George Steiner: Skutečné přítomnosti (Je něco v tom, co říkáme?)

V této knize se setkává estetika, teologie, lingvistika, literární teorie a filozofie, ale přitom (jako u Steinera vždy) nejde o suchopárnou teoretizaci předem vytčeného problému, nýbrž o vášnivou, dobrodružnou intelektuální cestu líčenou téměř básnickým jazykem.

George Steiner (*1929) je americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel. Jeho celoživotním zájmem je vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holocaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou např. In Bluebeard‘s Castle (1971), After Babel (1975, česky Po Bábelu, Triáda 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky Host 2011).

Přeložili Michal Kleprlík, Ondřej Hanus a Sylva Ficová. Frontispice Jindřich Zeithamml. Vydalo nakladatelství Dauphin, které letos slaví 25 let existence. Stejné nakladatelství souběžně vydalo i soubor Steinerových esejů nazvaný Knihy, které jsem nenapsal.

Ukázka z knihy:

Zvyklosti a hodnoty, které v dnešních západních konzumních společnostech převažují, jsou pravým opakem těch, které vyznává imaginární společenství bezprostřednosti. Vládne sekundárnost a parazitismus. Gramotná část lidstva je tiskem, rozhlasem či televizí denně bombardována miliony slov o knihách, které nikdy neotevře, o hudbě, kterou nikdy neuslyší, a uměleckých dílech, které nikdy nespatří. Vzduch zahlcuje neutuchající šum estetických komentářů, živě vysílaných soudů a předpřipravených kázání. Diskuze o umění, literární reportáže, hudební recenze či baletní kritiky jsou podle všeho z větší části pročítány, nikoli čteny, slyšeny, nikoli poslouchány. Účinek je nicméně naprosto protikladný oproti onomu niternému, osobnímu prožitku a pohlcení, které pojmenoval Ben Jonson. Jen máloco je skutečně „vstřebáno“ – většina je jen „strávena“.

Na úrovni kriticko-akademické interpretace a hodnocení je objem sekundárního diskurzu nezbadatelný. Nedokážou ho postihnout ani počítače a elektronické databáze. Žádná bibliografie není aktuální. Záplava knih a kritických esejí, vědeckých článků, sborníků a dizertací, které jsou v Evropě a Spojených státech dennodenně produkovány, se podobá přílivové vlně. V „humanitních oborech“ – což je obecný pojem, pod nějž řadím literaturu, hudbu a umění společně s všeobsáhlostí hermeneutického a normativního bádání, jemuž dávají vzniknout – je jejich počet bezmála groteskní.

Následující shrnující příklady uvádím proto, že čtenář-konzument, který se nepohybuje v akademických, uměleckých či hudebních sférách, nemá o rozměrech této produkce nejspíš tušení.

Jen v oblasti moderní literatury vzniká na ruských a západních univerzitách zhruba třicet tisíc dizertací ročně. Průměrná univerzitní knihovna má ve svém fondu asi tři až čtyři tisíce humanitně zaměřených periodik. Patří mezi ně odborné a kritické časopisy věnované poezii, dramatu a próze, muzikologické a hudebně kritické časopisy, čtvrtletníky a periodika pro výzkum historie a kritiku výtvarného umění. Množí se periodické publikace věnované teoretické a formální estetice. Těch několik tisíc učených společností, specializovaných asociací, spolků literárních historiků, muzikologů, přátel krásné literatury, kunsthistoriků, studentů baletu, divadla, toho či onoho architektonického stylu, historie a sémiologie filmu, které najdeme na seznamech UNESCO a které publikují výstupy z bádání ve svých vyvolených oborech ve více či méně oficiální a standardizované podobě, jsou pouhou špičkou ledovce. Žádný počítač nevytvořil rejstřík zpravodajů, každoročně vznikajících záznamů či zápisů ze setkání, která oslavují ten či onen obřad výkladu.

Pokud jde o významné postavy nebo díla, jejich interpretační a kritické „pokrytí“ – vskutku příhodné slovo – nelze vůbec vyčíslit. Nejúplnější dostupná bibliografie knih a článků o Geothově Faustovi má čtyři objemné svazky. Byla neúplná už v době, kdy vyšla, a dnes je zastaralá. Odhaduje se, že od konce osmdesátých let osmnáctého století vyšlo asi pětadvacet tisíc knih, esejí, článků, příspěvků ve sbornících z kritických a odborných konferencí či dizertací o skutečných významech Hamleta. Žádný existující soupis komentářů, výkladových a kritických článků věnovaných filozofických, strukturním či kontextovým aspektům Dantovy Božské komedie nelze považovat za vyčerpávající. U příležitosti stého výročí úmrtí Victora Huga v roce 1985 se konalo na pětatřicet odborných konferencí. Sborníky z nich postupně vycházejí.

Avšak i méně významné figury a současní spisovatelé, umělci, jejichž skutečný význam je dosud diskutabilní, se stávají předmětem obsáhlé akademicko-kritické diskuze. Ještě před založením časopisu a zpravodaje věnovaného výhradně Faulknerovi bylo o tomto autorovi napsáno více než tisíc odborných článků a diplomových prací či dizertací. Komentáře o Ezru Poundovi či Samuelu Beckettovi vznikají jako na běžícím páse. Myšlení a vnímání je napadeno elitářským běsněním sekundárního diskurzu.

Období a kulturní ovzduší, v nichž dominuje exegeze a kritika, se nazývají jako „alexandrinská“ nebo „byzantská“. Tato přízviska odkazují k převaze gramatologických, edičních, didaktických, slovníkových a soudcovských technik a ideálů nad jakoukoli skutečnou básnickou či estetickou tvorbou v helénistické Alexandrii a v pozdně antické a středověké Byzanci. Jsou dokladem imperialismu z druhé a třetí ruky. Jméno žádné dnešní metropole nemůže vystihnout poměry panující v Alexandrii či Byzanci. Možná že naše doba vejde do dějin jako věk marginalistů, duchovních na trhu.

Jaké to má příčiny? Mohu-li si pro přirovnání vypůjčit Homérův mýtus o chaosu a plýtvání, kdo otevřel Aiolovy měchy? Nejsem si jistý, jestli existuje uspokojivá odpověď.

Duch naší doby je duchem žurnalismu. Žurnalismus prostupuje každou skulinku našeho vědomí, a to proto, že tisk a média jsou mnohem víc než jen technický nástroj a komerční podnik. Základní fenomenologie žurnalismu je v jistém smyslu metafyzická. Je výrazem epistemologie a etiky falešné časovosti. Vytváří časovost, která disponuje rovnocennou okamžitostí. Všechny věci mají víceméně stejnou důležitost, všechny existují pouze dnes. S tím souvisí skutečnost, že potenciální význam materiálu, který žurnalismus zprostředkovává, jde hned další den „do výprodeje“. Žurnalistický pohled vyostřuje na maximální možnou míru každou událost, osobu i společenské uspořádání, avšak toto vybroušení je vždy identické. Stejný význam je přisuzován politickým zvěrstvům i cirkusu, vědeckým objevům i sportovním výkonům, apokalypse i poruchám trávení. Tato monotónnost barvité naléhavosti má paradoxně znecitlivující účinek. Výsostná krása i hrůza jsou na konci dne skartovány. Jsme znovu sceleni a očekáváme ranní vydání.

Originally published under the title Real Presences

Copyright © 1989 by George Steiner

All rights reserved

Translation © Ondřej Hanuš, Sylva Ficová,

Michal Kleprlík, 2019

Frontispice © Jindřich Zeithamml, 2019

© Dauphin, 2019

ISBN 978-80-7272-987-6