Alena Mornštajnová: Hana

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.

Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

Alena Mornštajnová (1963) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, který se dostal do užší nominace na Cenu Česká kniha 2014. Její druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Obě knihy vyšly, stejně jako nyní Hana, v nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Únor 1954

Hned druhý den ráno jsem tajně nakoukla do spíže, jestli na mě zbyl alespoň jeden žloutkový věneček, ale nenašla jsem ani drobek. Chvíli jsem uvažovala, že budu trucovat, ale pak jsem si řekla, že bych si taky mohla vytrucovat slíbený výprask od tatínka, a rozhodla jsem se rodičům velkoryse odpustit a tvářit se, jako by se vůbec nic nestalo. Z horní police jsem si vzala alespoň pár tvrdých perníčků na strouhání, kterými maminka sypala kynuté švestkové knedlíky, kaši a nudle. Schovávala je za kompoty a myslela si, že o nich nevím. Pak jsem našla pytlík s hrachem a předvídavě jsem ho zastrčila úplně dozadu.

V pátek Dagmarka nevstala z postele. Pobízela jsem ji, šťouchala do ní, tahala jí peřinu, ale všechno marné. Když se chytila za hlavu a začala pobrekávat, pochopila jsem i já, že je asi nemocná a do školy nepůjde. Seběhla jsem ze schodů do kuchyně a oznámila mamince, že Dagmarce je špatně a že mě taky začíná bolet hlava.

Maminka mi sáhla na čelo. „Najez se a mazej do školy,“ řekla a prstem ukázala na místo u kuchyňského stolu vedle tatínka. Otráveně jsem se posadila a zkusila zakašlat, ale tatínek se na mě výhružně podíval, a tak jsem toho raději nechala.

Ze školy jsem se vrátila v jednu hodinu odpoledne pořádně hladová, jelikož jsem v tom ranním zmatku zapomněla doma svačinu. Nikdo si mě nevšímal, protože Dagmarka měla vysoké horečky a nikoho z nás nepoznávala, pořád vykřikovala něco o zvoncích nade dveřmi a maminka jí s pomocí starého pana doktora Janotky dělala zábaly.

„Budou to příušnice,“ řekl pan doktor. „Připravte se, že je dostanou i ti dva.“ Ukázal na mě a na Otíka. Upřímně, když jsem viděla, jak je na tom Dagmarka mizerně, raději bych chodila do školy.

Pan doktor měl pravdu. Otík druhý den onemocněl taky, a bylo mu možná ještě hůř než Dagmarce. Pak k nám doktor chodil každý den a tvářil se dost znepokojeně, protože horečky neustupovaly, a i když ty dva pořád bolela hlava a slabostí nemohli vstát z postele, boule za ušima, typické pro příušnice, se neobjevily. Pan doktor jim zkoušel ohýbat hlavu k hrudníku, jestli nemají zánět mozkových blan, maminka už vyčerpáním a strachy plakala, tatínek se snažil pomáhat, jak se dalo, ale spíš se jen motal po kuchyni, a já jsem pořád čekala, kdy se taky rozstůňu.

Nakonec jsem neonemocněla já, ale maminka a tatínek, ale to už jsme věděli, že nejsme jediní, koho podivná nemoc postihla, protože nemocných ve městě přibývalo. Bylo jasné, že se jedná o nákazu a že je potřeba nemocné oddělit od zdravých, a protože v Meziříčí žádná nemocnice nebyla, převezli celou moji rodinu na infekční oddělení do okresního města.

„Běž k tetě Haně,“ řekla mi maminka. Tváře jí hořely, mluvila ztěžka a jazyk měla nezvykle hnědý. „Nezapomeň zamknout. A ne abys zase něco vyvedla.“ Pohladila mě po tváři a nechala se odvést do sanitky. Hlavu měla skloněnou a v očích netečný pohled, jaký jsem vídala u tety Hany. Posadila se vedle tatínka a opřela mu hlavu o rameno. Otevřel oči a zeptal se: „Natáhla

jsi hodiny?“ a zase oči zavřel. Maminka neodpověděla a sklopila víčka.

Pán v bílém plášti zabouchl dveře sanitky a já jsem zůstala stát sama na chodníku před hodinářstvím. Nebyl tam nikdo, kdo by mi zakázal jít na půdu, do sklepa nebo třeba k řece. Nikdo, kdo by mě měl rád.

Vyšla jsem do schodů, posadila se na gauč v prázdné kuchyni, která byla najednou hrozně veliká, a zaposlouchala jsem se do hlasitého tikání hodin. K tetě Haně se mi vůbec nechtělo, ale co mi zbývalo? Odhodlaně jsem se nadechla a najednou se mi zdálo, že jsem z horního patra zaslechla šoupavé zvuky. Strnula jsem, schoulila jsem se do rohu kuchyňského gauče a přitáhla si na klín polštář. Ne, to se mi opravdu jenom zdálo. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy nebyla doma úplně sama. Natáhla jsem se po tašce s věcmi, kterou mi ještě pomohla nachystat maminka, a znovu jsem zaslechla ty zvuky. Jako kdyby někdo chodil po půdě. Vystřelila jsem z kuchyně, dole u dveří jsem jenom strhla kabát z věšáku, boty jsem popadla do ruky a upalovala ven. Až na náměstí jsem si vzpomněla, že jsem nezamkla.

Teta Hana bydlela v domě, ve kterém se ona i moje maminka narodily babičce Else a dědečkovi Ervinovi. Čtyři velká okna směřovala na náměstí a já jsem tetě záviděla, že se může posadit na široký parapet a sledovat lidské hemžení pod sebou. Náš dům byl sice dvouposchoďový, ale kdybych chtěla vidět dál než do úzké uličky, musela bych vylézt na půdu, odkud se dalo přehlédnout celé město, a tam jsem já samozřejmě nesměla. Zároveň mi bylo úplně jasné, že teta Hana se z oken nikdy nedívá, protože lidi nemá ráda a vůbec ji nezajímají.

Schod po schodu jsem stoupala k tetinu bytu a představovala jsem si, jak se bude tvářit, až jí řeknu, že u ní mám na pár dní zůstat. Radost mít nebude, tím jsem si byla jistá. Byla tak zvyklá na svoji samotu, že zapomínala mluvit. Z bytu vycházela jen na nutné nákupy nebo na zřídkavé návštěvy u mojí maminky. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli ví, jak se jmenuju. Nevzpomínala jsem si, že by mě kdy oslovila. Určitě ne – vždyť na mě nikdy nepromluvila.

Zazvonila jsem u dveří bytu, ale nic se neozvalo. Stiskla jsem zvonek ještě jednou, tentokrát pořádně. Uvnitř bylo pořád ticho. Přitiskla jsem ucho na dveře. To bych musela mít velikou smůlu, kdyby teta zrovna nebyla doma. Zkusila jsem

stisknout kliku. Bylo odemčeno.

„Teto?“ zavolala jsem do pootevřených dveří, ale nic se neozvalo. „Teto, to jsem já, Mira. Maminka mě za tebou poslala.“ Napadlo mě, že teta sedí u stolu, zase má v očích ten podivný výraz a vůbec nevnímá. Vešla jsem tedy do předsíně, nakoukla do kuchyně a nakonec do ložnice.

A tam jsem ji našla. Ležela v posteli oblečená tak, jak chodívala k nám, i černý šátek měla uvázaný, i když jí teď sklouzl z bílých vlasů na ramena. Ležela na zádech, podivně prohnutá, jako kdyby ji sevřela bolestivá křeč, bradu měla zakloněnou dozadu, oči otevřené a z pootevřených úst jí vycházelo podivné chrčení.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Postoupila jsem o dva kroky dopředu. „Teto?“ Ale to už jsem viděla, že teta má v obličeji

stejnou barvu jako Dagmarka. Oči měla zakalené a celá se třásla – ještě víc než já, když jsem spadla do ledové vody.

„Maminko,“ vykřikla najednou. „Maminko, věděla… věděla jsem, že se vrátíte.“ Prudce zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „Oni tady nejsou, nejsou tady.“ Z očí jí tekly slzy. Tolik slz jsem neviděla ani u Otíka, a ten se uměl vztekat.

Nevím, co mě vyděsilo víc, jestli to byly prudké záchvěvy horečky, bolestivé křeče, výkřiky, nebo slzy. Proběhla jsem bytem, seběhla ze schodů a venku na chodníku chytila prvního člověka, který procházel kolem, a zoufale jsem se mu pověsila na rukáv. „Co mám dělat, co mám dělat? Tetě je hrozně špatně.“ Abych své prosbě dodala na vážnosti, dodala jsem: „Je omdletá.“

Pán v dlouhém kabátě mě dost nešetrně odstrčil a o kousek poodstoupil. Tou dobou už bylo jasné, že se městem šíří nákaza. V bezpečné vzdálenosti se zastavil a zeptal se: „Kde je?“

„Tady, v patře. Je tam úplně sama a já nevím, co mám dělat.“

„Pojď za mnou,“ řekl a vešel do otevřených dveří pekařství.

„A na nic nesahej.“

Uvnitř bylo teplo a ve vzduchu voněl chléb. Ten chléb, který si sem chodívala kupovat teta Hana, ukrajovala z něj tenké krajíčky a nosila je po kapsách.

Pán v dlouhém kabátě si nevšímal nespokojených pohledů zákaznic stojících v řadě, šel rovnou k pultu a zeptal se prodavačky: „Máte tady telefon?“

„Služební,“ odsekla mu žena. „Tady nejste na poště.“

„Zavolejte záchranku,“ řekl můj pomocník. „Ta malá vám řekne jméno a adresu.“

Prodavačka chtěla něco říct, ale muž na ni zařval: „Nebo se nejdřív chcete jít na tu nemocnou podívat sama?“

Lidé ve frontě ucouvli do bezpečí. Nevím, jestli se víc báli nákazy, nebo rozzlobeného muže. První, co mě napadlo, bylo, že jsem měla veliké štěstí, když jsem se chytila právě jeho rukávu. Určitě mi poradí, kam mám jít, když jsem zůstala úplně sama. Najednou jsem se cítila bezpečněji.

Dvě ženy opustily své místo v řadě, obloukem nás obešly a pospíchaly pryč. Nadiktovala jsem tetino jméno a prodavačka odešla do zadní kanceláře telefonovat. Mě poslali čekat před tetin dům.

Sanitka přijela během chvilky. Otevřely se přední dveře a ven se vybatolil tlustý doktor. Podíval se ke schodům, odevzdaně vzdychl, kolébavým krokem zamířil k domu, znovu se zastavil, zhluboka se nadechl a s tichým zaklením zmizel vevnitř. Tetu vynesli na nosítkách. Věděla jsem, že je ještě naživu, protože prostěradlo, které přes ni přehodili, se celé třáslo. Nosítka naložili do auta, tlustý doktor se s funěním vydrápal dovnitř, zabouchl za sebou dveře a sanitka několikrát naprázdno zavrčela, vyfoukla smradlavý šedivý oblak a kodrcavě se rozjela.

Dívala jsem se za bílým autem a čekala jsem, kdy se objeví pán v dlouhém plášti, abych ho znovu požádala o radu. Ale už se neukázal.

Dobrých deset minut jsem přešlapovala na chodníku a začínala mi být pořádná zima. Pochopila jsem, že mi nikdo nepomůže, že si budu muset sama najít někoho, kdo se mě ujme.

První, kdo mě napadl, byla moje zlatovlasá kamarádka Jarmilka Stejskalová. Její stejně světlovlasá maminka na mě byla vždycky moc hodná. Určitě u nich budu moct pár dnů zůstat.

Znovu jsem stála před cizími dveřmi a sahala po klice s prosbou o pomoc. Tentokrát se otevřely po prvním zazvonění, ale pootevřely se jenom na škvírku.

„Ahoj, Miro, Jarmilka dnes ven nepůjde.“

„Já nejdu za Jarmilkou. Maminku a tatínka odvezli do nemocnice a já jsem zůstala sama. Nemohla bych zůstat u vás, než se vrátí?“

Škvíra ve dveřích se ještě zmenšila. „Teď to zrovna nejde. Jsme všichni nějací nachlazení, mohla bys to chytit.“

„Kam mám jít?“ zeptala jsem se, ale dveře už byly zavřené.

Rozhlédla jsem se po ulici. Světla v oknech se začínala rozsvěcet, za záclonami a závěsy se občas mihla postava, ale široko daleko nebyl nikdo, koho bych znala. Pomalu jsem vykročila domů, ale při vzpomínce na zvuky připomínající kroky, které jsem zaslechla z půdy, jsem šla stále pomaleji a pomaleji. Minula jsem výlohu hodinářství, setmělou přibývajícím časem, zastavila jsem se před vchodovými dveřmi a čekala, jestli se něco stane. Nestalo se vůbec nic, jen světla na ulici ubývalo a kromě zimy jsem začínala pociťovat i strach z blížící se noci.

Alespoň zamknu, řekla jsem si. A pak mi nezbyde než zaklepat u sousedů a požádat je o radu. Půjdu od domu k domu, snad mi někdo pomůže.

Měla jsem plán, a to mi dodalo odvahu. Stiskla jsem kliku. Byla jsem si jistá, že nebudu muset vejít dovnitř, protože jsme klíč obvykle nechávali v zámku. Bude stačit sáhnout na druhou stranu dveří, rychle ho vytáhnout, znovu dveře zabouchnout a zamknout. Hmátla jsem na vnitřní stranu dveří, jenomže klíč v zámku nebyl. Jak je to možné? Byla jsem přesvědčená, že jsem ho tam viděla. Musí tedy viset na věšáku pár kroků za dveřmi.

Nakoukla jsem do tmavé chodby. Bála jsem se rozsvítit, abych nepřilákala pozornost vetřelce, jehož přítomnost jsem jen tušila. Ze zešeřelé ulice za mými zády přicházelo slabé světlo a můj stín byl najednou tak dlouhý, že dosahoval až k úzkému schodišti a s každým mým krokem stoupal do schodů. Věšák v přítmí nebyl skoro vidět. Kdybych nevěděla, že na něm visí tatínkův zimník, myslela bych si, že se ke stěně tiskne černá postava. Co když tam opravdu někdo je?

Zastavila jsem se a snažila se ve tmě zahlédnout klíče. Najednou ke mně dolehly zvuky kroků, byly stále blíž a blíž a k mému stínu na schodech se připojil další. Nesnažila jsem se ani rozpoznat, odkud přichází, otočila jsem se a chtěla jsem vyběhnout ze dveří. Kroky se však neblížily z patra, jak jsem si myslela. Patřily postavě, která mi teď zatarasila cestu ven. Pokusila jsem se kolem ní proklouznout, ale chytila mě za rameno. „Miro! Ty jsi mě ale polekala.“

© Alena Mornštajnová, 2017

© Host – vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-940-4