Lu Sün: Bláznův deník

 .

Nové vydání tří nejvýznamnějších beletristických děl zakladatele moderní čínské literatury, povídkových sbírek Vřava a Tápání a sbírky básní v próze Polní tráva, uvádí čtenáře do turbulentní doby čínských dějin a kultury, kdy se rozpadal tradiční starý císařský svět a tu zdráhavě, tu vášnivě nastupoval svět moderní. Lu Sün (1881–1936) jako angažovaný, přitom ale pronikavý pozorovatel vykresluje toto „tápání“ i „vřavu“, odrážející se jak na mnohdy ještě starosvětském venkově, tak v rozvíjejícím se městském prostředí. Lu Sünův svět, zabydlený svéráznými figurkami všech možných sociálních vrstev, vytváří bohatou mozaiku příběhů, psychologických črt, malých dramat i emočně vypjatých momentů, které otevírají pomyslné literární dveře do celého čínského dvacátého století.

Pro vůbec první vydání svých povídek v češtině napsal Lu Sün i předmluvu, v níž uvádí: „Pochopitelně, že svět by byl lepší, kdyby si lidé nebyli cizí, kdyby se zajímali jeden o druhého. A nejpřímější cesta je komunikace prostřednictvím literatury a umění, bohužel touto cestou kráčí jen hrstka lidí. (…) To, že se mé povídky dostanou do rukou českým čtenářům, je pro mě větší radostí než překlad do jiného, mnohem rozšířenějšího světového jazyka. Myslím, že naše země si mohou porozumět, přestože jsou tak etnicky rozdílné a geograficky vzdálené, navíc spolu nepřicházíme často do styku, ale jsme si blízcí tím, že obě naše země prošly tvrdou cestou utrpení, stále tou cestou jdeme – s vidinou dosažení světla.“

Výbor je také připomínkou dvou významných osobností české sinologie – Berty Krebsové a Jaroslava Průška. Jejich původní překlady byly pro současné vydání ponechány v původní podobě s minimálními zásahy.   

V edici Xin vydává knihu nakladatelství Verzone. Doslovem doprovodila Zuzana Li.

Ukázka z knihy:

Nepatrná událost

Od doby, co jsem prchl z vesnice do hlavního města, jako by v jediném okamžiku uplynulo již šest let. Mezitím jsem viděl a slyšel na vlastní oči a uši mnoho z takzvaných velkých národních událostí.

V mém srdci však nezanechaly žádných stop. A kdybych snad přece chtěl najít v sobě nějakou odezvu, pak musím upřímně říci, že tyto události jen zmnožily můj smutek a způsobily, že jsem den ode dne více pohrdal lidmi.

Je však přesto jedna nepatrná příhoda, která pro mne měla veliký význam a dovedla mě vytrhnout z mé pochmurné nálady. Zapůsobila na mne tak, že na ni dodnes nemohu zapomenout.

Bylo to jednoho zimního dne v šestém roce republiky. Severák mocně řezal, mne však moje zaměstnání nutilo, abych byl již velmi záhy na cestě. Celou cestu jsem skoro nepotkal človíčka a byl zázrak, že jsem sehnal rikšu, který by mě dovezl k bráně S. Netrvalo dlouho a severák se ztišil. Prach vznášející se na silnici byl již dávno odvát, před námi se bělala jen čistá, široká cesta, takže rikša mohl běžet velmi rychle.

Právě jsme se blížili k bráně S, když rikša zachytil držadly vozíku jakousi osobu, která pomalu upadla k zemi. Byla to žena s prokvetlým vlasem, v rozbité kazajce. Seběhla náhle s chodníku rovnou před rikšu. Rikša se jí vyhýbal, ale protože její chatrná kazajka nebyla zapnuta, vlála do široka větrem, a tak se zamotala okolo držadel vozíku. Štěstí ještě, že rikša již předtím zpomalil krok, jinak by ji byl jistě prudkým nárazem povalil, a snad jí i dokonce rozbil hlavu.

Žena zůstala ležet na zemi a také rikša se zastavil. Viděl jsem, že stařena nebyla vůbec poraněna, a také na cestě nebylo žádných svědků. Proto mne velmi překvapilo, když jsem viděl, že rikša z toho začíná dělat celou aféru, jako by se sám chtěl do něčeho zaplést, a přitom mne tím darmo zdržuje na cestě. Proto jsem na něj křikl:

„Vždyť se nic nestalo! Jeď dál!“

Ale rikša mi vůbec nevěnoval pozornost – nebo mě neslyšel –, opřel naopak vozík o zem, a podpíraje onu ženu, pomalu ji zdvíhal. Držel ji kolem ramenou, až se postavila, načež se zeptal:

„Nestalo se vám něco?“

„Poranila jsem se...“

Řekl jsem si, že jsem přece na vlastní oči viděl, jak zcela pomalu padala k zemi, jak se tedy mohla zranit? Zřejmě lhala, aby nám ztropila nepříjemnost, a to se mi hnusilo. A rikša z toho ještě dělal aféru, jako by se sám chtěl dostat do neštěstí... Ať si tedy teď poradí, jak umí!

Když rikša slyšel, co mu žena řekla, ani na okamžik nezaváhal. Držel ji stále kolem ramenou a pomalounku ji odváděl.

Zarazilo mne to a podíval jsem se rychle tím směrem. Stála tam policejní strážnice. Nyní, po té vichřici, nebylo přede dveřmi ani človíčka. Rikša, podpíraje stále stařenu, zamířil rovnou k velkým vratům strážnice.

V tom okamžiku se mne náhle zmocnil podivný pocit. Zdálo se mi, že jeho stín, rýsující se za ním v prachu cesty, se rozrůstá do nedozírných rozměrů, že je každým krokem větší, takže jsem musel zdvihnout hlavu, abych jej celý přehlédl. A tento stín se postupně měnil ve strašlivé břemeno, které hrozilo, že rozdrtí to moje maličké já, skryté v obalu kůže. V tom okamžiku jako by veškerá má životní síla byla ochromena, seděl jsem bez hnutí, bez myšlenky. Až když jsem viděl, jak ze vrat úřadu vyšel strážník, sestoupil jsem z vozíku. Strážník ke mně přistoupil a řekl:

„Musíte si najmout jiného rikšu... tenhle vás už nemůže dál vézt.“

Zcela nepřítomně jsem vyhrabal z kapsy velkou hrst měďáků a podal ji strážníkovi.

„Prosím vás, dejte mu to...“

Vítr se úplně ztišil. Na ulici bylo ticho a prázdno. Šel jsem a přemýšlel. Ale skoro jsem se bál zamyslet se nad sebou. I když bych byl nejraději zapomněl na příhodu, která se právě udála... jaký smysl měla vlastně ta hrstka měďáků?! Mělo to snad být uznání rikšovi? Což se mohu vůbec já odvážit jej posuzovat? – – – Nebyl jsem s to dát si odpověď.

Od té doby mi tato malá událost přišla častokrát znovu na mysl a častokrát mi způsobila krutou bolest. Donutila mě přemýšlet o sobě. To, co jsem získal dlouholetými studiemi i vojenskou výchovou, dávno již vymizelo z mé paměti, stejně jako všechna ta „Konfucius praví...“ a „Kniha písní říká...“, jež jsem odříkával v raném mládí a z nichž si nepamatuji už ani půl věty.

Jedině tato nepatrná příhoda znovu a znovu vyvstává před mým zrakem do nejmenších podrobností, někdy obzvlášť jasně. Způsobuje, že mívám výčitky svědomí a že se stydím, současně mě však nutí, abych se stal novým člověkem, probouzí mou odvahu i mé naděje.

Červenec 1920

Translation © Berta Krebsová – heirs, 2019

© Jaroslav Průšek – heirs, 2019

Afterword © Zuzana Li, 2019

© Verzone, 2019

ISBN 978-80-87971-36-9