Fernando Aramburu: Vlast

Baskičtí teroristé na sklonku roku 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh ani zdaleka nekončí. Potají navštěvuje rodné městečko, kde s mužem žila a kde byl zavražděn. Je odhodlána zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, sledujeme kaleidoskop, v němž malé městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, vlastenecký fanatismus trhá na kusy celou společnost, vkrádá se do vztahů mezi přáteli, sourozenci i manžely. Dokáže znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především její sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, jejíž syn Joxe Mari si odpykává doživotní trest za teroristické atentáty. Co obě ženy znepřátelilo? Co v minulosti otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel?

Strhující román o vině a odpuštění, o pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, se odehrává v Baskicku minulých let, ale mohl se odehrát kdekoli jinde, kde ideologický fanatismus a zaslepenost, strach a neschopnost se dorozumět a přenést přes názorové neshody páchá zlo, jež poznamenává každičký kout lidské duše a narušuje běžné mezilidské vztahy. Velký humanistický příběh plný živých a opravdových postav.

Fernando Aramburu (* 1959)  je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista, píšící španělsky i baskicky. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde vyučoval španělštinu, ale od roku 2009 se plně věnuje spisovatelství. Napsal několik románů, z nichž například knihu s autobiografickými prvky z roku 2012 Aos lentos (Pomalé roky) lze považovat za jakousi přípravu na velkou ságu Vlast. Poslední autorovou knihou je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (2018, Autor portrét beze mne). Román Vlast poprvé vyšel v roce 2016 a byl velmi dobře přijat, a to jak kritiky, tak i širokou veřejností. Aramburu za své dílo rovněž obdržel řadu ocenění, např. Cenu kritiky, Státní cenu za literaturu a ocenění F. Umbrala v kategorii Kniha roku. Román byl přeložena do více než šestnácti jazyků. HBO připravuje seriál podle této knihy.

V českém překladu Víta Kazmara knihu vydává nakladatelství Akropolis. 

Ukázka z knihy:

Vlast, past

Říká se, povídá se, v novinách se psalo, že ho našel pastýř. Pastýř hnal stádečko vyprahlými stráněmi v okolí Burgosu a tam leželo znetvořené mrtvé tělo napůl sežrané divokou zvěří. Pastýř policii sdělil, že u mrtvoly našel zbraň. Ministr vnitra považoval tuto okolnost za dostatečný důkaz ve prospěch hypotézy o sebevraždě. Z druhu zbraně vyvodil, že mrtvý měl styky s ETA.

V kapse mrtvého muže policie objevila občanský průkaz s falešným jménem. Ve večerních televizních zprávách byla odvysílána fotografie. Ve městečku ji všichni poznali.

Patxi o samotě pověděl Josetxovi a Juani, že organizace o Jokinovi už nějakou dobu neměla žadné zprávy.

„Musíte se připravit na nejhorší.“

Rakev přivezli zavinutou do baskické vlajky. Mrholení a deštníky. Policie vraždí!, skandovaly stovky hlav na ulicích. Pohřbu se zúčastnily spousty lidí, kteří zpívali se zaťatou pěstí nad hlavou, slíbili pomstu a vložili Jokina do země.

A v létě jeho portrét v nadživotní velikosti vévodil z radničního balkónu místním slavnostem. Rodiče na dně. Řeznictví několik dní zavřené. Ale zatímco Juani se zvolna dávala dohromady, vstřebávala svou bolest a utěšovala se modlitbami, Josetxo upadl do hluboké deprese. Tedy, aspoň to říkali. A kdo? Sousedé. A také Juani, která se tou dobou přišla k Miren domů párkrat vypovídat.

Vyprávěla o Josetxově nekonečném mlčení, o tom, jak manžel přes den tráví celé hodiny v posteli a jak ho nelze přimět, aby vstal. Mezi čtyřma očima se dohodly/rozhodly, že Joxian si s ním půjde promluvit, pobude s ním a možná, kdo ví, chlap chlapovi rozumí, třeba mu i pozvedne náladu. Joxian, večer po příchodu domů:

„Už jednou jsi mi poručila, abych tam šel, a bylo to strašné.“

Vrčel, klel, nadával. Klepny, vlezlé, otravné klepny. A Miren s naprostým klidem dál při otevřeném okně obalovala rybu. Nechala ho mluvit jako člověk, který čeká, až se vybije baterie u budíku.

Později, v posteli:

„Poslyš, jestli nechceš, tak tam nechoď. Zítra řeknu Juani, že se ti nechce a hotovo.“

„Ty prosím tě mlč, dneska už tě mám plné zuby.“

 A znova šel a na ulici si brblal. Věděl/bál se, že ten druhý mu ztropí plačtivou scénu jako prve a nemá potuchy, jak to zvládne. Už byla skoro zavírací doba. V řeznictví žádný zákazník. Masný, mastný zápach. A za pultem Josetxo, na sobě bílou zástěru s krvavými skvrnami. Jakmile Joxiana uviděl, propukl v pláč, prudce trhal rameny a hlasitě, hrdelně vzlykal. Statný, urostlý muž se Joxianovi vrhl kolem ramen a ten mu poplácával svalnatá záda a po svém jej povzbuzoval:

„Kurva, Josetxo, kurva.“

Nic jiného ho nenapadlo. Hledal slova, ale nacházel jen nadávky a kletby. A dokonce si ani nebyl jistý, zda je pronáší správným tónem a se správným výrazem. A kromě toho, Josetxo je prima chlap, ano, ale opravdový přítel to není. Jeho přítel je Txato. Ten ano, přestože už spolu nemluví. Řezník, který kartám ani ježdění na kole nikdy neholdoval, mu zkrátka nebyl tak blízký.

Josetxo se rozhodl, že zavře o trochu dřív než obvykle. Poprosil Joxiana, aby stáhl roletu, protože nechtěl, aby ho nějaký kolemjdoucí viděl v tomhle stavu. Pak s rukama v bok sklíčeně hleděl do stropu a zvolna se uklidňoval. Položil jednu ze svých ohromných dlaní Joxianovi na rameno, jako by chtěl dát najevo: teď už s tebou dokážu mluvit.

„Já tušil, že přijdeš.“

„To mají na svědomí naše manželky. Jsem tu zase s tebou a nevím, co říct.“

„Konečně mi někdo nelže. A za to ti děkuju.“

Nabídl mu místo k sezení v zadním traktu prodejny. Nabídl mu pití (musí být bez alkoholu), které měl v lednici. Nabídl mu jídlo. Žádné okolky: jestli chce uždibovat, ať jde k pultu.

„A vezmi si, na co máš chuť. Chleba nemám.“

Joxian odmítl všechno kromě místa k sezení.

„Hlavně mě prosím tě neutěšuj. Jestli máš všech pět pohromadě, seber se a jdi hledat svého syna. Do Francie, kamkoliv. Čapneš ho, seřežeš a dotáhneš ho domů nebo předáš

policii. Modli se, ať ho co nejdřív zatknou. Sice ho zavřou, ale aspoň o něj nepřijdeš jako já o svého.“

Joxian seděl na židli, mlčel a držel náležitý výraz.

„Ani mě nenechali přichystat pohřeb. Popadli syna a sehráli s ním vlasteneckou frašku. Jeho smrt jim vyloženě spadla z nebe. Politicky ho využili, chápeš? Tak jako využívají každého. Jako ovce, to ti povídám. Naivkové. A Joxe Mari jakbysmet. Nažhaví je, strčí jim zbraň a alou zabíjet. Doma jsme se o politice nikdy nebavili. Mě politika nezajímá. Tebe jo?“

„Ani za mák.“

„Nakukají jim nebezpečné myšlenky, jsou mladí, padnou do pasti. Pak se mají za hrdiny, protože nosí zbraň. A nedojde jim, že nechali práce, opustili rodinu i přátele, a výměnou nedostanou nic, protože na konci je čeká jediná odměna, vězení nebo hřbitov. Všechno opustili, aby poslouchali rozkazy čtyř prospěchářů. A taky aby zničili životy dalším lidem a nadělali široko daleko spoustu vdov a sirotků.“

„Tohle tady neříkej, jo?“

„Já si budu říkat, co budu kurva chtít.“

„Oni ti otráví život.“

„Měl jsem syna, přišel jsem o něj. Co mi záleží na životě?“

„Podívej se na Txata. Nikdo už s ním nemluví.“

„Mluv s ním ty, jsi jeho přítel.“

„Udělali by mi totéž, co jemu.“

„Tohle je země lhářů a srabů! Poslouchej, Joxiane, dej na mě. Přestaň blbnout a jdi hledat Joxe Mariho.“

„To není tak snadné, jak si myslíš.“

„Vědět tenkrát, kde je Jokin, udám ho policii. Teď bych měl syna, byť ve vězení. A kdyby se mnou přestal mluvit, tak co? Z vězení člověk jednou vyleze. Z rakve už nikdy.“

Po téměř hodinovém rozhovoru Joxian odešel z řeznictví se sklopenou hlavou. Původně měl v úmyslu jít si zahrát karty do Pagoety. Jak se mám po tom všem, co mi řekl, soustředit na karty? A tak šel s balíčkem klobás a jelítek, které mu Josetxo daroval, rovnou domů.

Miren, udiveně:

„Jdeš nějak brzo. Tak co, zvedl jsi mu náladu?“

„Ani trošku, místo toho ji on zkazil mně. Už mě za ním nikdy neposílej.“