Mariusz Szczygieł: Není

Kniha literárních reportáží a fejetonů na téma pomíjení. Vypráví se tu o stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl, o polských spisovatelkách‑dvojčatech, která předstírala, že nejsou Židovkami, o důchodci, který kvůli konci světa prodal svůj majetek, o albánském malíři, jehož obrazy neměly za komunismu ten správný druh optimismu, o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují, o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších věcech. A jak už jsme Szczygiela zvyklí, jsou tu i texty o českých záležitostech - o dramatickém životě básnířky Violy Fischerové a jejích dvou manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky či o historií slavné pražské Müllerovy vily.

Tématem všech příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. „Ale především je to kniha o lásce,“ říká sám autor.

Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha NENÍ byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike.

V českém překladu Heleny Stachové knihy společně vydávávají nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová-Máj.

Křest knihy společně s autogramiádou proběhne ve středu 2. října 2019 v 17 hodin v Paláci knih Luxor (Václavské nám. 41, Praha 1). Kmotrem knihy bude Zbigniew Czendlik.

Mariusz Szczygieł (nar. 1966) byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je autorem řady reportážních a fejetonistických knih – mj. Gottland (2006, česky 2007, 2018 – více na https://ivanmatejka.blogspot.com/2019/10/povest-o-zemi-zvane-gottland.html), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011 – více na https://ivanmatejka.blogspot.com/2019/10/polska-tvar-mariusze-szczygiea.html), Udělej si ráj (2010, česky 2011 – více na https://ivanmatejka.blogspot.com/2019/10/gottland-2.html), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016).  

 

Ukázka z knihy:

KLOBOUK PRO SVĚT

Syn čte dlouhou větu Ludwika Adama Jucewicze z roku 1842: „Podrobujíce se přemíře vzpomínek uchovaných v naší mysli, chtěli bychom tou obrovskou změtí proniknouti a současně si ji obtisknouti do paměti; avšak když o tom začneme  přemýšleti s chladnou rozvahou, většina předmětů z naší pozornosti mizí.“

Syn dál listuje v knize Metafory paměti od Grzegorze Marzece, kterou právě dostal od kamaráda jako novinku, a jeho pohled spočine na slovech Juliana Ursyna Niemcewicze, jež byla poprvé otištěna v roce 1868: „Chtivě se každý jímá děl, jež znásobují jeho bytí, neb minulost s přítomností pojí.“

Syn náhle dospívá k názoru, že jeho otec, který ztrácí paměť a navíc stále hůř vidí, nebyl dosud zapamatován. Svět si musí jeho otce zapamatovat. A ze všeho nejdřív ho napadne: ten, kdo si pamatuje, je internet!

Syn vysvětluje pětaosmdesátiletému otci, co je to internet. My už nebudeme, ale internet bude. Normálně, tatínku, internet bude pořád! Otec protestuje, že jedině Bůh má právo být pořád. No tak dobře, ale internet bude, dokud bude elektřina.

Otec konstatuje: elektřině trochu rozumím, to se od malíře pokojů vyžaduje.

Syn otci vysvětluje, že s ním natočí video a udělá mu pár fotek. Chce, aby mu otec řekl, kde se cítí nejlépe. Tam to zvěčnění provedou. Ve tvé pracovně, říká otec, tam je mi moc dobře.

Syn tedy zve otce k sobě. Rozdělují ten proces nadvakrát, otec si přeje být ve videu a na fotkách různě oděn.

Nejdřív si otec natáhne zelený pulovr. Nahrávka v iPhonu už se rozjela a syn se otce ptá, na co myslí, když je v jeho pracovně.

Otec odpovídá: ty, synu, umíš mluvit s knihami. Protože mluvit s knihami se musí umět.

Druhý den přichází otec pózovat na fotografie. Na hlavě má klobouk. Bílý s úzkými modrými proužky.

Hned po příchodu má otec dilema. Především jde o to, synu, že se nemůžu dát fotografovat v klobouku, protože v bytě se nesluší sedět s pokrývkou hlavy, a bez klobouku taky nemůžu, protože bych celou tu krásu zkazil. A navíc je to italský klobouk ze Sardinie. Udělej to třeba tak, že se jako obracím k publiku a na pozdrav smekám. A všichni budou spokojeni.

Otec teď leží na pohovce, kde syn obvykle čte knihy. Je to jeho oblíbené místo v oblíbeném synově bytě. Dívá se na zeď. Ten obraz je příliš šedivý, říká (o obraze Filipa Černého, který je rovněž na obálce jedné z knih, jež syn napsal). Otec má nápad: já bych těm šedivým a černým kytičkám domaloval zelené listy. A udělal bych to pěkně, protože jsem malíř pokojů.

Syn mu vysvětluje, že český malíř měl možná jiný záměr. Někteří lidé mohou být například v takovém duševním stavu, že vidí květiny šedivé nebo černé.

Otec kvapně dodává: no vidíš, ty se vyznáš v lidech, já v malířství.

Syn dává na instagram fotografii, na níž se otec pravou rukou dotýká klobouku ze Sardinie. Druhý den má fotografie tisíc sedm set padesát dvě zhlédnutí a sto padesát komentářů.

Lidé píší, že milují své otce nebo že už své otce nemají, a dokonce i to, že milují otce tohoto syna.

Syn angažuje matku, aby četla komentáře nahlas. Je nedělní odpoledne, matka čte a říká, že nechápe, proč je o otce takový zájem.

Otec je šťastný. Chce, aby ho syn ujistil: tak co, jsem už ve světových dějinách?

Copyright © Mariusz Szczygieł, 2018

Translation © Helena Stachová, 2019

ISBN 978-80-7363-946-4 (Dokořán)

ISBN 978-80-7574-005-2 ( Jaroslava Jiskrová – Máj)