Mark Douglas-Home: Mořský detektiv

„Jen zřídka se stane, že nějaká kniha zvedne laťku ve svém žánru, a přesně to Mořský detektiv udělal pro skotskou detektivku,“ napsal recenzent ve Scotsmanu. A měl pravdu. Mark Douglas-Home vychází z téže tradice jako Peter May a jeho detektivky se dotýkají jak ryze současných společenských témat, jako je ekologie či nucená prostituce, tak dávných tajemství, a obojí dokáže skloubit v poutavém příběhu s životnými postavami a věrohodně vystiženým prostředím. A navíc přichází se zcela novým typem detektiva…

Cal McGill nemá daleko k detektivům z drsné školy, pod nepřístupným zevnějškem skrývá stejnou slabost pro lidi v nesnázích, ani on si nedělá velkou hlavu s pravidly a nezřídka se dostává do křížku s policií… Jen na rozdíl od Phila Marlowa a jemu podobných netráví většinu času po zakouřených barech, ale spíš někde na pobřeží, kde zkoumá naplaveniny a studuje mořské proudy… Cal je totiž prvotřídní oceánograf a díky svým ojedinělým znalostem dokáže občas přijít na kloub záhadám, s nimiž si jinak policie neví rady.

Mark Douglas-Home (1951) je skotský autor a novinář. Působil mj. v listech Sunday Express, Scotsman, Sunday Times Scotland, Herald. První knihu – Mořský detektiv – vydal v roce 2011. Další části detektivní série následovaly v letech 2013 a 2016.

První detektivní případ oceánografa Cala McGilla vychází česky díky nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Bývalé překladiště whisky na silnici mezi starým přísta­vem Leith a přístavištěm v Grantonu, kde kotvili místní milovníci plachtění, se stalo obětí posledního záchvěvu ji­nak skomírajícího edinburského trhu s realitami. Investoři, kteří do projektu nasypali peníze ještě před počátkem vý­stavby, aby pak mohli budovu pronajímat, sice nejdřív uhra­dili prvotní vklady, ale nakonec po šesti měsících vycou-vali a ke koupím jako takovým nedošlo. Budova se honosila novým názvem „Soudek“, ale už začínala vykazovat znám­ky zanedbanosti. Červenobílý poutač, který lákal na „jedno- a dvoupokojové luxusní půdní byty na prodej“, zešedl pod nánosem výfukových plynů. Pod ním se odlupoval další nápis, nabízející „25% slevu na pronájem/prodej při rych­lém jednání“. Když reklamu vylepovali, očekával se vze­stup trhu, k tomu však nikdy nedošlo. A kupci nepřišli. Do-konce ani žádní zájemci.

Developer proto nakonec uzavřel dohodu se sdružením pro sociální bydlení, aby mu banka, jež z větší části pat­řila britským daňovým poplatníkům, nezabavila majetek. Sdružení si za sníženou sazbu pronajalo čtyři z dvaceti bytů a udělalo z nich „byty na půli cesty“ pro mladistvé, kteří doposud vyrůstali v institucionální péči. Jediným dalším nájemníkem byl Cal. Developer ho nechal zdarma bydlet v „podkrovním studiu“, z jehož oken byl výhled na zanedbaný pozemek a opuštěný mlýn za ním, a na oplátku dělal Cal v domě správce. Calův „služební byt“, jak tomu developer s oblibou a notnou dávkou sarkasmu přezdíval, se nacházel v nejvyšším, čtvrtém patře, kde se právě s trhnutím zastavil výtah a Cal vyšel na chodbu.

Musel přejít na druhou stranu podlaží. Podhledová svět­la na chodbě se postupně s blikáním rozsvěcela. Cal sklonil hlavu, co nejvíc to šlo, aby se do nich nemusel dívat. I ve své únavě si byl vědom té ironie a musel se suše pousmát: proč jen neudělal to samé včera večer, když se rozzářila světla v ministrově zahradě?

Dveře, na nichž byla cedulka s nápisem VYŠETŘOVÁNÍ VYPLAVENIN A PŘEDMĚTŮ V MOŘI, vedly do vzdušného prostorného studia s dvoumetrovým kovovým regálem, oddě­lujícím obývací prostory od ložnice. Cal zahnul doleva a za­mířil kolem rozestlané postele do koupelny, pomaličku sešel tři schůdky ke dveřím a držel se při tom za bok. Rozvázal si tkaničky, skopl zablácené boty, zatáhl za přezku pásku a kal­hoty i trenýrky nechal spadnout na vykachlíčkovanou pod­lahu. Nohy měl svalnaté a neopálené a pod levým kolenem mu svítila dlouhá, tmavě fialová jizva, památka na nehodu, k níž došlo před dvěma měsíci během potápění. Rozepnul si bundu. Sklouzla mu z ramen a odhalila krvavou skvrnu na tričku, jež se táhla po celém pravém boku až k podpaží. Cal zkusil za látku zatahat, ale byla přilepená, došel si proto pro nůžky a neohrabaně si s nimi vlezl pod masážní sprchu.

Proud ledové vody ho nepříjemně překvapil. Když konečně tekla teplejší, pustil se do stříhání, dokud mu z trička nezbylo jen zkrvavené kolečko látky přilepené k živému masu. Popo­tahoval za něj pod tekoucí vodou tak dlouho, až se pustilo a odkrylo zarudlou roztřepenou ránu, pět až šest centimetrů dlouhou. Cal vypnul sprchu a začal si ránu otírat papírovými kapesníky, dokud z ní nepřestala téct voda a krev. Osu­šil se a po schůdkách vyšel zpět do spoře zařízené ložnice. V nohou postele stál otevřený kufr. Vzal si z něho bílé boxer­ky, jednou rukou si je oblékal a druhou se přidržoval polic – opatrně, aby neshodil žádný z 273 (podle posledního sčítání) artefaktů a kuriozit, které vyvrhlo moře a on si je schraňoval.

Nejcennější objev měl úplně nahoře: 1,2 metru dlouhý ze­lený želví krunýř, na který narazil při procházce po zdán­livě nekonečném pobřeží ostrova South Uist v Atlantickém oceánu. Říjnová bouřka ten objev napůl pohřbila v písku. Dotáhl krunýř k silnici a stopem se svezl zpátky ke svému stanu. V noci si otevřel mapy, hledal, kudy se sem asi želva dostala, a přemýšlel, jestli se ztratila, nebo se snad na souostroví Vnějších Hebrid ocitla vlivem hříčky počasí. Stejně jako ostatní poklady měl i krunýř označený štítkem s datem objevu a souřadnicemi. (Místo původu pro něj bylo stejně důležité jako pro sběratele starožitností.)

Cal znovu sáhl do kufru a vytáhl čisté tričko. Oblékl si ho a přesunul se do kuchyně – výklenku naproti ložnici, z něhož vedlo točité schodiště na střechu. Cal se opřel o železné zá­bradlí a čekal, až se v konvici začne vařit voda. Udělal si čer­nou kávu a odnesl si hrneček k pracovnímu stolu, jenž zabí­ral celý obývací prostor. Obě strany pracovní desky lemovaly komínky oceánografických knih, srolované mapy a složky. Uprostřed stály jeho počítače: dva stolní a jeden notebook, který si s sebou bral do terénu. Mezi velkými monitory le­žel telefon a dvojitý rámeček na fotky. Z první fotografie, vybledlé a sépiové, se na něj díval mladík s ošlehanou tváří a vlněným kloboukem na hlavě. Druhý snímek byl barev­ný a zachycoval bílý náhrobní kámen před obloukem jakési kamenné zdi, za níž se rozprostíralo azurové moře.

Cal se posadil do otáčecí židle. Na stěně mezi obrovský­mi okny za zády mu visely dvě mapy. Jedna znázorňovala všechny oceánské proudy. Studené byly vyvedeny v různých odstínech modré podle teploty, teplé v odstínech oranžové až tmavě červené. Druhá, menší mapa obsahovala pouze se­verní Atlantik a Arktidu. Byly do ní zapíchané barevné špen­dlíky, od nichž se táhly provázky k novinovým výstřižkům nalepeným na zdi. Všechny články se týkaly neidentifiko­vaných těl nalezených přímo v moři nebo vyplavených na pobřeží. Největší výstřižek byl tři roky starý a informoval o mladé Indce, jejíž ostatky se našly v rybářské síti poblíž ostrova Scarba v argyllském okrese.

Cal si přejel levačkou po ráně, aby zkontroloval, zda ne­krvácí, a pravačkou zatím zapnul oba stolní počítače. Pak se přihlásil do e-mailové schránky a pročetl si seznam nově příchozích zpráv. Bylo jich dvacet osm. Otevřel e-mail od odesílatele DDP.

Pusťte si všichni rádio. Ve zprávách tvrdí, že se na pláži Seacliff našla lidská noha. Šílenost, co?

Cal najel na stránku BBC. V sekci zpráv ze Skotska objevil stručný článek.

Na pláži ve Východním Lothianu našla jedna z místních obyvatelek při ranním venčení psa ostatky lidské nohy. Policie v oblasti pátrá po dalších částech těla.

„Naše vyšetřování je teprve v počátcích. Prosíme všechny, kdo za­hlédli něco podezřelého na pláži Seacliff, asi sedm kilometrů vý­chodně od Severního Berwicku, aby nás kontaktovali,“ prohlásil místní policejní mluvčí.

Seacliff je příjemná a oblíbená pláž poblíž zříceniny hradu Tan­tallon.

Cal si přisunul klávesnici druhého počítače. Používal ho jako referenční úložiště. Při poslední kontrole v něm měl ulože­ných 48 422 obrázků a stovky složek a dokumentů s mapami, výzkumnými zprávami a daty o oceánech, jež sesbírali věd­ci z celého světa.

Zadal heslo „noha Kolumbie“ a počítač našel sedm slo­žek s informacemi o jednotlivých případech chodidel, která vyplavilo moře v Britské Kolumbii nebo na americkém ti­chomořském pobřeží od srpna 2007 do listopadu 2008. Cal znal většinu podrobností nazpaměť, takové zprávy ho totiž vždycky šokovaly, i když pro něj nebylo žádným tajemstvím, jaké prapodivné předměty má moře ve zvyku vyvrhovat na pobřeží.

Všechny vyplavené nohy byly obuté do sportovních te­nisek; podařilo se z nich však sestavit jen dva shodné páry. Identifikovat se povedlo dokonce jen jednu nohu – patřila muži, který trpěl depresemi. Předpokládalo se, že spáchal sebevraždu. A proslýchalo se, že ostatní nohy by snad moh­ly patřit posádce lehkého letounu, který se zřítil do moře poblíž míst nálezů.

Cal si ale nemohl vzpomenout, jaké vysvětlení policie na­bídla z fyziologického hlediska. Informaci našel ve složce Kirkland, nazvané podle stejnojmenného ostrova, na němž byl učiněn čtvrtý nález. Ve složce bylo vyjádření Terry­ho Smitha, hlavního koronera Britské Kolumbie: „Může se docela klidně jednat o důsledek přirozeného procesu roz­kladu těla ve vodě spolu s působením podmořských mr­chožroutů.“

V jiné zprávě ze stejné doby popisoval jistý lékařský od­borník, jenž si přál zůstat v anonymitě, proces tzv. disartiku­lace. Pro zprávy kanadské televizní stanice CBC vysvětloval, jak se v pokročilém stadiu rozkladu mohl kotník přirozeně oddělit od zbytku těla.

Podle mého názoru vystoupaly disartikulované části nohou na hla­dinu, protože je nadnášely ty boty. Celé to má jednoduché fyzikál­ní vysvětlení, horší bude zjistit, odkud se ve vodě vzalo tolik těl. Je možné, že zde došlo k trestnému činu.  

Cal si prošel i zbývající tři složky. Než si vše pročetl, čekal na něj další e-mail od DDP.

Tu nohu našli kolem půl osmé ráno. Ten pes ji přinesl paničce!

Cal mu odepsal:

Díky, DDP. Kdybys zjistil něco dalšího, dej mi vědět. Dost mě to zajímá.

Zkontroloval vlastní údaje o povětrnostních podmínkách: už den nebo dva foukal mírný východní vítr. Pak si ukazováčkem vyhledal příslušné políčko v tabulce přílivů. V Dun­baru, který byl seacliffské pláži ze všech míst v tabulce nejblíže, nastal dopolední příliv teprve před sedmdesáti mi­nutami, v 11.44. Noha se tedy nejspíš vyplavila v noci během přílivu ve 23.34, zhruba v době, kdy Cal prchal z ministrovy zahrady.

Na obrazovce teď svítila mapa Severního moře. Cal si zvět­šil oblast kolem ústí řeky Forth a pobřeží Východního Lo­thianu, kterou vyplňovala spirála šipek vyznačujících směr podmořských proudů. Zvažoval dvě možnosti: buď se noha na pláž vyplavila odněkud z otevřeného moře, nebo se do vody dostala někde podél východní strany zálivu. Jestli byla obutá, klidně mohla putovat po celé délce východního po­břeží spolu s atlantickými proudy, jež směřovaly jižně přes průplav mezi Shetlandami a Orknejemi. Cal otevřel složku se záznamy o tělech nalezených na plážích kolem ústí řeky Forth. Za posledních devět měsíců se jich objevilo šest: pět případů se uzavřelo jako sebevražda, šesté tělo patřilo něja­kému jachtaři, který dostal na lodi infarkt a spadl do vody.

Nikdo ale netušil, kolik těl nadále zůstává na dně. Klid­ně si tam mohla ležet celé roky, pokud tam byla dostatečná hloubka a jednalo se o oblasti bez bouřek, kam rybáři zaví­tali jen zřídka. Oddělila se tahle noha od těla ležícího někde v hlubokých a klidných vodách kolem říčního ústí? To bylo klidně možné.

Cal otevřel e-mail od skotské pobočky Světového fondu na ochranu přírody; chtěli vědět, jak daleko je Cal s vyšet­řováním zamotaných rybářských sítí, jež se našly ve fjordu Moray Firth poblíž Inverness. V okách uvízli čtyři del­fíni a utopili se.

Cal fondu odepsal:

Pracuje se na tom. Tenhle druh sítí používají hlavně Španělé. Čekám na informace od distributora.

Pak napsal další e-mail DDP:

Nevíš, jestli se našla i bota?

DDP obratem odpověděl:

Jak to myslíš?

Jestli ta noha z pláže náhodou nebyla obutá v tenisce.

Proč?

Důležitý detail. Jestli se nenašla teniska, nejspíš se tam jenom ně­kdo zbavil mrtvoly.

Zjistím to.

Cal usrkl kávy, jenže ta mu mezitím vystydla. To se k němu teď hodilo – taky měl náladu na bodu mrazu. Proč se jenom podíval nahoru? Pořád ho to užíralo. Co asi ta kamera za­chytila? Pusu, nos; možná ani tu pusu ne. Bude to policii k něčemu?

Na jistotě mu to ale z nějakého důvodu nepřidalo.

Příště si to naplánuje líp.

THE SEA DETECTIVE

Text © Mark Douglas-Home, 2015

Translation © Tereza Vlášková, 2017

ISBN 978-80-259-0671-2