Ústřední postavou románu Reputace, který právě vydává nakladatelství Paseka, je pětašedesátiletý kreslíř a karikaturista Javier Mallarino,
žijící legenda kolumbijské politické satiry, člověk, jehož pero má už léta moc
rozhodovat o osudech druhých. Právě ve chvíli, kdy se ocitá na vrcholu kariéry
a přebírá vysoké státní vyznamenání, jej však setkání s neznámou mladou ženou
náhle konfrontuje s téměř třicet let starou událostí, kterou mezitím vytěsnil z
paměti. Jeho reputace a hodnota celoživotního díla jsou náhle zpochybněny.
Román zvolený mezi nejlepší knihy roku v médiích jako New
York Times, Newsweek nebo Guardian naopak potvrdil Vásquezovu reputaci
nejvýraznějšího hlasu latinskoamerické literatury, k jehož čtení se přihlásili
autoři jako Khaled Hosseini, John Banville nebo držitel Nobelovy ceny za
literaturu Mario Vargas Llosa. Sám Vásquez má v oblibě Rotha či Dostojevského a
nikdy nezapomene jako velký vzor zmínit Milana Kunderu a jeho esejistickou
tvorbu, především pak Umění románu.
Podobně jako v Hluku padajících věcí (Paseka 2015) podal Vásquez
obraz Kolumbie týrané drogovými kartely dřív, než téma zpopularizoval seriál
Narcos, tak román Reputace, v němž se zamýšlí nad sílou karikatury a humoru,
vyšel ještě před útokem na redakci Charlie Hebdo. V Reputacích chtěl zachytit i
zanikající svět papírových novin, problematiku cenzury a vztah mezi soukromým a
veřejným. A samozřejmě nechybí výsostné Vásquezovo téma – jak paměť a
nespolehlivé vzpomínky formují minulost jednotlivců i národů.
V tomto ohledu, a i vzhledem k autorově kariéře sloupkaře v
předních španělsky psaných novinách, jde o Vásquezovu nejintimnější knihu.
„Knížka velmi zajímavě vykresluje vztah moci a sdělovacích prostředků, zájmové
hry, manipulaci veřejným míněním, vytváření oficiální verze dějin konfrontované
s pamětí jednotlivce, zodpovědnost člověka za to, co vyřkne (a nakreslí) ve
chvíli, kdy má moc tvořit, ale i bořit,“ říká autorova překladatelka Anežka
Charvátová.
Příběh s velmi aktuálním poselstvím lze číst jako
podobenství o dějinách jakékoli země, v níž oficiální historie vymezená sochami
a státními vyznamenáními zakrývá hanebnější kapitoly dějin.
V pondělí 10. dubna vystoupí Vásquez od 18.30 v pražském
Institutu Cervantes (Na Rybníčku 536/6, Praha 2) s přednáškou O padesát let
později: rady, jak nepřestávat číst. Jak číst Sto roků samoty i po uplynutí
padesáti let od prvního vydání tohoto románu? Vásquez přiblíží z pohledu
čtenáře i autora životnost tohoto velkého románu Gabriela García Márqueze a
jeho postavení v nové latinskoamerické literatuře.
Ukázka z knihy:
Když se brali ve venkovském kostelíku se stěnami nabílenými
vápnem a s kamenným schodištěm do náměstí, na němž se snadno zvrtaly kotníky,
Mallarino už téměř rok kreslil karikatury – při troše štěstí dvě měsíčně – do
konzervativního deníku financovaného rodinným kapitálem, jedné z těch tiskovin,
které sice nikdy nepatří k nejpřednějším v zemi, ale jako by existovaly od
nepaměti, a jejichž výtisky neprodávají kameloti na ulicích, nýbrž na ně
znenadání narazíte někde v obchodě nebo v kavárně, když už na ně všichni
zapomněli. Tohle řemeslo – tak o karikaturách přemýšlel Mallarino s trochou
mimovolného pohrdání – nebylo součástí jeho velkých plánů: jestliže nechal
studia architektury, ještě než dokončil druhý ročník, a odmítl dát se díky
otcovým kontaktům zaměstnat ve významném ateliéru i bez diplomu, tak proto, že
chtěl využít své pravé nadání či spíš vymáčknout co nejvíc ze svých vloh, neboť
i rodiče museli uznat jeho zjevný talent jednoho odpoledne, kdy k nim přišel na
návštěvu malíř Alejandro Obregón, jenž v té době ve druhém patře domu na rohu
Dvanácté a Sedmnácté maloval oleje holubic, postavil se před akt v životní
velikosti, který Mallarino právě vysoušel fénem, a zvolal větu o osmi slovech,
jíž jako by ho pasoval na malíře: „Kde se sakra ten kluk naučil takhle
malovat?“
Nejraději měl plátna. Budoucnost (představy v jeho mysli
odpovídající slovu budoucnost) je v plátnech. Takže karikatury byly v té době
bezprostředním zdrojem obživy, způsobem, jak se uživit, zatímco v patiu se
hromadily zarámované velké formáty naplňující dům pachem terpentýnu a ženská
těla na plátnech – samé více či méně přestrojené podoby Magdaleny – měnila
barvu podle rozmarů světla dopadajícího střešním oknem. V novinách ho platili
mizerně a se zpožděním a jen v případě, že jeho kresbu skutečně použili:
nezřídka se stávalo, že Mallarino poslal za týden pět šest karikatur a na konci
měsíce dostal všechny zpátky s přípisem na ozdobném hlavičkovém papíře, v němž
editor názorové stránky až příliš mnohomluvně litoval, že tentokrát jeho práce
nemohli použít. Pětadvacetiletý Mallarino ještě netušil, že taková je běžná
praxe ve všech redakcích v zemi; nevěděla to ani Magdalena, ale navrhla mu, aby
nakreslil vždy jenom jednu karikaturu a další neposílal, dokud tu první
neotisknou. „A co když ji neotisknou?“ zeptal se Mallarino. „Tak prostě budeme
čekat, až ji otisknou,“ odpověděla. „Jenže tak se propase správná chvíle.
Karikatury jsou jako ryby: pokud se nespotřebují hned, nazítří už to nejde.“
„To máš asi pravdu,“ souhlasila Magdalena a celou záležitost uzavřela: „Ale to
je jejich problém.“
A měla samozřejmě pravdu. V přídělovém systému začal deník tisknout
všechno, co jim Mallarino
posílal, a dokonce zvýšil frekvenci publikace kreseb. Nová
ideální situace vydržela pět měsíců.
A potom v srpnu podepsali kolumbijský a chilský prezident
společné prohlášení, v němž se oficiálně
zavázali respektovat své odlišné ideologie. Mallarino je oba
nakreslil, Kolumbijce s jeho věčným nuceným
úsměvem a Chilana v brýlích se širokými obroučkami a kouřovými
skly. Podívej,
drahý Salvadore,
v Kolumbii je jedno, jestli
jsi liberál, nebo konzervativec, stalo na první řádce textu. A na druhé: Důležité je, abys byl z
dobré rodiny. Mallarino
měl kresbu hned hotovou, nepotřeboval ji ani načrtnout nanečisto, vložil ji do
pevných desek, které ještě zabalil do igelitového sáčku z trhu (poprchávalo), a
odnesl ji do recepce novin. Avšak když nazítří otevřel noviny, zjistil, že
druhá řádka textu zmizela, a ta nepřítomnost zela jako trhlina v zemi, kanál,
jímž všechno odtéká. „Požaduji vysvětlení,“ rozhořčoval se ještě ten den
odpoledne v kanceláři: přijel do redakce taxíkem, jak se slušelo v tak naléhavé
záležitosti, ve zpocené dlani držel zmačkané noviny, smotané do ruličky.
Nelíbilo se mu, jak se mu třese hlas; aby to zakryl, pokusil se o důraznější
tón, ale nedopadlo to dobře.
„Tady není co vysvětlovat,“ řekl mu ředitel. Měl ovarovou druhou
bradu a malá očička; ústa se mu v rozteklé tváři pohybovala zdánlivě nezávisle
na ostatních svalech. „Nerozčilujte se, Javiere, to se
stává běžně.“
„Komu se to stává? Komu se to stává běžně?“
„Všem, kdo pro nás kreslí. Copak jste si nevšiml? Všichni vědí,
že občas je potřeba krátit. Jako by na to neměl editor právo.“
„Ve sloupku ano,“ řekl Mallarino. Byla to ubohá obrana, ale na
lepší se nezmohl. „Ale ne
v karikatuře.“
„V karikaturách také, chlapče, nebuďte naivní. Také vycházejí v
novinách a také zabírají místo. Co mám říct inzerentům? No jen povězte, co bych
jim měl říct?“
Mallarino neodpověděl.
„Tak já jim řeknu,“ pokračoval ředitel a začal kroužit místností
s palci obou rukou zaklesnutými za opasek, „řeknu jim: podívejte se, pánové
inzerenti, pánové, co mi platíte tisíce pesos ročně, mám tady potíž. Nemůžu sem
dát vaši reklamu, třebaže z peněz, které mi za ni dáváte, se vyplácí honorář
novinářům. A víte proč, pánové inzerenti? Protože kreslíř si nedá líbit, abych
mu ubral byť jen milimetr z jeho prostoru. A je jedno, jestli pak budu muset
podnik zavřít, místo pro kresbu je nedotknutelné. Géniové už jsou takoví,
pánové inzerenti, buďte rádi, že s nimi nemusíte jednat. Tohle jim řeknu:
géniové už jsou takoví. Bude to tak v pořádku, Mallarino?“
Mallarino neodpověděl.
„Přestaneme platit novinářům. Nebo jestli chcete, přestaneme
platit vám. Co říkáte?“
Mallarino neodpověděl.
„Pěkně se vraťte domů a dejte si štamprličku. A buďte v klidu:
příště panu netýkavému někdo zavolá a požádá o svolení. Abyste se tady potom
nevztekal, vždyť to jen všechny unavuje.“ Ukázal na skleněnou přepážku své
kanceláře a za ní vekou fresku zdánlivě netečných obličejů, souhvězdí
pošilhávajících očí. „Koukněte na ně, jak se na to tváří! Jako bychom byli
někde na trhu, taková ostuda.“
A Mallarino ze sebe vypravil poslední slova:
„Vrátíte mi
prosím originál?“
LAS REPUTACIONES
Copyright © 2013 by
Juan Gabriel Vásquez
Translation © Anežka
Charvátová, 2017
ISBN
978-80-7432-820-6
Žádné komentáře:
Okomentovat