Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka

Moderní biografie Jana Žižky vychází v roce, kdy si připomínáme 600. výročí výbuchu husitské revoluce. Kniha Petra Čorneje předkládá novou a objevnou interpretaci, široká veřejnost tak má příležitost porozumět významné kapitole národních dějin a vyrovnat se i s jejich stinnými stránkami. 

Velká Žižkova biografie má 856 stran a doprovází ji na 180 obrázků. Nepřemožený válečník v ní vystupuje jako odvážný, statečný, impulsivní a hluboce věřící polní velitel, jehož rozporuplné skutky motivovala upřímná oddanost husitskému pojetí božího zákona i touha odčinit osobní poklesky. Autor Petr Čornej vnímá husitskou dobu v širokém mezinárodním kontextu jako pozoruhodný, velký i tragický pokus nalézt cestu z labyrintu krize pozdně středověké Evropy.

Příběh se odehrává na pozadí barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Jeho fenomenální úspěchy vyrůstají i z nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Již v průběhu svého života se stal ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků.

Podle Jaroslava Boubína z Historického ústavu AV ČR se jedná o mimořádně přínosné dílo. „Naše dějepisectví se konečně dočkalo moderní Žižkovy biografie, která je odborně dokonale fundovaná a zároveň čtenářsky velice vstřícná i vůči laickým zájemcům z řad široké veřejnosti,“ říká Boubín. „Navíc je nepochybné, že má značný potenciál vyvolat rozsáhlou diskusi,“ myslí si Boubín.

Kniha zachycuje Žižkův život na pozadí přelomového období pozdního středověku, kdy se i v českém prostředí začínají projevovat první vlivy renesance. „Široký kontext Čornejova vyprávění otevírá cestu k pochopení důvodů, proč se Žižka zdánlivě náhle vynořil z okraje společnosti na výsluní velkých dějin,“ říká Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře. „Zároveň poznáváme i důsledky vojevůdcových činů, jež se projevovaly ještě dlouho po jeho smrti,“ dodává.

Žižkův životopis chyběl na českém knižním trhu rovných padesát let. Posledním zpracováním osudů husitského vojevůdce byla publikace Františka Šmahela vydaná v nakladatelství Melantrich na sklonku roku 1969. Přitom v blízkém i vzdálenějším zahraničí knihy o Žižkovi vycházely, například obsáhlá polská monografie Anny Panerové z roku 2002 nebo kniha Warrior of God (Boží bojovník), kterou v roce 2009 vydal v Londýně Victor Verney. Po monumentální čtyřsvazkové práci Josefa Pekaře, vydané v letech 1927 až 1933, je Čornejova kniha druhé nejrozsáhlejší dílo, které bylo o Žižkovi napsáno.

Petr Čornej (1951) je jeden z nejznámějších současných českých historiků. Zaměřuje se na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.

Knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka vydává nakladatelství Paseka.

Ukázka z knihy:

Hrdost, vzdorovitost a sebevědomí jsou krásné vlastnosti, nejednou však přivádějí člověka do potíží. Kam se Žižka vydal po ztrátě majetků v Trocnově a Čeřejově, nedovedeme bezpečně říci. Podle úvah některých historiků směřovala jeho cesta do Prahy, kde jako spižíř královny Jany Bavorské, první manželky Václava IV., působil Přibík, řečený Hrb, syn Mikše z Ostrolovského Újezda. Podle většiny znalců dějin Trocnova a okolí to byl Žižkův bratranec. Spolu s ním stejnou funkci zastával též Václav z Újezda, možná Přibíkův příbuzný. To by nás v podstatě nezajímalo, kdyby po Přibíkově smrti neobdržel v roce 1388 jeho skromný půllánový majetek ve Dvorci u Borovan (většinu zdejšího statku vlastnil Licek ze Dvorce) Jan, „pincerna domini regis“, tj. číšník pana krále. Člověka okamžitě napadne, zda oním královským číšníkem nebyl Jan Žižka. Ale nalézt ho mezi všemi Jany, kteří se v panovníkově okolí pohybovali, je úkol srovnatelný s hledáním jehly v kupce sena. Dvorský soud evidoval též nevelký Přibíkův majetek v Ostrolovském Újezdě, ač ho Mikeš postoupil bratřím z Rožmberka.⁷² Není vyloučeno, že Mikše i Přibíka přežila Mikšova manželka neznámého křestního jména. V letech 1385–1401 se v Českých Budějovicích připomíná jakási Mikšová z Újezda, bydlící na náměstí v domě rychtáře Klarice a provozující hokynářství. Bylo by hezké identifikovat v ní Žižkovu tetu, ale jméno Mikeš bylo velmi časté a lehce zaměnitelných Újezdů i Újezdců nacházíme v jižních Čechách několik. Takže se znovu opájíme pouhou domněnkou.⁷³ Jakýsi Siska, královský lovčí, si roku 1392 vyprosil u panovníka necelé 2 kopy grošů ročního platu v Zahořanech u Milevska, ale i zde se ocitáme ve slepé uličce.⁷⁴

Ať již Žižka opět načas držel nevelký majetek v blízkosti Trocnova, nebo nikoliv, nabízí se ještě jedna možnost, odkud mu případně plynul stálý, leč nevelký příjem. Podle poměrně pozdní zprávy vlastnil lán ve vsi Suchá (v sousedství Machovic, po nichž se psali nedávní majitelé Střížova), položené 7,5 kilometru jihozápadně od hradu Hluboká. Zní to věrohodně, neboť Suchá byla královskou vesnicí, v níž panovník uděloval drobné statky svým služebníkům. V takovém případě bychom ale spíše měli pomýšlet na dobu po roce 1412, kdy Žižka prokazatelně působil na královském dvoře. Ves Suchá zanikla v průběhu třicetileté války a na jejím místě zřídila vrchnost hospodářské dvory a ovčín.⁷⁵

Téměř bezpečně můžeme tvrdit, že někdy na přelomu 14. a 15. století působil Jan Žižka ve službách Jindřicha (III.) z Rožmberka. Zprávu chebské kroniky Pankraze Engelharta, zaznamenanou až v první polovině 16. věku,⁷⁶ sice leckdo zpochybňoval, doplňuje ji však záznam v prostějovské městské knize, evidující několik nebezpečných škůdců a zločinců. Vznikl asi nedlouho po roce 1405 a mezi jinými jmenuje známého násilníka Jana Spívavého a také Žižku z Krumlova (Zisskonem de Crumlow), kteří se podíleli na zabití muže, jemuž vzali kuši (balistam).⁷⁷ Není sice jisté, zda jde o trocnovského Žižku (ostatní jmenovaní pocházeli vesměs z oblasti Hané), nebo Šišku z Moravského Krumlova (eventuálně moravského šlechtice Oldřicha Šišku z Kounic), ale tuto pochybnost vyvažuje fakt, že Žižka a Janek Spívavý měli blízko k Sokolům z Lamberka, pravděpodobně se osobně znali a možná se později potkali na Táboře.⁷⁸ Služebný vztah budoucího táborského hejtmana k Rožmberkům naznačuje rovněž formulace ve známé popravčí knize. V ní se konstatuje, že Žižka vypověděl nepřátelství „pánu“, tj. Jindřichovi (III.) z Rožmberka, jehož rezidencí byl Český Krumlov. Připočteme-li k těmto indiciím Žižkovu pečeť, inspirovanou rožmberským vzorem, závislost řady jeho známých a příbuzných na členech rožmberského domu i vazby na Český Krumlov (včetně zápisu v minoritském nekrologiu), sotva touto tezí otřeseme.⁷⁹ Žižkova služba jihočeským velmožům a jeho pobyt v Českém Krumlově zřejmě netrvaly příliš dlouho. Jinak by snad nalezly alespoň dílčí ohlas v pramenech.

Šlechtic ve služebném postavení byl označován jako panoš (cliens), v případě lenního vztahu k určitému hradu či místu jako man, eventuálně, pokud jeho povinnosti měly vyloženě vojenský ráz, též pojmem armiger. I v tomto případě ale platí, že středověká terminologie byla značně rozkolísaná (pro muže ve vojenském poměru volila často i slovo miles, tj. rytíř či bojovník), jednotlivé pojmy se často užívaly synonymicky a chybělo jim přesné vymezení. Stačí nahlédnout do encyklopedického díla mistra Pavla Žídka.⁸⁰ Mnozí nižší šlechtici ovšem zastávali, jak jsme už konstatovali, funkce ve správním aparátu rožmberských panství. Rádi bychom věděli, jaké místo či úřad zastával Žižka. Zatím nám odpovídá jen ticho.

Na otázku, kde Jan Žižka trávil většinu času od sklonku osmdesátých let až do počátku roku 1405 či 1406, se nabízí jediná schůdná odpověď — ve vojenských službách mimo území Českého království. Budoucí výzkum snad tuto logickou domněnku, kterou si zde pomáháme, buď potvrdí, nebo vyvrátí. Žižka by rozhodně nebyl jediný. Existenční zajištění ve vojenských posádkách a oddílech hledalo a nacházelo stále více nižších šlechticů. Nebyl to jev specificky český, nýbrž naopak zcela běžný v širokém prostoru mezi Pyrenejemi a Karpaty, respektive mezi jižním pobřežím Baltu a Středomořím. Tehdejší velké válečné konflikty (takzvaná stoletá válka mezi Anglií a Francií, obrana dunajské hranice proti expanzi osmanských Turků, rýsující se střetnutí mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou aliancí), včetně řady lokálních bojů, vyžadovaly značné množství v podstatě profesionálních vojáků, najímaných za žold zpravidla v rámci termínovaných smluv. Pro spoustu nižších šlechticů, jimž skromný majetek nezajišťoval slušnou obživu, se tak otvíral prostor k uplatnění, a pokud prokázali nesporné schopnosti, i k společenskému vzestupu.

Nemuselo však nutně jít pouze o účast ve válce. Panovníci a velmoži potřebovali zdatné vojáky i ke své ochraně. Víme, že takovou službu se svými muži poskytl byzantskému císaři Janu V. Palaiologovi v době jeho italské cesty roku 1370 moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Právě Sokol, asi o patnáct let starší než Žižka, může sloužit jako modelový případ šlechtice, který zřejmě celou čtvrtinu století působil jako žoldnéř za hranicemi českého státu. I o něm totiž na dlouhý čas zprávy v českých i moravských pramenech utichají a objevují se v nich až v závěru 14. století. Renomé i zkušenosti, které získal, ho přivedly do blízkosti krále Václava IV. Žižka měl koho následovat. Možná patřil k Sokolovým oblíbencům, aniž o tom víme, už na konci 14. století.⁸¹

Pro mnoho nižších šlechticů byla úřední či vojenská služba jediným schůdným řešením, pokud se hodlali alespoň zčásti slušně zabezpečit. Starší názor, dle něhož byl proces chudnutí této složky společnosti přímým důsledkem tlaku bohatých příslušníků vysoké nobility, programově pohlcující menší statky v dosahu jejích dominií, dnes už nikdo nehájí. Zjevně totiž přenášel situaci z přelomu 19. a 20. století, kdy velké kapitalistické podniky likvidovaly menší konkurenty a usilovaly o monopolní postavení, do vzdálených poměrů pozdního středověku. I na sklonku 14. století k této praxi občas docházelo, určitě ale neměla masový charakter. Důvodem neutěšeného ekonomického stavu nižší šlechty byla až neuvěřitelná roztříštěnost její pozemkové držby (v extrémních případech se o poddanské dávky v jedné vesnici dělilo až pět vrchností), malý rozsah jejích statků i pokles reálné hodnoty mince, a tím také snižující se příjmy. Poddanské platy byly totiž sjednány jednou provždy a nezohledňovaly inflační trendy. Každá epidemie, která snížila počet poddaných, eo ipso daňových plátců, tak představovala citelný zásah do hospodaření. Morová rána v letech 1380–1381 to beze zbytku potvrdila.

Předpokládáme-li, že Jan Žižka v letech 1378–1384 vlastnil 2–3 lány, činil výnos z tohoto majetku zhruba 3–5 kop českých grošů ročně. Z této sumy nemohla jeho rodina rozumně vyžít, byť venkovská nižší šlechta náležela v potravinách mezi samozásobitele. Trocnovský zeman ovšem nebyl výjimkou. Příjem od 2 do 10 kop grošů ročně vykazovalo téměř 60 % příslušníků nižší nobility, zhruba pětina na tom byla hůře a jen pětina lépe. Prostě běžný průměr.⁸² Hospodařit s tím, co měl, ale Žižka nedovedl. Svým osobním založením ani nebyl hospodář, nýbrž spíše bojovník, voják, který považoval za důležité jiné hodnoty než soustavnou péči o nevelké statky. Mentálně se tak nelišil od většiny tehdejších evropských šlechticů. Ve chvíli, kdy Jan Žižka prodal většinu, ne-li celý svůj nemovitý majetek, volil stejnou cestu jako mnozí jiní. Ne, Jindřich (III.) z Rožmberka Žižku ekonomicky nezruinoval. Naopak mu pomohl tím, že ho přijal do svých služeb. Leč trocnovský zeman nepatřil k lidem, kteří by déle setrvali na jednom místě. Jeho naturelu více vyhovovaly aktivity vojenského typu. Odtud už byl jen krůček k členství v bojových družinách, mnohdy působících za hranicí zákona. Rozšířený fenomén, označovaný nepřesně téměř romantickým pojmem loupeživí rytíři, respektive lapkovství, byl součástí každodennosti snad v celé tehdejší západokřesťanské Evropě a zároveň jedním z typických projevů pozdně středověké krize. K jejím dalším rysům patřily, vedle velkých i lokálních válek, úbytku obyvatelstva v důsledku morových a jiných epidemií i poklesu reálné hodnoty mince, též zásadní politické problémy s celospolečenským dosahem: oslabení panovnické moci, papežské schizma (v čele římské církve stáli od roku 1378 dva konkurenční papežové), nesnáze institucionální církve, vyostřený svár mezi světskou a duchovní mocí, rivalita mezi šlechtou a městy i sociální neklid, ústící čas od času v mohutná povstání, reflektující nestabilitu i touhu po změně. To vše mělo daleko k jednotě a harmonii, již středověké filozofické a politické myšlení proklamovalo jako ideál.⁸³

Poznámky v textu:

72 AČ XXXI, s. 198 (č. 24, 25), 204 (č. 47), 211 (č. 72). Blíže J. Petřík, Odumrť, s. 51–52.

73 Daniel Kovář, Žižkova teta v Českých Budějovicích? TA 14, 2009, s. 55–56.

74 AČ XXXI, s. 132.

75 R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 85; J. Pekař, Žižka II, s. 202; Václav Kotyška, Úplný místopisný slovník Království českého, Praha, b. d., s. 1384; A. Profous — J. Svoboda, Místní jména IV, s. 231; František Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 47; E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkun z Adlaru, s. 32.

76 „Sischko […] hievor der herrn von Rosenberg diener gewest…“ Viz Die Chroniken der Stadt Eger, ed. Heinrich Gradl, Prag 1884, s. 24.

77 Jan Kühndel, Nejstarší městská kniha prostějovská, Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané 6, 1929, s. 113.

78 Viz AČ XXXVIII, s. 4, 31, 44, 52, 91. Blíže Irena Hrabětová, Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic, ČMM 103, 1984, s. 99; Táž, Moravský rod Šišků z Kounic v 15. století, VVM 39, 1987, s. 79; Václav Štěpán, Žižka v proskripčních záznamech Prostějova?, JSH 63, 1994, s. 151–152. Všechny možné identifikace Žižků a Šišků, činných tehdy na střední a jihozápadní Moravě, prozkoumal Robert Novotný, Žižka

mezi lapky, MH 2, 1997, s. 23–25.

79 Viz Popravčí kniha panů z Rožmberka, s. 49. Slovem i graficky postihl vazby nižší jihočeské šlechty na rožmberský Český Krumlov F. Šmahel, Záhady, s. 41–43.

80 Paulerinus (Pavel Žídek), Liber viginti arcium ( ff.185ra–190rb), ed. Alena Hadravová, Praha 1997, s. 2. Blíže Robert Šimůnek, Terminologie služebných vztahů v pozdně středověkých Čechách, MedHB 7, 2000, s. 175–190.

81 Libor Jan, Jan Sokol z Lamberka ve službách byzantského císaře aneb O žoldnéřské cti, in: Historik na Moravě, edd. Hana Ambrožová — Tomáš Dvořák — Bronislav Chocholáč — Libor Jan — Pavel Pumpr, Brno 2009, s. 237–249; Jiří Lysák, Jan Sokol z Lamberka, Třebíč 2012, s. 27–30; Wojciech Iwańczak, Wojsko najemne na zemiach czeskich. Aspekt wewnętrzny i międzynarodowy. Studia Historyczne 37, 1994, s. 309–328; Robert Novotný, Šlechta, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová — Robert Novotný — Pavel Soukup, Praha 2014, s. 302.

82 Miloslav Polívka, A Contribution to the Problem of Property Differentiation of the Lesser Nobility in the Pre-Hussite Period in Bohemia, Hospodářské dějiny 2, 1978, s. 331–360; Týž, Předpoklady pro účast nižší šlechty v husitské revoluci (Klíčové problémy studia), in: Historiografie směrem k budoucnosti. Sborník k šedesátinám akademika Jaroslava Purše, edd. Ondřej Felcman — Leoš Jeleček — Tomáš Vojtěch — Josef Žemlička, Praha 1982, s. 212–214; František Šmahel, Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů, Praha 1993, s. 282–283.

83 František Graus, Das Spatmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz, Mediaevalia Bohemica 1, 1969 (Supplementum); Ferdinand Seibt, Zu einem neuen Begriff von der „Krise des Spatmittelalters“, in: Europa 1400. Die Krise des Spätmittelalters, edd. Ferdinand Seibt — Winfried Eberhard, Stuttgart 1984, s. 7–23; Lesk a bída středověku, Praha 2000, s. 273–307; Denis Hay, Evropa pozdního středověku 1300–1500, Praha 2010, s. 39–50.

Copyright © Petr Čornej 

ISBN 978-80-7432-990-6