Hubert Wolf: Případ Sant’Ambrogio

V roce 1998 zpřístupnil papež Jan Pavel II. tajný archiv Kongregace pro nauku víry, pokračovatelky římské inkvizice. O rok později se do studia těchto archivních materiálů pustil církevní historik a profesor münsterské univerzity Hubert Wolf. Výsledkem jeho dlouholeté práce se mj. stala historická studie Případ Sant’Ambrogio, která poprvé vyšla roku 2013.

Autor na základě analýzy dokumentů tajného inkvizičního procesu z počátku šedesátých let 19. století zrekonstruoval příběh odehrávající se poblíž sídla papeže v jednom z římských ženských klášterů na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století. Zde byl po dlouhá desetiletí pěstován kult údajné světice Marie Agnese Firraové, který přerostl do organizovaného psychického, sexuálního i jiného zneužívání novicek a řeholnic. Manipulace probíhala mj. prostřednictvím falešných zjevení, domnělých mystických dopisů psaných Pannou Marií apod.

Hlavní hybatelkou celého inkvizičního procesu, probíhajícího dva roky a před veřejností dokonale utajeného, byla kněžna Katharina von Hohenzollern-Sigmaringen. Tato urozená a zbožná šlechtična se do kláštera uchýlila s cílem uklidnit svou duši a ukrýt se před nelehkým osudem, ale záhy zjistila, že je ohrožena nejen její mravnost, ale také život. Přes prvotní nadšení a odhodlání zůstat v klášteře natrvalo brzy zjišťuje, že za uzavřenými zdmi se odehrávají zločiny kriminální, náboženské i mravní povahy. Hlavní iniciátorkou je zástupkyně abatyše Maria Luisa. Tato krásná mladá a ctižádostivá žena má na svědomí několik lidských životů, organizuje pod záminkou náboženského zasvěcení každodenní sexuální orgie a nechává se uctívat jako světice. Před kněžnou se postupně odhalují další a další zločiny, nenachází však zastání ani u představené kláštera, ani u zpovědníků, kteří jsou do skandálu také zapleteni. V podstatě nemá šanci uniknout a musí čelit travičským pokusům nedotknutelné světice Marie Luisy.

Několikaletá badatelská práce autora vyústila v obsáhlou a poutavou studii s prvky detektivního románu podloženou četnými archivními materiály a výpověďmi očitých svědků i obviněných. Případ Sant’Ambrogio není omezen jen na klauzuru samotného kláštera, ale odhaluje také pozadí zločinů a postupně před čtenářem otevírá mnohem širší a závažnější souvislosti, v nichž hrály nemalou úlohu také vysoce postavené církevní osobnosti.

Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. Jedná se například o knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše) a Konklave. Die Geheimnisse der Papstwahl (2017, Konkláve. Tajemství papežské volby).

Případ Sant’Ambrogio z německého originálu přeložil Lubomír Kotačka. Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Maria Luisa Ridolfiová byla zřejmě svrchovaně sebevědomá a atraktivní mladá žena. Mnozí vyprávěli o její mimořádné kráse a jejím šarmu, jímž si dovedla získat lidi. Maria Luisa si byla svého působení na muže i ženy plně vědoma a svých půvabů cíleně využívala. Toho Americana si jednoduše otočila kolem prstu a s vysoce vzdělaným teologem Josephem Kleutgenem strávila nejen noc v posteli, nýbrž dohnala jej dokonce k tomu, že její krásu kladl na roveň půvabu Bohorodičky Marie. Nešlo však pouze o erotickou přitažlivost, Maria Luisa měla zvláštní charizma, jemuž se jen málokdo dokázal ubránit. Vždyť i jinak nepříliš snadno roznítitelná kněžna Katharina von Hohenzollern jí byla zpočátku zcela uchvácena.

Maria Luisa pocházela z prostých poměrů, jimž chtěla vstupem do kláštera uniknout. Jako mladá dívka byla tehdejší abatyší Sant’Ambrogia sexuálně zneužívána a bezprostředně poté začala se svými vizemi a extázemi, jež postupně nabývaly na intenzitě. Zda u těchto nadsmyslových projevů šlo o reakci na právě prožitou špatnou zkušenost, lze stěží posoudit. Nasvědčuje tomu fakt, že zjevení Panny Marie bylo častým průvodním projevem „syndromu chudoby, závislosti, nemoci, sociálního vyřazení, případně bolestného zážitku vyvolaného tělesným nebo duševním úrazem“. Například u stigmatizované vizionářky Marie von Mörl se mystické jevy objevily po ztýrání jejím otcem. Jedny své tělesné potíže, v daném případě silné bolesti hlavy, Maria Luisa sdílela s jinými extatickými ženami, například se „spolutrpitelkou“ Annou Kateřinou Emmerichovou. Maria Luisa si s tím ovšem poradila po svém. „Řeči extatického těla“ využila nejen jako „ženské strategie zvládání krize“ a jako „formy vyjádření prožitého utrpení“, nýbrž zcela vědomě k záměrné manipulaci bližních.

Maria Luisa už nechtěla trávit život na jeho stinné straně, nechtěla už patřit k prohrávajícím. K tomu, aby pomocí příkladů z dějin ženské mystiky vystupovala jako řeholnice s přímým spojením k Bohu a jiným nebeským osobám, neměla daleko, protože nadpřirozené úkazy byly v S ant’Ambrogiu tak jako tak na denním pořádku. Kryta nebeskou autoritou mohla Maria Luisa své mocenské nároky prosazovat nejprve uvnitř kláštera, posléze však i venku, v jistých kruzích papežské kurie. Díky svému přímému spojení s nebeskými mocnostmi byla Bohu blíže než kterýkoli kněz, biskup, a dokonce papež.

Na pochybnosti posvěcených mužů měla vždy v pohotovosti námitku: Mluvila o tom Matka Boží bezprostředně i s tebou? A jakkoli to vypadá přímo bláznivě, Maria Luisa měla se svou ženskou mystickou strategií u hierarchicky organizované, klerikální mužské církve úspěch.

To, že jí teologové a kardinálové skutečně věřili, lze pochopit jedině na pozadí katolicismu prosyceného touhou po zázracích, jaký panoval v Římě v druhé polovině 19. století. V apokalyptickém ovzduší vyvolaném pokračujícím scvrkáváním církevního státu a hrozícím obsazením Říma oddíly italského národního hnutí se každou chvíli počítalo se zásahem nebeských mocností do pozemského dění na ochranu papeže a kurie. A samozřejmě i papež, tak jako nemálo jeho současníků, věřil téměř každým dnem, že nastane nějaký zázrak.

Jenže Maria Luisa chtěla ještě víc. Nestačilo jí ovládat prosté zbožné ženy v Sant’Ambrogiu a využívat k tomu i několika duchovních. Chtěla založit něco trvalého, jež by zůstalo navždy spojeno s jejím jménem. A tak v ní uzrál plán, že se stane novou matkou zakladatelkou jako Agnese Firraová, za tím účelem založí nový klášter jako pobočku Sant’Ambrogia a stane se jeho abatyší. K tomu však potřebovala peníze, mnoho peněz, a protekci vlivných církevních hodnostářů.

Patří k tragice tohoto příběhu, že už samotná příprava nového kláštera, který se měl stát jejím mistrovským dílem, skončila pro krásnou mladou řeholnici katastrofou. Díky kardinálu Reisachovi se totiž ukázal na obzoru zdroj peněz, jejichž pomocí by se stavba pobočky Sant’Ambrogia dala financovat. Katharina von Hohenzollern byla zámožná a svůj vdovský důchod vložila do zvláštního klášterního fondu. Matka Boží k tomu rovnou napsala odpovídající dopis: „Princezna musí být má.“ Nikdo však nepočítal se zcela odlišnou mentalitou vzdělané německé šlechtičny. Kněžna prohlédla, co Maria Luisa chystá. Následkem byly travičské pokusy a nakonec proces před Svatým oficiem.

Církevní hodnostáři, kteří dříve lpěli na jejích rtech a ňadrech a uctívali ji jako živoucí světici, nechali Marii Luisu na holičkách. A před mužským soudcovským sborem Svatého oficia uspěli, tvrdíce, že byli oklamáni, a využívajíce obrannou strategii, jež se mohla opřít o běžná klišé týkající se žen: co jiného se přece dalo čekat od toho slabého pohlaví, od Eviných dcer, jež se tak snadno nechají svést ke zlému a samy ještě muže svádějí? Přitom ti mocní hodnostáři – kardinál protektor, kardinál kurie a zpovědník – museli od začátku vědět, oč tu jde. Bylo jejich povinností jako duchovních rádců se zneužitého dítěte ujmout a věnovat mu lidskou a náboženskou péči a pomoc. Namísto toho byla nyní ona jediná potrestána za vše, čeho by se nemohla dopustit, kdyby nebylo falešné důvěřivosti církevních představitelů, zatímco velební pánové z celé věci vyšli jen s minimálními následky.

Nesmí se ovšem zapomínat na to, že před světským soudem by Marii Luise jako několikanásobné vražedkyni hrozil trest smrti. I v církevním státě bylo podle tamějšího trestního zákoníku v 19. století „každé úmyslné a předem uvážené zabití“ trestáno smrtí. Travička by v žádném případě nemohla počítat s polehčujícími okolnostmi, spíše naopak: zatímco běžný trest smrti byl prováděn stětím, u vraždy jedem se počítalo se zostřením trestu – odsouzenec byl usmrcen výstřelem do zad.

Krev duchovních a řeholníků či řeholnic však zpravidla prolita nebyla. V církevním státě jim bylo uděleno takzvané privilegium fori, podle něhož při provinění trestněprávní nebo občanskoprávní povahy nesměli být souzeni světským soudem. Pouze ve velmi řídkých případech byli vydáni světské soudní moci a popraveni, jestliže v případě kacířství odvolání zvlášť tvrdošíjně odmítali, případně když spáchali hrdelní zločin a z duchovního stavu byli vyloučeni. Ostatně pozornost inkvizičního soudu se nesoustřeďovala na hrdelní zločiny, nýbrž na kacířství, přičemž na vraždy a vražedné pokusy se nahlíželo jako na jakési vedlejší delikty zaviněné falešnou vírou.

© Verlag C.H.Beck oHG, München 2013

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Lubomír Kotačka, 2017

ISBN 978-80-7260-351-0