Dobrodružství zachycující rakousko-uherskou
Payerovu-Weyprechtovu expedici do Arktidy v letech 1872-1874 z pera jednoho z
vedoucích této výpravy. Osudy dvaceti čtyř mužů (většina z nich byli Slované, z
toho pět Čechů), kteří objevili a prozkoumali nejsevernější souostroví na
východní polokouli, zemi Františka Josefa, a jimž se před smrtí hladem a zimou
podařilo uniknout teprve po vysilující tříměsíční cestě rozmrzajícím mořem.
Překladatel doplnil autorův text popisem mnohých
předcházejících i pozdějších výprav do oblastí kolem severního pólu,
životopisnými, zeměpisnými, geologickými i dalšími přírodovědeckými poznámkami
a podrobným popisem země Františka Josefa podle tehdy dostupných pramenů.
Doplněno cca 150 dobovými rytinami a mapami. Mapový
doprovod umožňuje snadnou čtenářovu orientaci v ledových pustinách.
Překlad Jaroslava Hoška z roku 1969 revidoval a
předmluvou doplnil Zdeněk Lyčka.
Vydává Dauphin.
Julius Payer (1841 – 1915), kartograf, horolezec, polární
badatel, cestovatel, objevitel země Františka Josefa, malíř polárních krajin,
čestný občan Teplic a Šanova, nositel rakouského Řádu železné koruny, Řádu
italské koruny a Leopoldova císařského řádu, byl největší arktický badatel
pocházející z českých zemí a nejznámější a nejslavnější malíř polárních krajin
vůbec. Narodil se v Šanově (dnes součásti Teplic). Začal pracovat ve Vojenském
zeměpisném ústavu ve Vídni na zmapování velehorských skupin tyrolských Alp,
realizoval mnoho nebezpečných horolezeckých prvovýstupů a stal se vynikajícím
alpským topografem. Poté, co mu byla nabídnuta funkce topografa a vedoucího saňových
průzkumných cest v Arktidě, se zúčastnil řady arktických výprav, jejichž cílem
byl zeměpisný průzkum a mapování a studium přírody. Po šťastném návratu z
Arktidy se Payer stal celebritou vědeckého i společenského života. V té době se
začala psát i druhá a neméně slavná kapitola jeho života. Dobrovolně se vzdal
slibně započaté vědecké i vojenské kariéry a rozhodl se propříště věnovat pouze
malířství. Šestatřicetiletý Payer odešel na malířskou školu do Frankfurtu nad
Mohanem, odkud zamířil přes Mnichov do Paříže.
Ukázka z knihy:
OPOUŠTÍME EVROPU
Svízelným a namáhavým putováním je cesta do nitra
polárního světa. Každý, kdo se na ni vydá, musí vynaložit všechny své duševní i
tělesné síly, aby si vybojoval aspoň skromnou znalost tajemství, do něhož chce
vniknout. Nevýslovnou trpělivostí se musí ozbrojit proti zklamáním a nezdarům a
za svým cílem musí jít i potom, když se jeho dosažení stalo pouhou hříčkou
náhody.
Ne ukojení ctižádosti, ale rozšíření našich vědomostí
musí být tímto cílem. Polárník stráví léta v nejstrašnějším vyhnanství a v
tíživé osamělosti, daleko od svých přátel, daleko od všech radostí života,
stále obklíčen nebezpečím. Proto jej přes všechny strasti mohou přenést jen
ideály jeho cíle, jinak, duševně rozpolcen, bloudí vnitřní i vnější prázdnotou.
V zajetí jakých představ se vydává nováček na drsnou cestu severskou! Žádná
kniha mu nemůže vyjevit pravdu. Nic neví o nevyhnutelné sudbě, jíž propadá, jakmile
překročí práh ledové říše. Neboť velkost strastí, které ho očekávají, měří
podle fyzického utrpení v mrazech a bouřích místo podle duševních strádání,
jimž neunikne.
V roce 1868, když jsem mapoval Ortlerské Alpy, dostaly se
jednou až do mého stanu vysoko v horách noviny se zprávou o přípravě
Koldeweyovy německé polární výpravy. Večer u ohně jsem vykládal pastýřům a
myslivcům, kteří mě provázeli, o severním pólu a žasl nad lidmi, kteří dovedou
mnohem lépe než ostatní snášet hrůzy mrazu a temnoty.
Tehdy jsem neměl ani zdání o tom, že už napřesrok budu
sám členem expedice na severní pól, a zrovna tak málo mohl tušit Haller, jeden
z mých myslivců, že mě bude na mé třetí arktické cestě provázet. Tak tomu bylo
i s těmi dvaceti třemi muži, kteří za časného jitra dne 13. června 1872
vstoupili v Bremerhavenu na loď, aby dobrovolně spojili své osobní osudy s
osudem lodi – a to až do konce, neboť všichni jsme se zavázali písemným
prohlášením, že se zříkáme každé výpravy na svou záchranu, i kdybychom sami nebyli
s to se vrátit.
Ideálním cílem naší cesty byl Severovýchodní průjezd.
Jejím vlastním účelem bylo však prozkoumání mořské oblasti nebo zemí
severovýchodně od Nové země. Slunce nám jasně zářilo nad hlavami a naše
radostné naděje dosahovaly vrcholu. Přišli přátelé, aby se s námi rozloučili a
naposled popřáli štěstí. Náš odchod byl prostý a bez hluku, jak má být každý
slib před vykonáním činu.
V šest hodin ráno proplouval Tegetthoff plavidlovými
komorami, pak dolů po Vezeře, vlečen městským parníkem. Pluli jsme po široké
řece mezi zelenými nivami a loukami, s tím šťastným pocitem uspokojení, který
máme, když se nám konečně splní dávný plán. Země se ponenáhlu ztrácela. Avšak
pohled na její mizící půvaby nezmenšil naše odhodlání. Večer se poslední
proužek pobřeží rozplynul v mlhách obzoru.
Ano, odcházíme nadlouho – ne však z paměti našich doma. A
s touto myšlenkou začínáme nový život v těsném prostoru lodi. Dychtíme po práci
a přátelské shodě.
Brzy se nám však dostává poučení, jak často může od
nynějška záviset průběh naší cesty na maličkostech a nevypočitatelných
okolnostech: téměř za bezvětří a bez páry jsme se octli v mělkých vodách
Helgolandu. Co by bylo z naší výpravy, kdybychom včas nezjistili, že pod kýlem
máme jenom několik stop vody!
Naše loď o 220 výtlakových tunách měla zásoby přibližně
na dva a půl až tři roky a byla přetížena asi 30 tunami. Pokud jde o prostory,
museli jsme se tedy omezit. Přesto byla kajuta, kterou jsme obývali –
Weyprecht, Brosch, Orel, Kepes, Kříž a já, mnohem lepší než ta, v níž se nás
kdysi na grónské expedici tísnilo osm. Nejvíce byl Tegetthoff zatížen uhlím,
kterého bylo 130 tun. Mělo stačit nejen pro náš denní otop, ale i pro pohon
stroje na 50 až 60 dní (po 24 hodinách) nejnutnější paroplavby mezi ledy. Pro
úspornost jsme však i v ledu používali plachty, pokud to jen bylo možné.
Loď a její stroj (o výkonu 100 koňských sil) se skvěle
osvědčily jak při pokusné plavbě 8. června, tak na celé naší cestě. Dlouho
trvalo, než jsme propluli Severním mořem až k norskému pobřeží, vítr nám příliš
nepřál. Můj deník popisuje tuto plavbu takto: „Za stálého slabého větru z jihu
sleduje Tegetthoff svou osamělou dráhu nekonečným mořem. Nad námi se klene
modré severské nebe bez mráčku, vzduch je mírně prohřátý sluncem. V modré dáli
se chmuří nerozborná hráz nesčíslných útesů, jimiž se opásaly skalnaté pustiny
Norska. Zřídka se přiblíží racek, málokdy si odpočine pták na vrcholu stěžně, v
hltavém spěchu krouží kolem lodi žralok. Občas se ukáže na obzoru plachta –
jinak žádná známka života. Každý cítí, že jde vstříc vážné době, nemluví však o
tom. Každý může ještě doufat v cokoli, vždyť nikdo nevidí do budoucnosti. Jeden
pocit ale posiluje všechny, vědomí, že bojem za vědecké cíle sloužíme cti své
vlasti a že naše kroky sledují doma s vřelou účastí.
Pod Tegetthoffu slyšíme v pestré směsi všechny jazyky
naší vlasti: slovanštinu, němčinu, italštinu a maďarštinu, v pracovním styku se
však na lodi používá italština. Veselá mysl neopouští naši posádku. Večerní
vánek zanáší nad modré moře radostné písně Italů, jednotvárný rytmus budí
vzpomínku na jejich slunný domov daleko na jihu. Ale chladné půlnoční slunce
nad severním obzorem připomíná, jak zcela jiný bude jejich domov, který si
zatím ani ve své fantazii nedovedou představit. Jak nevinný počátek dlouhé,
předlouhé cesty do Severního ledového oceánu! Za několik málo týdnů zaskřípe na
žebrech Tegetthoffu led, obklíčí jej křišťálový zástup ledových hor. Namáhavě
si bude loď razit cestu ledovou pustinou, tu těsně uzavřena ledem, tu zas volná
v pobřežní vodě, anebo kol dokola ohrožována zlověstným odleskem ledových mas.“
Žádné komentáře:
Okomentovat