Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už
třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když
opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, respektive
na románovou fresku, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její
sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu
století zaujala už miliony čtenářů. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie,
která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle
žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce
více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Nejen díky studii ženského
přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou
Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí
poznamenaných dobou, v níž žili.
První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do
prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události
oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese,
vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně
bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy.
Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky
ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje.
Dcery nové doby nyní vydává nakladatelství prostor v překladu
Zlaty Kufnerové. Druhý díl trilogie, nazvaný Konec starých časů, vyjde na jaře
2020.
Ukázka z knihy:
DUBEN 1933
Henny nadzvedla dětský
kočárek, aby zdolala vysoký schod do obchodu s textilem. SA-man ji sice
zachytil jen koutkem oka, ale pokročil kupředu a pokusil se jí postavit do
cesty.
„Víte, že tohle je židovský
obchod?“
Pohlédla do téměř dětského
obličeje, který jí připadal známý.
„K dnešnímu dni vyzval
vůdce k bojkotu židovských obchodů. Nenakupujte u Židů.“
Hlas mladého muže se důležitostí
přímo chvěl. Teď ho poznala. Syn Lüderových. „Pusť mě dál, Gustave. Co má
tenhle žvást znamenat?“
Gustav zaváhal. „Henny
Godhusenová,“ řekl pak. Už dávno ne. Teď se z ní stala Henny Lührová. Jak nechávala
ta jména za sebou. Jen zvuk a kouř.
„Ví tvá matka, že jsi
tady?“
Gustav zvedl hlavu tak
prudce, že mu málem spadla čepice uniformy. „Tohle si vyprošuju.“
„Tak mě pusť dovnitř k
Simonovi. Potřebuju nové povlaky na polštáře.“
Gustav Lüder se rozhlédl.
Nablízku nebyl žádný další nacista. V Herderově ulici bylo jen málo židovských
obchodů. Nejbližší byl obchod Moritze Jaffeho poblíž Humboldtovy ulice.
Gustav pohnul bradou a
naznačil, aby si pospíšila a co nejrychleji zmizela v Simonově obchodu s
textilem.
„Mohl bys mi podržet
dveře,“ řekla Henny, „abych se tam dostala s kočárkem.“
Ohromilo ho to
natolik, že to, oč ho požádala, doopravdy udělal.
Simonovi sotva mohli
uvěřit tomu, že esaman podrží zákaznici dveře. Nejraději by byli vyběhli Henny
vstříc, ale netroufali si vyjít zpoza pultu. Gustav však už zmizel, jako by se
mohl v krámu, který znal od dětství, nakazit dýmějovým morem.
Paní Simonová měla
uplakané oči a popotahovala, když vystupovala po žebříku, aby mohla vytáhnout zásuvku
s povlaky na polštáře. „Máme je taky lemované krajkou,“ řekla.
„Vezmu si dva z těch
obyčejných.“ V kočárku se začal vrtět Klaus, který scénu přede dveřmi prospal,
a posadil se.
„Ten už bude brzy na
kočárek příliš velký,“ prohodil Simon.
Henny přikývla.
Chlapec rostl a rostl, a přitom mu ještě ani nebylo půldruhého roku. Marike
byla v tomhle věku ještě trpaslíček.
Zase jednou šlo v jejím
životě všechno příliš rychle.
Sňatek. Těhotenství.
A teď tedy ještě
Hitler, který vyhrál březnové volby. Henny volila SPD a pocítila přitom velkou
touhu po Ludovi. Nechtěla vědět, komu dal Ernst svůj hlas, doufala, že to byla
alespoň nacionální DVP.
Paní Simonová zabalila
povlaky a Henny zaplatila. Pan Simon byl rozpačitý, když jí předával malý balíček.
„Je to jen šáteček,“ řekl, „ale ta nejlepší bavlna.“
„Za co?“ divila se
Henny.
„Že jste byla tak
laskavá a přišla dnes do krámu.“
Henny pocítila horkost
v obličeji. „To nemůžu přijmout,“ řekla. „To je přece samozřejmost. Kupuju u vás
už celá léta.“
„Vezměte si to jako
poděkování za ta léta věrnosti.“
„Vy jste přece paní
Petersová,“ ozvala se paní Simonová.
„To ano, ale už dva
roky se jmenuju Lührová. Jak to půjde dál s vaším obchodem?“
„Ten blázinec přece
nemůže trvat dlouho. Můj muž chce k příbuzným do Holandska, ale pak budeme sedět
v Maastrichtu, zatímco Hitler už bude za horama. Vždyť bychom se toho obchodu
vzdali docela zadarmo.“
„Heleno,“ zarazil ji přísně
Simon.
„Já vaší zákaznicí zůstanu.“
Tentokrát to byla
Helene Simonová, kdo jí podržel dveře.
Gustav jako by se
rozplynul. Ale onoho 1. dubna 1933 to nemělo být tak jednoduché všude.
Den před svou svatbou
si Henny stáhla z prstu granátový prsten a uložila jej do krabičky z třešňového
dřeva. Nebylo to v oněch dnech jediné loučení, Ernst totiž prohlásil, že nechce
žít v Canalstrasse, ale chce vstoupit na neprobádané území.
To pak našli v jednom
z pětiposchoďových domů v ulici Mundsburger Damm. Čtyři velké pokoje. Světlé.
Ve třetím poschodí. S jedním balkonem vpředu a jedním vzadu. Takřka velkoměšťácké.
Blízko k Lině a ke klinice Finkenau, jen pro Ernsta se cesta ke škole do
Bachovy ulice prodloužila.
Henny tlačila kočárek
z Herderovy ulice na Winterhuder Weg a pocítila lítost, když míjela svůj starý
byt. Sama vlastně život nežila, ale život žil ji. A přitom měla už v devatenácti
vlastní plán.
Chlapec v kočárku se
pokoušel vstát, dobře, že ho drží popruhy, jinak by spadl po hlavě na cestu.
Přála si vůbec tohle dítě?
Ne. Ale milovala je, stejně jako milovala Marike. Osud se jí zvrátil.
Všechno se obrátilo. Käthe
měla starost, že Rudiho plně pohltil vír KPD. Nepodporovala to vlastně ona
sama, když být komunistou ještě nebylo životu nebezpečné?
Na rohu Hamburské
ulice zašla Henny k Mordhorstovi, koupila žemli pro Klause a franzbrötchen pro
Ernsta a Marike. Malý natahoval ručky po sáčku, to dítě mělo pořád hlad. K Elsinu
potěšení, protože o Marike stále říkala, že je mlsná.
Za půl hodiny přijde
Marike z Lerchenfeldu, kde byla právě zapsána do sexty, ne však do třídy k její
tetě, neboť Lina učila na nejvyšším stupni.
Ernst by už měl být
doma, v sobotu učil jen čtyři hodiny, a to pak mohl převzít Klause, když Henny
odcházela do služby do Finkenau. V ostatních případech hlídala dítě její matka,
stejně jako předtím hlídala vnučku.
Dvě děti. Jeden manžel.
Velký byt. Důvěrně známá práce. Daří se jí dobře? Henny nevěděla. Možná věřila
tomu, že by mohla politiku ze svého života vytěsnit, ale měla dojem, že se jí
to nedaří. Henny se nových časů bála.
„Chtěl bych vám říct, že
je to pro mě těžké, milý kolego Landmanne. Není tajemstvím, že si vás velice vážím.
Ale mám svázané ruce. Včera vstoupil v platnost nový zákon.“
„Hned si sbalím své věci,“
řekl Kurt Landmann.
Jeho šéf však zvedl
odmítavě ruku. „Prosím vás, abyste zůstal do konce dubna. Neměli bychom uskutečňovat
to, co si noví pánové vymysleli, ještě rychleji, a je tu navíc pár věcí,
které musíme vyřídit.“
Landmann váhal. Proč
by se měl potulovat pod gilotinou?
„Vy sám jste v
listopadu navrhoval, abychom přijali dva nové kolegy. Doktor Kolb z Marburgu je
bohužel také mojžíšovského vyznání, takže už ani on nepřichází v úvahu. Kolega z
Bonnu může nastoupit až k 1. červnu.“
Pohled Kurta Landmanna
přednostu kliniky míjel, lékař se díval velkým oknem ven do ulice Finkenau. Zdálo
se, že se ničím rušit nenechá.
„Možná bychom si mohli
společně promluvit o nových kandidátech ještě před Velikonocemi.“
Landmann zvedl zrak. Těch
jemnocitných pět minut už asi uplynulo. Měl by snad hledat svého nástupce?
„Máte nějaký plán B?
Leccos se přece dalo tušit už od třicátého ledna.“
Landmann zavrtěl
hlavou. Už řadu let měl temné tušení, ale že za pár měsíců po Hitlerově nástupu
k moci přijde o své místo vedoucího lékaře na Finkenau, ho nikdy nenapadlo.
Jeho šéf se zvedl. Bylo
načase udělat totéž.
Kurt Landmann se
chopil napřažené ruky.
Theo Unger seděl na
studeném kameni okenní římsy. Nepomáhá snad vyhledávat nová místa, když se člověku
děje něco nepříjemného? Jako kdyby vysoká římsa zaručovala perspektivu toho, co
se přihodilo, perspektivu, kterou židle před Landmannovým psacím stolem nemohla
poskytnout. Vzpomněl si, jak Elisabeth strávila polovinu noci opřená o topení v
salonu, když přišla zpráva o smrtelném onemocnění jejího otce.
„Zákon na znovuobnovení
profesionálního úřednického povolání,“ řekl Landmann, jako kdyby si mumlal
formulku pro namíchání jedu.
„Tenhle název je jen
hanebné zastírání,“ prohodil Unger.
„Právě vidíš, že jsem
budoucnost neviděl dostatečně černě.“
„Co teď uděláš?“
Landmann pokrčil
rameny.
Unger se na římse protáhl.
„Platí tenhle zákaz zaměstnání taky pro samostatné lékaře?“ zeptal se.
„Ještě ne. Jen pro ty
na klinikách.“
„Dovedl by sis představit,
že bys ordinoval jako venkovský lékař v Duvenstedtu?“
Kurt Landmann na něj překvapeně
pohlédl.
„Víš přece, že mému
otci docházejí síly. Uvítal by, kdybych přišel k němu do ordinace. Ale já jsem
pevně rozhodnutý, že to neudělám.“
„A ty si myslíš, že si
tvůj otec vezme v těchhle časech do své ordinace židovského lékaře a nechá ho ošetřovat
své pacienty?“
Teď jen neváhat. Unger
si právě uvědomil, že už jednou otec důvěřivě přijal židovskou snachu. Vše bylo
v pořádku a jeho rodiče měli Elisabeth opravdu rádi.
„Promluvím s ním,
pokud si to dokážeš představit. Nebo bys radši odešel do zahraničí? Do Curychu
nebo do Vídně?“
„Letos mi bude
jedenapadesát a začínám být domácky založený,“ odpověděl Landmann. „Radost z
cestování se ztrácí.“
„Tak já tedy se starým
pánem promluvím,“ slíbil Unger.
Käthe ani nic jiného
nečekala. Místo brože Spolku německých porodních asistentek teď blůzu Hildegard
Dunkhaseové zdobil odznak strany. Ovzduší se od nástupu Dunkhaseové sotva zlepšilo,
jen málokdo s ní spolupracoval rád, ale od chvíle, kdy Hitler zcela a dokonale
ovládl národ, byla ve vrcholné formě.
V sesterně rozdávala přihlášky
do Říšského spolku německých porodních asistentek, který byl po sjednocování odborových svazů nyní
jedinou stavovskou organizací a ohlašoval školení k otázkám průzkumu dědičnosti
a k rasovým otázkám.
S doktorem Landmannem
přestala komunikovat hned při uchopení moci v lednu, ale zvěst o jeho propuštění,
která se nyní šířila chodbami i sály kliniky, v ní vyvolala jízlivý smích. „Dobře,
že se už nedotkne žádného německého chlapce ani děvčete,“ prohlásila, když
Henny v posledním okamžiku zadržela Käthinu ruku, která se ji chystala uhodit.
Výraz triumfu ve tváři Dunkhaseové jí neunikl.
„Dostáváš se do velkého
nebezpečí, Käthe,“ varovala ji Henny, když stály samy před svými skříňkami. „Oni
tě už určitě mají v merku. Od požáru Říšského sněmu jsou úplně bez sebe.“
„Přece nemůžu být
zticha.“
„Dunkhaseová tě rozkrájí
na kousky, osolí si tě, opepří a zbaští k snídani, jakmile jí k tomu dáš příležitost.“
„Rudi dostal dnes v
noci nové instrukce z Moskvy. Všichni pracují na tom, aby Hitlera svrhli. Nemůže
to dlouho trvat.“
Henny s ukazovákem na
rtech varovala, jako kdyby poslouchaly i stěny.
„Strkají taky u vás
pod dveře letáky?“ zeptala se tiše.
„Poslouchá moskevský
rozhlas. Tam dávají kódované instrukce. Podle nich se pak tvoří a rozdávají letáky.“
Käthe šeptala.
„V Městském domě už došlo
k ošklivému týrání. Obchodníci v ulici Am Neuen Wall si stěžovali na křik.“
Henny nechtěla vědět,
odkud o tom Käthe ví. Vlastně chtěla, aby Käthe mlčela, jako by pak ty hrůzy
neexistovaly.
„Přijď třeba někdy k nám,“
navrhla Käthe. „To si pak můžeme zase otevřeně promluvit. U tebe doma asi
nejsem příliš vítaná. Když si pomyslím, jak báječně nám kdysi bývalo ve čtyřech.
Ty a já. Rudi a Lud.“
Člověk si štěstí uvědomí
většinou až příliš pozdě.
„Jak to tady půjde dále
bez Landmanna?“ uvažovala Käthe. Ten nad ní držel svou ochrannou ruku. Ale
nejen proto jí bude chybět. Byl to duchovní bratr, jehož teď ztratila.
„U Friedländera už
jsou nějaké problémy?“ zajímala se Henny.
„Nemyslíš, že budou
muset podnik zavřít a že Rudi přijde o práci?“
„Zatím ještě všechno běží.
Nejvíc se ho dotklo, že zakázali noviny Hamburger Echo. Tam se totiž vyučil.“
„Do jakých časů jsem
to jen Klause porodila? Možná to od tebe bylo chytré, žes neměla děti.“
„Svěřím ti tajemství,
ale nech si je pro sebe, Henny.“ Käthe se obrátila a podívala se přítelkyni do
tváře. „Já děti mít nemůžu. Zprasila mě jedna andělíčkářka.“
Čtrnáct let o tom mlčela,
ale náhle cítila potřebu se někomu svěřit. Jako kdyby chtěla mít čistý stůl.
„Ty jsi byla u andělíčkářky?
A kdy to bylo?“
„Poté co jsem se poprvé
vyspala s Rudim. To jsme samým vzrušením nedávali pozor. Potom už si bral
kondomy. Ty si pak klidně mohl odpustit, jenže já jsem se to dozvěděla, až když
jsme se o dítě pokoušeli. Ale Rudi o tom neví.“
„Nechala ses vyšetřit
Landmannem?“
Käthe zavrtěla hlavou.
„Byla jsem jinde.“
Henny myslela na
ordinaci v Emilienstrasse a na pesar, který Ludovi zamlčela. Byla to nově získaná
moc, kterou tu ženy využívaly. Vedla ta moc nutně ke zneužití?
„Andělíčkářku by mi
Rudi nikdy neodpustil,“ přiznala Käthe, „to, že jsem se našeho dítěte zbavila.
On by se býval nejradši oženil, hned jak jsme se seznámili.“
„Mělas mu to říct.“
Käthe zavrtěla hlavou.
„Ty jsi svému Ludovi taky hned nenalila čistého vína.“
„A mám kvůli tomu
dodnes moc špatné svědomí,“ přiznala Henny.
Dveře se otevřely a do
jejich napjatých tváří hleděla Hildegard Dunkhaseová. „To se tedy trápíte
jaksepatří,“ řekla.
„A vás, paní Odefeyová,
vás se taky ještě zbavíme.“
Louise zatajila dech. „Přece
ne kvůli mně?“ zeptala se, když se konečně nadechla.
„Proč kvůli tobě?“
„Protože jsem teď jako
malomocná.“
„Blbost. To nemá s
tebou vůbec nic společného,“ ujistila ji Lina.
„Nedávno mi řekl jeden
z jevištních dělníků, že vypadám židovsky,“ řekla Louise. „Nenamlouvej si tedy,
že tu žiju se svou blonďatou nevěstou inkognito.“
„Vypadáš, jako bys svému
otci z oka vypadla.“
„Tady aspoň vidíš, jak
je to všechno k zbláznění. Proč jsi musela opustit Lerchenfeld?“
Teď to byla zase Lina,
kdo se zhluboka nadechl. „Podle nového zákona smějí na gymnáziích učit jen
pedagogové s univerzitním vzděláním, a já jsem absolvovala pouze vyšší učitelský
seminář. Tím je postižena polovina vyučujících.“
„Vždyť v září budeš v
tomhle podniku už třetí rok.“
„Jenže teď jsou tady náckové
a přijímají nové zákony.“
Louise se posadila na
korálově červenou pohovku, založila si ruce a podepřela jimi bradu. Byla to její
myslitelská pozice.
„Člověče!“ řekla.
Že by nové heslo?
„Můžu se pokusit o návrat
na školu v Telemannově ulici. Nebo na školu v Lichtwarku. Jenže o to usiluje
hodně lidí. Tím zákonem totiž není postižen jen Lerchenfeld.“
„A co kdybychom odešly
do Londýna? Možná by pro nás Hugh a Tom ve svém nakladatelství něco měli.“
„Představuješ si to
jednodušší, než to je. A vůbec. Ty se v Thalii přece cítíš dobře.“
„Kdo ví, jak dlouho ještě.
V uměleckých kruzích se hodně emigruje.“
Lina vrtěla hlavou.
Emigrace, to pro ni nebylo. Pro ni znamenalo všechno zdejší až příliš mnoho.
Henny, Marike a Klaus, které pořád považovala za svou rodinu. Tenhle finančně únosný
byt s výhledem na kanál. A Louise navíc nepatřila mezi ohrožené. Vždyť jeden z
rodičů byl árijského původu. Ach, s jakou samozřejmostí už uvažuje v těchto
pitomých termínech.
„Pozvala jsem Kurta na
Zelený čtvrtek,“ oznámila Louise. „Řekla jsem si, že by to byl vhodný den na
společné setkání. Ježíš si sedá se svými učedníky ke stolu a tak.“
„Ale k poslední večeři.
Je snad tohle dobré znamení?“
„Ale co. Obstarám
pochutiny a něco dobrého k pití.“
„Hodně ho to vzalo?“
„Znáš Kurta. Ten všechno
odbude posměchem.“
„Přežije tvá matka
tyhle časy dobře?“
„Doufám. Má mého otce.“
Louisin hlas zazněl drsně. To všechno bylo absurdní divadlo.
Všechny ty zajíčky a
pestrá vajíčka chtěla Guste o Velikonocích schovat na zahradě. Spolu s ní
koupil Bunge ty sladkosti v cukrárně v ulici Eppendorfer Baum. Uvnitř dvě staré
Židovky, pořád ještě vyděšené z příslušníků SS, kteří 1. dubna stáli před
jejich obchodem. Aby se lidem nahnal strach. Bunge vždycky zastával názor, že
je třeba být velkorysý, a to ve všech oblastech. Co by pak člověku zbylo jiného
než se uchýlit do soukromí? Tady venku už to všechno nemělo žádný šarm.
Guste se dala do práce.
Jako vždy. Ne že by nové pány na sebe nevhodně upozorňovala. Ve srovnání s tím
byl císař ještě velikán. Vždyť mnohé z toho, co člověk považoval už za překonané,
by se v těchto dnech mohlo pokládat za užitečné.
V podkrovním pokojíku,
nejmenším v domě, žil mladík, který na sebe hloupě upoutal pozornost hnědých pánů
v Berlíně. „Guste, Guste,“ říkal Bunge, „aby nám nakonec nešlo o krk, jako tomu
chudákovi Marinusovi.“ Mladý Holanďan, kterého obvinili ze založení požáru Říšského
sněmu. Tam se jistě ušpinilo taky hodně dalších rukou.
Carl Christian Bunge
ochutnal několik z těch čokoládových vajíček, která Guste skladovala v dubové
kredenci v jídelně, ale ta mohl ještě nahradit, vždyť Velikonoce měly být až příští
neděli. Nejlepší byla ta plněná koňakem.
Ida by koupila velké
pralinkové vejce u Hübnera v ulici Am Neuen Wall. Jejich vztah však ještě nebyl
pochován, i když ona a Campmann, jak se zdálo, žili oddělení od stolu i lože.
Milý zeť byl na nejlepší cestě udělat ještě větší kariéru. Pohřben byl dosud
pouze jeho vztah s Veverkou.
Ach, tohle krokantové
vejce ale bylo dobré. Hned zítra zajde do cukrárny v ulici Eppendorfer Baum,
aby si nikdo téhle jeho chtivosti během postní doby nevšiml. Pak by mohl navštívit
Mommeho u Heymanna. Jen ať chlapec ví, že má o něm dobré mínění. Jako jeho
mecenáš nebo patriarcha. V těchto rolích se cítil dobře, i když byl spíše
nemajetným mecenášem.
Skutečnou vůdkyní zůstávala
Guste. Matka rodu, líp by se ani nedala charakterizovat.
Myslí si Ida snad, že
on si peníze tiskne? Campmann nechápal, kolik jich dokáže utratit. Možná to
bere jako odškodnění za to, že má milenku, tak jako jiné ženy vyžadují šperky a
kožešiny. Ida chce hotové peníze a říká tomu apanáž.
Nejprve si myslel, že
je strká tomu zkrachovanci Bungemu. Ale
ten žil, jak se zdálo, především díky majitelce penzionu. Gramofonová deska,
kterou vyprodukoval, stála v její skříňce s deskami, ale dozněla jako všechno,
s čím jeho tchán po válce začal.
Campmann čekal u páté
koleje na hlavním nádraží a díval se na hodiny. Právě ohlásili, že vlak má
dvouminutové zpoždění. Pokud bude od příštího měsíce Létající
Holanďan jezdit podle jízdního řádu, bylo by to od
Lehrtského nádraží už jen 142 minut a Joan by byla u něho ještě rychleji, právě
tak jako on v Berlíně.
Včera večer ho Ida
doprovázela na slavnostní večeři do hotelu Vier Jahreszeiten. To dělala, když
pozvánka zněla na Dr. Friedricha Campmanna s chotí. Ida vysokou společnost milovala, bez ohledu na to, co říkala.
Tato vystoupení plná lesku jí jistě seděla víc než postávání v chudobné obývací
kuchyni a přebalování kojenců. Vždyť také manželky dalších bankéřů a hospodářských
veličin se ujímaly charitativních úkolů. Jen ať Ida koupá kojence, na okolí to
působí příznivě. Už ho kvůli tomu oslovilo několik pánů.
Ohlásili příjezd vlaku
z Berlína a Joan vzápětí vystupovala z jídelního vozu. Seděla většinou tam,
nikoli v kupé, byl to prostě její vrtoch. Ty její vrtochy a rozmary mu
imponovaly ještě i po třech letech, třebaže ho Joanina touha bavit se, která cílila
především na noční kluby v okolí ulice Reeperbahn, začínala unavovat. Nové
pruderní ohlašování, že nahota a dokonce prostituce se mohou provozovat už jen
v plném utajení, bylo skutečně ryzím pokrytectvím.
Včera večer mu jeden z
rejdařů podstrčil adresu. Nejlepší striptýz. Ne to pošetilé lovení karet, při němž
se udicí lovily hrací karty, které měla tanečnice připevněné na těle drobnými magnetky,
až tu nakonec stála nahá.
Jako první krok si
nechal rezervovat jednu z oddělených místností v ústřicovém baru Cölln’s.
Joan ústřice milovala. On ostatně vícekrát zaslechl, že si ženy ústřic cení.
Pravděpodobně si v některém z ilustrovaných magazínů přečetly, že vysoký obsah
bílkovin dopomůže k zářivé pleti. Jinak si tu vášeň pro tu slizkost nedokázal
vysvětlit a sám dával přednost kaviáru.
Dnes večer se však na
své oblíbené jídlo v Cölln’s těšil. Biftek z prostředku svíčkové se světlou
cibulkou a opečenými bramborami. Dodávalo to sílu, kterou mohl potřebovat pro noci
v hotelu Jacob v ulici Elbchaussee. Dost daleko od Hofwegu a promenády
Jungfernstieg.
Pak ho Joan svlékne a
bude mu říkat můj sladký nácku. Od té doby,
co byl Hitler u moci, se její němčina zhoršila. Možná se tak chtěla
distancovat.
Ach. A už byla tady.
Ve svém přiléhavém kostýmku vypadala úchvatně. Campmann jí zamával a přidržel
si krempu svého měkkého klobouku.
Žádné komentáře:
Okomentovat