Drago Jančar: Dnes v noci jsem ji viděl

Román nás zavede na zámek u Lublaně v čase války. Aby si jeho obyvatelé, manželé Veronika a Leo udrželi společenské postavení, jsou nuceni stýkat se s německými důstojníky. Zároveň ale tajně podporují partyzány. Tragický příběh mladé okouzlu­jící Veroniky, která jednoho dne záhadně zmizí, odkrývá pět vypravěčů. Všichni doplní dílek tajemné skládačky, ale každý na ni vzpomíná po svém – jako na extravagantní milenku, vznešenou nedostupnou dámu nebo milující dceru.

Čtivý, strhující příběh z období druhé světové války je inspirován skutečnými událostmi, po svém vydání otevřel dlouho odkládanou debatu o občanské válce, která v Jugoslávii probíhala na konci druhé světové války.

Román byl zatím přeložen do více než 10 jazyků a ověnčen několika cenami (cena Kresnik – nejlepší slovinský román roku 2010, Prix du Meilleur livre etranger – nejlepší zahraniční kniha roku 2011 v překladu do francouzštiny aj.), sám autor získal několik slovinských a mezinárodních ocenění (mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993) nebo Herderovu cenu za literaturu (2003)).

Drago Jančar (* 1948) je nejznámějších slovinským spisovatelem současnosti. Vystudoval práva, živí se jako novinář, scénárista a spisovatel na volné noze. Mezi lety 1987 a 1991 se stal předsedou Slovinského centra PEN klubu, v němž přispěl ke slovinské nezávislosti. Od roku 1995 je mimořádným členem Slovinské akademie věd. Jeho romány, eseje, hry a povídky byly přeloženy do 18 jazyků a jeho divadelní hry nastudovala řada zahraničních divadel. V češtině vyšly jeho romány Galejník, Chtíč chtíc nechtíc a Polární záře; divadelní hry Halštat, Profesor Arnož a ti jeho a několik sbírek esejů.

Získal několik slovinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Prešerenovu cenu za celoživotní dílo (1993), Evropskou cenu za krátkou prózu města Augsburg (1994), Herderovu cenu za literaturu (2003) a cenu Jeana Améryho za esej (2007). Za román Dnes v noci jsem ji viděl obdržel cenu Kersnik za nejlepší slovinský román roku 2010 a v roce 2014 francouzské ocenění Prix du meilleur livre étranger za nejlepší zahraniční román přeložený toho roku do francouzštiny.

Drago Jančar bude hostem veletrhu Svět knihy.

Román Dnes v noci jsem ji viděl v překladu Kamila Valšíka vydalo nakladatelství Plus jako 25. svazek edice soudobé světové prózy Pestrá řada.

Ukázka z knihy:

Dnes v noci jsem ji viděl, jako by byla živá. Přicházela uličkou středem baráku, mezi pryčnami, na nichž ve snu klidně oddychovali moji druhové. Zastavila se u mé postele, chvíli mě zamyšleně pozorovala, trochu nepřítomně, jako vždycky, když nemohla spát a toulala se po našem mariborském bytě, postála u okna, sedla si na postel a znovu přešla k oknu. Co se děje, Stevo? řekla. Ty taky nemůžeš spát? Hlas měla tichý, hluboký, skoro mužský, trochu zastřený a nepřítomný stejně jako pohled. Udivilo mě to, protože jsem ho hned poznal, okamžitě mi bylo jasné, že ten hlas, který se s lety ztratil někde v dálce, patří jí. Její podobu jsem si v duchu dokázal vybavit kdykoliv, stejně tak její oči, vlasy, rty, ano, i její tělo, které tolikrát celé zadýchané leželo vedle mě, ale už jsem ji neslýchával; z člověka, který je dlouho pryč, se rozplyne nejdříve hlas, jeho zvuk, barva a síla. Tak strašně dlouho jsem ji neviděl. Kolik to jen může být let? Nejmíň sedm. Po zádech mi přeběhl mráz. I když byla venku poslední květnová noc a to strašné jaro roku pětačtyřicet spělo ke konci a všechno už se nachylovalo k létu a venku bylo teplo a v baráku přímo dusno výpary z chrápajících a páchnoucích mužských těl, při té vzpomínce jsem se otřásl.

Sedm let.

Za dlouhých sedm let, budu tu opět, za dlouhých sedm let, zpívala kdysi moje Veronika tu slovinskou národní píseň, kterou měla tak ráda, pokaždé když byla zachmuřená a dívala se tím svým nepřítomným pohledem, jímž mě sledovala i teď, sám Bůh na nebesích ví, kdy uplyne těch sedm let. Chtěl jsem jí povědět, jak je krásné, že znovu přišla, i když je to už sedm let, Vraník je ještě pořád se mnou, jestli se na něj chceš podívat, je tam za ohradou, spolu s ostatními důstojnickými koňmi, má se dobře, běhá po trávě, nemusí být ve stáji, je v dobré společnosti, i když i jemu chybí tvá ruka, a mně taky, chtěl jsem říct, ale hlas mi uvízl v hrdle, místo slov, která jsem chtěl vyslovit, mi z úst vycházelo jen jakési tlumené chrčení. Myslel jsem, že žiješ na zámku někde pod Alpami, chtěl jsem pokračovat, jezdíš tam taky na koni? Natáhl jsem ruku, abych se dotkl jejích vlasů, ale ona uhnula, já teď půjdu, řekla, vždyť víš, Stevo, že tu nemůžu zůstat. Věděl jsem, že nemůže, stejně jako před sedmi lety, když navždy odešla z našeho mariborského bytu; když nemohla zůstat tam, jak by mohla být zde, v baráku zajateckého tábora, mezi spícími důstojníky královského vojska, nad nimiž bdí, pověšený na stěně hned vedle dveří, obraz mladého panovníka v uniformě gardového poručíka a s rukou položenou na šavli; fotografie krále bez království, mezi svými věrnými bez vlasti. Vtom se ozvalo hlasité ržání, přísahal bych, že to byl Vraník, možná že se zastavila i u něj, ještě než navždy odešla, možná zaržál radostí z její přítomnosti, když mu položila ruku na nozdry a zašeptala, Vraníku, teď si tě osedlám.

To se událo v noci. Teď už je ráno a v táboře se scházejí vojáci, aby vzdali ranní poctu vlajce. My, vojsko beze zbraně, stále ještě vyvěšujeme každé ráno prapor. U brány přecházejí angličtí strážní a znuděně pozorují ranní hemžení, odzbrojené vojáky královské armády vycházející ze stanů, důstojníky, kteří jsou ubytováni v barácích a stále připravení vpadnout přes hory na hranicích zpátky do vnitrozemí, do bosenských lesů, kde podle zpráv, které se k nám donesou, sílí partyzánský boj proti komunistické vládě. A já sleduju svůj obličej v zrcadle a vím, že nic už není, není Veronika, není král, není Jugoslávie, svět se rozpadl na kusy jako to popraskané zrcadlo, z něhož na mě hledí kusy mého neoholeného obličeje. Nemám sílu namydlit si tvář a oholit se, utáhnout si opasek, dát se do pořádku a odejít na seřadiště, dívám se na tu tvář, nad níž se dnes v noci skláněla Veronika, a říkám si, jestli by mě ještě vůbec poznala. Jestli jsem to vůbec ještě já, Stevan Radovanović, major, velitel jízdní roty první brigády, bývalý kapitán Drávské divize, jehož v Mariboru opustila žena a jeho mužstvo se mu kvůli tomu za zády posmívalo. Teď se mu nikdo neposmívá, vůbec už se tu nikdo nikomu nepošklebuje, protože není nikomu do smíchu, teď jsou všichni k politování, zbitá armáda, již z vlasti vyhnaly zbraně a taktika nevzdělaných komunistických divochů. Je to vůbec ještě můj obličej, ty oči, ten nos, ty tváře, rozbrázděné střepy popraskaného zrcadla visícího na zdi umývárny? Kruhy pod očima po probdělých nocích vypadají jako podlitiny, šedivé prameny na spáncích, rozpraskané rty a černá díra v řadě žlutých zubů.

Tam, kde je teď díra, býval dříve, ještě před měsícem, řezák, tenkrát ale u zdi statku v kopcích nad Idrií vybuchl granát a kousek kamene nebo železa mi vlétl přímo do úst, takže jsem byl vmžiku zalitý krví, ale když jsem přišel k sobě a opláchl se, ukázalo se, že jsem, chválabohu, přišel jen o přední zub, zato rty jsem měl úplně roztrhané, kdežto teď už jsou jen rozpraskané. Tam někde poblíž italské hranice, k níž jsme ustupovali, abychom se přeskupili a znovu zaútočili, jak nám tvrdili, jsem naštěstí přišel jen o zub. Ale nakonec jsme se před městem Palmanova rychle vzdali. Vzdali, co to bylo jiného, i když nás přesvědčovali, že jsou Angličani naši spojenci a že spolu s nimi zaútočíme na komunisty.

Ještě nějakou dobu nám nechali zbraně, ale pak přišel rozkaz, ať je odevzdáme, jednoduše jsme dopustili, aby nás angličtí vojáci hanebně odzbrojili, důstojníkům sice na projev úcty povolili revolvery bez munice, ale před několika dny nám sebrali i ten poslední zbytek důstojnosti, už nejsme žádná armáda, je to konec, finis Království Jugoslávie, konec světa.

© Drago Jančar, 2010

Translation © Kamil Valšík, 2018

ISBN 978-80-259-0870-9