Rozhovory jsou „angličtinou“ současné publicistiky, tedy
nejužívanějším žánrem. Jsou živé a přístupné tím, jak se střídají otázky a
odpovědi, interakcí tazatele a zpovídaného, zkrátka něco jako tenis. A tenis je
divácky rozhodně nepoměrně atraktivnější sport než třeba veslování. Aleš Palán
se knižním rozhovorům věnuje již dlouhou řadu let a vloni dosáhl dosavadního
autorského vrcholu knihou Raději zešílet v divočině, která přinesla osm
rozhovorů se šumavskými samotáři. Tento soubor se stal jak prodejně, tak co se
týče ohlasů bezpochyby českou knihou roku.
Nedávno přišel Aleš Palán se souborem rozhovorů s dalšími
samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže
jinak. Ale nezapomněl ani na původní šumavské samotáře. Těm je věnována novinka
Návrat do divočiny. Při jejím čtení si mimo jiné uvědomíme, že rozhovor je sice
skvělý žánr, ale určité věci skrze něj zkrátka neřekneme. V knize se
zamýšlí nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc
oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy
Raději zešílet v divočině nedostaly.
S fotografickým doprovodem Jana Šibíka a Daniely Matulové knihu
vydává nakladatelství Prostor, které vydalo i dvě předchozí Palánovy knihy o „samotářích“.
Ukázka z knihy:
Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není
určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu
konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až
až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila.
Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.
Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými
samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů
daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města
na polosamotu – ta ji dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se
čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu
kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě
nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze
společný dojem z mé knihy.
Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na
poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká
bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo
nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě
nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině
doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít,
jestli bych ji nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno,
s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.
Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v
kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své
jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly
protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i
transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku
tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto
transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan
vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.
Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší
podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře
různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či
ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou
rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i
těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších
politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající
o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje.
—
Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela
v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhaní. U Raději
zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to
zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.
Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše
Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem
už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované a
autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných
pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít
nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle
povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem
pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o
samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců
žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do
knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.
Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké
budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla
to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly.
Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a
minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k
přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně:
většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze
současnosti v knize byt musí.
Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou
jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s
nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale
z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval.
Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem
pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě
jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační
podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli
podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co
bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou
habaďúru?
Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan
Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil
jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na
Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by
přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky?
Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík
byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět
zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a
empaticky.
Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal
jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě
potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě
nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni
mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha
mohla dál vznikat.
Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v
divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se
uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím,
jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů,
cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou
duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v
ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem
těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.
Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky
dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech
spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.
Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu.
Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý,
má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom
se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou
součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé
takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni
dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své
blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne
žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.
Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři,
oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím
jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění
kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a
její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly
kompletní.
Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“
Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali
z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se
ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem
chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjit
vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťakem.“
Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo
– nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.
A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl
napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu,
co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem
Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry –
dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na
Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem
totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s
novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli
jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval
nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými
texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl
napsat tuhle knihu…
Konečně mi došlo, že úvod má byt mnohem obsáhlejší než pár
odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba,
abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi
pobývaní s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak
rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní
držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat…
Žádné komentáře:
Okomentovat