Geir Tangen: Maestro

Když novinář Viljar Gudmundsson obdrží e-mail od kohosi, kdo se vydává za soudce a kata jedné místní ženy, považuje to za špatný vtip: zpráva mu připomíná spíš úryvek vytržený z pokleslé detektivky. Přepošle e-mail policii a snaží se na celou záležitost rychle zapomenout. Jenže zpráva mu dál vrtá hlavou. Navíc se dalšího dne najde mrtvola ženy a Viljar si uvědomí, že měl poslechnout svůj instinkt. Zatímco je Viljar u výslechu, dostane od vraha nový e-mail, další předzvěst smrti. Vše nabere nový směr, když se ukáže, že se vraždy až podezřele podobají scénám ze známých detektivních románů… První kniha z řady detektivních Variací od Geira Tangena, autora nejčtenějšícho norského blogu o detektivkách. Geir Tangen svůj žánr zná a se čtenáři si umí pěkně pohrát.

Maestro je napínavá detektivka plná zvratů a dějových kliček, v níž si autor zároveň pohrává s celým žánrem a jeho konvencemi a čtenáři, který bude hltat stránku za stránkou, tak vedle pořádné dávky napětí nabízí i potěšení z hledání narážek na díla svých předchůdců.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

BUDOVA HAUGESUNDSKÉHO DENÍKU

Úterý ráno, 14. říjen 2014

Ranveig Børveová právě domluvila s Viljarem a vracela se ke své-mu stolu, když ucítila, jak ji někdo tahá za sukni.

„No, tak jak to jde s Drakem?“ zeptal se Henrik Thomsen jíz-livě, když se na něj otočila. Thomsenovi říkali Řezník a vždycky se objevil tam, kde mohl někoho nějak shodit. Jako obvykle pl­kal s jednou z těch husiček z marketingového oddělení, kterou přesunuli sem do redakce. Teď napřímil celé své dvoumetrové tělo a naklonil se k Ranveig nepříjemně blízko. Ta rychle o krok ustoupila.

„S drakem?“

„No, však víš... S tamhletím Islanďanem. Je to drak – nevrlý, nebezpečný, z tlamy pořád vypouští dým, tak prostě...“

Thomsen se drze rozhlédl po místnosti. Nezdálo se, že by jeho ostrovtipu někdo věnoval jakoukoliv pozornost.

Ranveig si ho měřila pohledem.

„Ehm... To dáváš kolegům přezdívky, protože jich sám máš tolik?“

Nečekala na odpověď, otočila se a odkráčela ke svému stolu.

„Ty seš dneska ale nevrlá,“ zavolal za ní Henrik. „Máš krámy, nebo co...?“

Ranveig se zastavila, otočila se, a než zaplula do zasedací míst­nosti, kterou kdosi pojmenoval Úvodník, odpověděla mu zdviže­ným prostředníkem. Zasedací místnost se nacházela uprostřed otevřené kanceláře jako nějaký ostrov. Menší uzavřený pros-tor, který působil klaustrofobicky, i když měl celou severní a jižní stěnu prosklenou. Vévodilo mu moderní spartánské vybavení – vysoký plastový stolek na úzkých nožkách a viklavé světle zele­né barové stoličky. Rozhodně nic pohodlného, místnost někdo

navrhoval spíše jako místo bleskurychlých konstruktivních schů­zek, odkud se všichni budou snažit co nejrychleji uniknout.

***

Roztržka mezi Thomsenem a Ranveig neušla Viljarově pozor­nosti. V duchu se spokojeně zasmál, ale cítil se unavený. Při­padalo mu, že každý den je jako vazká hmota, kterou se musí probíjet, aby se nad ním nezavřela. Takhle to bylo pořád. Žádná změna, žádná inspirace, žádné nečekané události.

Jeho psycholožka Vigdis Nygårdová by byla ochotná mu oka­mžitě napsat nemocenskou, ale nedovolil jí to. Jenom práce ho ještě držela nad vodou.

„V tom, co děláte, není žádná radost,“ řekla mu, když spo­lu naposledy seděli u latte v Café Espresso na Haraldově ulici. „Bez zájmu, vyhořelý a lidi, se kterými pracujete, taky nemáte rád. Šéf vás nesnáší a vaše články jsou tak nudné a bez šťávy, že už se je ani nikdo neobtěžuje číst. Víte určitě, že to je to pravé?“

Seděl tam a zíral, jak se po ulici valí davy lidí, ještě hodinu poté, co z kavárny odešla. Dala přednost sobotním nákupům s manželem a dětmi. Takovou kritiku nesl hodně špatně, ale na druhou stranu věděl, že má psycholožka pravdu.

Pracovní den se pomalu dovlekl ke konci a Viljar proměňo­val jednu zprávu za druhou v nevelké části textu. Za okny po­řád žádná inspirace. Včerejší mrholení vystřídala špinavá hustá mlha. Narovnal se a donutil se soustředit na text. Jen několik vte­řin nato přišlo vysvobození. Uprostřed kanceláře se zjevil šéfre­daktor Johan Øveraas s telefonem v ruce a gestikuloval. Ukončil hovor a ukázal na Viljara.

„Gudmundssone, pojedeš něco ověřit, dostali jsme tip.“

„Aha, a čeho se to týká?“ Ulevilo se mu, že se nemusí dál vě­novat té nezáživné činnosti, kterou se zabýval doteď.

„Pojedeš k panelákům. Policajti už tam jsou. Jde asi o nějakou ženskou, co vypadla z okna bytu.“

Øveraas celý ožil a všechen povolený tuk na něm jen plandal, jak tam tak poskakoval.   

Do prdele, Øveraasi. Vždyť víš, jak nesnáším mrtvoly. Bavili jsme se o tom, když jsem měl pravidelný hodnocení. O takových věcech já nepíšu.“

Vyzývavě se na šéfa podíval.

Šéfredaktor přestal poskakovat. Zarazil se v předklonu a spus­til: „Zvedneš tu svoji arogantní nafoukanou prdel a okamžitě po­jedeš k těm panelákům. Budeš dělat, co ti řeknu. Už je to pár let, co sis mohl diktovat, co budeš psát. Věř mi, Gudmundssone, ta­hle práce ti visí na vlásku. Na vlásku z tvý vlastní prdele. V tom-hle případě mi odmlouvat nebudeš!“

Ztišil hlas a výhrůžně dodal: „Už se těším, až na tebe něco budu mít. Na další schůzi vedení budeme řešit propouštění, to jen abys věděl.“

Øveraas praštil rukou do přepážky vedlejší prázdné kóje a za­řval na lidi, kteří zvědavě zvedli hlavy od svých stolů.

„Zajeďte zpátky ke svý práci!“

Hlavy zmizely tak rychle, jak se objevily. Jenom Thomsen vstal a dále celou situaci sledoval.

Viljar věděl, že ho šéf nemá nijak zvlášť v lásce, a bylo to oboustranné, ale netušil, že by kvůli tomu mohl přijít o práci. Oblékl si šedý plášť, který visel přehozený přes židli, vzal si po­známkový blok a telefon a se skloněnou hlavou se vyvlekl z kan­celáře. Mlha venku mu teď vlastně připadala docela lákavá.

Henrik Thomsen mu šel v ústrety chodbou.

„Tak to na tebe to Sauron tak řval?“ ušklíbl se Thomsen pod mohutným knírem. Jeho přirovnání šéfredaktora k temnému vládci z Pána prstenů lidi v redakci dobře znali. Viljar se prudce zastavil, postavil se na špičky a natáhl se, jak nejvíc mohl, aby do­sáhl až ke kolegově obličeji. Ještě kousek a byl by ho mohl políbit.

„Nemohl by ses vrátit do svý kóje a zase si tam spokojeně honit nad těma stránkama, co vždycky zmizí, když jde někdo kolem?“

Henrik Thomsen zacouval a bez dalších fórků nechal Vilja­ra projít.

© Geir Tangen 2016

Published by agreement with Ahlander Agency

© Gyldendal Norsk Forlag AS 2016

Translation © Eva Dohnálková, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0631-6