Roman Helinski: Továrna na vafle

V továrně na vafle vládne čilý ruch, vše běží v zajetých kolejích, vafle přijíždějí na páse a ženské je balí do krabic... Pak ale přichází narušitel! Arka Narovski – vysoký, charismatický, tajuplný. Atmosféra v továrně rázem začne houstnout a výroba tuhnout jako vafle v peci. Podvratná činnost nového zaměstnance vyústí ve stávku, zastavení výroby, dokonce i požár továrny. Lze napravit napáchané škody a rozjet se znovu po starých kolejích? Nebo je stav nenávratný?

Nadčasový román o tom, jak snadno lze oklamat masy, ale také o touze nechat se mást.

Roman Helinski (* 1983) je nizozemský spisovatel a novinář. Debutoval roku 2014 románem Květák z Černobylu. Jeho druhý román Továrna na vafle (2017) okamžitě vyvolal senzaci mezi čtenáři a kritici ho přirovnávají k Orwellově Farmě zvířat.

Z nizozemštiny přeložila Blanka Juranová. Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balicí stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách. Plné palety se naloží do náklaďáků připravených rozjet se po celém Nizozemsku.

Část vaflí se dostane dokonce do zahraničí, jedou do Belfastu, Casablanky, Kyjeva a brzy možná do Tokia. To poslední ředitel zrovna oznámil na schůzi zaměstnanců v kantýně. Když tu slavnostní novinku sděloval, postavil se na židli, aby ho všichni viděli a slyšeli.

Ráno ženské začínají o půl sedmé. O půl druhé mají hotovo, takže je dost času, aby už doma čekaly na svou drobotinu, až přijede na kole ze školy. Kromě pecmistra Wannese a skladníka Patricka pracují v továrně jenom ženy. Jistě, občas se objeví mužský brigádník, ale muži nejsou stavění na fyzické a duševní výzvy ve výrobní hale.

Všichni nováčci si v prvních dnech zoufají. Brzy je začne bolet za krkem od zírání na vafle na pásu, na ten nekonečný proud vaflí. Při skládání krabic je tuhý karton řeže do prstů a zápěstí. Jejich netrénované svaly na rukou se třesou pod vahou plných krabic, které musí pravidelně zvedat nad hlavu, aby je položili na ostatní krabice. Spousta nováčků během pár hodin uteče na záchod nebo ven z továrny. Nikdo se za nimi nežene, nikdo se nepokouší takové lidi udržet na palubě: kdo nepodává výkon, udělá líp, když odejde.

„A je vymalováno,“ říká vždycky Julie. „Ten nebyl ze správnýho těsta, to jsem viděla hned.“

V kantýně se stálí zaměstnanci sází. „Ty to vydržej nejvýš dva dny,“ tvrdí Sjaan o třech děvčatech těsně po škole. Trojice všem řekla, že chce v příštích měsících péct vafle, ale sotva za pár hodin skučí ta nejmenší, že se jí ozval tenisový loket. Třetí den už se ani jedna neobjeví. Třetí den je zlomový: kdo se dostaví, je na dobré cestě chvíli zůstat.

Skoro všechny ženské z továrny bydlí se svou rodinou na okraji města ve stejné čtvrti. Na jaře a v létě se venku na dlouhých šňůrách suší čerstvě vyprané bílé pracovní pláště. Ženské perou pláště podle stálého rozpisu za malý příspěvek, který se dává do společné pokladničky. Domy kolem náměstíčka mají  jeden vedle druhého malou předzahrádku, velkou tak akorát, aby se vedle lavičky dal zaparkovat skútr. V létě společně organizují grilování a nikdo ze sousedů neprudí, jestli by ta muzika nešla ztišit, protože se účastní všichni. Pokud ještě někde visí nějaké bílé pláště, ženské je ze šňůr sundají, aby na příští směně nebyly cítit po šašliku.

Továrna na vafle leží v nedaleké průmyslové zóně, schovaná mezi autosalony a velkoobchodem s perskými koberci. Je to bílá obdélníková budova s komínem a vzpřímenou, křiklavě žlutou plastovou vaflí na střeše.

Ráno těsně před půl sedmou přijíždějí ženské na skútru nebo autem na parkoviště před továrnou. Matylda je jediná, kdo jezdí na kole, cesta jí trvá zhruba deset minut. Všechno je tak, jak to tam předchozí den zanechaly. Na parkovišti v rohu, kde se vždycky kouří, se na zemi povalují cigarety, ve skříních na chodbě čekají pečlivě složené bílé pláště v různých velikostech, na policích stojí černé boty s ocelovou špičkou.

Když vcházejí dovnitř, přejí si všichni dobré ráno. Pravidlo, které zavedl ředitel. Kdo nepozdraví, je předvolán do kanceláře a je zle. Takže se na sebe lidé usmívají, když parkují skútr do dřevěného, příliš nízkého přístřešku, o který se často praští do hlavy, a zdraví se, když si před zrcadlem na chodbě cpou lokny do sítěk na vlasy, protože pro ředitele je nepředstavitelné, že by konzument v Belfastu nebo v Kyjevě našel v balíčku vaflí lidský vlas. Se zvlášť velkou pozorností se ženské usmívají na ředitele. Ten každé ráno v deset hodin přijíždí na parkoviště ve velkém černém autě a brzy nato se objeví ve výrobně, aby udělal inspekční kolečko. Za tímto účelem si obléká tmavomodrý pracovní plášť, který sundává hned, jakmile opustí pracoviště. Plášť visí na zvláštním háčku na chodbě.

„Musíš se na něj smát tak mile, aby ti viděl zuby,“ vysvětlují ženské nováčkům a potom to samy předvedou: usmějí se a odhalí zuby. Často se objeví zchátralý, zabarvený chrup s korunkami a výplněmi. Kromě Matyldy, která má krásné zuby, bílé, jako ze slonoviny.

Ta má štěstí.

„V luftě je plno cukru,“ tvrdí už léta ženské z fabriky. „A ty výpary z něj nám žerou zuby.“

Když je příznivý vítr, nese se vůně přes celé město.

„Cítíš tu krásnou vůni,“ říkají lidé. „Zase pečou vafle.“

A tak to je. Protože jestli je něco v životě ženských z továrny na vafle dané, pak je to určitě fakt, že z pece pořád vyjíždějí vafle. A budou vyjíždět i nadále.

DE WAFELFABRIEK

© Roman Helinski, 2017

Translation © Blanka Juranová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

ISBN 978-80-259-0952-2

Autor při prezentaci originálního vydání Továrny na vafle.