Na začátku
novely Morelův vynález se bezejmenný uprchlík ocitá na pustém ostrově, kde čelí
nástrahám nevyzpytatelných přílivů a odlivů, jež ohrožují jeho život. To, co se
ze začátku zdá být novou robinsonádou, se však brzy mění v dramatický sled
nevysvětlitelných událostí. Na ostrově se objevují neznámí lidé, kteří se
chovají prapodivně. Uprchlíkovy zápisky zachycují jeho postupné odhalování
fantastického, nikoli však nadpřirozeného tajemství.
Morelův
vynález, jehož název odkazuje na Ostrov doktora Moreaua Julese Verna, je
považován za jedno z nejslavnějších děl argentinské literatury a pokračuje v
poetice magického realismu, jejímž nejznámějším představitelem je Jorge Louis
Borges, se kterým Bioy Casares ostatně napsal několik knih i filmových scénářů.
Morelův vynález posloužil jako předloha několika filmových adaptací, především
slavného snímku Loni v Marienbadu Alaina Resnaise, v Chicagu podle něj vznikla
opera a odkaz na něj se objevuje i v jedné z epizod seriálu Ztraceni (Lost).
Pro svou
rafinovanou literární výstavbu a významovou mnohoznačnost bývá Morelův vynález
srovnáván s texty Franze Kafky nebo Henryho Jamese. Úsporný styl a sevřená
kompozice novely navozují temnou atmosféru, jež na ostrově obklopuje uprchlíka,
který rozkrývá tajemství záhadného vynálezu.
Adolfo Bioy
Casares (1914–1999) patří mezi nejznámější argentinské spisovatele. Byl
spolupracovníkem a přítelem Jorge Luise Borgese, společně napsali několik knih
i filmových scénářů a sestavili antologii fantastické literatury (Antología de
la literatura fantástica; 1940). Značnou část Bioy Casaresova díla tvoří právě
fantastické a sci-fi povídky a romány. Jeho příběhy se pohybují na hranici snu
a skutečnosti a doprovází je často esejistickými vsuvkami a filozofickými
úvahami. Kromě Morelova vynálezu vyšly česky ještě Fantastické povídky (1988) a
román Plán úniku (2003).
Morelův vynález - v překladu Františka Vrhela - vydává
Dokořán jako pátý svazek Neviditelné knihovny, edice inspirované knihou Václava
Cílka Borgesův svět. Nakladatelská anotace o edici říká: „Neviditelná knihovna
obsahuje knihy, které píší dobří spisovatelé pro dobré čtenáře. Spojuje je
radost z dobře vyprávěného příběhu či zajímavě pojaté myšlenky. Jsou
imaginativní a probouzejí touhu po dobrodružství a poznání. Nerozdělují, ale
spojují. Mají v sobě něco z věčnosti. Podobají se zapomenutému městu v poušti,
odkud s nákladem koření, drahých kamenů a vzácných slov přicházejí neznámé
karavany...“ Všechny svazky edice mají atypický formát 145 x 180 mm a jsou
bohatě ilustrovány.
Ukázka z
knihy:
Žena se šátkem je už pro mě
nepostradatelná. Možná že to preventivní rozhodnutí nic neočekávat je trochu směšné.
Nečekat nic od života, aby ho člověk nedával v sázku, pokládat se za mrtvého,
aby člověk nezemřel. Najednou mi to připadlo jako děsivá, velice zneklidňující netečnost.
Chci, aby skončila. Po útěku, poté, co jsem přestal žít bez ohledu na únavu, jež
mě ničila, jsem dosáhl klidu. Má rozhodnutí mě možná vrátí do té minulosti,
nebo soudcům. Dal bych jim přednost před tímhle dlouhým očistcem.
Začalo to před osmi dny. Tehdy jsem
si povšiml, jak se tam jako zázrakem objevili ti lidé; k večeru jsem se chvěl
zimou u skal na západě. Pomyslel jsem si, jak je to všechno banální: žena cikánského
typu i moje zamilovanost, příznačná pro takovou míru osamocení. Vrátil jsem se
tam ještě dvakrát navečer: žena tam byla; začalo se mi zdát, že už jen to je zázrak.
Potom přišly dny zklamání, kdy jsem
ji kvůli rybářům a tomu vousáči neviděl, záplava, opravy toho, co zničil příliv.
Dnes večer…
Bojím se, ale mnohem víc jsem sám
se sebou nespokojen. Musím počítat s tím, že se vetřelci mohou objevit
kdykoliv. Bude-li jim to dlouho trvat, malum
signum: přijeli mě zatknout. Schovám tento deník, připravím
si nějaké vysvětlení a budu na ně čekat nedaleko od člunu, rozhodnut bojovat,
uniknout. Nestarám se však o nebezpečí. Jsem krajně rozmrzelý: dopustil jsem se
nepozorností, které mě mohou od té ženy odloučit navždy.
Vykoupal jsem se a čistý, i když
neupravený (měl jsem vlhké vousy a vlasy), jsem se na ni šel podívat. Vymyslel
jsem si tento plán: počkám na ni na skalách, až přijde, najde mě zahleděného na
západ slunce; překvapení, možná strach se mohou ve chvíli změnit ve zvědavost;
příznivým prostředníkem může být společné zbožňování podvečera; ona se mě zeptá,
kdo jsem; spřátelíme se…
Přišel jsem příliš pozdě. (Má
nedochvilnost mě rozčiluje. Když pomyslím, že v tom sídelním městě zlozvyků nazývaném
civilizovaný svět, v Caracasu, byla mou pracně docílenou ozdobou, jedním z mých
nejosobitějších projevů!)
Všechno jsem pokazil: pozorovala
soumrak a já se prudce vynořil zpoza kamenů. Můj zarostlý zjev musel při náhlém
pohledu shora působit ještě úděsněji.
Vetřelci tu musí být každou chvíli. Nepřipravil jsem si
žádné vysvětlení. Nebojím se.
Ta žena je něco víc než nepravá cikánka. Děsí mě její
odvaha. Nic nenaznačovalo, že mě uviděla. Ani záchvěv očního víčka, ani lehký
úlek.
Slunce bylo dosud nad obzorem (slunce ne, jeho obraz; bylo
to ve chvíli, kdy už zašlo nebo zapadalo, a člověk ho vidí tam, kde není).
Spěšně jsem se vyšplhal po kamenech. Spatřil jsem ji: barevný šátek, ruce
zkřížené na koleně, její pohled zvětšoval svět. Nedokázal jsem zatajit dech.
Skály, moře se mi rozplývaly před očima.
Když jsem si to uvědomil, uslyšel jsem vedle sebe moře, hluk
jeho dorážejících a ochabujících vln, jako kdyby se přemístilo ke mně. Trochu
jsem se uklidnil. Nebylo možné, aby slyšela mé sípění.
Abych oddálil okamžik, kdy ji oslovím, využil jsem jedné
staré psychologické zákonitosti. Bude lepší oslovit ji z vyvýšeného místa a
dívat se na ni seshora. Terénní vyvýšení mělo zčásti vyrovnat mé pocity
méně-cennosti.
Vylezl jsem na další balvan. Můj stav se námahou zhoršil.
Stejně tak jej ovlivnily okolnosti, jež uvádím.
Spěch: uložil jsem si jako povinnost oslovit ji ještě dnes.
Pokud jsem se chtěl vyhnout tomu, že ke mně pocítí nedůvěru – vzhledem k
opuštěnému místu, vzhledem k šeru – nemohl jsem otálet ani minutu.
Její zjev: jako by seděla před neviditelným fotografem, měla
v sobě klid podvečera, ale klid mnohem nezměrnější. A já se ho chystal porušit.
Promluvit bylo na pováženou. Nevěděl jsem, jestli jsem
neztratil hlas.
Pokradmu jsem na ni pohlédl. Obával jsem se, že mě překvapí,
jak ji pozoruji. Objevil jsem se před ní snad až příliš náhle, nicméně mír její
hrudi to nenarušilo. Její pohled na mě nebral ohled, jako bych byl neviditelný.
Nemohl jsem se však udržet.
„Slečno, poslyšte,“ řekl jsem v naději, že nevyslyší mou
prosbu, protože jsem byl tak dojat, že jsem zapomněl, co jsem jí chtěl říci.
Zdálo se mi, že slovo slečna zní na ostrově směšně. Ta věta byla navíc příliš
rozkazovací (v souvislosti s tím, jak jsem se náhle objevil, právě teď a sám).
Trval jsem na svém:
„Chápu, že neračte…“
Nemohu si přesně vybavit, co jsem říkal. Byl jsem jako v
transu. Mluvil jsem na ni tiše a uměřeně a s klidem, který sugeroval
necudnosti.
Znovu jsem klesl k oslovení slečno.
Vzdal jsem se slov a začal se dívat na západ slunce v naději, že nás společné
pozorování té klidné scenerie sblíží. Opět jsem promluvil. Úsilí, jež jsem vyvíjel,
abych se ovládl, mi tlumilo hlas a jeho tón byl čím dál necudnější. Uplynuly
další minuty ticha.
Naléhal jsem, žadonil odporným způsobem.
Nakonec jsem se zachoval neobyčejně směšně: roztřeseně, skoro s křikem jsem ji
prosil, aby mě urážela, aby mě udala, ale aby nebyla zticha.
Nepůsobilo to, jako by mě neslyšela,
jako by mě neviděla – spíše jako by neměla uši k slyšení, jako by neměla oči k
vidění.
Jistým způsobem mě urazila; dokázala,
že se mě nebojí. Byla už noc, když se chopila tašky se šitím a pomalu se vydala
nahoru na návrší.
Muži pro mě zatím nepřišli. Možná
dnes v noci nepřijdou. Možná že je ta žena ve všem tak úžasná a že se jim nezmínila
o tom, že jsem se objevil. Noc je temná. Znám ostrov dobře, nebojím se vojáků,
kdyby mě hledali v noci.
Copyright ©
Adolfo Bioy Casares, 1940
Translation
© František Vrhel, 1988, 2017
Illustrations
© Michal Puhač, 2017
Epilogue ©
Josef Hrdlička, 2017
ISBN
978-80-7363-860-3
 |
| Morelův vynález posloužil jako předloha několika filmových adaptací, především slavného snímku Loni v Marienbadu Alaina Resnaise. |
Žádné komentáře:
Okomentovat