Hned v úvodu
této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza
svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“.
V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude…
Novela o
krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je
také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina
českých rybníků.
Irena
Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami. Vystudovala Právnickou fakultu
Univerzity Karlovy. Nyní je na volné noze. Žije v Praze. Začínala s poezií
(Pražský zázrak, 1992), svoji první prózu Goldstein píše dceři, stylizovanou
jako novela v dopisech otce a dcery, publikovala v roce 1997. Od té doby vydala
dalších osm knížek (poezie, povídek, novel, románů). Tematicky těží z české
poválečné zkušenosti, zejména z její normalizační fáze; střídá komedii s
tragédií stejně jako autobiografický tón s polohou nadosobní metafory či
apokryfu. Nejvýrazněji se prosadila volnou trilogií Hrdý Budžes (1998), Oněgin
byl Rusák (2006) a Darda (2011).
Rakvičky
vydává její domovské nakladatelství Druhé město.
Ukázka z
knihy:
Vyndala
nákup. Něco do ledničky, něco do špajzu, léky rovnou do šuplete secesní
toaletky, co stála v ložnici. Už se tu vyznala, nebylo to nic složitýho. Jako
by spolu hospodařily věky. K obědu bylo kuře, nedělní oběd ve všední den. Jen
ještě velkolepější. Místo vařenejch brambor bramborovej salát. Prej aby byla
změna. Řekla tetě, že se zbláznila, tolik práce v tom horku. Odpověděla, ať si
políbí prdel. Bylo to dojemný. Chápala, proč ta sláva, zítra odjíždí, tak ji
teta chtěla uctít. Asi se jí bude stýskat. To je blbý, ale na věci to
samozřejmě nic nemění. Musí odjet, nemá času nazbyt. Deset dní a nazdar. Nástup
do práce. Žádný tříměsíční vysokoškolský prázdniny, ani tentokrát. Ani
napodruhý. Takže asi už nikdy. Jenom krátká pauza mezi jednou a druhou prací.
Dala výpověď, aby urvala aspoň kus léta. Od srpna musí zase zařezávat, jestli
chce to místo. A to holt chce, i když nechce. Aby to neskončilo ještě hůř. Teta
Marie v jistým smyslu asi taky nemá času nazbyt, s tou rakovinou. Operace,
ozařování a ještě nějaký další hnusy. Přes měsíc už je z nemocnice doma. Tváří
se normálně. Ale kdoví jak to bude. Rakovina to je jasná smrt, to ví každej. I
když to nikdo neřekne. Teta občas jo, to jsou ty její fórky. Ale většinou o tom
nemluví vůbec nebo řekne, že dobrý. Róza dělá, že tomu věří, na nic se
nevyptává. Matka a ostatní byli rádi, že za tetou jede, že nemusej oni. Tak jí
to aspoň přišlo. Zaplať pánbůh za to, jinak by sem nejela. S matkou ne. To by
nepřežila a teta možná taky ne. Ne, blbost, určitě by svou sestru ráda viděla. Matka
je idealistka, vciťuje se, radí, pomáhá… Hrůza. Tetu člověk celkem snese, i
když umírá. Asi. Možná. To by bylo špatný, radši na to nemyslí. Na druhou
stranu co, je stará. O dvanáct let starší než matka. V květnu jí bylo
třiašedesát. Život má za sebou, dobře to ví. Zdá se, že se na nikoho a na nic
nezlobí. Leda na komunisty, že jí kus toho života ukradli. To občas říká. Ale
stejně se moc nezlobí, míň než jiní. Říká, že ne ten podstatnej. Že to
nejdůležitější jí ani oni vzít nemohli. Čímž asi myslí strejdu Jiřího. Děti neměli.
Jirka umřel před sedmi lety. Od tý doby žije sama.
U kuřete
Róza nadhodila, že si připadá strašná. Pořád to v ní bylo, nejen kvůli Vízkovi,
tlusťochům a Báce. Připadala si tak často. Teta se na nic nezeptala, jen trochu
zdvihla obočí. Skoro neznatelně. Tak musela pokračovat sama, i když už se jí
vlastně nechtělo. Dětinsky čekala, že vyvolá odpor. Nebo že aspoň vzbudí zájem.
„Furt si
něco představuju.“
Hned věděla,
jak hloupě to zní.
„A…?“
„Nevím.
Promiň.“
„Chceš
kompot? Přinesla bych plechovku. Jsou tam mandarinky.“
Na vteřinu
se jí vybavila vůně skořice a rozvařených jablek. Kašovitá pochutina, ještě
vlažná, co dělávala babička k řízkům. Kompot an sich, už navždy. Ačkoli jí
vlastně nikdy moc nechutnal. S díky odmítla.
„Co jsem
sama, domácí už nedělám,“ řekla teta. „Včera prej bylo na Velehradě na tom
shromáždění sto tisíc lidí! Říkali to na Svobodce. Ani tomu nemůžu uvěřit.“
Začala
sbírat talíře.
„Představuješ
si — žiješ. Když nezůstane jen u těch představ. Sto tisíc… Je to vůbec možný?“
To byla
skvělá zpráva. Nechala tetu sklízet a na chvíli se posadila k rádiu. Snažila se
jí pomáhat, pokud měla dojem, že s tím souhlasí. Jinak to nemělo smysl, to už
pochopila. Jeden večerní výbuch bůhvíčeho k tomu úplně stačil.
„Nejsem
kripl, ještě ne!“ křičela na ni, jinak klidná až na zabití, když tehdy
naléhala.
To bylo hned
na začátku. Teď už věděla, že může jen nabízet. A že když teta něco chce, tak
to řekne. Bez problémů, úplně normálně. To poznání jí nesmyslně rozrušilo. Nemohla
usnout, dokonce vyšla ven. Byla to tmavá noc, z jezera nebylo nic vidět, jen
cítit. Všechno se slilo v dusnou temnotu, která přinesla déšť. Druhej den
začaly ty vedra. Vrátila se dovnitř, vytloukla komáry, znovu si lehla a přišla
na to. Nezná, opravdu nezná nikoho takového. Nikoho, kdo by říkal to, co
opravdu chce. Co si opravdu myslí. Ani mezi kamarádama. O sobě škoda mluvit.
Potom konečně usnula.
Udělala
kafe, s tím byla teta svolná, vzaly si ho na zápraží. Nepřestávalo ji
fascinovat, že k vodě je to od chalupy pár kroků, ale nechápala, jak tady
někdo, kdokoli, může žít. S obchůdkem, kterej je víc zavřenej než otevřenej a
kde stejně nic nemaj. Bez telefonu, s výjimkou toho v permanentně zavřeným
krámu a druhýho na hájovně, která nejen že byla kilometr cesty lesem, ale podle
toho, co o ní slyšela, se zřejmě ze všeho nejvíc podobala kabinetu doktora
Caligariho. Ale hlavně bez knihkupectví, bez divadla, bez koncertů, bez kultury
prostě. Jasně, většina za moc nestála, ale přece jen. Dalo se hledat, obezřetně
vybírat a občas leccos zajímavýho najít. Byla alespoň nějaká možnost. Tady
nebyla žádná. Jenom televize, tu měli všichni, všech těch padesát nebo kolik
zoufalců. Ale copak to je nějaká kultura? Ztracená varta. Utopená kromě vody
ještě v lesích. To bylo leckde, jenže málokde v takové míře. Lesy snad,
ale větší vodu bylo zřejmě v Čechách sotva možný najít. A musela
připustit, že ta voda má něco do sebe. Ona by se tomu jen tak nepoddala, ale
když je člověku čtyřicet, padesát nebo jako tetě a stejně už nic nemá cenu, tak
se to dalo pochopit.
Zapálila si,
teta taky. Ani předtím by si to asi nedovolila, ale po tom výbuchu už ji ani
nenapadlo pokoušet se jí něco rozmlouvat. Radši se zeptala, jak dlouho už tady
žije. Od osmačtyřicátýho čili nějakejch třicet sedm let.
„Je po
Němcích ten barák?“
„Kdepak. To
by byl Jiří nechtěl. Spousta lidí, i našich známejch, v tý době takhle výhodně
nakoupila. Jemu to ale bylo protivný.“
„A čí teda
byl? Žili tu samí Němci, ne?“
„Samí ne,
většina. Na třicet chalup dejme tomu tři český rodiny. Tak nějak. Ten dům
patřil Kyliánovým. Po Mnichovu je odsud vyhnali a oba pak za protektorátu
popravili. Někdy kolem heydrichiády. No a Jirka se skamarádil s jejich synem,
Pavel se jmenoval. Vychovávali ho pak ještě se starší sestrou jejich příbuzný.
Ona po válce dostala stipendium v cizině, takovej program pro sirotky to byl, a
už tam zůstala. Pavel se po několika letech rozhod, že tu chalupu prodá.
Nechtěl se sem vracet, ani jako chalupář.“
„Jasně.“
„Nejen kvůli
rodičům, to samozřejmě taky, ale měl takovou strašidelnou vzpomínku. Ještě z
osmatřicátýho, než museli odejít. Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala
nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý
lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách.
To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a
zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího
než planoucí srdce.“
© Irena Dousková, 2018
Illustrations © Karolína Kotrbová,
2018
© Druhé město — Martin Reiner, 2018
ISBN 978-80-7227-404-8
Žádné komentáře:
Okomentovat