George Steiner: Knihy, které jsem nenapsal

Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare?

Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích?

Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti?

Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa?

Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.

George Steiner (*1929) je americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem je vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holocaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou např. In Bluebeard‘s Castle (1971), After Babel (1975, česky jako Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1989.



Steinerovy eseje do češtiny přeložil Michal Kleprlík. Knihu vydává nakladatelství Dauphin. Souběžně stejné nakladatelství vydalo Steinerovu knihu Skutečné přítomnosti (ukázku čtěte na https://ctenarknih.blogspot.com/2019/10/george-steiner-skutecne-pritomnosti-je.html).

Ukázka z eseje O školství a gramotnosti

Úpadek znalostí početních úkonů napříč celou naší kulturou, nedoučenost těch, kteří se o sobě domnívají, že mají matematické vzdělání, nabízí vděčné téma věčným kverulantům; na druhé straně je třeba si přiznat, že v tom, jak funguje náš svět, nenajdeme oblast, kde by matematické operace nehrály klíčovou úlohu. Nejen příroda hovoří jazykem matematiky, ale také moderní život. Přesto většina z nás vnímá matematiku jako obskurní, nezáživnou disciplínu připomínající školní lavice se spoustou dnes již zapomenutého biflování. Jen se svých přátel nebo rodinných příslušníků zkuste zeptat, jaká že je definice „aritmetického průměru“.

Ztráta se však neomezuje pouze na oblast pragmatiky. I přesto, že člověk je chamtivý, často rovněž zvrhlý a surový savec se sklony chránit si své území, občas dokáže vlastními silami stvořit dílo čiré, zcela neutilitární krásy. Tyto „ušlechtilé pohnutky ducha“ (Dante) se týkají hudby, poezie, metafyziky. Odkud se berou, to nám zůstává fascinující záhadou, všechny ale zahrnují čistou matematiku. Diskuse o tom, zda mají matematické abstrakce v externí realitě své odpovídající protějšky, jak se domníval Platón, nebo zda existují jako autonomní mentální „hry“, jako axiomatické hry pozoruhodných možností odehrávajících se v mysli, zatím zůstává bez rozřešení. Dotýká se totiž vůbec toho nejzáhadnějšího, co skrývá lidská duše. Nezpochybnitelná je však čirá krása, elegance a v jistých případech i důvtip matematické argumentace. Jak poznamenává Edna St. Vincent Millayová, zabývat se Euklidem je příležitost „pozorovat obnaženou krásu“. Vskutku, když Keats klade rovnítko mezi pravdu a krásu, je to matematika, kde jeho slova dochází naplnění. Tato „krása“ má však svůj přesně vymezený význam a místo; těm, kteří neumějí počítat, kteří netuší, co Leibniz myslí tím, když píše, že „Bůh zpívá čísla“, je stěží přístupná.

Obecně se má za to, že na pokročilejší úrovni si matematiku mohou osvojit pouze nadaní jedinci. Smutnou skutečností je, že kolikrát vyučují matematice učitelé, jejichž schopnosti jsou prostě nedostačující. Žáky nemohou motivovat, to se odráží na výsledcích a kruh se tak začarovává. Není pochyb o tom, že existují vrozené dispozice k početním úkonům. Myslím však, že se jejich role hrubě přeceňuje. Jsem přesvědčen, že i obtížnější matematické koncepce mohou být předvedeny poutavým a inspirativním způsobem, pokud jsou promýšleny historicky. Je třeba je vyložit v celé šíři i s dobovým, společenským a intelektuální pozadím a také s tím, jak byly doposud řešeny – kategorizace neúspěšných řešení představuje možná ten nejpoutavější a nejnázornější způsob a může sklízet největší úspěch. Právě prostřednictvím těchto velkolepých plaveb a dobrodružných výprav lidské mysli, tolikrát doprovázených rivalitou, vášněmi, frustrací – koráb ztroskotá nebo uvízne v zamrzlých vodách neřešitelna –, můžeme i my nematematici nahlédnout do svrchovaného hájemství určujících objevů. Uvedu dva příklady.

Po celá tisíciletí a na různých místech rozličných kultur a civilizací byly matematické postuláty a důkazy považovány vůbec za to nejjistější, nejnezpochybnitelnější. Axiomy symbolizovaly věčnost a dokonalost a Platón, Descartes, Spinoza jim přisuzovali podobnou míru nepopiratelné existence jako v případě božství. První pochybnosti se začaly objevovat až v devatenáctém století ve spojitosti s paradoxy, které vyvstaly z neeuklidovské geometrie. V Královci, Kantově městě, pak 7. října 1930 jistý velmi mladý a neznámý matematický logik vyslovil věty, o nichž se o mnoho let později bude na harvardské půdě hovořit jako o od dob Descarta nejvýznamnějším kroku v dějinách lidského myšlení. Kurt Gödel jimi totiž dokázal, že v každém formálním systému existuje nerozhodnutelná věta, která je prostředky tohoto systému formulovatelná, ale nedá se jimi dokázat. V jakémkoli koherentním systému bude vždy existovat jedna či více vět, které se vymykají stanoveným axiomům. Když se Gödelovy důkazy proslavily a vstoupily v obecnou platnost, matematika, a tím pádem i celá věda, se otřásla v základech. Příští světy již budou světy neurčitelnosti. Einstein, který si Gödela jinak velmi považoval, se s tímto zvratem sám jen těžko smiřoval. Kromě matematiky, fyziky a logiky navíc zásadně zpochybnily neotřesitelnou víru v neomezený, prokazatelný pokrok kalkulující racionality. Rogeru Penroseovi například umožnily zavrhnout všechny lákavé analogie mezi mechanismy počítače a kůrou mozkovou a vyřknout závěr, že „díky Gödelově teorému zůstane lidské mysli vždy poslední slovo.“ I tehdy, nebo právě tehdy, když to bude slovo neznámé. Člověku se tím otevřel ohromný prostor svobody. Jaká by asi byla reakce Galilea nebo Spinozy?

Druhý příklad pochází z oblasti prvočísel, oněch kostek, z nichž je poskládána stavebnice našeho světa („jen Bůh“, řekl jeden velký matematik, „mohl vynalézt prvočísla“). Hrát si s nimi dokáže každé bystré dítě. V šedesátých letech devatenáctého století je objevil Bernhard Riemann, jehož hypoté­za se zabývá rozložením prvočísel – víme, že jich je nekonečně mnoho – a jejich vztahem k nule. Staví na domněnce, že ono rozložení probíhá v „posvátné linii“, která nám umožňuje předpovědět, kde se objeví následující prvočíslo. Celá smečka matematiků mnohdy nebetyčného věhlasu se honila za důkazem Riemannovy intuitivně přesvědčivé hypotézy. Jejich úsilí často nepoháněla jen geniálnost, ale také osobní řevnivost nejhrubšího zrna. Mnohokrát byl důkaz již na dosah, vždy se ale objevila chyba a řetěz se přetrhl. Někteří proponenti za to zaplatili nervovým zhroucením, nebo si dokonce sáhli na život. Jak uvádí jeden ze současných historiků této fascinující ságy (sám rovněž význačný představitel čisté matematiky): „I přes úsilí největších matematických mozků vysvětlit modulaci a transformaci této mystické hudby, zůstávají prvočísla nevyjasněnou záhadou. Stále čekáme, až se někdo zapíše do dějin matematiky jako génius, který je přiměl zpívat.“

Pokud tyto pokusy dokážete zasadit do patřičného intelektuálního, historického, společenského nebo i ideologického kontextu, můžete zaujmout pozornost mladého člověka, můžete mu nabídnout nevyčerpatelný zdroj poutavých příběhů a tajemství a vznítit zájem o další plavbu, o další dobrodružství ve „vodách mysli“, které jsou hlubší a rozmanitější než kterékoli jiné na světě.

Originally published under the title My Unwritten Books

Copyright © 2007 by George Steiner

All rights reserved

Translation and postface © Michal Kleprlík, 2019

Frontispice © Jindřich Zeithamml, 2019

© Dauphin, 2019

ISBN 978-80-7272-109-2

Frontispice: Jindřich Zeithamml