy:
Jednoho odpoledne jsem pracovala ve své pracovně doma v
Portlandu v Oregonu, skládala jsem do krabic poznámky z předchozího psacího
snažení, knihy o maskulinitě. Na zdi přede mnou visela zarámovaná černobílá
fotografie, kterou jsem si nedávno koupila a která zachycovala bývalého vojáka
jménem Malcolm Hartwell. Fotografie byla součástí výstavy na téma „Co je to být
mužem?“ Oslovení byli vyzváni k vytvoření vizuální odpovědi a sepsání
doprovodného prohlášení. Hartwell, urostlý muž v pracovních botách a teplácích,
se protahoval před svým Dodgem Aspen v póze holek od motorek, ruku v rukavici
na mohutném boku, nohy překřížené, kotník přes kotník. Rukou psaný popisek,
doplněný okouzlujícími netknutými překlepy, sděloval: „Muži se nedokážou
přiblýžit svojí ženckosti.“ Dala jsem si pauzu od krabic, abych si
zkontrolovala e-maily, a našla jsem novou zprávu:
Pro: Susan C. Faludi
Dne: 7. 7. 2004
Předmět: Změny.
E-mail byl od mého otce.
„Milá Susan,“ začínal. „Mám pro Tebe nějaké zajímavé
novinky. Rozhodla jsem se, že už mám dost toho vydávání se za agresivního
mačistického muže, jímž jsem uvnitř nikdy nebyla.“
To oznámení mě tak úplně nepřekvapilo – nebyla jsem jediná,
koho táta kontaktovala se zprávami o znovuzrození. Další člen rodiny, který
tátu léta neviděl, nedávno obdržel telefonát vyplněný blábolením o pobytu v
nemocnici, o návštěvě Thajska. Hovoru předcházel zcela z nebe spadlý e-mail s
přílohou: fotografií táty před rozvětveným stromem – na sobě bleděmodrou košili
s krátkými rukávy, která vypadala spíš jako halenka. U krku měla decentní
volánek. Foto neslo popisek „Stefánie“. Následující telefonický vzkaz od táty
byl stručný: „Stefánie je nyní skutečná.“
E-mail s informací pro mne byl podobně lakonický. Jedna věc
se nezměnila: moje táta fotografka stále upřednostňovala obraz před psaným
slovem. Ke zprávě byla přiložená série podobenek.
Na první stojí táta na nemocniční chodbě v jemné halence bez
rukávů a červené sukni, vedle (jak sděloval popisek) „dalších post-op děvčat“,
dvou pacientek, které také procházely tím, co nazývala „změnou s velkým Z“.
Thajská sestřička v uniformě drží tátu za loket. Popisek zní: „Po operaci
vypadám unaveně.“ Ostatní fotky byly pořízeny před „opkou“. Na jedné sedí táta
v hustém mlází a předvádí paruku s ofinou obarvenou hennou a tutéž bleděmodrou
halenku s volánkem u krku. Popisek zněl: „Stefánie ve vídeňské zahradě.“ Je to
zahrada majestátní vily rakousko-uherské císařovny. Táta byla dlouho fanynkou
středoevropské šlechty, obzvlášť císařovny Alžběty – neboli „Sissi“ –, manželky
císaře Františka Josefa, která byla známá jako „strážný anděl Uher“. Na třetím
obrázku má táta platinově blonďatou paruku – délka po ramena, s padesátkovým
nádechem, dále bílou volánkovou blůzku, další červenou sukni se vzorem bílých
lilií a bílé sandály na podpatku, které odhalují nalakované nehty na nohou. Na
poslední fotce nadepsané „Na túře v Rakousku“ stojí táta před svým Volkswagenem
Camper v pohorkách, džínové sukni a paruce s pážecím účesem, u krku uvázaný
puntíkovaný šátek. Póza: ruka na vytrčeném boku, překřížené nohy v
punčocháčích, kotník přes kotník. Vzhlédla jsem k fotografii na zdi. „Muži se
nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“
E-mail byl podepsán „S láskou od Tvého rodiče, Stefánie.“
Byl to první náznak komunikace, který jsem od svého „rodiče“ obdržela za celá
léta.
Táta a já jsme spolu čtvrt století prakticky nemluvili. Jako
dítě jsem mu odmlouvala a později jsem se ho bála, a než jsem dospěla, rodinu
opustil. Nebo spíš byl donucen opustit – mou matkou a policií, po období
vzrůstajícího násilí. Přes naše dlouhé odcizení jsem si myslela, že chápu dost
z otcovy povahy, abych měla ponětí o takto silných sklonech. Neměla jsem žádné.
Jako dítě, když jsme žili společně v „koloniálním“ řadovém
domě v předměstské zástavbě v Yorktown Heights, hodinu jízdy severně od
Manhattanu, jsem vždycky vídala tátu uplatňovat mužské privilegium. Zdálo se,
že se nadchnul pro život domácího despoty – tvrdošíjného a nepružného. V
posledním roce našeho rodinného života došlo i na krev. Jedli jsme, co chtěl
jíst on, cestovali jsme, kam chtěl jet on, nosili jsme, co on chtěl, abychom si
oblékali. Rozhodnutí ohledně domácnosti, větší či menší, se musela nejdříve
setkat s jeho souhlasem. Jednoho večera, když moje matka navrhla, že by se
ucházela o částečný úvazek v místních novinách, vyjádřil své falokratické
názory obzvlášť jasně: smetl nádobí od večeře na podlahu. „Ne!“ zařval a uhodil
pěstmi do stolu. „Žádnou práci!“ Odjakživa, co si pamatuju, vládl jako povýšený
patriarcha, panovačný a autokratický, ačkoliv zůstával šifrou, záhadný pro
všechny kolem.
Přes jeho drobnou postavu jsem ho znala také jako drsného
zálesáka: horala, horolezce, ledolezce, námořníka, jezdce na koni, dálkového
cyklistu. S příslušnými oděvy: špacírštokem, bavorskými turistickými pumpkami,
alpskou kuklou, lezeckým úvazkem, jachtařskou čepicí, anglickými rajtkami. Při
mnoha těchto aktivitách jsem mu dělala doprovod, čím dál rozmrzelejší, jak jsem
dospívala – kormidelník jeho kapitánovi na plachetnici Klepper, kterou si
postavil, nerovný parťák na jeho víkendových výpravách na Shawangunské útesy,
druhý cyklista na jeho přejezdech Alp na kole, asistentka při stavění stanu
během bivakování v Adirondackých horách.
Což všechno vyžadovalo obrovské množství hodin tréninku,
cestování, sdílení stísněných ubikací. Ovšem moje vzpomínky na tyto troufalé
podniky jsou téměř nulové. O čem jsme mluvili za těch dlouhých zimních večerů,
kdy byl stan postavený, dřevo na podpal nasbírané, konzervy rozpáčené švédským
armádním nožem, který táta vždycky nosil v kapse? Potlačovala jsem všechny tyto
chvíle mezi čtyřma očima otce a dcery, nebo se prostě neodehrály? Rok za rokem,
od jezera Mohonk k Luganskému jezeru, z Apalačských hor na Zermatt, jsme
slaňovali a křižovali, vázali sedáky a balili loďáky. Ale nedokážu říct, jestli
se mi za všechny ty časy ukázal v pravém světle. Působil soustavně v utajení,
za zdí, kterou si sám postavil, pozorovatel zpoza jednosměrného zrcadla ve své
hlavě. Nebyl to přátelský dohled, aspoň ne pro teenagerku toužící po soukromí.
Někdy jsem ho považovala za špiona se snahou vetřít se do našeho domáckého
kruhu, připraveného udělat cokoliv, co bylo třeba, aby se vyhnul odhalení. Přes
všechnu svou agresivní dominanci zůstával jaksi neviditelný. „Jako by tady
nikdy nebydlel,“ řekla mi matka následujícího dne poté, co odešel z našeho domu
nadobro, po dvaceti letech manželství.
Žádné komentáře:
Okomentovat