Adrian Hyland: Diamantová holubice

Rebelka Emily Tempestová se od puberty toulala po celém světě – studovala, cestovala, pracovala…, a nikde doopravdy nezakotvila a nenašla klid. Proto se vrací do Měsíčního údolí, australské osady, kde kdysi strávila dětství. I když je její otec běloch, cítí se součástí domorodého světa své matky a vnímá skutečnost magickým pohledem těch, jimž tato země odedávna patřila.

Krátce po jejím příjezdu do tábora je zavražděn dávný přítel a kmenový vůdce Lincoln a viník je okamžitě k mání: podivín Blakie, až příliš horlivý ochránce tradic a strážce posvátných míst. Podle všeho je Lincolnova smrt rituální vraždou, trestem za porušení kmenových zákonů, a policie z blízkého městečka hodlá případ uzavřít. Emily však brzy začne pochybovat a zjišťuje, že skutečný motiv k vraždě je docela jiný.

Autor tak rozehrává napínavý detektivní příběh se svéráznou hrdinkou, jejíž ženský pohled na svět dodává celému příběhu neobyčejný rozměr. Příběh plný záhad a podivných náhod nabízí zasvěcený vhled do života domorodců s jejich rituály, posvátnými místy a sněním uprostřed pouštní krajiny australského vnitrozemí. V kontrastu s jejich tradicemi stojí ubíjející a prázdný kolotoč života malého, „civilizovaného“ města.  

Adrian Hyland získal za Diamantovou holubici v roce 2007 prestižní australskou Cenu Neda Kellyho, udělovanou za nejlepší díla kriminálního žánru. V roce 2010 vydal další pokračování s amatérskou vyšetřovatelkou Emily Tempestovou, Gunshot Road.

Ukázka z knihy:

Zaparkovala jsem svůj malý bílý pickup na kraji tábora, chvíli zůstala sedět v autě a dívala se na ty porůznu roztroušené chajdy z vlnitého plechu.

Je tu celkem dost lidí, pomyslela jsem si. Kluci čutající si s míčem, dívky pinkající do balónu v oblacích prachu, mladíci opravující auto, penzisti žvýkající tabák. Kolem proběhl prcek s nahým zadkem a před sebou hnal kovovou tyčkou kolo z kočárku.

Když to tak spočtu, možná tak padesát, šedesát lidí. Komunita Měsíčního údolí, domorodé osady v australském vnitrozemí.

Všichni ustali ve své činnosti a zírali na mě. Všichni do jednoho.

Vysoukala jsem se z auta, zůstala stát u dvířek.

„Ehm, dobrý den…“ zavolala jsem. Můj hlas dozněl bez odezvy.

Jediný tvor, jenž projevil upřímný zájem, byl pes – opelichané psisko s uslzenýma očima a čenichem jak nedopalek doutníku se pomalu přikradlo k vozu a začalo očichávat kola.

Uplynulo pár minut mrazivého mlčení.

Pomalu jsem se rozhlížela kolem. Na jihu se zvedal pás rezavě zbarvených kopců, na sever se táhly pláně porostlé houževnatou trávou, které se postupem času rozdrolí na prach a vyblednou v pouštní krajinu. Tábor ležel uprostřed mezi těmi kopci a planinou. Jeho nejvýznamnějšími body bylo větrné čerpadlo, stříbrný karavan, latrína a ohrada na koně z hrubých klád. Pokud jde o občanskou vybavenost, ta sestávala z kapajícího kohoutku a radiové stanice na solární energii.

Táborem se proháněly prašné víry, zvedaly do vzduchu sloupy smetí. Kdesi zaplakalo dítě, zakrákala vrána. Na větrníku čerpadla posedávalo trio hladově vyhlížejících luňáků a pozorně mě sledovalo.

Čekali jsme a dívali se. Oni možná věděli, na co čekáme, ale já to na mou duši nevěděla. Nacházeli jsme se uprostřed pustiny. Nejbližší město, Buřina, odtud leželo čtyři hodiny jízdy po prašných cestách. Do Alice Springs to bylo dalších pět hodin. Ale i tak mi hlas v hlavě našeptával, abych se obrátila čelem vzad a vrátila se, odkud jsem přišla.

Z louže zelené vody pod kapajícím kohoutkem se zvedl roj much. V kaluži sedělo batole a dloubalo se v nose. Nějaká žena si z úst vyndala zubní protézu a zkoumavě si ji prohlížela, možná hledala nějaké praskliny nebo mravence. Na kapotě starého vraku seděl hromotluk středního věku s páskou přes oko, kožešinovou čepicí na hlavě a v tričku s obrázkem žáby v žemli a nápisem „Žabí burgery“ a rytmicky o sebe tloukl dvěma bumerangy. Výsledný efekt působil spíš výhružně než melodicky.

Teprve pak mi došlo, na koho čekáme. Vyloudal se z jedné té králíkárny, popotáhl si kalhoty a vypjal tělo do plné výšky šesti stop. Zastínil si oči v šikmém dopoledním slunci, zamžoural mým směrem a pak tím samým směrem vykročil. Na bradě měl bílé vousy a nohy do O, na sobě jako vždycky kostkovanou košili a ve tváři výraz dychtivého očekávání.

Lincoln Flinders.

Sáhla jsem na sedadlo pro deku, přehodila si ji přes ramena, odkopla párek psů a vykročila vpřed.

Když byl ode mě deset stop, zastavil se a prohlédl si mě pozorněji.

Co asi viděl? Drobnou ženu tmavé pleti v modrých denimových šatech, se záplavou černých vlasů drsných jako dráty a párem znepokojených očí. Vzpomene si na ni? To by bylo štěstí.

Pod vousy se objevil záblesk úsměvu.

„Ale toto, zdravíčko, Emily!“ zaskřehotal a hnědé oči se mu rozzářily.

Zalila mě vlna úlevy. Léta si na jeho zubech vybrala svou daň, ale jeho pozorovací schopnosti zůstaly nedotčeny. Neviděli jsme se přes deset let a on se tvářil, jako bych se právě stavila na cigáro.

„Zdravím, Lincolne.“

Potřásl mi rukou, vzal mě za ramena a řekl: „Sem tě měl hnedka poznat podle tý červený deky.“

Když jsem byla malá, tahala jsem tu deku všude s sebou. Byla mi vším: v zimě hřála jako kabát, v létě skýtala stín.

„Byla jsem za tátou, na návštěvě. Celou tu dobu mi ji schovával, staral se, aby byla čistá.“

„Hmm,“ pokýval hlavou. „No jo. Tvoje deka z Údolí.“

Obrátil se a křikl na srocující se dav: „Heleďte, vy chásko líná, poďte sem a pozdravte Emílku.“ Pousmála jsem se nad tím, jakým zvláštním způsobem vyslovuje mé jméno. „Emílka Tempestová! To je holka od starýho Motorovýho Jacka. Všicky sem a hezky pozdravte! Přišla domu!“

Poslechli; a na pár dní jsem si skoro myslela, že jsem se opravdu vrátila domů.

„Emuško, parnparr, vypadáš bídně,“ oslovila mě Gladys, když jsme za půl hodiny seděli u ohně. „Dávali ti tam na jihu vůbec najíst?“

Sama Gladys vypadala jak bitevní loď na suchu. Nebyla o moc starší než já, ale její tělo nekontrolovatelně explodovalo do všech směrů. Byla neobyčejně vysoká, neobyčejně tlustá, nosila zelené šaty a účes na její hlavě vypadal jako dílo dřevorubce. Vrazila mi do ruky plechový hrnek s čajem silným, že by člověku urazil palici, prohrábla žhavé uhlíky a nabídla mi stehýnko… z čeho asi? Možná lepší nevědět. Z králíka?

„Dej si, je to bašta,“ pobídla mě.

Prohlížela jsem si zuhelnatělou mrtvolku zubící se z popela. Prokrista, kočka, doprčic! To už je pěkně dávno, kdy jsem jedla naposledy kočku. No co, usoudila jsem, nemůže to být horší než ta šlichta, kterou jsem musela přetrpět v motorestech cestou sem.

Nebylo to horší. Trochu šlachovité, trochu tučné, trochu… no, kočkaté, ale zvládla jsem to.

Každou chvíli kolem proplul někdo, koho jsem znala z dětství, a teď z nich jsou dospělí – Prťous Dodík, Bodlák, Mlejnek Tim – a ztratili slůvko, potřásli mi rukou nebo mě sevřeli v objetí šlachovitých paží. Mezi zástupem se prodrala Cecilka Whiska, dotkla se mé tváře, jako by to byl posvátný objekt, a přivítala mě jako dávno ztracenou dceru. Cecilka byla pověstná svými dampery, chlebovými plackami pečenými v popelu. Tenkrát jsem jich spořádala snad tuny, placky nacucané zlatým sirupem a zapíjené sladkým černým čajem. Navzdory tomu byla Cecilka vychrtlá jak tyčka, s pronikavýma očima a svatozáří bílých vlasů.

Ale Lincolnovu dceru Hazel jsem nikde neviděla. Táta říkal, že je někde na západě, a zřejmě se nemýlil, jak to vypadalo. Byla jsem skoro ráda.

Lincoln nakonec ten dav zahnal a pak jsme si sedli k ohni a vykládali si, jen my dva. Dobře se s ním povídalo, s Lincolnem. Ve stanici Měsíční údolí, kde můj otec Jack v době mého dětství pracoval jako mechanik, se staral o dobytek.

Tak jako jindy i teď z něho vyzařovala klidná autorita, jež mu vydobyla respekt černých i bílých. Byl to pohledný muž s hladkou pletí, uměl zacházet s dobytkem po způsobu bílých, vyznal se i v motorech, ale mezi vlastními lidmi byl náboženským a komunitním vůdcem.

Bavili jsme se o tátovi, který teď měl malý zlatý důl kdesi u Jennifer Creek, pár set mil na jih. Vyprávěla jsem Lincolnovi o svých toulkách světem a co jsem za ta léta zažila: Adelaide, Melbourne, internátní škola, univerzita. Studovala jsem tři vysoké školy a žádnou nedokončila, vystřídala jsem tucet různých zaměstnání, většinou v zaplivaných knajpách a barech. Hodně jsem cestovala. Z nějakého důvodu mě vždycky přitahovaly suché oblasti světa.

„Tak strašně moc míst si viděla,“ potřásal Lincoln hlavou. „Čína. Indie. Afrika. Uz… no, tamto.“

„Uzbekistán. Jo. Tam jsem taky byla.“

„Jaký to tam je?“

Propána, kde mám začít?

„Dobrá země?“ napověděl mi.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ženy vařily čaj a pekly placky v popelu, muži mastili karty, smáli se. Děti si navzájem zdobily tváře pýchavkami. Dvě pubertální dívky hrály přebíračku s provázkem, plaše po mně pokukovaly a usmívaly se od ucha k uchu.

„Určitě ne tak dobrá jako tahle.“

Lincoln pokýval hlavou a soucitně mlaskl, jako nad každým nešťastníkem, jenž měl tu smůlu a musel opustit Měsíční údolí, a pak mi vyprávěl, jak se vrátili zpátky domů.

Celá desetiletí byli domorodci vyháněni ze země, kterou tradičně obývali, a putovali do městeček v australském vnitrozemí. Ale v posledních letech, kdy jim díky zákonům byla půda opět vrácena, bylo najednou všechno jinak. Domorodci v celém Teritoriu naložili své děti a psy do rozhrkaných automobilů držících pohromadě jen dráty a stěhovali se zpátky do země duchů a písní.

A nejinak to bylo i s lidmi komunity Měsíčního údolí. Skoro celou dobu, co jsem byla pryč, trčeli v táboře na kraji městečka Buřina, ale před pár lety se vrátili sem, zpátky do Údolí. Jako vlastníci půdy vznesli na základě zákona o navracení půdy původním obyvatelům nároky na svůj majetek a u soudu uspěli.

Nicméně když Lincoln hovořil o budoucnosti, zaznívala v jeho hlase hořkost. Návrat do Údolí neproběhl tak, jak doufal. Pro mnohé z lidí k němu došlo příliš pozdě: duchové zmizeli, písně byly zapomenuty.

„Nestačili si vošoupat asfalt z bot,“ jak říkal. Mladí utíkali do měst kvůli počítačům a alkoholu, ti starší kvůli měkkým postelím, fastfoodům a DVD. Jeden po druhém se vytráceli zpátky do Buřiny a nacházeli si různé záminky. Jen děti a starci se zdáli spokojeni s tím, že jsou zpátky ve své domovině.

Zatímco jsme si povídali, všimla jsem si partičky mladíků zevlujících opodál. Kutili cosi na rezavé dodávce, vrhali po mně podezíravé pohledy a cosi si šuškali. Auto leželo na boku, vachrlatě podepřené polenem. Neměla jsem tušení, co tam dělají, ale nezdálo se, že by šlo o jemnou práci automechaniků: jejich hlavními nástroji byly velké kladivo, sochor a kus drátu.

Když už se zdálo, že Lincoln potřebuje odpočinek, vydala jsem se za mladíky a pozdravila je. Ten největší kluk, mládenec s ušima jako karfiól a nosem jako tykev, si utřel pracky mastným hadrem, potřásl mi rukou a představil se jménem, které mi bylo důvěrné známé.

„Co? Bindi!“ zvolala jsem. „Tebe si pamatuju! Je to možné, že je z tebe takový habán? Jako malýmu jsem ti utírala zadek.“

Rozpačitě se zazubil a poškrábal se na zmíněném zadku. Snad mu ho nebudu muset utírat znovu.

„Jedem na lov, Emily,“ řekl. „Nechcete jít s náma? Možná natrefíme na krocana. Aspoň okouknete přírodu, číčo.“

„No jasně, Bindi. Moc ráda.“ Znovu jsem si obhlédla jejich dopravní prostředek, teď už uvedený do horizontální polohy. Vypadalo to jako nějaká věc, kterou Japončíci shodili na Darwin. Pneumatiky byly hladké jako olysalá táborová fena. Jedna z nich – pneumatika, ne ten pes – byla vyspravená pomocí trsu suché trávy a drátu. „Vezmu svůj povoz, jestli vám to neva.“

Nikomu to nevadilo. Zvěst o naší výpravě se rychle roznesla po táboře. Než jsem se stačila vrátit ke svému hiluxu, prohýbal se tíhou, pod níž by se zhroutil i šanghajský autobus. Na korbě dřepěli staří chlápci mhouřící oči do hlavní svých pušek, malé stařenky vyzbrojeny kyji nulla-nulla, mladé maminky s gumičkami ve vlasech a miminy u prsu, usoplené děcka s bublinami u nosu. Na střeše se ležérně rozvaloval Slippery Williams se sebejistotou hodnou svého jména. Na sedadle spolujezdce se vedle mě zničehonic zjevil Lincoln. Za bujarého povyku jsme objeli tábor a pak se vydali napříč sluncem zalitými pláněmi. Bindi nás vedl. Kluci v jeho auťáku, mohlo jich být tak deset, vyřvávali cosi, co jsem zprvu považovala za nějakou dávnověkou píseň lovců kmene Warlpudžu, ale nakonec se z toho vyvrbila ta největší zmršenina písničky „Šest dní na cestě“, jakou jsem kdy slyšela.

Pokaždé, když došlo na refrén, přidalo se za radostného povyku i osazenstvo mého auta, načež všichni vybuchli smíchem. Lincoln klepal do rytmu na dveře.

„To je mazec,“ řekla jsem si asi po dvou hodinách. „To je fakt mazec.“ Už jsem zapomněla, jaké potěšení skýtá lov v Měsíčním údolí.

Celý výlet byl spíše záminkou vyjet si do přírody a nadělat co největší randál. Teď ale všichni ztichli: právě jsme projeli zatáčkou a zastavili za Bindiho károu, která zůstala stát vedle tabona, velkého lesního ptáka velikosti krocana. Byli tak blízko, že Bindimu stačilo natáhnout ruku a mohl mu zakroutit krkem. Ovšem když máte v rukou zázrak moderní techniky, je vaší povinností ho využít, a tak se z okénka pomaloučku vysunula rezavá hlaveň pušky. Pták se zájmem pohlédl vstříc věčnosti.

Sledovala jsem, jak Bindiho prst pomalu klouže po spoušti a zavřela jsem oči, nechtěla jsem vidět, jak se hlavička toho naivního stvoření rozprskne na kaši.

Nic se nestalo.

Otevřela jsem oči. Další stisk spouště, další chvíle mučivého ticha. Umírala jsem napětím, na rozdíl od krocana. Ačkoliv ten už se přeci jen začínal tvářit trochu podezíravě. Z okénka spolujezdce se vynořila dlouhá černá paže a klidně se začala přehrabovat v bedýnce na střeše. Hledá snad oštěp, pomyslela jsem si s nadějí. Bumerang? Svou práci by odvedl i dobře mířený vrh maticovým klíčem.

Když se ruka vynořila z bedýnky, třímala sprej s odrezovačem. Panebože, pomyslela jsem si. Takže technickým výdobytkům ještě není konec!

Syčení rozprašovače namířeného na mechanismus pušky ptáka přeci jen trochu vyvedlo z míry. Udělal pár kroků na západ, ale nespouštěl z nás oči. Tenhle cirkus si přece nenechá ujít.

Po celou dobu tohoto představení se Lincoln vedle mě neklidně ošíval. Když puška znovu cvakla naprázdno, zařval z okénka: „Nejlepší bude, když toho hajzla přejedeš!“

Puška se zhoupla naším směrem a já se honem přikrčila. Jestli ten zatracený krám spustí, tak určitě teď. „Cos to řikal, dědku?“ zaječel Bindi.

To už na krocana bylo moc a těžce se zvedl do vzduchu.

„Řikám, abys to radši nechal na zkušenym důchodci!“ Lincoln byl vmžiku z vozu venku, pušku v ruce. Opřel se loktem o kapotu a zamířil. Pták byl od nás asi sto metrů a zvedal se do vzduchu, ale po jediné ráně padl k zemi.

Za hodinu jsme znovu zastavili, mí nezletilí i věkovití pasažéři potřebovali pauzu. Protáhla jsem si záda, dala si pořádného práska z ubaleného cigára a skrz clonu kouře se zkoumavě rozhlížela po okolí. Babičky kopaly v zemi a hledaly brambory, pár mladých vzalo hrábě a strhávali ze stromů trsy marsdénií. Krocanovi na korbě mé dodávky teď dělal společnost klokan, pár vychrtlých koček a vědro červených bobulí karandy.

Tohle je jejich domovina, věděla jsem. Ale je to i můj domov?

V Měsíčním údolí jsem strávila celé dětství. Přišla jsem sem, když mi byly čtyři roky. Moje matka, Alice Limmenová, pocházela z kmene Wantija z Krajiny zálivu pět set kilometrů na severovýchod. Skoro si na ni nepamatuji, vybavuji si jen drobnou, milou tvář, wantijskou ukolébavku a mocná ňadra, ke kterým jsem se tiskla při usínání. Můj otec, Jack Tempest, byl bílý muž, jenž se toulal krajinou. Zamiloval se do mé matky, oženil se s ní a pohřbil ji, to vše v průběhu pěti let.

Když jsme s Jackem přišli do Měsíčního údolí, úplně jsem zdivočela, zuřivě jsem se bránila jeho chabým pokusům zapsat mě do rádiové školy, kde vyučování probíhalo pomocí vysílačky. Dostatečnou školou pro mě byl tábor domorodců. Utíkala jsem tam hned za svítání a domů se vracela až po setmění. Mezitím jsme se svými malými kamarády lovili v kopcích, chytali ryby v potocích. Lezli jsme po stromech, toulali se krajinou na koních vypůjčených ze stájí v táboře.

Občas, když jsem se z takové výpravy vrátila celá špinavá a rozcuchaná, s bradou upatlanou od divokého medu a s ještěrkami rejdícími v kapsách, zaznamenala jsem otcův znepokojený pohled. Nejspíš si říkal, co to zplodil za divošku. Ale nakonec ho zřejmě uklidnilo, s jakou snadností jsem se naučila číst, jak knihy z naší knihovny, tak i kameny ve skalách, kam jsme s tátou chodili na průzkum, kdykoliv byla příležitost.

Jack tehdy pracoval částečně jako prospektor provádějící průzkumné vrty a brzy poznal, že mám čich na nerosty. Když na stanici nebylo co dělat, brával nás s Hazel na celé týdny do buše. Ve třech jsme brázdili krajinu v jeho starém náklaďáčku Bedford, hledali stopy zlata nebo kutali na malých nalezištích v kopcích.

Když mi bylo čtrnáct, začal se tenhle divoký, magický svět hroutit. Majitel stanice Tim Buchanan umřel bez dědice a majetek převzal bezskrupulózní prevít jménem Brick Sivvier. Warlpudžové, jejichž jazyk nerozlišuje p a b, mu říkali Prick, čurák, což nebylo tak od věci.

Během měsíce od svého příchodu Sivvier všechny obyvatele vyštval, černé stejně jako bílé, a dotáhl si sem vlastní lidi z Queenslandu. V mém případě to znamenalo, že mě poslali na internátní školu do Adelaide. Můj otec přešel ze zájmové činnosti – dolování zlata – na zaměstnání na plný úvazek, které mu nakonec vyneslo malé jmění. Pro kmen Warlpudžu to znamenalo opustit svou domovinu a odejít do desetiletého exilu v nemilosrdné Buřině plné ochlastů.

Přesto, uvědomila jsem si, když jsem se opírala o kolo svého pickupu s cigaretou visící ze rtů, určitě jim není tak zle, když se dokážou takhle bavit.

Bindimu nefungovala spojka, z kteréhožto důvodu nemohl zařadit víc než jedničku. Nemohl ani zastavit, protože by pak nenastartoval, a tak pomalou kroužil kolem nás jako velký řinčící luňák, vykřikoval vtipy a občas rozehnal kluky pobíhající v buši.

„Ajííí!“ ječel Bindi. „Z toho ježdění dokolečka se mi zašmodrchá mozek…“

Mé spolucestující už to pomalu přestalo bavit a vylezli zpátky na korbu. Zvolna jsme opsali v prachu velký kruh a zamířili k domovu, vyměňovali si urážky, pomeranče, tabák a občas i pasažéry, neboť děti využívaly každé příležitosti a podnikaly smrtelně nebezpečné skoky mezi vozy.

Projížděli jsme pod úpatím kopce Jimpili a už jsme byli skoro v táboře, když cosi – nějaká změna v hladině zvuku, nepatrné napětí ve vzduchu – mě přimělo, abych zvedla zrak.

Nahoře na kopci jsem viděla řadu balvanů, nebo jsem to alespoň považovala za balvany, dokud se jeden z nich nepohnul. Mohutné lidské tělo se vztyčilo do výše a zařvalo: „kantija!“ – vy tam, stát! – hlasem tak hlubokým a temným jako údolí plné hromů.

Blížil se k nám a mně se sevřelo srdce: vysoký, mohutný muž oděný v hadrech, kožešinách, doplněných součástmi vojenské výstroje, ve vlasech čelenku s chocholem sovích per, s puškou na rameni a smečkou navztekaných psů v patách.

Blakie Džapanangka.

Poprvé vydáno v Austrálii nakladatelstvím The Text Publishing Company Pty Ltd. v roce 2006.

Copyright © Adrian Hyland, 2006

Translation © Jaroslava Novotná, 2016

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017