Pasi Ilmari Jääskeläinen: Magický průvodce městem pod pahorkem

Román je novým příspěvkem mezi českými překlady fenoménu suomikumma neboli finské podivno. Autor, který získal oblibu díky románu Literární spolek Laury Sněžné, vymyslel příběh se dvěma konci. Kniha nabízí zcela nový zážitek ze čtení, čtenář totiž předem neví, kterou variantu má ve svém výtisku…

„Zjistil jsem, že se příběh chce vydat dvěma různými směry,“ vysvětluje autor. „Spisovatel se obvykle musí rozhodnout, co zvolí, ale tentokrát tou správnou volbou bylo přijmout oba konce, jelikož svým způsobem byly samy sobě stínem a podmiňovaly existenci toho druhého. Předhodil jsem nápad o dvou rozdílných verzích nakladateli a ten se nadchl.“ Autorovu myšlenku dodržuje i české vydání v nakladatelství Paseka - přestože všechny výtisky vypadají na první pohled stejně, polovina čtenářů zažije jiný konec příběhu. Ani jeden konec není hlavním nebo důležitějším.

Že se nejedná jen o laciný kalkul, potvrzuje i šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček. „Traduje se anekdota o Tolstém, ve které ruského klasika najdou plakat v zahradním altánku na venkovském sídle v Jasné Poljaně, a na dotaz, co se stalo, zarmoucený Lev Nikolajevič odpoví: Anna Karenina se mi zabila – skočila pod vlak. Někteří autoři vám skutečně potvrdí, že dobře napsané literární postavy ožívají vlastním životem, nezávislým na vůli svého tvůrce. Jääskeläinenovi se díky dvojímu konci jeho příběhu podařilo toto zlomit, aniž by se na svém hrdinovi, šéfredaktorovi Ollim, dopustil jakéhokoliv násilí.“

Zatímco v bezmála kultovním Literárním spolku Laury Sněžné se děj odehrává ve fiktivním městečku Zaječín, v Magickém průvodci městem pod pahorkem vystupuje sedmé největší město Finska Jyväskylä. A vystupuje téměř doslova, dá se říct, že je další postavou, jak to u městské fantasy bývá. Čtenáři, vtažení Jääskeläinenovými popisy, si mohou najít na internetu mapu a procházet město s hlavním hrdinou. Tím je šéfredaktor Olli Suominen, který vede středně velké nakladatelství, zaměřené na knížky pro děti a populárně naučnou literaturu. Jeho poklidný život, plný práce i rodinné rutiny, se změní ve chvíli, kdy si založí facebookový účet. Ozvou se mu totiž nejen kamarádi z dětství, ale i jeho první láska, nyní slavná spisovatelka, jež mu nabídne novou knihu - Magický průvodce městem. Citově okoralý Olli znovu zažívá probouzející se vášeň a posléze se ocitá před zásadním rozhodnutím. V době, kdy příprava rukopisu vrcholí a text se chystá do sazby, zasáhne jeho soukromí dramatická událost. Pouze na Ollim, bojujícím s vlastní amorálností a šrámy na duši, teď záleží, jak všechno dopadne. A záleží to i na čtenáři a na tom, po kterém výtisku sáhne v knihkupectví…

Do češtiny knihu přeložil Vladimír Piskoř.

Ukázka z knihy:

Ve čtvrtek Olli organizoval po telefonu záležitosti kolem knižního veletrhu. Park venku za oknem se pokryl sněhem. V redakci se na pracovní stoly a do počítačů vytrvale sypaly nové úkoly. Stejně jako většina těch předešlých zůstaly neprovedeny. Olli si dnes nemohl dovolit zůstat přesčas víc než slabou hodinku, protože v 18 hodin začínala schůze

církevní rady.

V 17.55 se odtrhl od nakladatelování a spěšně vyrazil do domu farního sboru. Ten se nacházel dva bloky odtud: nejdřív nahoru po Trhové ulici a potom přes Gummerusovu na Univerzitní. Po příchodu ke sborovému domu se zastavil u vstupních dveří a třikrát rychle zavřel a otevřel deštník, aby z něj oklepal sníh.

Šustot deštníku mu připomněl sen, který se mu zdál poté, co byl zvolen do církevní rady:

Za letního večera jde na schůzi, když tu ze střechy sborového domu vzlétne anděl. Údery jeho křídel jsou tak silné, že se vzduch na chvíli zakalí chmýřím. Anděl odletí ke kopci Harju a přistane uprostřed Nerových schodů, ukáže ke svým nohám a dívá se na Olliho tak významně, že ten se úlekem vzbudí.

Olli pohlédl vzhůru. Nebe neviděl, jen spoustu poletujícího sněhu. Pousmál se a vešel dovnitř. Na místech jako Paříž, Řím či Budapešť by se za příhodných podmínek dalo na anděly i věřit, nikoliv však v současném Jyväskylä, jež se stalo chloubou všednosti a mělkosti.

V zasedacím sále se shromáždila asi čtyřicítka lidí. Všichni se navzájem zdravili. Olli prodebatoval se dvěma členy rady, jak náležitě udržovat hřbitovy, a natrefil na tři členy organizační komise pro přípravu voleb, s nimiž se domluvil na termínu příštího zasedání. Olli Suominen – tahoun pro každý den – jeho slogan býval slyšet ve volbách farního sboru.

Při úvodním chvalozpěvu začal přemýšlet o deštníku, který odložil v šatně. Byl to jeho jediný a poslední. Nesmí si ho zapomenout vzít. Posledně si nevzpomněl a zbrusu nový deštník skončil neznámo kde, kdo ví, kdo si ho přisvojil.

Ollimu dělalo dobře, když se podílel na zařizování čehokoliv, ale v klidných vodách se nudil. Zatímco ostatní pěli,

bavil se přeformulováním předchozích myšlenek v modlitbu: Milostivý Bože, jenž vládneš všehomíru a žiješ na nebesích: kéž bys ohlídal, aby si ten nejroztržitější z tvých tvorů – tahoun pro každý den, člen církevní rady a šéfredaktor Olli Suominen – neopomněl při odchodu vzít deštník, neboť v současné době vynakládá na nové deštníky až příliš hodně peněz.

Myslí mu problesklo, že kdyby přestoupil ke katolictví, nemusel by svými deštníky obtěžovat samotného Boha, ale mohl by požádat o pomoc svatého Antonína, o němž se zmiňoval jeden teolog, když se doslechl o jeho problému s deštníky. Svatý Antonín Paduánský prý v Montpellier ztratil své výklady k žalmům. Kvůli tomu byl prohlášen patronem nalezení ztracených věcí. Někoho takového by Olli jistě dobře využil.

Po skončení chvalozpěvu pan vikář upřel na přítomné vroucí pohled a připomněl jim, že lidé by měli být vděční za všechno dobro, jehož se jim dostalo, neboť cesty Hospodina jsou nevyzpytatelné, a třebaže Hospodin dával, Hospodin také bral a tak dál.

Svědomitý Olli začal pociťovat vděk. Vždyť měl zajímavou práci, motivující funkce, v nichž požíval důvěry, těšil se zdraví, měl rodinu i domov, jehož technické nedostatky ovšem slibně počatou vděčnost přeťaly.

Olli odehnal své myšlenky od rekonstrukčních záležitostí a přistihl se nad úvahou, že pokud tedy Hospodin

bral všechno možné, jestli mu třeba taky nebere všechny ty deštníky, které on ztrácí.

Když se pobožnost blížila ke konci, Olli pocítil rozpaky nad vlastní dětinskostí. Myšlenkami na notáře Suominena se přeladil na věcnější notu a představoval si, jak ho dědeček kárá, tak jako v dětství, když Olli u svých prarodičů občas vyvedl nějakou neplechu.

Rozhodně se neslušelo být neuctivý, i kdyby jen v myšlenkách, protože ostatní brali pobožnost s veškerou vážností. Člověk by neměl dávat svým myšlenkám volný průchod jen proto, že druzí je nevidí, říkal kdysi notář Suominen.

Olli měl církev upřímně rád. Byla to velká a přehledná instituce, a proto sympatická. Nebyl zrovna kovaný věřící, ale ani ateista – věřil v Boha přinejmenším teoreticky, stejně jako lidé věří ve vzdálená nebeská tělesa, vlastní smrtelnost a jiné věci, o jejichž existenci nemá smysl vést spory, ale kterým na druhou stranu nelze dovolit, aby zamíchaly denním pořádkem.

Schůze byla zahájena a prohlášena za usnášeníschopnou. Projednaly se důvody absence nepřítomných členů rady a kdo je zplnomocněn je zastoupit. Pak byl schválen program jednání. Jakmile začala volba orgánů schůze, Olli si upravil kravatu a narovnal se v zádech tak rychle, až bylo slyšet, jak mu zapraskaly obratle.

Kdykoliv se rozhodovalo, komu bude svěřena ta či ona odpovědná úloha, býval Olli obvykle mezi navrženými a často i mezi zvolenými. Jeho vzezření budilo důvěru, měl to v rodině. Byl náležitě inteligentní a zkušený, tak jako jeho dědeček. Což mělo za následek, že ho potřebovali na mnoha frontách, a on nechtěl odmítat, když ho volala povinnost.

Aino se ho někdy snažila mírnit: „Ty přece nejsi v Jyväskylä jediný člověk, který něco dokáže.“

On jí na to zacitoval slova dědečka notáře: „Člověk musí s hrdou pokorou splnit ty úkoly, které mu připadnou. Jinak by někde jinde mohl někdo nesmírně trpět.“

Olliho zvolili za prvního ověřovatele zápisu. Druhým ověřovatelem byla zvolena Ritva Valkeinenová, matka sedmi dětí sedící o pár lavic před ním. Ihned se ohlédla a kývla mu na pozdrav.

Před pár měsíci dávali ve filmovém klubu film Marcela Carného Nábřeží mlh. Než se Ritva otočila zpátky, obličej se jí celý rozjasnil. S úsměvem ve tváři najednou po dobu několika srdečních tepů nevypadala jako ošuntělá, bohabojná matka velké rodiny, ale silně připomínala Nelly v podání Michele Morganové.

Hned po zasedání se lidé vyhrnuli ven. Mezitím přestalo chumelit a ulicemi projížděly pluhy. Olli se postupně loučil se známými, přispěl do debat několika replikami, zasmál se pár vtipům, na závěr všem popřál hezký zbytek večera, načež přešel přes vozovku a vydal se pěšky k domovu. Vpravo se zvedalo zasněžené úbočí Harju. Ve stínu borovic se míhaly postavy: běžci a pejskaři.

Olli se poněkud ulekl, když se dolů po svahu přihnal černobílý kokršpaněl. Pobíhal po ulici Ollimu za zády, jako by něco čenichal, a pak se vrátil do přítmí kopce, až mu sníh prášil za tlapkami.

U školy Olli zabočil do Přímé ulice, kde se zastavil a zavrtěl hlavou.

Deštník! Takže přece jen…

Měl za to, že si deštník v šatně vyzvedl, ale najednou si nebyl jistý. Vydal se nazpět, jestli mu někde nevypadl. Jenže ho nikde na ulici neviděl.

Když dokráčel ke sborovému domu, zjistil, že se už všichni rozešli. Deštník zůstal za zamčenými dveřmi. No, může se tu pro něj zastavit zítra. Anebo si možná raději koupí nový. Ten poslední beztak nebyl moc dobrý.

Navíc – jak Maiju jednou poznamenala – kupování deštníků se mu víceméně stalo koníčkem. Zatímco někteří si stejně jako ona pořizovali boty, Olli se zase vytrvale pídil po nových deštnících, lepších, než byly ty předchozí.

Páteční dopoledne vyplnila porada celého nakladatelství. Následnou polední pauzu zahájil Olli ibuprofenem, načež seběhl po schodech na Trhovou ulici. Prošel pěší zónou až na náměstí ARE a zabočil do Sadové ulice.

Zdejší lípy bývaly v zimě tmavé a holé. Pohled na ně vyvolával nepříjemný pocit. Pod botami křupal posypaný sníh. Šero unavovalo. Těžko uvěřit, že tahle ulice vzplane na celé léto zelenou září a omamným teplem. Teď byla zelená vidět jenom na reklamních sloupech, které inzerovaly Filmového průvodce životem.

Reklama mu přivedla myšlenky k nakladatelské práci. Na poradě si vyslechl, že přestože se dětské knížky z produkce nakladatelství Kirjatorni stále prodávají bez výkyvů a dostává se jim příznivých kritik i literárních cen, kvůli narůstajícím nákladům a tvrdší konkurenci je zapotřebí zvýšit prodejní čísla. Budoucnost nakladatelství také nejde spojovat výhradně s Králíčkem Emulkou. Olliho šéfredaktorským úkolem bylo přesunout těžiště na naučné knihy a sehnat pro Kirjatorni nějaký bestseller, nejlépe hned několik. Jinak jim nezbude než přikročit k reorganizaci a nalézt pro činnost nakladatelství nové směry.

Po poradě ho vzal Vilho Torni, zakladatel firmy a hlavní podílník, kolem ramen a otcovsky ho provedl:

„Olli, ty víš líp než já, že v současné době jdou nejlíp na odbyt knižní série zaměřené na děti školního věku. Něco takového v našem edičním plánu asi právě teď nemáme. Dnešní děcka hltají hlavně ty potterovky. Já sám jsem jako malý četl klukovské knížky a můj syn třeba Správnou pětku. Musel mít v knihovničce každý vydaný díl. Četl jsi Blytonovou? Vážně ne? Škoda. Přišel jsi o hodně. Jasně, tahle Správná pětka byla narychlo spíchnuté a nereálné tuctové zboží, ale přiměla mě založit nakladatelství. Chtěl jsem nabídnout dětem další výpravy a tajné chodby a ryzí dobrodružství, nefalšovaný eskapismus. Ale snad se osvědčí i zvířátka, která si ukazují pohlavní orgány, jestli lidi po něčem takovém prahnou…“

Olli samozřejmě knihy o Správné pětce znal. Jenom na ně nechtěl myslet.

HARJUKAUPUNGIN SALAKÄYTÄVÄT

Copyright © Pasi Ilmari Jääskeläinen, 2010

Translation © Vladimír Piskoř, 2017

ISBN 978-80-7432-790-2