I. J. Parkerová: Ohně bohů

Do Japonska 11. století čtenáře zavádí další z případy Sugawary Akitady. Úředník císařské správy se bude muset pustit do nebezpečného vyšetřování. Autorka předkládá nejen strhující vyprávění plné zvratů, ale i poučný pohled na zvyky a poměry Japonska období Heian...

Na hlavu tajemníka na ministerstvu spravedlnosti se valí jedna pohroma za druhou – jeho vysílená žena by měla každým dnem porodit, po celém městě téměř denně vypukají ničivé požáry a kvůli pomluvě přišel o práci. Když se pokusí promluvit se šlechticem, který jeho propuštění zavinil, stane se nedopatřením hlavním podezřelým z vraždy. S tenčícími se prostředky a novým členem rodiny na cestě se Akitada zoufale vrhá do vyšetřování, aby nejen očistil své jméno, ale zachránil rodinu a celou domácnost před zkázou. 

Ingrid J. Parkerová, původně profesorka angličtiny na Virginské univerzitě, začala psát detektivní příběhy z dávného Japonska v souvislosti s vlastním profesionálním zájmem o japonskou literaturu. První povídka o Sugawaru Akitadovi Recept na vraždu vyšla v roce 1977 (u nás vyšla v antologii sestavené z příspěvků pro Alfred Hitchcock's Mystery Magazine, které dala dokonce název) Následovala řada románů s tímto vyšetřujícím úředníkem z Japonska 11. století, z nichž některé vyšly i v českých překladech.

Román Ohně bohů vydává v edici Černá káva pražské nakladatelství Garamond. Z angličtiny přeložil Pavel Kříž. Další knihu ze série - Smrt na podzimní řece – ohlašuje Garamond na podzim. Akitada Sugawara se na jejích stránkách vydá do města Naniwa – dnešní Ósaky –, aby zde odhalil úředníky prodávající informace.

Ukázka z knihy:

Zbytek dne a následující den utekly, aniž přinesly jakoukoliv naději na pozitivní změnu. Horko pokračovalo a deště bylo příliš málo, než aby zaručil dobrou sklizeň. Tamako sužovala horečka a Akitada a Tora se pustili do rozvěšování namočených konopných výplní přes záclonové stojany v jejím pavilonu, zatímco Tamačina komorná Ojuki se pilně zabývala velkým vějířem, aby svou paní ochladila.

Akitada se o Tamako stále více obával, ačkoliv ho neustále ujišťovala, že se teď zase cítí docela dobře, když je

pokoj o tolik chladnější. Položil jí ruku na čelo a zjistil, že je stále velmi horké a suché. Z legrace řekl: „Doufejme, že to horko neznamená, že náš syn bude mít horkou hlavu.“

Neusmála se. Dokonce ho napadlo, že vypadá, jako by chtěla plakat. Možná jí jeho slova připomněla Joriho. Jori opravdu nebyl horká hlava, jen dost živé a bystré dítě. Narodil se v mrazivém chladu severního Ečiga, kde všichni tři přežili i přes extrémy počasí a těžkosti. Bylo ironií, že se pohodlný život v hlavním městě ukázal daleko nebezpečnější.

Zpátky ve své pracovně se Akitada probíral starou korespondencí a hledal jméno nějakého starého přítele, kte rý by mohl být ochoten se za něj přimluvit, když přišel Seimei s čajem a zprávami.

„Došlo k dalšímu požáru,“ prohlásil, když naléval. „Lidé prý požádají Jeho Veličenstvo, aby utišilo hněv bohů.“

Akitada byl cynický k takovým pověrčivým falešným představám. „K požárům dochází a císař je stále velmi mladý a nepochybně zaměstnaný svými ženami a konkubínami. Jeho první povinností je dát národu dědice.

A kancléř ho v tom podporuje. Jeho vnučka se právě připojila k císařovým dámám.“

Seimei se zatvářil odmítavě. „Petice požaduje, aby byl první princ prohlášen dědicem, protože se bohové obrátili proti druhému princi.“

„Není moc pravděpodobné, že budou úspěšní,“ zamumlal Akitada usrkávající čaj.

Seimei přešel k jinému tématu: „Jeden z nově jmenovaných kandidátů včera velice náhle zemřel.“ Udělal

pauzu, aby viděl, jestli to jeho pána bude zajímat. „Zdá se, že ani slavík sedící na švestce nemůže uniknout neštěstí.“

To byla chyba, protože Akitadovi připomněl jeho mrtvého syna a možnost, že by tentokrát mohl ztratit jak Tamako, tak své nenarozené dítě. Odsekl: „Co je nám do těch lidí? Vůbec nic. Radši mi řekněte, že do města přišel starý přítel nebo že můžeme očekávat dobré žně.“ Nebo, pomyslel si, že mi má žena dala dalšího syna.

Seimei nejistě řekl: „Tenhle Kijowara Kane byl mladším kontrolorem Pravice. Byl jedním z vašich nadřízených. Až bude nahrazen, mohlo by to znamenat nějaké změny na ministerstvu.“

Akitada na něj zíral. „Kijowara Kane zemřel? To jste se musel přeslechnout. Včera jsem byl v jeho domě. Byl živ a zdráv.“   

„Přesto je dnes mrtvý.“ S jistým morbidním uspokojením Seimei pokračoval: „Karma člověka je otáčející se

kolo. Nemůžete ho zastavit stejně jako proudící vodu. A také právě dosáhl vysokého úřadu. Říká se, že nebesa nikdy neposkytují dva dary najednou. Snad dostal bohatství a moc, ale co je to, nemá-li život?“

Téma vyvolalo příval Seimeiových pregnantních rčení a Akitada ho rychle přerušil. „Kdy zemřel?“ A potom si

vzpomněl na zaslechnutou hádku. „A jak?“

„Sluhové ho našli včera odpoledne. Prý upadl a poranil si hlavu, ale lidé už si šuškají, že ho zahubili bohové, protože se podílel na předběhnutí prvního prince v následnictví.“

Akitada nevěřil, že Kijowaru zahubili bohové. Stejně to s ním nemělo nic společného, zejména když měl pracovní volno. Litoval jedině toho, že Kijowaru nemohl přimět, aby odvolal jeho zavržení.

Seimei si zhluboka povzdechl: „Osud je věcí nebes.“

Akitada se na něj podíval. „A člověk se musí podřídit ranám osudu. Proberme si způsoby získání prostředků pro domácnost Sugawarových nebo jak omezit její výdaje.“

Diskuse se ukázala neproduktivní a zbytek dne proběhl nerušeně až do západu slunce, kdy Seimei přivedl Kobeho.

Náčelník policie hlavního města byl Akitadův přítel a někdy soupeř. Znali se už dlouho a často spolupracovali na kriminálních případech. Poslední dobou měl Kobe ve zvyku zastavit se čas od času na pohár vína a přátelské popovídání.

Akitada ho přivítal s úsměvem a Seimei pospíchal s vínem a poháry, když si vyměňovali pozdravy.

„Jak se daří vaší dámě?“ zeptal se Kobe.

Akitada si povzdechl. „Vůbec se necítí dobře. Doufá, že už to nebude dlouho trvat. Předpokládám, že víte, jaké to je.“ Kobe už měl dvě manželky a pět dětí a určitě znal starosti s rozením dětí.

„Moje přání všeho nejlepšího jí i vám.“ Kobe se na něj povzbudivě usmál. „No tak, všechno dobře dopadne. Snad to bude další syn. Dědic jména Sugawarů.“

„Musíme doufat, ale život je nejistý.“ Akitadu napadlo, že už začíná mluvit jako Seimei. „Co vaše rodina?“

„Děkuji, prosperuje. Nejstarší syn chce být vojákem. Bylo by bezpečnější, kdyby studoval na univerzitě a stal se státním úředníkem jako jeho otec, ale částečně jsem na něj hrdý.“

Akitada se zasmál. „Jenom částečně?“

„Na syny!“ Kobe s úsměvem pozvedl pohár.

Seimei vyklouzl ven a zavřel dveře. Dva přátelé se napili a nastalo krátké ticho. Akitada myslel na bezprostředně

hrozící propuštění, ale rozhodl se o něm nezmínit. Kobe s tím nemohl nic dělat.

Kobe ho chvíli pozoroval a řekl: „A jak se má vážený Tora – a jeho rodina? A Genba?“

Akitada byl vděčný za změnu tématu. „Genba odjel na venkov, ale Tora je tady a odpočívá po nepříjemném střetnutí s pobudy a požáru před dvěma dny. Jeho manželka a malý chlapeček jsou rádi, že ho mají na chvíli doma.“

Kobe vypadal překvapeně. „Pobudy? Proč, co se stalo?“

„Napadli ho a omráčili nějací mladíci na ulici. Když přišel k sobě, jeho peníze byly pryč. Pak ucítil kouř. Šel to vyšetřit a o ulici dál našel obchod a dům v plamenech. Snažil se zachránit jednoho starce, ale bylo příliš pozdě.“

„O požáru jsem slyšel. Pravděpodobně neopatrnost – starý pán usnul a porazil svíčku. Žádné další nevysvětlené požáry už nepotřebujeme.“

„To je pravda.“

Nastalo další ticho. Akitada cítil, že se něco stalo. Možná Kobe slyšel o jeho problémech a byl příliš zdvořilý, než aby se zeptal, takže čekal, až mu to Akitada řekne sám. Povzdechl si.

Kobe se trochu předklonil. „Máte ještě něco na srdci?“

„Ano. Očekávám, že budu propuštěn. Byl jsem uvolněn, protože jsem řekl ministrovi trochu příliš upřímně, co si o něm myslím.“

„Ach!“

To „ach“ Akitadu zneklidnilo. Naznačovalo, že Kobe už o tom ví, ale přítel by na takovou zprávu určitě řekl víc než „ach“. Čekal.

„Pokračujte,“ řekl Kobe.

„Nic víc už není. Někdo blízký kancléři a regentovi očernil můj charakter a kvůli tomu dal ministr moje místo idiotovi. Připomnělo mi to Sogu a jeho pronásledování – stejný příběh pořád dokola – a tak jsem se neovládnul. Ano, nyní toho lituji, ale bojím se, že je příliš pozdě.“

„Ten někdo blízký kancléři byl Kijowara Kane?“

Akitada zvedl obočí. „Ano. Jak jste se to dozvěděl?“

„Podle jeho sluhů jste za ním včera přišel.“

Akitada měl pocit, že ztrácí půdu pod nohama. „Ano, čekal jsem hodně dlouho a nakonec jsem odešel, aniž jsem s ním mluvil. Seimei říká, že ten den zemřel.“

„Může někdo dokázat, že jste s Kijowarou nemluvil?“

„Jak to myslíte? Kijowarovi sluhové mě viděli přijít a odejít. Princ Acunori a Ono Takamura mě také viděli v čekárně. Vyměnil jsem několik slov s Onem, ale upřímně řečeno mi nepřipadá jako typ člověka, který by věnoval pozornost čemukoli kromě své poezie. A princ ani neuznal za vhodné si mě všimnout. Proč se ptáte?“

„Kijowara Kane byl zavražděn.“

„Zavražděn? Jak?“   

„Někdo ho udeřil do hlavy. Pomohlo by, kdyby někdo

věděl, že jste odešel, aniž jste se s ním setkal.“

„Podívejte se, Kobe, má návštěva byla už tak trapná. Rozhodně jsem k sobě nechtěl upoutat zvláštní pozornost.

Odešel jsem, jakmile jsem si uvědomil, že jsem přišel ve špatnou chvíli.“

„Ve špatnou chvíli? Jak to?“

„Kijowara se s někým hádal. Křičeli. Rozhodl jsem se s ním promluvit někdy jindy.“ Akitada se zarazil. Konečně mu došel důvod tohoto výslechu. „Vy podezíráte mě, že jsem ho zavraždil?“ zeptal se nevěřícně.

Kobemu cukly rty, ale neusmál se. „Někdo určitě ano,“ podotkl suše. „Řekli mi o několika lidech na vašem ministerstvu, kteří jsou ochotni dosvědčit, že jste zuřil, když jste slyšel, že za vaší ztrátou postavení je Kijowara, a že jste se úporně snažil zjistit, kde bydlí. Krátce nato jste podle Kijowarových sloužících dorazil do jeho vily a žádal, že s ním chcete mluvit. A když jste odcházel, mnohem později, měl jste hrozně naspěch.“

Akitada zavrtěl hlavou. „Ale to je směšné. Já Kijowaru neznám a včera jsem ho vůbec neviděl.“

„Tak ti lidé lžou?“

„Ne.“ Akitada začínal mít vztek. „Měl byste vědět, že lidské jednání lze vykládat různými způsoby. Je pravda, že jsem šel za Kijowarou v naději, že objasním ten omyl, ale nikdy jsem k tomu nedostal příležitost. Zabít toho muže byla určitě ta poslední věc, kterou bych chtěl udělat. Teď to nepravdivé hlášení nikdy nebude napraveno. A patrně mám mnoho nepřátel.“ Zhluboka se nadechl a pak vyčítavě řekl: „Ale neočekával bych, že mi nebudete věřit právě vy.“

Kobe se trochu uvolnil. „Tak to není. Jenže vy jste taky vznětlivý. V každém případě bylo mou povinností přijít a na tohle se vás zeptat.“ Zvedl svůj pohár, zjistil, že je prázdný, a opět jej odložil.

Akitada mu dolil a sobě také. Trochu se mu třásla ruka. Otřáslo jím, že je v podezření, a přemýšlel, jestli by měl zmínit básníkovu návštěvu v pokojích Kijowarových žen, ale rozhodl se, že ne. Jeho přítomnost tam mohla být stejně nevinná jako ta jeho. Možná flirtoval s jednou z komorných. „Ta hádka, kterou jsem zaslechl. Nedošlo k ní dlouho po polední rýži. Zjistili jste, kdo se hádal s Kijowarou?“

Kobe zavrtěl hlavou. „Zřejmě jste jediný, kdo ji slyšel.“

„Vím, že princ šel dovnitř ke Kijowarovi.“

Kobe opět zavrtěl hlavou. „Muž jako princ Acunori nepotřebuje jít za někým domů, aby ho zabil. Má moc ničit

a posílat lidi na smrt docela otevřeně. A kdyby zabil Kijowaru v návalu vzteku, stejně bychom ho nemohli obžalovat. Víte určitě, že se hádali? Co jste slyšel?“

„Já nevím, jestli ta hádka byla s princem. A slyšel jsem jen zvýšené hlasy, slova ne. Jeden hlas byl vyšší než ten druhý. Mohlo jít o ženu. To už jsem tam byl hodně dlouho – možná i hodinu poté, co princ vešel navštívit Kijowaru. Už to mohl být někdo jiný.“

„Tak to vidíte.“ Kobe vypadal zachmuřeně. „Požádal bych vás, abyste se na tu věc podíval, ale obávám se, že byste se tak do toho mohl zaplést ještě víc. Někdo vás nemá rád. Jste vynikající podezřelý.“

Padlo nepříjemné ticho a Akitada přemýšlel, jaké další katastrofy ho čekají.

Kobe si vzdychl a zvedl se. „Tak… já už musím jít. Všechno nejlepší k blížícímu se porodu.“

Akitada doprovodil náčelníka ke schodům na nádvoří a pak se vrátil do pracovny. Lidé hrozně spěchali, aby hodili vinu za vraždu na něj. To dokazovalo, jak silná a nebezpečná byla zášť vůči němu. Postup od zapletení

do vraždy k zatčení, soudu a vyhnanství vyžadoval pro ty u moci jen pár krůčků. Příliš brzy si přestal dávat pozor, protože si myslel, že jeho bývalí nepřátelé buď zemřeli – jako Soga – nebo o něj ztratili zájem. Nedávné změny ve státní správě patrně znovu vytvořily atmosféru, v níž se stal vhodným obětním beránkem pro delikty spáchané jinými.

Nejhorší bylo, že tentokrát neměl tušení, kdo za tím je.

© 2010 by I. J. Parker

Translation © Pavel Kříž, 2017

ISBN 978-80-7407-357-1