Detektiv vrchní inspektorka Karen Pirieová je expertkou
na řešení neřešitelného…
Rozlousknutím každého odloženého případu je učiněno
zadost spravedlnosti. Někdy pomůže i kuriózní náhoda. Nezletilý řidič při jízdě
v ukradeném autě skončí v kómatu. Rutinní test DNA se stane zdánlivě
jednoduchým klíčem k vyřešení dvacet dva let staré vraždy. Hledání pravdy je
nakonec stejně složité jako šroubovice DNA. Karen mezitím neodolatelně
přitahuje jiný případ, s jehož vyšetřováním nemá mít nic společného a který má
své kořeny v bombovém útoku, k němuž došlo před mnoha lety. Opět zjišťuje, že
nic není takové, jak se na první pohled zdá. A jak skládá dohromady desítky let
staré důkazy, objevuje velice nebezpečná tajemství. Tajemství, pro která je
někdo ochotný vraždit...
Val McDermidová vyrůstala v prostředí skotské hornické
komunity a vystudovala angličtinu v Oxfordu. Šestnáct let pracovala jako novinářka.
Nyní se plně věnuje spisovatelské dráze a svůj čas rozděluje mezi jižní
Manchester a Northumberland. Její romány byly přeloženy do více než třiceti
jazyků a prodalo se jich přes 10 milionů výtisků. Autorce získaly celou řadu
mezinárodních ocenění včetně Zlaté dýky za nejlepší detektivní román roku a
ocenění Kniha roku LA Times. V roce 2009 byla McDermidová uvedena do síně slávy
v rámci cen britské televize ITV3, které se udělují dílům detektivní
literatury, a v roce 2010 byla oceněna za dlouhodobý přínos žánru Cartierovou
diamantovou dýkou od britské asociace autorů detektivek CWA. V roce 2011
získala cenu Pioneer Award udělovanou za průkopnické počiny organizací Lambda
Literary Foundation specializující se na lesbickou a gay literaturu.
Ukázka z knihy:
Bloumala ulicemi. Kdykoli jí spánek unikal z dosahu,
bloumala ulicemi. Připadalo jí, že se její život podobá hrubému návrhu na
scénář reklamy na guinnesse nebo Stellu Artois. „Bloumá ulicemi. Přesně to
dělá.“ Až na to, že ji na konci cesty nevítala žádná jasně osvětlená hospoda
plná veselých tváří.
Na sklonku dne často věděla, že nemá cenu se svléknout a
vklouznout do chladného povlečení. Jen by ležela nehnutě jako mrtvola, hlavou
by se jí honily myšlenky na vraždu, zběsilí křečci v kole.
Občas, pokud byla dostatečně unavená, se k ní spánek
připlížil a přitiskl ji k posteli jako zápasník rychlejší a silnější než ona.
Ale nikdy to netrvalo dlouho. Jakmile vyčerpání povolilo a už ji tak pevně
nedrželo, znovu se vynořila k vědomí, oči opuchlé a pálící, ústa vyprahlá a s
pachutí smrti.
A tak bloumala ulicemi. Podél pobřežní hráze, vysokých
činžovních domů po levici, zčeřených vod zátoky Firth of Forth po pravici,
noční vánek jí vyplňoval chřípí vůní slané vody a chaluh. Pak odbočila od vody,
minula supermarket fungující čtyřiadvacet hodin denně a přešla přes hlavní
ulici do starého Newhavenu. Volila si náhodné trasy skrytými uličkami s
rybářskými domky, pak se propracovávala hlouběji do vnitrozemí a do kopce,
vždycky se snažila vybírat si ulice, zákoutí a tiché boční uličky, do nichž
nikdy dřív nevstoupila.
V tom spočíval hlavní smysl celé věci. Přestěhovat se do
Edinburghu se rozhodla právě proto, že ho neznala. Vyrůstala v místě vzdáleném
odsud pouhých čtyřicet minut jízdy vlakem, ale hlavní město si pro ni vždycky
uchovalo exotiku. Velké město. Cíl pro speciální den volna. Znala pouze hlavní
ulice centra, dokud ji sem čas od času nezačala zavádět práce a otevírat jí
malá okénka ve vzájemně nepropojených koutech. Přesto pro ni Edinburgh nebyl
místem zatíženým vzpomínkami, které by ji přepadávaly při chůzi jako ve městě,
kde bydlela. Rozhodnutí žít tady jí připadalo jako projekt. To, že se město
učila postupně, vždy jednu ulici v daný čas, jí pomáhalo odvést mysl od žalu a
bolesti.
Zatím nemohla tvrdit, že by to pomáhalo. Pomalu začínala
chápat, že existují i pocity, které nic neutiší. Nic, možná snad běh času.
Nedokázala říct, jestli tohle zafunguje. Na to je ještě příliš brzo
A tak bloumala ulicemi. Nebyla jediným aktivním člověkem
v brzkých ranních hodinách edinburské noci, ale většina lidí se pohybovala v
ochranném obalu aut nebo nočních autobusů. Noční autobusy si překvapivě
zamilovala. Často na ni konečně padla únava, když se nacházela daleko od
domova. Objevila ovšem úchvatnou aplikaci pro město. Ať se nacházela na
sebeobskurnějším místě, naplánovala jí aplikace cestu domů a přes počáteční
obavy v autobusech objevila skryté bohaté ložisko lidskosti. Ano, byli tu
nepříjemní ochmelkové, načichlí laciným alkoholem, duchem nepřítomní narkomani
s prázdnýma očima, ale počtem je převyšovali jiní, kteří na své cestě
vyhledávali soudržnost pozdní noci. Bezdomovci toužící po troše světla a tepla.
Uklízeči končící nebo začínající brzo ráno. Zaměstnanci ze směnného provozu s
očima jako škvírky, pracující za minimální mzdu nebo i méně. Nejrůznější
přízvuky a jazyky v ní vyvolávaly dojem, že od hráze západního přístavu
odcestovala mnohem dál než ve skutečnosti.
Pro tuto noc si naplánovala klikatou trasu podél okraje
Leithu a nastoupila na ni na začátku Restalrig Railway Path. Kdysi navštívila
její druhý konec, tehdy se ocitla dole na břehu v Portobellu. Nepoužívanou
železniční trať zalili asfaltem a proměnili ji ve stezku pro cyklisty a pěší,
která protínala město. Podél ní se do dálky táhlo pouliční osvětlení,
poskytovalo pocit bezpečí na místě, které by jinak bylo temnou a nevlídnou
zkratkou vedenou chudšími oblastmi města. V nejhorším případě skončí uprostřed
noci v Portobellu a opět se bude muset spolehnout na noční autobusy.
Vyrazila, přemítala o dobře schovaných cestách
proplétajících se městem. Edinburgh jich má víc než dost, od uliček Starého
města, jednoduše skrytých pod novými řadami domů, po nejrůznější zákoutí,
schodiště a úzké uličky, které vytvářejí jeho plástev. Tady nic nenapovídalo,
čím stezka kdysi bývala, až na příkré náspy se zanedbanými křovinami a tu a tam
se objevil některý z řídce roztroušených stromů, snažící se žít ve velice
neslibných podmínkách. Co chvíli cestu překřížil těžký železný můstek s
kilometráží. Kamenné stěny, které mosty podpíraly, pokrývalo graffiti, jasné
barvy zanikaly ve slabém světle. Není to zrovna umění, pomyslela si, ale lepší
než nic.
Prošla zatáčkou a překvapila ji zář ohníčku pod
následujícím mostem. Zpomalila chůzi, zpracovávala, co má před sebou. Kolem
nízkých plamenů se choulila skupinka mužů. Ve svrchnících a kuliších, v těžkých
bundách a čepicích ušankách, ramena nahrbená v ochraně proti chladu noci. Když
popošla blíž, došlo jí, že ve svém středu mají cosi, co připomíná zahradní
spalovač odpadků, a topí si v něm odpadním dřevem. A že to, co považovala za
kulichy, jsou vlastně pletené čepičky kúfí.
Ani ji nenapadlo, že by mohla být nervózní z půltuctu
mužů arabského vzezření, kteří se uprostřed noci sešli kolem improvizovaných
kamínek. Ne tak, jako kdyby šlo o bandu opilců nebo teenagerů s hlavou
zamotanou rozpouštědly nebo drogami. Nikdy bezhlavě neriskovala, ale dokázala
dobře odhadnout atmosféru sebedůvěry a kompetence, jaká z ní vyzařovala. Navíc
počítala, že skutečně umí poznat rozdíl mezi „neobvyklým“ a „hrozivým“. Tohoto
přesvědčení se stále pevně držela i přes onu vysoce nepravděpodobnou událost,
která její život připravila o smysl.
Když se přiblížila, jeden z mužů ji zahlédl a šťouchl do
svého souseda. Za chvíli to věděla celá skupinka a tiché mumlání konverzace
ustalo. Než došla až k nepravidelnému kroužku kolem plamenů, zmlkli nadobro.
Prstenec prázdných hnědých očí a obličejů bez jakéhokoli výrazu na ni upíral
pohled. Natáhla ruce k ohni – kdo by jí mohl něco takového upřít v tak chladné
noci? – a pokynutím hlavy dala najevo, že bere na vědomí jejich přítomnost.
Stáli kolem ohně v rozpačitém seskupení, muži zahnaní do
slepé uličky a žena, která si mohla dovolit cítit se uvolněně, protože věřila,
že jí nezbývá nic, co by mohla ztratit. Nikdo nepromluvil a po chvíli opět
pokynula hlavou a bez ohlédnutí pokračovala dál svou cestou. Šlo pouze o další
podivnost, která poznamenala její noční potulování.
Začínala vnímat, že by spánek přece jen mohl přijít,
proto sešla po Henderson Street, kolem Banana Flats, kde tu a tam problesklo
světlo, dolů směrem k širokému ústí Water of Leith. Teď už to nemá daleko. Pak
padne na postel, možná se ani nebude obtěžovat se svlékáním. Konečně na pár
hodin pozbude vědomí. Dost na to, aby mohla dál fungovat.
A zítra ráno bude detektiv vrchní inspektorka Karen
Pirieová, vedoucí jednotky starých případů skotské policie, připravená
vypořádat se se vším, co se jí objeví na stole. K čertu s každým, kdo se pokusí
tvrdit něco jiného.
Copyright © 2016
Val McDermid
All rights
reserved.
Z anglického
originálu Out of Bounds (First published by Little, Brown, Great Britain, 2016)
přeložila © 2017 Radmila Damová
ISBN
978-80-7507-689-2
Žádné komentáře:
Okomentovat