Proč se
někteří Češi domnívají, že jsou příslušníky pomýleného a selhávajícího národa,
zatímco jiní protestují proti přepisování dějin? Dnešní móda hanlivých
stereotypů o Češích je markantní součástí současných sporů o dějiny. Vzbuzuje
nejen emocionálně rozhořčené protesty a více či méně věcnou kritiku, ale i
obavy o národní identitu. Autorka dvou předcházejících knih o německých a
anglických historicko-politických textech o Češích tentokrát provází čtenáře
labyrintem dnešních českých sporů o dějiny a ukazuje, jak se na úkor informací
o minulosti prodraly do popředí dávno tradované stereotypy různé provenience.
Kniha se
zaměřuje na obrazy českého národa, obrození, Československa a osobností jako
František Palacký, Josef Pekař, Emanuel Rádl či Edvard Beneš, které od roku
1989 četní autoři propagují jako výrazy nových poznatků o minulosti. Zároveň
seznamuje s hlasy jejich kritiků, s historickým pozadím dnešních kontroverzí a
s multiperspektivním přístupem k minulosti. Vyvrací tak spekulace o jakémsi
speciálním charakteru českého národa a otevírá cestu k pochopení, že Češi jsou
obyčejným národem s rozmanitými tradicemi.
Sama autorka o své knize říká: „Moje
kniha Češi o Češích není
systematickým pojednáním pro odborníky. Nabízí exemplární náhledy do dnešních sporů
o dějiny se zaměřením na problematiku hanlivých stereotypů o Češích. Informuje
ale také o reakcích, které vzbuzují, o kulturněhistoricky
rozmanitých prostředích, která tyto spory obklopují, a o historickém podhoubí,
z něhož pramení. Protože jsem se sama v posledních dvou desetiletích angažovala
ve sporech kolem poválečného odsunu německého obyvatelstva z Československa,
rozhodla jsem se o nich v této knížce nepojednat, abych se neopakovala.
Čtenářům, kteří fandí vynášení
soudů o předcích, bych radila, aby se rozpomněli na běžné právní zvyklosti,
které nikoho neodsuzují za jeho charakter, myšlení, či dokonce sociální původ
nebo národní přináležitost. Čtenáře, kteří si pletou historii s oslavnými
ceremoniemi u oltářů svých předků, bych ráda upozornila na sebeochuzování, kterého
se dopouštějí přehlížením komplexity dějin jako nejcennějšího pramene ke studiu
lidských zkušeností. Čtenářům, kteří holdují empatii a rozumu, věnuji tuto knížku
v naději, že v ní naleznou inspiraci k vlastnímu uvažování o českém národě,
jeho minulosti a dnešních sporech o dějiny.“
Vydává Academia v edici Historie.
Ukázka:
Úvod
Češi se o Češích vyslovují téměř neustále. Jako
příslušníci všech ostatních národů, věnují i Češi hlavní pozornost dění ve
vlastním národě a státě, zajímají se o české dějiny více než o dějiny jiných
národů a států, vyprávějí cizincům živěji o tom, jak to chodí ve vlastní zemi,
než aby naslouchali jejich výkladům o jejich zemích, a když přijde na věcné
úvahy o té či oné tématice, přemýšlejí o ní obvykle z české perspektivy. Známe
však i jeden specifický druh českých výroků o Češích. Občas se vyslovujeme o
Češích, jako bychom mluvili o zvenku pozorované entitě, a říkáme „Češi jsou
tací či onací“. V takových situacích se může ozývat i „my jsme tací či onací“,
přesto se nejedná o výroky o něčem konkrétním, nýbrž o verbální portréty s
názvem „Češi“. Takové obrazy bývají vybaveny odkazy na původ portrétovaného
(dnes se preferují údaje kulturněhistorické), dále na jeho životní zkušenosti
(v našem případě na české dějiny), na jeho zásluhy (což bývá něco jako „co daly
naše země světu“) a v neposlední řadě na jeho vlastnosti à la „jací jsme“.
Různé doby vykazují různé styly těchto portrétů, ale v 19. a 20. století bývaly
po celé Evropě velmi populárním žánrem historicko-politické literatury. Někteří
autoři bývali osobitější, jiní se spíše přidržovali šablon, vždy však šlo o
obrazy opírající se o výklady dějin jako hlavní osu verbálně-obrazového
znázorňování národů. Výroky o dějinách mohou zprostředkovávat poznatky o
minulosti, ale mohou sloužit i předpojatým portrétům národů, a s tímto druhem
instrumentalizace historických odkazů se potýkají i dnešní české spory o
dějiny.
Osvobození z roku 1989 vedlo také k obohacení širokého spektra
obrazů českých dějin. Na horizontu veřejnosti se objevily starší, dříve
zakázané i nové výklady minulosti, nové otázky a kontroverze. Brzy se však
prodral do popředí jeden nový aspekt debat o dějinách. Objevily se výklady dějin
prezentované jako výrazy vyrovnávání se s minulostí, odhalování národních mýtů
a korektury legend, které vzbuzovaly protesty proti údajnému přepisování,
falšování dějin či proti manipulaci s nimi. Ve svobodných společnostech běžné
diskuse o různých výkladech minulosti přerůstaly ve spory o stereotypy, jako by
někteří Češi byli zastánci nových, správných výkladů dějin a jiní dědici
zastaralých národních legend, nebo jedni falzifikátory dějin a jiní obránci
historické pravdy a cti národa. Tyto spory dodnes neutuchají a v jejich centru
stojí spor o hanlivý obraz českého národa jako „společnosti osvobozených
sluhů“, kteří „propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím
svou svobodu“.2 Z tohoto obrazu odvozoval filozof Jan Patočka
všeliké národní nectnosti a historická pochybení. Jeho texty o Češích inspirují
četné autory k různorodým variacím, jiní se nové módě více či méně
přizpůsobují, zatímco další více či méně rozhořčeně protestují. Mnozí Češi si
žijí po svém a nevědí, jak si tyto spory vysvětlit, nebo se o ně nezajímají.
Zkratkovité obrazy českých dějin a stereotypní výroky o
českém národu bývají spolu těsně spjaty. To zviditelňuje například dnes
populární pojem čecháčkovství. Jde o starší slovo, kterého propagandisticky
zneužíval například za války Emanuel Moravec, zatímco ho jiní odedávna kritizovali,
jako například slavný lingvista a překladatel Pavel Eisner. V devadesátých
letech však přišel pojem do módy ve smyslu, který mu připisoval známý literární
historik Václav Černý: „Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti
a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze
v Čechách.“ Černý dodal starému pojmu nového obsahu, jako by Češi nebyli
normálním evropským národem. Prý jde o následek dějin, neboť „již lidovost
sociálního původu českého vzdělance, anebo i jen náležitá, blahodárná a nutná
lidovost jeho zaměření a sympatií, znamenaly pravidelně nebezpečí omezeného rozhledu
a obzorů, zmenšení kulturního formátu. Zaměřit se na lid znamená i omezit se na
lid a připodobnit se mu“, takže „pravidlem a průměrem zůstalo čecháčkovství“.3
V očích Václava Černého determinoval jeden sociální jev osudy celého národa a v
dnešní popularitě jeho výkladu o čecháčkovství rozpoznáme i echo patočkovského
obrazu Čechů jako osvobozených sluhů.
Autor netvrdil, že by Češi byli odsouzeni k svému osudu navždy:
„Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím
na neproměnné ‚národní duše‘, je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ
historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst.“4 Jaká
to útěcha, mohli bychom si oddechnout, kdyby se nám nevnucovaly otázky ohledně
praktického uplatnění rady Václava Černého k převýchově Čecháčků v Čechy. Kdo by
asi nové vychovatele a podle jakých kritérií vybíral, jak a kdo by rozhodoval o
jejich pracovní náplni či v neposlední řadě o úspěchu či neúspěchu
převychovávaných svěřenců? Že většina „vzdělanců“ všude na světě pochází z tzv.
lidových vrstev následkem teprve v moderní době do širokých společenských
vrstev pronikajícího vzdělání, si autor asi neuvědomoval. Opomenul však také
skutečnost, že sociální původ či národnost nikoho neodsuzují k takým či onakým charakterovým
vlastnostem a postojům. Především je ale představa, že „lidovost sociálního původu“
škodí, těžko slučitelná s demokracií, kde mají jak známo široké vrstvy „lidu“ v
politickém rozhodování poslední slovo. Černého pojmy jako „intelektuální
nedochůdnost“ či „mravní slabost“ jsou spíše výrazem autorových osobních
frustrací než důkazem zájmu o analytický rozbor konkrétních otázek. Zabývat se
jeho obrazem českého národa však musíme, protože jde o obraz urážlivý, který
zanáší do veřejnosti zbytečné spory s mnohdy závažnými politickými dopady.
Prezident Václav Havel prý tepal čecháčkovství „zle, cíleně a s gustem“ dokonce
v ofi ciálních projevech, konstatoval v roce 2016 Alexandr Mitrofanov a
poukázal na polarizující roli Miloše Zemana ve společnosti jako na jeden z
nechtěných následků této Havlovy záliby: „Bylo by fajn, kdyby po Zemanovi přišel
jiný prezident. Takový, co nedává ve funkci najevo, jak mu jistí lidé
nesnesitelně leží v žaludku.“5
Většina Čechů se o historické kontroverze nezajímá. Ale
to neznamená, že by šlo o záležitost celospolečensky irelevantní. Stereotypy
nikdy neprospívají veřejné mluvě, a hanlivé a urážlivé stereotypy mají obzvlášť
závažné následky. Dnešní spory o dějiny vedené formou hrátek se stereotypy
přispívají k emocionalizaci veřejné komunikace a oslabují respekt k lidem
odlišných názorů, politickým oponentům, předkům, k tradicím i historickým
informacím. To se projevuje v rozmanitých formách, od všudypřítomných odkazů na
čecháčkovství přes opovržlivé řečnění o prezidentech Havlovi, Klausovi a
Zemanovi až po zlostné pokřikování o pražské kavárně či nacionalistech a
xenofobech. Všechny národy znají osočující výroky o politických oponentech, ale
hanlivé stereotypy o národech, rasách či náboženských a jiných skupinách začaly
ve druhé polovině 20. století vycházet z módy. Příklady, kde by pejorativní národní
autostereotypy hrály tak významnou roli jako v dnešní české veřejné mluvě, se
hledají těžko, protože systematické srovnávací studie v této oblasti zatím
chybí.
* * *
Spory o dějiny patří ke všeobecným zkušenostem lidstva. Všichni
známe debaty o tom, co se kdy jak odehrálo, kdo byl statečný rek a kdo
zbabělec, komu připsat zodpovědnost za kterou válku nebo zdali revoluce
přinášejí lidstvu blaho či zlo. Historici obvykle kritizují práce svých kolegů,
debatují o nových poznatcích a předkládají různé interpretace různě ověřovaných
informací. V ojedinělých případech se spory tohoto druhu proslavily
natolik, že se o nich mluví jako o historických událostech sui generis; k nim
patří například spor o smysl českých dějin z počátku 20. století nebo pod
pojmem Historikerstreit známá
debata, kterou v Německu vyvolal filozof Jürgen Habermas v roce 1986 článkem
kritizujícím apologetické tendence ve výkladu nacismu a holocaustu. Těžko
bychom asi hledali historické téma, které by nevzbuzovalo kontroverze, ale debaty
o takzvaném vyrovnávání se s minulostí vyústily po osvobození z roku 1989 ve
spor, kterému se možná bude jednou říkat spor o patočkovské obrazy českých
dějin.
Filozof a sociolog Miloš Havelka sestavil pod názvem Spor o smysl českých dějin pozoruhodnou
dvousvazkovou antologii textů z historie debat o minulosti z let 1895 až 1989,
vzbuzující představu, jako by šlo do roku 1938 o spor o „smysl českých dějin“ a
poté o „posuny a akcenty české otázky“.6 Když se do textů začteme, záhy
zjistíme, že populární představa, že se za spory o smysl českých dějin skrývá
otázka, zdali jsou Češi národem husitským či katolickým, zdaleka neodpovídá
skutečnosti. Jednotliví autoři se vyjadřovali z rozmanitých perspektiv k různým
aspektům dějin, a antologii můžeme číst, jako bychom navštívili výstavu
verbálních obrazů české minulosti. Můžeme se jimi probírat jako malbami v muzeu
výtvarného umění, zdržovat se u toho či onoho obrazu, pozorovat kontinuity a
změny, dobové stylové rysy a zasazovat jednotlivá díla do celoevropských
kontextů. Některým autorům můžeme důvěřovat a jiným nedůvěřovat, můžeme si
vyhledávat vlastní informace o zmiňovaných událostech a dějích nebo se můžeme
zajímat o zdroje informací a inspirací jednotlivých autorů a o formy, kterými
individuálně obohacovali tradované šablony a dobové módy. Když nepodlehneme svůdným
silám úvodních věcně nedoložených slov editora, že bychom těžko hledali v
Evropě jiný národ, „který by věnoval tolik intelektuálního úsilí filosoficko-historickým
úvahám o sobě samém“ nebo že lze hovořit o „oslabené“ novodobé české národní
identitě, nalezneme v textech antologie velké poučení o intelektuálním
bohatství historických refl exí z pera vybraných českých autorů 20. století. O
českém národu samotném se ovšem nedozvíme nic. Autoři, kteří vedou spory o
smysl dějin či duchu národa, nám obvykle nabízejí spekulativní obrazy minulosti,
nikoli empiricky podložené výroky o Češích.
Výroky o Češích mohou být originálními produkty
intelektuálně svébytných autorů, ale jak víme z historie, i takzvané velké
osobnosti bývají poplatné tradicím, své době a politickým okolnostem. Zároveň
také víme, že nám každá doba zanechala velkou rozmanitost výroků o Češích, ale
i repetitivní variace známých šablon. Z minulých staletí se takových textů
nedochovalo mnoho, ale vzbuzovaly obvykle velký zájem a zanechaly významné
stopy v českém diskurzu. Teprve od 19. století se věnují historici
systematicky jejich vydávání a výzkumu, zatímco se zároveň počet autorů
vyslovujících se k otázkám národní identity razantně rozrůstá. Valné většině
Čechů se nikdy nedostávalo a dodnes nedostává příležitosti artikulovat své
názory ve formách, které by se stávaly součástí veřejné mluvy, tedy i
kulturního dědictví. Proto nelze z textů o českém národu vyvozovat soudy o
Češích a proto není divu, že se mnozí Češi moc nezajímají o to, co o nich jiní
píší.
Z minulosti dochované texty o Češích a dnešní spory o
dějiny přesto nelze přecházet jako pouhé produkty několika málo autorů s malým
počtem čtenářů. Vytvářejí totiž diskurzivní kontinuity referenčního rámce, bez
něhož bychom nebyli schopni dorozumět se veřejně srozumitelnými prostředky.
Proto jde o jeden ze stěžejních aspektů národní identity a politické kultury, a
to i v dobách, kdy Češi sami o správě svých věcí veřejných nerozhodovali. Co
Češi soudí o Češích, nebývá určujícím faktorem českých dějin; do nich
zasahovaly odjakživa i imperiální mocnosti a příslušníci různých národů. Ale
způsoby, jakými se v české veřejnosti mluví o Češích, se projevují nejen v individuálním
sebevědomí, ale také v orientaci každého z nás jak v dějinách, tak i v
současném světě, a spoluurčují proto i naše postoje a jednání.
Tato kniha se věnuje dnešní zálibě některých českých autorů
v osočujících výrocích o vlastním národu, protože jsou v současné veřejné mluvě
jedem s dalekosáhlými následky. Již na první pohled je zřejmé, že polarizují
českou veřejnost a politické dění v zemi. Škodí nejen kritickému přemýšlení o
české minulosti, nýbrž emocionalizují společenskou komunikaci vůbec, odvádějí
pozornost od věcných otázek a konkrétních problémů a oslabují jak individuální sebevědomí,
tak i respekt pro jiné národy. Kdo pohlíží na svět brýlemi stereotypů a užívá
opovržlivých výroků vůči některým skupinám lidských bytostí, nevymaní se z tohoto
zlozvyku ani ve vztahu vůči komukoli jinému. Když stereotypizuje některé
skupiny pozitivně, ztrácí schopnost vnímat je sebevědomě a kriticky, což
přispívá k dezorientaci stejně jako stereotypy opovržlivé.
Ve světě, který se proměnil v planetu úzce spjatých
národů všech kontinentů, jde o velmi závažný problém. Výroky o údajných
kolektivních vlastnostech jakýchkoli skupin jsou pohodlným, protože
zjednodušujícím pseudovysvětlováním konkrétních problémů a konfl iktů; jejich
uživatelé si nemusí lámat hlavu přemýšlením o tom, co druzí říkají, myslí, jak
argumentují a oč ve kterém konfliktu jde. Proto hraje tento druh intelektuální
lenivosti významnou roli i v mezinárodněpolitických problémech, jak ukazují
například aktuální kontroverze o tom, zdali české postoje v uprchlické krizi
opravňují k označení Čechů jako xenofobní národ. O tom, kdy, kde, jak a proč se
projevuje xenofobie, se v nich moc nemluví a jen málokdo si například
uvědomuje, že se za xenofobií mnohdy neskrývají opovržlivé či nenávistné
postoje, nýbrž bezradná sebeobrana jednotlivců a skupin s pocitem ohrožení
vlastní důstojnosti následkem rétorického ponižování formou stereotypů. Bez
zohlednění dnešních sporů o dějiny a kontroverzí o identitu českého národa
proto nelze rozumně uvažovat ani o aktuálních českých postojích vůči problémům
Evropské unie, migrace či jakýchkoli dalších mezinárodněpolitických otázkách.
Poznámky v textu:
2 Jan Patočka: Co jsou Češi? Malý přehled faktů a pokus o vysvětlení. Praha,
1992,
s. 76 a s. 106.
3 Václav Černý: Paměti 1945–1972. Brno, 1992, s. 285n. (zvýraznění v
orig.);
srovnej Emanuel Moravec: Ve službách nové Evropy. Rok před mikrofonem.
Praha, 1940, s. 222n.; Pavel
Eisner: Čeština poklepem a poslechem. Praha,
2013,
s. 60n.
4 Černý: Paměti c. d., 1992, s.
286.
5 Očima Saši Mitrofanova:
Havel na Hradě zadělal na Zemana. Novinky.cz,
29. 9. 2016, cit. podle www.novinky.cz 7. 4. 2017.
6 Miloš Havelka (ed.): Spor o smysl českých dějin 1895–1938. Praha,
1995; Tentýž
(ed.): Spor o smysl českých dějin 2: 1938–1989. Posuny a
akcenty české otázky.
Praha, 2006.
© Eva Hahnová, 2018
Cover Photo © ČTK/ullstein-author/ullstein
bild – Imagno
ISBN 978-80-200-2839-6
Žádné komentáře:
Okomentovat