Ezra Pound: Cantos V

Dílo Ezry Pounda, které už od roku 2002 vydává brněnské nakladatelství Atlantis, pokračuje pátým svazkem básnické skladby, v níž chtěl americký básník, po Homérově, Vergiliově a Dantově vzoru, vypsat sumu našeho věku, tradice a přítomnosti... Svazek obsahuje Italská Cantos LXXII–LXXIII. a Pisánská Cantos LXXIV–LXXXIV. Knihu připravila, z italštiny a angličtiny přeložila a komentáři doprovodila přeložila Anna Kareninová, která laskavě vybrala i následující ukázku.

Nejprve nás ovšem Anna Kareninová seznámí s okolnostmi vzniku Cantos, které svazek obsahuje:

Italská Cantos LXXII-LXXIII, dlouho pro svůj obsah vylučovaná z Poundovy skladby coby nepřijatelná (součástí Cantos jsou až od vydání v roce 1987), byla napsána italsky koncem roku 1944, kdy byla Itálie rozdělena na území ovládaná Spojenci a italskou vládou na jihu a Němci a Mussoliniho Republikou Salò na severu. Jsou součástí Cantos, jsou vyjádřením postojů, které vedly k Poundovu uvěznění ve vojenském kárném táboře u Pisy, a proto v českém překladu otevírají Pisánská Cantos jako jejich prolog.

Pisánská Cantos vznikala převážně během Poundovy internace v kárném táboře americké armády poblíž Pisy v roce 1945. Jejich jedenáct dlouhých zpěvů (samo Canto LXXIV má více než 800 veršů) bylo napsáno za nejtěžších podmínek: v kleci na prostranství tábora a v lékařském stanu poté, co se šedesátiletý Ezra Pound zhroutil. Jsou sekvencí mnoha fakt a obrazů, které si Pound vybavuje ve chvíli, kdy se mu převrátil život a kdy se rozpadá svět, ve který věřil. Když byla Pisánským Cantos v roce 1949 udělena americká Bollingenská cena za nejlepší básnické dílo roku, bouře v tisku pronikly až do Kongresu.

„Je to patrně největší básnická skladba, kterou přineslo toto století,“ napsal spisovatel Thornton Wilder.

Ukázka z knihy:

CANTO LXXXI

Zeus ulehl na ňadrech Cereřiných

Tchaj-šan zasvěcují láskám

Kythéřance před východem slunce

říkal: „Hay aquí mucho catolicismo — (znělo to jako catolizísmo)

y muy poco reliHion“

a potom: „Yo creo que los reyes desparecen“

(Králové podle mě zmizí ze světa)

Padre José Elizondo

v roce devatenáct set šest a sedmnáct

nebo asi tak v sedmnáctém

a Dolores řekla: „Come pan, niño,“ jez chleba, hochu

Sargent ji maloval

ještě než upadl

(tj. pokud vůbec upadl)

tehdy dělal drobné skici,

dojmy z Velázqueze v obrazárně v Pradu

knihy byly po pesetě,

a bronzové svícny úměrně k tomu,

od mokřin táhl horký vítr

z hor smrtící chlad

Bowers později napsal: „takovou nenávist

jsem ještě nezažil...“

a rudí nechtěli v Londýně vydat kamarády

(Francovy přátele,

kteří tam pracovali) a v Alcázaru

říkali před čtyřiceti lety: „najíst se vrať zpátky na nádraží

tady se za pesetu vyspíš“

celou noc cinkaly kozí zvonce

a hostinská se zubila: Eso es luto, aj!

mi marido es muerto

(mám smutek, muž mi umřel)

když mi podávala papír na psaní

s černou ořízkou na půl palce, možná víc,

tak na pět osmin, s hlavičkou té její locandy

„Všem cizincům říkáme frantíci“

Cabranezovi v kapse puklo vejce

přímo do dějin. Basil říká

tři dny bubnovali

až protrhali kůži na všech bubnech

(obvyklá místní veselice)

a jak se mu žije na Kanárských ostrovech...

Oposum si všiml, že tentýž portahusí tanec

tančí na různých místech stejní tanečníci

při politických selankách...

demonstrace chtějí své

Cole tohle studoval (ne G. H. D., Horace)

„Přijdeš na to“ říkal starý André Spire,

že každý v téhle radě (v Crédit Agricole)

má nějakého švagra

„Vy jednoho, já té hrstky“

říkal John Adams

když mluvil obecně o strachu

se svým lehkomyslným přítelem Jeffersonem

(napřed se musel rozbít pentametr)

nebo jak říká Jo Bard:      tihle spolu nikdy nemluví

na pohled pekař s domovnicí

na poslech La Rochefoucauld a de Maintenon

„Te cavero le budella“

„La corata a te“

Nejdřív za geologickou éru

říkal Henry Mencken

„Někdo vaří a někdo ne,

něco se prostě nezmění“

Ἶυγξ.  .  .  .  . ἐμὸν ποτὶ δῶμα τὸν ἄνδρα

Záleží především na kulturní úrovni,

poděkuj Beninu za ten stůl z kartonové bedny

„nikomu ani muk, že jsem ho udělal já“

řekla mi maska krásná jako ty ve Frankfurtu

„Tak aspoň nebudeš na zemi“

Lehký jak větévka Kuan-jin

Zprvu ho zklamalo ošuntělé

holé přistávací molo, pak ale uviděl

obrovská kolesa kočárů

a to ho usmířilo,

George Santayanu, když připlul do přístavu v Bostonu

do konce života pak vyslovoval th

jako Španěl

s oním sotva patrným půvabem

s jakým Muss zaměnil za u romaňské v,

a říkal, že zármutek bylo výsostné drama

které při každé další kondolenci

sehrála zas a znovu až k vyvrcholení

George Horace říkal, že Beveridge (toho senátora) „dostane“

Beveridge nechtěl mluvit ani psát do novin

ale George se na něj přilepil v hotelu

hučel do něj u snídaně, u oběda, u večeře a vytáhl z něho

tři články

můj táta právě okopával kukuřici

když mu to George vykládal,

šel přes lada

          kde tu a tam uvidíš zajíce

anebo zaběhlého králíka

AOI!

list ve větru

u mých mříží schází Althea.

___________

libretto                                Ještě

-----------                              než roční doba zašla zimou

Zefír mě vynesl na ramenou

Do zlatistého nebe

Lawes a Jenkyns tě opatruj

Dolmetsch při tobě vždycky stůj

Naladil dřevo dávných viol

V tónině těžké i pronikavé?

Prohnul oblouk loutny lkavé?

Lawes a Jenkyns tě opatruj

Dolmetsch při tobě vždycky stůj

Vytvořils nálady vzdušné a přejemné

Abys vyhnal listy z kořene? 

Našels oblak lehký tolik

          Že míň než mha či stín se zdál?

Pak pověz mi a řekni, zdali

To zpíval Waller nebo Dowland hrál

Tvých očí dvé mne náhle zabíjí

A krásu jejich vydržet mi nelze

A 180 let potom skoro nic.

Ed ascoltando al leggier mormorio

do mého stanu vešly jiné oči

zrak ducha nebo hypostase

ale zavázané páskou

jak při karnevalu

ani jedny se však nehněvaly

Jen oči jsem viděl a předěl mezi nimi,

barvu, diastasi,

nedbaly, možná nevěděly, že nemají

   celý stan pro sebe

a nebylo tu místo, aby plné Εἶδος

prostoupilo, vniklo

vrhajíc stín mezi jinými přísvity

nebeský jas

noční moře

zeleň horského jezera

vysvitly z očí za škraboškou.

Jen to, co miluješ, zůstává,

                                                      ostatní je struska

Co vskutku miluješ, o to tě nikdo nepřipraví

Co miluješ, je tvoje pravé dědictví

Čí svět, snad můj nebo jejich

anebo nikoho?

Nejprve přišlo spatřené, až potom hmatatelné

Elysium, třebaže v sálech pekelných,

Jen to, co miluješ, je tvoje pravé dědictví

Co vskutku miluješ, o to tě nikdo nepřipraví

Mravenec je kentaur ve svém dračím světě.

Zkroť svou ješitnost, nikoli člověk

Stvořil odvahu anebo řád či milost,

Zkroť svou ješitnost, povídám zkroť ji.

V zeleném světě hledej, kde je tvoje místo

Na škále invence anebo mistrovství,

Zkroť svou ješitnost,

Paquine, zkroť ji!

Zelená přilba překonala tvou eleganci.

„Opanuj se a jiní tě strpí“

Zkroť svou ješitnost

Jsi zpráskaný pes za krupobití,

Nadmutá straka ve vrtkavém slunci,

Talár napůl černý napůl bílý

Ani nerozeznáš ocas od křídel

Zkroť svou ješitnost

Jak nízká je tvá zášť

Sycená lživostí

Zkroť svou ješitnost

Zahub ji, neměj s ní lítosti,

Zkroť svou ješitnost,

Říkám ti zkroť ji.

Ale žes udělal, místo abys nedělal nic

to není ješitnost

Žes jemně zaklepal

Aby ti nějaký Blunt otevřel

Žes vykřesal ze vzduchu živou tradici

nebo ze starého vznešeného oka nezdolný plamen

To není ješitnost.

Chyba je v tom, cos neudělal     

v tom, žes malověrně zakolísal…

Poznámky ke Cantu LXXI

na ňadrech Ceřiných Ceres, původně římská bohyně setby a úrody; na její počest slavili Římané v dubnu Cerealie; „ňadra Cereřina“ říkal Pound kopcům u Pisy; Zeus zde je slunce.

Tchaj-šan posvátná hora ve východní Číně v provincii Šan-tung.

Hay aquí mucho catolicismo (...) y muy poco reliHion (...) Yo creo que los reyes desaparecen španělsky „Je tu hodně katolicismu (...) a málo náboženství (...) Králové podle mě zmizí“; správně „religion“, Pound naznačuje výslovnost.

Padre José Elizondo José Maria de Elizondo, španělský kněz, na jehož přímluvu směl Pound studovat Cavalcantiho rukopisy ze sbírek v madridském Escorialu a získal jejich fotokopie.

Come pan, niño španělsky „Jez chleba, hochu“.

Bowers Claude Gernade Bowers (1879-1958), americký historik a diplomat, v letech 1933-39 americký velvyslanec v Madridu; Pound byl nadšen jeho studií Jefferson a Hamilton a v roce 1938 mu napsal obdivný dopis; Bowersova odpověď z 10. května 1938 se zmiňuje o „atmosféře neuvěřitelné zášti“, která panuje ve Španělsku.

rudí (...) v Londýně v době španělské občanské války Moskva zastávala názor, že kolektivní bezpečnost Spojených národů je ze všeho nejdůležitější a že by Británie, Francie, Spojené státy a Sovětský svaz měly stát společně proti nacisticko-fašistické hrozbě; ve své politice se tak varovala všeho, co by mohlo západní demokracie rozzlobit: přestala podporovat světovou revoluci; a tak byly za lidového povstání proti Francovi a jeho falangistům vytvořeny různé rudé skupiny: některé se k Francovi přidávaly, jiné proti němu bojovaly; v Londýně i ve Spojených státech byly zastoupeny obě strany: ti, co se přísně drželi moskevské linie, odmítali vyzradit Frankovy agenty, kteří operovali v Londýně (o této situaci píše George Orwell v Poctě Katalánsku).

Alcázar Alcázar de San Juan, město ve středním Španělsku, kde Pound pobýval v roce 1906: mluví o něm jako o jedné z islámských památek; paradoxně právě krvavé obléhání Alcázaru podle Franca vyhrálo občanskou válku.

Eso es luto (...) mi marido es muerto španělsky „mám smutek (...) muž mi umřel.“

Basil (...) na Kanárských ostrovech anglický básník Basil Bunting psal: „Pokud jde o život na Kanárských ostrovech, myslím, že Ezrovi nejde z hlavy to, jak jsem mu popsal sexuální mravy, které zde tehdy panovaly a které se tolik liší od chování v New Yorku nebo Filadelfii v době, kdy tam žil, a možná poněkud šokovaly jeho fundamentálně puritánskou duši“; po tři dny mezi ukřižováním a nanebevstoupením, kdy měl údajně Kristus děsit peklo, vesničané - muži, ženy i děti - ve dne v noci po celou dobu bubnovali a pouze se svlažovali trochou vína; bubnovali tak dlouho, až se mnohým z nich ruce proměnily v krvavé cáry a stovky jich úpěly bolestí; tomuto každoročnímu zvyku říká Pound „obvyklá místní veselice“.

Opossum T. S. Eliot.

portahusí portugalský.

Cole Horace de Vere Cole (1874-1935), velice známý komik; více se o něm a jeho příteli Augustu Johnovi zmiňuje Pound v Cantos jinde; zde naráží na jeho výstup, kterým se posmíval italskému vstupu do první světové války.

G. D. H. Cole: George Douglas Howard Cole (1880-1959), anglický ekonom a romanopisec.

André Spire (1868-1966), francouzský básník a horlivý stoupenec sionismu (Pound o něm napsal: „...André Spire je básník, přestože se většinu času snaží být sionista...“); jinde (Jefferson and/or Mussolini) u Pounda čteme: „Starý Spire, který seděl ve správní radě Crédit Agricole, napsal: ,Ano, to je moc pěkné, obecní úvěr, ale když zasedne rada, každý v ní má nějakého švagra‘“; zemědělská úvěrová komise byl nástroj, jak půjčit sedlákům na osev, hnojiva atd.

John Adams John Quincy Adams (1767-1848), šestý president Spojených států (1825-1829), řekl Jeffersonovi: „Shodneme se na tom (...), že většina má mít plné, spravedlivé a dokonalé zastoupení. Vy se bojíte monarchie, já se bojím aristokracie.“

Jefferson Thomas Jefferson (1743-1826), třetí president Spojených států (1801-1809).

Jo Bard Josef Bard (1882-1975), maďarský spisovatel, s nímž se Pound znal koncem dvacátých a počátkem třicátých let; spolu s Bardem se Pound domníval, že v románech a básních obyčejní lidé jako pekaři a domovnice mluví až příliš moudře a duchaplně.

Te cavero (...) a te italsky, neurvale: „Utrhnu ti koule!“- „A já ti vyrvu játra“.

Nejdřív za geologickou éru Pound cituje z dopisu Henryho Menckena (H. L. Mencken, 1880-1956, americký redaktor, autor, kritik a filolog, léta si s Poundem dopisoval), který mu psal: „Myslím, že všechny plány měnové reformy nevyhnutelně narážejí na povahu lidského davu. Přesvědčit by se ho mohlo podařit tak nejdřív za geologickou éru.“

Někdo vaří a někdo ne Dorothy Poundová si ještě před svatbou vymínila, že nebude muset vařit, a jak se Pound mohl přesvědčit, byla v tomto směru důsledná; Poundovi údajně ve svém londýnském bytě ani neměli kuchyň; přesto po pádu Mussoliniho, když Dorothy a Ezra museli odejít z Rapalla a bydleli v polních podmínkách u Poundovy „druhé ženy“, houslistky Olgy Rudgeové v Sant՚Ambrogio, Dorothy se (přestože Pound píše „něco se prostě nezmění“) s Olgou střídala ve vaření; podle Wyndhama Lewise byl ovšem Ezra Pound sám vynikající kuchař.

Ἶυγξ [ἕλκε τὺ τῆνον] ἐμὸν ποτὶ δῶμα τὸν ἄνδρα Iynx, [helke ty ténon] emon poti dóma ton andra: řecky „Kolečko... přiveď mi zpátky milého“; tento verš najdeme v Theokritovi (první polovina 3. století př. Kr., dochovalo se od něho asi 30 básní): v básni Kouzelnice si chce dívka přičarovat zpátky lásku nevěrného chlapce: přivazuje ptáka krutihlava, jemuž staří přičítali čarovnou moc, ke kolečku (vlku), jímž se určitým směrem točilo za odříkávání zaklínadel.

Benin Benin (město a řeka v jižní Nigérii, kde Frobenius sbíral masky a umělecké předměty) říká Pound černošskému vojákovi, který mu v táboře v Pise zhotovil stolek: beninské masky patří k nejkrásnějším v celé Africe.

masky ve Frankfurtu ve Frankfurtu nad Mohanem je Frobeniův institut, kde jsou uloženy mnohé předměty africké kultury.

Kuan-jin východosijaká forma bódhisattvy Avalókitéšvary, jako ženské božstvo se představuje v nejrůznějších obdobách všude tam, kde někdo potřebuje pomoc: chrání před utonutím, démony, ohněm a mečem, odstraňuje neplodnost žen; nejčastější ikonografické zpodobení je s 11 obličeji či s 1000 rukou a 1000 hlav, někdy však bývá zobrazována s ovocem nebo větévkou ovocného stromu.

Zprvu ho zklamalo (...) Bostonu následujících několik veršů vychází z pamětí George Santayany Persons and Places: the background of my life (Osoby a místa: pozadí mého života, 1944); Santayana vypráví o svých dojmech z Bostonu, kam přijel jako devítiletý chlapec: „můj pohled (...) upoutaly symboly jankejské důmyslnosti a jankejského spěchu (...) fascinovala mě hra kostliveckých kol (...) a hnusilo se mi špinavé zchátralé přístaviště velkých parolodí.“

Muss Mussolini: pěstoval lokálpatriotismus kraje, odkud pocházel (Romagna - dnes kraj Bologne, Ferrary, Ravenny a Forli); v dopise z 18. února 1932 Pound píše Johnu Drummondovi: „Nezavrhuj Mussoliniho, alespoň dokud nezvážíš protivenství a požadavky doby. Mussolini skončí jako Sigismundo a muži řádu, ne jako ničitel a rozvraceč. Věřím, že všechno, čeho lidská vůle a pochopení v současné Itálii mohly dosáhnout, udělal a bude nadále dělat on. Podrobnosti později. Nedej se zaslepit teoretiky a lživým tiskem“.

zármutek bylo výsostné drama (...) k vyvrcholení o zármutku své tety, které zemřela dcera, psal Santayana, že byl „prudký, ale přicházel přerývaně, jen při každé další návštěvě, kdy jí lidé chodili vyjádřit soustrast a ona musela znovu opakovat, co se stalo, s příslušnými přívaly slz, vzlyků a lamentací“.

George Horace George Horace Lorimer (1868-1937), americký novinář, šéfredaktor listu Saturday Evening Post (1899-1936) a soused Poundových ve Wyncote.

Beveridge Albert Jeremiah Beveridge (1862-1927), americký senátor (1899-1911); v roce 1899 podnikl inspekční cestu na Filipíny a odmítl o té cestě cokoli říci nebo napsat, nikomu se s ním nepodařilo udělat interview, jen Lorimer přijel do Washingtonu a Beveridge udolal: ten se mu upsal na šest článků o svých zážitcích z Filipín (tedy nikoli jen tři).

ΑΟΙ! citoslovce ze starofrancouzské Písně o Rolandovi.

Althea narážka na báseň R. Lovelace To Althea from Prison (Althee z vězení), kde se říká: „Když láska s nespoutanými křídly/ se vznáší kolem mých bran/ a s ní má božská Althea přichází/ a šeptá u mých mříží...“

Lawes Henry Lawes (1596-1662), anglický hudebník a skladatel proslulý svými zpěvnými party; Lawes zhudebnil verše Edmunda Wallera Go lovely Rose (Jdi, z růže květe), zhudebňoval verše svých současníků, napsal hudbu pro Miltonovu hru Maska, zhudebnil Herrickovy Hesperidky.

Jenkyns John Jenkins (1592-1678), anglický hudebník a skladatel Karla I. a Karla II., jeho práce za mnohé vděčí Henrymu Lawesovi.

Dolmetsch Arnold Dolmetsch, francouzský hudebník a výrobce hudebních nástrojů.

Vytvořils nálady (...) či stín se zdál? čtyři verše jsou variací na třetí stanci Ben Jonsonova Triumfu Charity (Charis, bohyně půvabu, podle Íliady manželka boha Hefaista): „Viděl jsi růst nádhernou lilii/ nežli ji hrubé ruce poraní?/ Spatřil jsi padat bílý sníh/ nežli ho nečistota pošpiní?/ Pohladils někdy bobří srst? Nebo šíji labutí?“

Waller Edmund Waller (1606-1687), anglický básník, psal oslavné verše i milostnou lyriku, autor básně Go, lovely Rose (Jdi, z růže květe), kterou zhudebnil Lawes.

Dowland John Dowland (1563-1626), irský skladatel a největší loutnista své doby, hrál u dvora dánského krále a později u dvora Karla I., Pound se ve svém Guide to Kulchur zmiňuje o jeho loutnových skladbách, některé z nich pak Gerhard Münch upravoval pro koncerty pořádané Poundem v Rapallu.

Tvých očí dvé (...) vydržet mi nelze refrén první části trojitého rondelu Merciles Beauté, který je připisován Chaucerovi.

Ed ascoltando al leggier mormorio italsky „a naslouchaje jemnému šepotu“.

hypostase zpodstatnění, zvěcnění.

Εἶδος eidos: řecky „prozření“ nebo „poznání“; to, co lze vidět očima a poznat myslí.

Paquin Paquin a slečna Paquinová byli francouzští módní návrháři; jejich Salòn byl začátkem 20. století vyhlášený.

„Opanuj se a jiní tě strpí“ parafráze na Chaucerovo „Ztiš sám sebe a budou tě slyšet“ z Balady o dobré radě, ale i konfuciovské (volně) „vnést pořádek do sebe, do svých rodin – a pak do své země“.

Blunt Wilfred Scawen Blunt (1840-1922), anglický básník, diplomat, politik, světoběžník a obránce nároků na nezávislost pro Indii, Egypt a dokonce i Irsko – jako první Angličan za to šel do vězení; za svých londýnských let si ho Pound velmi považoval, v poctě Wilfredu Bluntovi napsal: „Pan Blunt je možná jeden z posledních, kdo byl schopen účinně použít staromódní ,velký‘ alžbětinský styl“.