Claudia Piñeirová: Kapka štěstí

„Vrátila jsem se, abych zjistila, že se dokážu vrhnout do prázdna, padat, abych byla – konečně – svobodná. Ačkoli je to svoboda marná, bez budoucnosti. Svoboda trvající jen okamžik pádu.“

Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on?

Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová – ta současná, i ta dřívější – se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí.

Claudia Piñeirová překvapuje a uchvacuje románem, v němž skutečnost a intimita tkají neproniknutelnou síť, která čtenáře polapí a uvězní.

Argentinská spisovatelka, dramatička, televizní scenáristka a rovněž autorka próz pro děti Claudia Piñeirová (1960) si získala pozornost čtenářů i kritiky doma tak i v zahraničí. Za román Las viudas de los jueves (Čtvrteční vdovy, 2005) získala jednu z nejvýznamnějších hispanoamerických literárních cen Premio Clarín de Novela). Patří mezi nejpřekládanější argentinské spisovatelky, několik jejích románů bylo zdárně převedeno na filmové plátno.

Česky zatím vyšel jen román Tuya (2005 - Tvá, 2012).

Román Kapka štěstí přeložil do češtiny Jan Machej, vydává ho nakladatelství Runa (ISBN 978-80-87792-27-8).

Ukázka z knihy:

Šla jsem se projít ven. Nevěděla jsem, kam jdu, ani kde jsem, dokud jsem se neocitla na mostě klenoucím se přes železniční stanici Turdera, asi dvacet bloků od domu. Zahoukal vlak a já zůstala stát jako ochromená. Byl to jiný vlak, jiné houkání, a já jsem nebyla uvnitř auta a nečekala na to, až se zvednou závory, zatímco dvě děti na zadním sedadle zpívaly „Incy Wincy pavouček“. Ale během té doby, která uplynula mezi příjezdem a odjezdem vlaku, by se ve mně krve nedořezal. Nemohla jsem dál přemýšlet, dokud mi vlak úplně nezmizel z očí a už jsem ho ani neslyšela. Mezitím jsem stála jako přikovaná, lokty opřené o zábradlí a zírala jsem na prázdné nástupiště. Hlavou se mi pořád honila Marianova slova. Až nakonec, bůhvíproč, jeho hlas utichl a já dokázala alespoň ve formě myšlenky dešifrovat to, co mi toho rána řekl: Federico znovu získá dřívější respekt a náklonnost ostatních, jen pokud zmizím z jeho života. Za to, že mu ubližují, mohu já, nikoli ostatní. Ostatní na něj jen poukazovali. Potvrzovalo se tedy to, co jsem odjakživa tušila: jsem odsouzená k tomu, že nedokážu být dobrou matkou. Nejsem na to naprogramovaná, nevím, jak jí být, jsem odjakživa porouchaná. To já jsem objela tu závoru, já jsem řídila auto, které se zastavilo a už se znovu nerozjelo, já jsem byla zodpovědná za Juanovu smrt, já jsem byla tou, jíž všichni opovrhují. Jen já, nikdo jiný. Ale to opovržení ze mě jen prýštilo, rozlévalo se, valilo se jako řeka a přitékalo až k němu, k Federicovi. Můj syn, který na rozdíl od všech ostatních stál stále při mně, on, který mě chránil, který mi neustále říkal „Ma“ a lhal mi, jak mohl, abych netrpěla víc, než jsem už trpěla. Tolik od šestiletého dítěte žádat nelze. Federico za mě nemohl pykat, nesměl za mě pykat. Kdybych nebyla, kdybych například tenkrát s Juanem zahynula, nikdo by Federica nezahrnoval ničím jiným než soucitem a útěchou. V takovém případě by Federicova bolest pramenila z mojí smrti spíš než z čehokoliv jiného a měla by tu výhodu, že by nebyla bolestí utajovanou. Kdyby tomu tak bývalo bylo, Federico by tu bolest byl mohl dávat najevo. Byl by se z ní mohl vyplakat, až by zármutek postupně pominul a mrtvá matka by se stala jen vzpomínkou, smutnou, leč vzdálenou, steskem, který tu a tam vytryskne, hrobem, na nějž se u příležitosti různých výročí kladou květiny, fotkou, zapomenutou kdesi v domě ve stojánku na fotografie.

Já jsem však tehdy s Juanem nezahynula. Stále ještě jsem tu byla. Stála jsem na mostě několik bloků od našeho domu a sledovala, jak vlaky přijíždějí a odjíždějí, aniž by někoho zabily. Jak mám tedy zmizet, abych svému synovi navrátila život? První, co mě napadlo, byla sebevražda. Byla bych to mohla udělat právě tady a právě teď. Skočit pod vlak. Ale sebevražda je hodně zvláštní smrt – smrt, jež v pozůstalých i cosi zanechá. Darovaná smrt – ač jí ve skutečnosti není –, v jejímž důsledku se pozůstalí cítí zodpovědní za to, že byli nablízku, zodpovědní za to, že netušili, k čemu dojde, že tomu nezabránili. Věděla jsem, že Federico, ač mu bylo teprve šest let, by se z mé smrti obviňoval. Proto jsem sebevraždu zavrhla, kvůli němu. Třásla jsem se. Když se ale nezabiji, tak co pak? Začala jsem se vracet zpět stejnou cestou, kterou jsem sem přišla. Třásla jsem se. Šla jsem a přemýšlela, už nevím, jaká myšlenka měla v té chvíli navrch, honily se mi v hlavě nezvykle rychle. Přemýšlela jsem v obrazech: Federicova tvář, pak Marianova, růžový keř v zahradě, moje zničené auto, vlak, škola, Juan kopající ve voze do sedadla, klinika, Federico hledající Juana na nebi, dětský hrob, moje tvář, vlak. Létala jsem z jednoho obrazu na druhý a tak pořád dokola, ať už ve stejném či odlišném pořadí.

Dokud jsem si na jednom z oněch nároží neuvědomila, že sebevražda je nesprávná nejen kvůli ráně, již by Federicovi zasadila, ale hlavně kvůli okolnostem, které souvisely víc se mnou. Předtím, na mostě u stanice Turdera, kdy už jsem byla smířena s tím, že odsud a od těchhle lidí nikdy neodejdeme, byla sebevražda možnou alternativou. Zachránila bych tak svého syna před jeho matkou, před tím, co ona pro všechny jeho blízké, dokonce i pro jeho otce, znamená. Konečně bych měla smrt, kterou si podle mínění většiny zasloužím. Tam na mostě jsem si s touhle myšlenkou pohrávala, toužila jsem po jejím uskutečnění. A právě díky téhle touze jsem si uvědomila, jak nepatřičný by ten čin byl. Toužila jsem po něm. Kdybych spáchala sebevraždu, zachránila bych jak jeho, tak i sebe. Moje bolest by tak ustala, zmizela by. Jen ta moje. Zmizela by ve chvíli, kdybych stiskla spoušť, kdybych se nacpala prášky, dala si hlavu do trouby a nechala přitom otevřený plyn. Nebo kdybych skočila pod vlak. I já bych konečně byla ten den volná. Žádná bolest by už neexistovala. Mravokárný konec románu vyšlého z módy: dostane se jí takového trestu, jaký si zaslouží, a dostane se jí ho proto, že si uvědomí závažnost svých činů – odplata bude stejná jako škoda, již napáchala: smrt. Zákon odplaty jako vykoupení.

To ale nebyl můj případ. Zákon odplaty tady nefungoval. Nebyl by úměrný škodě, kterou jsem napáchala, ani tehdy, kdyby mě postavili na koleje, aby mě přejel vlak. Tohle nestačilo. Nebylo by to spravedlivé. Protože moje bolest by tím sice ustala, ale Federicova by trvala dál, i kdyby se změnil, i kdyby se z něj stal někdo jiný. Takže pokud ukončení mého života nedostačuje, co jiného mi zbývalo pro svého syna udělat? Jak ho zbavit újmy, kterou jsem mu způsobila? Jak navždy zmizet, aniž bych se zabila? Jaká je nejzazší mez, kterou matka může překročit, kam až může zajít v domnění, že pro své dítě koná dobro? Co to je, to, o čem si myslela, že nikdy nebude s to udělat a přitom se s tím nicméně smiřuje jako s něčím přirozeným, jako se zákonem života, sotva s něčím, co by se mělo udělat? Pokud touto mezí není smrt, co jí tedy je? To, že odejdu, že tu syna nechám, že ho opustím a už se o něm nikdy nic nedozvím. To je opravdová smrt – bolest, jež nikdy nezmizí, nebo se dokonce zvětší a nabude nepředstavitelných, nedozírných rozměrů. Představovat si, jak syn roste, jak mu tmavnou vlasy, prohlubuje se mu hlas, jak se z dítěte stává muž, a nebýt u toho. Uvědomovat si, že k tomu nevyhnutelně dochází, a nemoci u toho být. Nevědět, co studuje, jaký obor si zvolil, s kým chodí, koho si vybral za svého životního partnera, s kým má děti, nevědět, zda nad otcovstvím váhal nebo tuto roli převzal s přirozeností, s níž přichází jaro po zimě, neznat jeho děti, které už nejsou vašimi vnoučaty. Mými vnoučaty. Představovat si ho, jak chodí, spí, pláče, směje se, sní, trpí, raduje se, a nikdy nebýt u toho.

Nebýt tady s ním, právě tohle by mohl být trest, jejž si zasloužím. Nadále žít, ale bez něj. Což je mnohem horší než sebevražda, nepopíratelně horší. Muka, která nikdy neskončí, muka, která budou trvat navždycky. Bolest z toho, že ho už nikdy znovu nepohladím. Znovu jsem se rozplakala, bezútěšně, tak jak jsem doposud od toho neštěstí ještě neplakala, zoufale, a přitom jsem toužila opustit své tělo a zanechat je prázdné. Chtěla jsem se rozdělit na dvě osoby, na tu, jíž jsem byla, a na tu, kterou budu od téhle chvíle. Ani Juanova smrt, ani to, jak trpěl můj syn, ani vina za to, co se stalo, mi nezpůsobily takovou bolest jako myšlenka na to, že odejdu a už ho nikdy víc nespatřím. Dál žít, rozštěpená, rozdvojená, rozpůlená. Uprostřed toho hlubokého otřesu jsem bezpečně věděla, že přesně to musím udělat: už se sem nikdy nevrátit, už o Federicovi nikdy nic nevědět, i za cenu toho, že mu tím způsobím bolest – ovšem bolest, jež se dá vyléčit, vedlejší újmu, tu nejmenší, kterou jsem si mohla zvolit, abych mu způsobila –, a ne tu utajenou bolest, jež ho doprovázela a která ho bude

doprovázet i nadále. Můj odchod zanechá šrámy. Ale jakmile se zahojí, a i přesto, že po nich zůstanou drobné jizvy, dokáže můj syn najít cestu, lásku, rodinu. Všechno to, co já už nikdy víc mít nebudu. Protože na rozdíl od toho, jak bych skončila, kdybych se zabila, budu žít dál, ale mrtvá.