Píše se rok 1995, kdy e-mail je naprostou novinkou, a
Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu.
Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí
se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu
náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího
ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem,
který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní
skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan
odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí
angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do
Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v
žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích
jiných amerických vysokoškoláků nebo kohokoliv jiného. Pro Selin je pobyt v
Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s
radostmi a zmatky první (? neopětované) lásky, tak se sílícím vědomím, že je
odsouzena k tomu stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech
formování osobnosti a dospívání ve světě, který je opojný i zneklidňující
zároveň, o dobrodružném odhalování záludností lásky i jazyka. Elif Batumanové
se v něm podařilo vykreslit tápání člověka na prahu dospělosti, a to pečlivě
cizelovaným stylem, s nesmírnou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru.
Českému čtenáři pak nabízí i pozoruhodný, zábavný a neokoukaný pohled zvenčí:
hrdinčina cesta do čerstvě posttotalitní střední Evropy vypovídá jak o
představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak i o nás samotných.
Elif Batumanová je americká novinářka a spisovatelka,
která pravidelně publikuje v The New Yorker, Harper’s Magazine a n+1. Narodila
se v roce 1977 v New Yorku jako dcera tureckých přistěhovalců a psát knihy
chtěla – dle svých vlastních slov – už od dětství. Pozornost literárního světa
upoutala v roce 2010 sbírkou esejů Běsi: Zážitky s ruskými knihami a lidmi,
kteří je čtou, jež se dostala mezi finalisty Národní ceny kruhu amerických
kritiků. Stejně jako v případě Běsů, i pro svou románovou prvotinu, v níž
tematicky čerpá z dob studií na Harvardově univerzitě, si Batumanová vypůjčila
titul od Dostojevského.
Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu
za beletrii. Do češtiny ho přeložil Lukáš Novák. Vydává nakladatelství Akropolis.
Ukázka z knihy:
Červen
Den po mých devatenáctých narozeninách mě máma zavezla na
letiště JFK, kde v jakémsi přístavku fungovaly Pakistan Airlines. Úzkou
provizorní budovu sdílely s Air Poland. Polské aerolinky měly v logu
podvyživené stvoření připomínající ptáka. V jednom kuse jsem chybně četla
nějaké nápisy: POZOR, NA BEZPEČNOST DOHLÍŽEJÍ I NEINFORMOVANÍ POLICISTÉ. Pořád
jsem všude viděla Ivana. Vysoká kostnatá žena s kufříkem, instalatérovy kovové
štafle. Projít bezpečnostní kontrolou bylo něco jako umřít — člověk se musel se
všemi rozžehnat, odevzdal peníze, hodinky a boty a stal se jen jménem na
papíře. „Jsem tak ráda, že uvidíš Paříž,“ řekla mi na rozloučenou máma a v
jejích očích jsem zahlédla slzy. Sama nikdy v Paříži nebyla, ale babička ano,
jako mladá holka, a tvrdila, že je to nejkrásnější místo na světě.
Chystala jsem se tam strávit dva týdny se Světlanou a
jejími spolužáky ze střední, Billem a Robin. Čtvrtý člen jejich party, nějaký
Fred, nečekaně dostal místo stážisty v Merrill Lynch a Světlana nechtěla dělat
Billovi a Robin křena. Prohlásila, že jsem jediná, koho může takhle narychlo
poprosit, aby Freda nahradil — nezná prý nikoho jiného, kdo by něco takového
byl schopen udělat. „Budeš moje spřízněná duše na cestě po Evropě, jako v
románech,“ naléhala. „A pak můžeš letět rovnou do Maďarska.“ Všichni jsme měli
bydlet v bytě Světlaniny tety hned naproti Musée d´Orsay. Fredův otec, který se
živil obchodováním s měnami, koupil čtyři místa v ekonomické třídě toho
nejlevnějšího letu přes Atlantik — šlo o první část letu společnosti Pakistan
Airlines do Islámábádu. Světlana nechala změnit jméno na Fredově letence a bylo
to.
Odlet se o dvě hodiny opozdil. Poprvé v životě jsem se
octla sama na mezinárodním letištním terminálu. Chvíli jsem jen tak bloumala, v
několika různých časopisech si prostudovala svůj horoskop a prohlížela si
obchody. V Brookstone prodávali „tichý fén“, který jste prý mohli používat i
během telefonování, aniž by si člověk na druhém konci linky všiml, že si sušíte
vlasy. Když už jsem nemohla najít žádnou další záminku, proč odchod odkládat,
vstoupila jsem na jezdící pás a vydala se k odletové bráně.
Ta byla v prosklené místnosti, do níž se vstupovalo přes
další kontrolu. Zatímco jsem čekala ve frontě u bezpečnostního rámu, nahlížela
jsem přes sklo dovnitř a hledala Světlanu. Nikde jsem ji neviděla. Zato jsem
zahlédla dalšího člověka, který by klidně mohl být Ivan — v každém koutě
letiště byl zjevně aspoň jeden takový. Tenhle měl ultra krátký vojenský
sestřih. Světlany jsem si všimla, hned jak jsem prošla bezpečnostní kontrolou.
Seděla v řadě oranžových otáčecích křesílek spolu s pohledným párem
připomínajícím Barbie a Kena.
„Selin!“ vykřikla, objala mě a políbila mě na tvář.
„Selin!“ pitvořil se po ní Bill a taky mě objal a
políbil.
„Už jsem se bála, že nedorazíš,“ vyhrkla Světlana. „S
tebou člověk nikdy neví. Nejspíš bys mi po několika týdnech napsala odněkud z
Brazílie. Bill a Robin už mi několikrát říkali: ‚To je určitě ona!’ — ale
pokaždý to byla nějaká úplně obyčejná holka s culíkem a v pohorkách.“
Světlana a já jsme se vydaly na toalety; cestou jsme
míjely toho Ivanova dvojníka, který čekal v jakési frontě a povídal si s holkou
s řídkými blonďatými vlasy. Prošly jsme kolem něj tak blízko, že jsem dokonce
přečetla nápis, který měl na zádech trička: HARVARDŠTÍ MATEMATICI 1995 — 96 a
pod tím několik sloupečků jmen. Ivanovo jméno — Ivan — bylo v posledním z nich.
„No ne — ahoj!“ řekla překvapeně Světlana. „Ivan“ se
neotočil, ale jeho společnice ano.
„Ahoj, Světlano,“ řekla pomalu, jako by zrovna přemýšlela
o něčem jiném.
„Znáš se s mojí kamarádkou Selin? Selin, tohle je Emery.
Taky chodí na ruštinu.“ Potřásly jsme si rukama. Emery měla bledý obličej s
kulatou rudou skvrnou na každé tváři a pronikavě modré oči. „Ivan“ se pootočil
směrem k nám. Až na ten vojenský sestřih byl Ivanovi opravdu neskutečně
podobný. Dokonce i tvarem ušních lalůčků. Jenže Ivan tvrdil, že hned po
státnicích letí do Budapešti, a od státnic už uplynulo několik dní. Před
několika dny odletěl z Bostonu do Budapešti. Takže teď nemohl cestovat z New
Yorku buď do Paříže, nebo do Islámábádu.
„Zrovna máme namířeno na záchod,“ řekla Světlana.
„Aha,“ reagovala Emery, stále jakoby duchem nepřítomná.
„Jsem úplně vyřízená! Ani ti to snad nemůžu říct,“
vyhrkla Světlana, sotva za námi zapadly dveře dámských toalet. Minulý týden,
poté co skončila škola, odjela Robin, jedna ze Světlaniných dávných kamarádek,
z města a Bill, který je hrozně soutěživý a mezi nímž a Světlanou to vždycky
sexuálně jiskřilo, ještě dávno před tím, než si začal s Robin, chodil každý den
ke Světlaně domů a hrál tam šachy s jejím otcem a tenis se Světlanou. Světlana
vešla do kabinky a já zaslechla, jak se zavřela na zástrčku. Jednou pozdě v
noci jí Bill v autě řekl něco fakt nechutného. Opakovala mi ta hrozná slova
přes stěnu kabinky.
Ozval se smrtelný chropot splachující toalety. Světlana
si umyla ruce a ze zásobníku vytáhla tři papírové ručníky. „Nejlíp to s ním umí
Saša. ‚Billy,’ povídá mu, ‚měl bys nechat toho onanistického blábolení.’“
Pečlivě si osušila ruce a ručníky vyhodila. „Co říkáš na Emery? Z nějakýho
důvodu na mě extrémně silně zapůsobila. Takhle nějak si představuju Nadju, tu
od André Bretona. Jednou jsem ji viděla, jak ve strašným lijáku bez deštníku
neskutečně pomalu kráčí po Dunster Street — úchvatná a úplně promočená. Já bych
na jejím místě měla jak deštník, tak pláštěnku. Snažila jsem se nad ní držet
svůj deštník, ale ona zpod něj pořád vystupovala. Vlasy i oblečení měla
nacucaný vodou a přilepený k tělu, a do toho ještě ty její neuvěřitelný modrý
oči. Už tehdy mi řekla, že se chystá do Paříže.“
Když se jí Světlana ptala, co tam bude dělat, Emery prý
tím svým zadumaným hlasem řekla jen: „Budu tam venčit psy.“ Světlana chtěla
vědět, jaké. „Nevím,“ odpověděla Emery, „prostě psy.“
Zamyslela jsem se. „Do jakého kurzu ruštiny chodí?“
zeptala jsem se Světlany.
„Zrovna dokončila 102. Proč?“
„To je ten kurz, kam chodil Ivan,“ řekla jsem. „Já si tak
trochu myslím, že tam s ní v té frontě stojí on.“
„Ve frontě tady na letišti? Ivan? Jak by mohl vědět, že
poletíš zrovna tímhle letadlem?“
„To vědět nemohl. Musí to být shoda okolností. A třeba to
ani není on.“
„Nemohl si to nějak zjistit v tý letecký společnosti?“
Zamyslela jsem se nad tím. „Vždyť ještě předevčírem
letenka ani nebyla na moje jméno.“
„To je fakt. Člověk by málem uvěřil tomu, že má nějaký
nadpřirozený schopnosti. Proč jsi nic neřekla, když jsme šly kolem něj?“
„Nebyla jsem si jistá, že je to on.“
„Nepovídej, že jsi zapomněla, jak vypadá!“
„Měl hrozně krátké vlasy.“
Světlana zavrtěla hlavou. „Já tě fakt nechápu. Uvědomuješ
si doufám, že vlasy si člověk může dát ostříhat? A že to neobnáší zásadní
proměnu osobnosti?“
„Ale co když to není on?“
„Hele, vypadá jako on? Až na ty vlasy?“
S odpovědí jsem chvíli váhala. „Tady všichni vypadají
jako on,“ namítla jsem.
Světlana obrátila oči v sloup. „Dvoumetrový Maďar, který
na každýho kouká, jako by mu viděl až do duše, a ty máš pocit, že všichni
vypadají jako on. Tak jo, mám plán. Vyjdeme ven. Já se dám do řeči s Emery a ty
se pozdravíš s Ivanem. Pokud to nebude on, stačí, když řekneš ‚Pardon, s někým
jsem si tě spletla.‚ Jednoduchý, co říkáš?“
Než jsem se nadála, kráčely jsme směrem k nim. „Hele,
Emery,“ řekla nevinně Světlana, „kde vlastně budeš v Paříži bydlet?“
„To ještě nevím.“
Stoupla jsem si vedle Ivana. „Ahoj,“ řekla jsem.
Nepodíval se na mě. „Všechno nejlepší k narozeninám,“
řekl.
„Kvůli tomu novému sestřihu jsem tě nepoznala,“ řekla
jsem já.
Jeho skleslost jako by to ještě prohloubilo. „Proto jsem
se taky nechal ostříhat.“
To mi připadalo vtipné, ale on se nesmál.
„Nevěděla jsem, že se chystáš do Paříže,“ pokračovala
jsem.
„Já jsem taky nevěděl, že se chystáš do Paříže,“ opáčil.
Pak jsme stáli a neříkali nic.
„Tak ahoj, třeba se ještě uvidíme,“ řekla jsem.
„Nejspíš jo,“ odpověděl.
„To šlo docela dobře, co?“ prohlásila Světlana, když jsme
se s nimi rozloučily.
„Já nevím,“ vzdychla jsem. „Připadal mi naštvaný.“
„Tobě všichni připadají naštvaní. No tak, nebuď takový
morous.“ Objala mě kolem ramen. „Pokusila jsem se dostat něco z Emery, ale ta
nic neví. Vůbec netuší, co tu Ivan dělá. Prý se náhodou potkali na letišti.“
„Vždyť Emery ani neví, jaké psy bude v Paříži venčit a
kde tam bude bydlet,“ namítla jsem. „Jak by mohla znát Ivanovy plány.“
„Myslela jsem, že tě potěší aspoň to, že do té Paříže
nejedou spolu. Protože… ona je fakt krásná.“
Připojili jsme se znovu k Billovi a Robin. Bill začal
vyzvídat. „Co je to za člověka? Jak se jmenuje? To je jeho jméno? A on se Selin
líbí?“ Otočil se ke mně. „Co se takhle tváříš? Máš být ráda. V letadle se může
stát spousta věcí, v noci, deset tisíc metrů nad oceánem.“
Sedadla jsme všichni měli až vzadu, ale v různých řadách.
Ivan seděl u nouzového východu vedle nějakého pána v obleku. Setkali jsme se
pohledem. Nemohla jsem postupovat uličkou dál, protože ji blokoval nějaký
chlap, který se snažil do úložného prostoru nacpat jakýsi velký předmět
zabalený do deky. Všem včetně něj bylo na první pohled jasné, že ta věc je
větší než zavazadlový prostor, ale on to nevzdával.
„Musíme si promluvit,“ řekl Ivan.
„Sedím na 44K,“ odpověděla jsem.
Balíku v dece se konečně chopila letuška a ulička se
uvolnila. Našla jsem svoje místo a otevřela si Paní Bovaryovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat