Nassim Nicholas Taleb: Nasadit vlastní kůži

Kniha Nasadit vlastní kůži navazuje záběrem na Talebovy bestsellery Černá labuť a Antifragilita. Snoubí praktické diskuse s filozofickými historkami a vědeckými a analytickými komentáři. „Tato kniha se celá točí kolem skutečnosti, že ve skutečném světě se od sebe jen obtížně odděluje mravnost na jedné straně od kompetentnosti na straně druhé,“ píše Taleb.  

Věnuje se čtyřem tématům: Nejistotě a spolehlivosti poznání neboli „detekci hovadin“, jak píše autor. Symetrii lidského konání, tedy férovosti, spravedlnosti, odpovědnosti a vzájemnosti. Sdělování informací v obchodním styku. Racionalitě v komplexních systémech a ve skutečném světě. „Jestliže se těšíte výsadám, musíte zároveň podstupovat určité riziko a nenechávat cenu za vlastní chyby platit ostatní,“ píše Taleb, který se vrací k příčinám a dopadům poslední finanční krize z roku 2008, ale i k nezodpovědnému chování politiků.

Autor si bere na paškál nejen politiky, zpochybňuje také přínos lidí, které společnost považuje za ty úspěšné, třeba vojevůdců nebo bohatých investorů. „Vystavíte‑li riziku někoho druhého a ten člověk dojde k úhoně, je nutné, abyste určitou cenu zaplatili i vy. Stejně jako byste měli jednat s druhými tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi, měli byste se s nimi také bez jakýchkoli nepravostí dělit o odpovědnost za dění kolem vás,“ píše autor. Aktuální svět vysvětluje pomocí analogií z mýtických příběhů, cituje Chamurappiho, Seneku i Donalda Trumpa. „Nerad čtu knihy, jejichž autoři mě poučují o něčem, co je zjevné. Mám rád překvapení. Aby si jich pár na vlastní kůži mohli prožít i mí čtenáři, nepoženu je zde na tupé, předvídatelné procesí ve stylu vysokoškolské přednášky, ale naopak na dobrodružnou výpravu, na jakou bych se s chutí vydal i já sám.“

Taleba zajímají otázky jako: Čím to, že dnes máme víc otroků než v dobách starověkého Říma? Proč si vybrat chirurga, který nevypadá jako chirurg? Proč nás historikové matou, když píší o válkách, nikoli o dobách míru? Jak to, že se nám kandidáti na politické funkce s jasně pokřiveným charakterem jeví skutečnější než byrokraté s bezvadným životopisem? Proč uctíváme Hannibala? Čím to, že firma zkrachuje, jakmile do ní nastoupí profesionální manažer s cílem jí prospívat? Jak by měla být řízena diplomacie? O jakou hloubkovou logiku se opírá přijímání rizika?

Nassim Nicholas Taleb (1960) pracoval po studiích na univerzitách ve Francii a USA mj. jako obchodník s deriváty a investiční poradce. Je profesorem na Polytechnickém institutu Newyorské univerzity, působil rovněž na Londýnské obchodní škole nebo na Oxfordské univerzitě. V Pasece vyšel jeho celosvětový bestseller Černá labuť (2007, č. 2011) i díla Zrádná nahodilost (2001, č. 2013) a Antifragilita (2012, č. 2014). Také kniha Nasadit vlastní kůži (s podtitulem Skryté asymetrie v každodenním životě) vychází v nakladatelství Paseka. Do češtiny přeložil Jan Kalandra.

Ukázka z knihy:

Kdos želvy chytil, sněz si je, zní jedno prastaré rčení.*

Tato moudrost má následující původ. Traduje se, že parta rybářů nachytala větší množství želv. Když je uvařili, při společném jídle zjistili, že jsou tito mořští tvorové mnohem méně poživatelní, než se domnívali, takže k jejich konzumaci bylo svolných jen pár z nich. Kolem však náhodou zrovna procházel Merkur, jenž byl nejvšestrannějším, jakýmsi multitaskingovým bohem, měl totiž pod patronací obchod, hojnost, posly, podsvětí, ale i zloděje a loupežníky a nepříliš překvapivě i štěstí. Rybáři ho pozvali mezi sebe a pohostili ho oněmi želvami. Když se dovtípil, že smyslem pozvání bylo jen ulevit jim od nechtěné potravy, všechny je donutil želvy dojíst, a zavedl tak zásadu, že čím krmíte ostatní, to musíte jíst i vy.

* Ipsi testudines edite, qui cepistis.

KAŽDÝ DEN SE RODÍ NOVÝ ZÁKAZNÍK

Z vlastních naivních zkušeností jsem si odnesl jedno ponaučení:

Dávejte si pozor na člověka, který vám radí a tvrdí vám, že je jisté vaše konání „pro vás dobré“, přičemž je zároveň dobré pro něj, aniž by na něj přímo dopadaly jeho případné neblahé následky pro vás.

Je jasné, že takové rady bývají běžně nevyžádané. Asymetrie vzniká, když se zmíněné rady týkají vás, ale ne jeho – může vám třeba něco prodávat nebo se vás snaží přimět, abyste si vzali jeho dceru nebo zaměstnali jeho zetě. Před lety mi přišel dopis od jednoho agenta pro přednášející. Jeho znění bylo jasné, obsahoval asi deset otázek typu „Máte čas vyřizovat pozvání k vystoupením?“, „Zvládáte si zařizovat náležitosti spojené s cestou?“ Z dopisu vyplývalo, že by mi takový agent zjednodušil život a zajistil mi dostatek prostoru k vlastnímu bádání či čemukoli dalšímu, co mě zrovna zajímalo (hlubší po rozumění zahrádkářství, sbírání známek, středomořská genetika či recepty na těstoviny se sépiovým inkoustem), zatímco břímě vyřizování formalit by dopadalo na někoho jiného. Ale nejen tak na někoho, vše z toho totiž zvládal mezi ostatními agenty jen on, četl knihy a rozuměl uvažování intelektuálů (tehdy mě ještě neuráželo, když mě někdo za intelektuála označil). Jak je to u lidí nabízejících nevyžádané rady běžné, čichal jsem čertovinu, neboť v žádné fázi naší komunikace mi neopomněl sdělit, že je to „pro mě dobré“. Jako správný trouba jsem mu ty řeči sice nebaštil, ale smlouvu jsem s ním stejně uzavřel a nechal jsem ho zorganizovat mi vystoupení v zemi, z níž pocházel. Vše probíhalo hladce, ovšem po šesti letech jsem dostal dopis od tamního finančního úřadu. Okamžitě jsem se na dotyčného obrátil, abych zjistil, jestli se do takových daňových nepříjemností nedostali i ostatní američtí občané, s nimiž jednal, případně jestli už o něčem podobném aspoň neslyšel. Okamžitě mi přišla úsečná odpověď: „Nejsem váš daňový poradce“ – po informacích, jestli takový problém potkal i další americké zákazníky, kteří ho zaměstnali, protože to „pro ně bylo dobré“, ani vidu, ani slechu. A opravdu, z té asi desítky případů, které se mi vybavují, se vždy ukázalo, že to, co se tvářilo jako pro vás dobré, pro vás doopravdy dobré nebylo, rozhodně to však bylo dobré pro druhou stranu. Jako trader se učíte rozpoznávat poctivé lidi a jednat s nimi. Poctivými lidmi myslím ty, kteří vám sdělí, že vám chtě jí něco prodat, a v odpovědi na otázky typu „Hraje vám to do karet?“ (tedy zda svým jednáním sledují vlastní prospěch) vám potvrdí, že se transakce skutečně odehraje pro jejich blaho. Za každou cenu se vyhýbejte těm, kteří vám volají a produkt se vám snaží vnutit pod rouškou rad. Příběh o želvě je tak vlastně archetypem dějin transakcí mezi smrtelníky. Kdysi jsem pracoval pro jednu americkou investiční banku, jednu z těch prestižních, označovaných jako „klub bílých bot“, protože jejich společníci byli členy těžko přístupných golfových klubů pro rádoby aristokraty a hře se věnovali výlučně v bílé obuvi. Jako u všech takových firem se i zde pěstovala, zdůrazňovala a chránila image etiky a profesionality. Úkolem obchodníků (tehdy to byli skutečně jen muži) v dobách, kdy nosili pro změnu černé boty, však bylo „vyložit“ zásoby, jichž měli tradeři „až po střechu“, tedy cenné papíry, kterých měli na kontě nadbytek a kterých se potřebovali zbavit, aby si snížili rizikový profil. Prodat je jiným obchodníkům nepřicházelo v úvahu, protože profesionální tradeři – ti obyčejně golf nehrají – by nadměrné zásoby vycítili a způ obili by pokles jejich ceny. Bylo tedy zapotřebí je prodat nějakému klientovi, takzvané „buy side“ (tedy člověku se zájmem nakupovat). Někteří tradeři své obchodníky platili (procentními) „body“, proměnlivou složkou navyšující se s naší touhou se s cennými papíry loučit. Prodejci tak klienty brali na večeři, kupovali jim drahé víno (často okatě to nejdražší na vinném lístku), ale ty tisícidolarové útraty z restaurací se jim bohatě vrátily, když u klientů nechtěné zásoby konečně „vyložili“. Jeden zkušený obchodník mi otevřeně vysvětlil: „Když koupím klientovi, někomu, kdo pracuje na finančním odboru nějakého obecního úřadu a obleky si kupuje v obchoďáku někde v New Jersey, lahev vína za dva tisíce dolarů, na dalších pár měsíců je můj. Získám na něm minimálně sto tisíc. Takovou návratnost ti nic jinýho na trhu nezajistí.“ Prodejci tak klientům bulíkovali, jak se jim ty cenné papíry dokonale hodí do portfolia, jak jsou přesvědčení, že jejich cena poroste a jak by později litovali, kdy by si „podobnou příležitost“ nechali ujít – a další takové řeči. Obchodníci jsou experti na umění psychologické manipulace. Klienta přimějí k obchodu, který se často protiví jeho zájmům, a ještě zařídí, že je s tím klient spokojený a prodejce a jeho společnost si nemůže vynachválit. Jednoho z nejlepších obchodníků ve firmě, člověka s obřím charismatem, kterého do práce vozil řidič v rolls royceu, se jednou zeptali, jestli se zákazník nenaštve, když ho takhle oškube. „Votočit, ne vytočit,“ zněla  jeho odpověď. A ještě dodal: „A pamatujte si, že každý den se rodí nový zákazník.“ Jak moc dobře věděli Římané, když se chce člověk zboží zbavit, vesele ho vychvaluje.*

* Plenius aequo laudat venalis qui vult extrudere merces. – Horatius

CENA OBILÍ NA RHODU

„Poskytovat rady“ jako prostředek zvýšení tržeb je tedy zásad ně neetické, prodej nelze vydávat za rady. Na tom se můžeme v klidu shodnout. Můžete radit, nebo můžete prodávat (a přitom kvalitu výrobku propagovat), ale oboje je nutno od sebe neustále oddělovat. V průběhu transakce však vzniká návazný problém: kolik by toho měl prodávající kupujícímu prozradit? Otázka „Je etické někomu něco prodat, když víte, že cena toho to zboží nakonec poklesne?“ je prastará, avšak její řešení není ani dnes o nic zřejmější. Debata má svůj původ ve sporu dvou stoických filozofů, Diogena Babylonského a jeho žáka Antipatra z Tarsu, který u asymetrických informací prosazoval vyšší morální nároky a jeho etika se zřejmě shoduje se stanoviskem prosazovaným autorem této knihy. Od žádného z nich se nedochovalo žádné písemné dílo, ale ze sekundárních a v případě Cicera terciárních zdrojů toho o nich přece jen víme celkem dost. Otázka byla představena následovně (podle Cicerova spisu O po vinnostech). Předpokládejme, že v době, kdy na ostrově Rhodu kvůli neúrodě a hladomoru bylo drahé obilí, někdo z Alexandrie na Rhodos přiveze velký náklad obilí. Rovněž předpokládejme, že tento člověk ví, že už mezitím z Alexandrie na Rhodos vyplula řada dalších lodí s podobným zbožím. Musí o tom Rhoďany informovat? Co za těchto okolností obnáší čestné a nečestné jednání? My tradeři jsme na ni měli jednoznačnou odpověď. Opět zněla „hrnout to“ – prodávat zboží ve velkých kvantech a kupujícím při tom nesdělovat, že zásoby zboží čekajícího na prodej jsou značné. Poctivý trader by jinému profesionálnímu traderovi nic takového neprovedl, to se nedělalo. Trestem by bylo veřejné opovržení. Tak nějak přípustné však bylo dopustit se takového jednání na anonymním trhu a na bezejmenných lidech, kteří tradery nebyli – říkali jsme jim „Švýcaři“, náhodní troubové někde hodně daleko. S některými lidmi jsme měli vztahové pouto, s jinými jsme měli pouto transakční. Oba druhy oddělovala etická zeď, hodně podobně jako u domácích zvířat, kterým se neubližuje, ale pravidla krutosti najednou neplatí, když na podlaze objevíte švába. Díogenés zastával stanovisko, že by prodávající měl odhalit jen tolik, kolik toho po něm žádá občanské právo. Pokud jde o Antipatra, ten se domníval, že by se mělo sdělovat všechno – tedy i víc, než žádá zákon –, aby neexistovalo nic, co by věděl prodávající, ale kupující ne. Je zřejmé, že Antipatrův názor je odolnější – odolnější vůči změnám času, místa, situace a barvy očí obou účastníků trans akce. Prozatím si zapamatujme, že

Etika je vždy odolnější než zákony. Během času by se měly zákony přibližovat etice, nikdy naopak.

A tudíž:

Zákony přicházejí a zase odcházejí, etika zůstává.

Pojem „práva“ je totiž nejednoznačný a silně závisí na dané jurisdikci. Třeba v USA občanské právo díky ochráncům spotřebitelů a podobným hnutím takovéto sdělování informací zahrnuje, v jiných státech však platí jiné zákony. Zvlášť viditelné je to u zákonů upravujících trh s cennými papíry, kde existují omezení „přednostního obchodování“ a právní úpravy ohledně využívání informací zevnitř, takže v USA je takové sdělení informací povinné, zatímco v Evropě tato povinnost dlouho neplatila. Popravdě řečeno náplň práce investičních bank za dob mého působení tvořilo z velké části pohrávání si s nařízeními a hledá ní mezer v zákonech. A navzdory tomu, co by vám možná napoví dal zdravý rozum, čím víc právních úprav bylo, tím jednodušeji se na nich vydělávalo.

SKIN IN THE GAME

Copyright @ 2018 by Nassim Nicholas Taleb

All rights reserved

Translation @ Jan Kalandra, 2019

ISBN 9788076370258