Benedict Wells: Na konci samoty

Desetiletý Jules se svými dvěma sourozenci, Martym a Liz, vyrůstá v klidném a harmonickém prostředí. Idylu ovšem naruší rodinná tragédie, po níž všichni tři skončí v internátu. Julese sužují pocity viny a stává se z něj odtažitý snílek, který by si přál vše vrátit. I přesto se v internátu seznamuje s tajemnou spolužačkou Alvou, se kterou postupem času naváže hluboký a důvěrný vztah. Právě díky ní a svým sourozencům se dokáže dospělý Jules zbavit trápení a začít žít přítomností. I v té se ale musí vyrovnat s další velkou ztrátou… Působivý román o překonávání ztráty a osamělosti a o tom, co je v lidech neměnné. A především velký milostný příběh.

Benedict Wells (1984) se narodil v Mnichově a v roce 2003 se po dokončení střední školy přestěhoval do Berlína. Rozhodl se nejít na univerzitu, aby se mohl věnovat psaní. Jeho debut Becks letzter Sommer (Beckovo poslední léto) vyšel v roce 2008 a byl zfilmován. V roce 2011 následoval román Fast genial, který se týdny držel na žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel. Jeho čtvrtý román Vom Ende der Einsamkeit (Na konci samoty) získal v roce 2016 Cenu Evropské unie za literaturu.

V překladu Michaely Škultéty vydává knihu nakladatelství Plus jako 23. svazek Pestré řady soudobé prózy.

Ukázka z knihy:

V prvních dnech na nové škole jsem při vyučování udělal vtip. Ve staré třídě se ode mě něco takového očekávalo, ale už když jsem mířil k pointě, došlo mi, že tady to fungovat nebude. Díval jsem se do cizích tváří svých spolužáků a cítil, jak moje sebevědomí mizí, a na konci se nikdo nezasmál. Tím byla moje role zpečetěna. Byl jsem ten divný nový kluk, který nedbá na to, co si ráno oblékne, a když je nervózní, komolí slova: třeba „zebtlapný“ místo „bezplatný“. Aby si ze mě ostatní neutahovali, už jsem skoro nemluvil, a tak jsem seděl ode všech izolovaný v poslední lavici. Dokud si ke mně po týdnech nepřisedla jedna dívka.

Alva měla vlasy barvy mědi a nosila brýle s rohovinovými obroučkami. Na první pohled půvabné, nesmělé dítě z venkova, které si látku z tabule opisovalo do sešitu různobarevnými pastelkami. A přece z ní vyzařovalo něco jiného. Byly dny, kdy se zdálo, že se Alva ostatním dětem schválně vyhýbá. To se pak zachmuřeně dívala z okna a duchem byla úplně někde jinde. Nevěděl jsem, proč chce sedět vedle mě, nepromluvili jsme spolu ani slovo. Její kamarádky se hihňaly, když po nás pokukovaly, a o dva týdny později jsem byl v rohu zase sám. Stejně překvapivě, jako přišla, si Alva přesedla jinam.

Od té doby jsem se na ni při vyučování často díval. Když ji vyvolali k tabuli, sledoval jsem, jak nejistě stojí na stupínku, ruce zkřížené za zády. Poslouchal jsem její něžný hlas a civěl na její rusé vlasy, na brýle, na její bílou pleť a na hezký bledý obličej. Hlavně se mi ale líbily její přední zuby, z nichž jeden lehce odstával. Alva se snažila neotevírat při mluvení příliš pusu, aby si toho nikdo nevšiml, a když se smála, zakrývala si ji dlaní. Někdy se ale usmála; to pak nedávala pozor a křivý řezák bylo vidět, což jsem měl obzvlášť rád. Veškerý smysl mého života spočíval v tom, vrhat po ní přes několik lavic pohledy, a když se na mě konečně podívala, ostýchavě jsem odvrátil zrak a byl jsem šťastný.

O několik měsíců později ale došlo k incidentu. Byl parný letní den a my jsme se směli poslední hodinu dívat na video, na film podle knížky Ericha Kästnera. Alva se uprostřed filmu rozplakala. Seděla schoulená na svém místě, ramena se jí třásla, nakonec jí unikl vzlyk. Teď si toho všimli i další spolužáci. Učitelka video rychle vypnula – šlo o scénu odehrávající se v prázdninovém táboře – a šla k ní. Když společně odcházely ze třídy, podařilo se mi zahlédnout Alvin zarudlý obličej. Myslím, že nás to všechny vyděsilo, ale skoro se o tom nemluvilo. Jen kdosi poznamenal, že Alvin otec nikdy nechodí na třídní schůzky a že je vůbec divný a že to spolu možná souvisí. Často jsem na tu poznámku myslel, ale nikdy jsem se na to Alvy nezeptal. Ať už se jednalo o cokoli – její utrpení se muselo odehrávat vskrytu a od té doby si ho pečlivě střežila.

Za pár dní jsem šel sám ze školy na internát.

„Julesi, počkej!“ Alva mě tahala za košili, dokud jsem se neotočil. Doprovodila mě až ke vchodu do domova.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se, když jsme nerozhodně postávali u dveří. Vždycky mluvila velice tiše, takže se k ní člověk musel naklánět. I když byla externí a bydlela doma, jako by se tam vracela jen nerada.

Zadíval jsem se na zamračené nebe. „Nevím… Nejspíš poslouchat hudbu.“

Podívala se na mě a zčervenala.

„Chceš poslouchat taky?“ zeptal jsem se a ona přikývla.

Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že na pokoji nejsou moji spolubydlící. Zdědil jsem matčin gramofon a její sbírku desek, asi stovku alb od Marvina Gaye, Earthy Kittové, Fleetwood Mac nebo Johna Coltranea.

Pustil jsem Pink Moon od Nicka Drakea, jedno z matčiných nejoblíbenějších alb. Dřív jsem se o hudbu skoro nezajímal, teď jsem pokaždé, když jehla se zavrzáním dosedla na vinyl, zažíval okamžik štěstí.

Alva byla velmi soustředěná a při poslechu skoro nezměnila výraz. „Moc se mi to líbí,“ řekla. Kupodivu si nesedla na židli, ale na můj psací stůl. Vytáhla z batohu knížku a mlčky začala číst, jako by byla doma. Líbilo se mi, že se v mé přítomnosti cítí tak dobře. Mraky rozčíslo odpolední slunce a pokoj zazářil světlem koňakové barvy.

„Co to čteš?“ zeptal jsem se po chvíli. „Je to dobré?“

„Hm.“ Alva přikývla a knížku mi ukázala: Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Bylo jí jedenáct jako mně. Pozoroval jsem ji, jak se znovu noří do textu. Oči jí rychle klouzaly po řádcích, zleva doprava a zase zpátky, bez přestání.

Nakonec knihu zaklapla a začala si prohlížet mé věci. Podivuhodné stvoření, které se zatoulalo do mého pokoje a zvědavě zkoumalo komiksy o Spider-Manovi a fotoaparáty, které jsem měl na poličce. Nejprve vzala do ruky Mamiyu, potom novější modely, s nimiž otec v posledních letech často fotografoval.

Vědomě se dotýkala všech předmětů, jako by si chtěla být jistá, že jsou opravdu skutečné.

„Nikdy jsem tě neviděla fotit.“

Pokrčil jsem rameny. Alva sáhla po rodinném snímku, na kterém byli moje matka a otec.

„Tvoji rodiče jsou mrtví.“

Ta věta mě zaskočila, dokonce jsem okamžitě vypnul hudbu.

Co jsem se dostal do internátu, nikomu jsem o tom nevyprávěl.

„Jak jsi na to přišla?“ vyzvídal jsem.

„Zeptala jsem se jedné vychovatelky.“

„Proč?“

Neodpověděla.

„Ano, umřeli před půl rokem.“ Bylo mi, jako bych kvůli každému slovu musel vrazit rýč do zmrzlé půdy.

Alva přikývla a dlouze se mi zahleděla do očí, neobvykle dlouze, a já nikdy nezapomenu, jak jsme přitom dokázali nahlédnout do vnitřního světa toho druhého. Na krátkou chvíli jsem viděl bolest, jež se skrývala za jejími slovy a gesty, a ona na oplátku vytušila, co uchovávám hluboko v sobě. Dál jsme však nešli. Každý jsme zůstali stát na prahu toho druhého a na nic jsme se navzájem nevyptávali.

Copyright © 2016 by Diogenes Verlag AG Zürich

All rights reserved

Translation © Michaela Škultéty, 2017

Cover Illustration © Maria Bo / Shutterstock

ISBN 978-80-259-0672-9