Norského bohemistu a žurnalistu Terjeho B. Englunda zajímá
střední a východní Evropa, zejména Česká republika, kde posledních pětadvacet
let žije. Svědčí o tom jeho novinové články a knihy, aktuálně titul Špion,
který přišel pozdě, zachycující dosud neznámou část ve vztazích mezi
Československem a Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v
roce 1989. Autor v něm odhaluje autentický špionážní příběh s mnoha známými
postavami v menších či větších rolích – mj. se knihou mihnou Milada Horáková, Karel
Kryl, spisovatel Egon Hostovský i generál František Moravec, jenž kdysi z
Londýna poslal Kubiše s Gabčíkem do Prahy vykonat atentát na Heydrichovi. Vedle
toho sledujeme popisy mazaných a ještě mazanějších špionážních postupů, při
nichž většinou jedna strana zapomněla, že druhá strana může být stejně chytrá,
ne-li o tah dopředu…
Málokdo by čekal, že právě vztah komunistického
Československa s Norskem bude tak špionážně aktivní. A málokdo by též čekal, že
takřka třicet let po listopadové revoluci vyjde kniha, jež bude nabitá tolika
pozoruhodnými fakty. Terje B. Englund je tak „špionem“, který rozhodně pozdě
nepřišel.
Terje B. Englund (1963) je norský novinář a spisovatel
zaměřující se na problematiku střední a východní Evropy. Od roku 1993 žije v
Praze, kde spolupracoval s Norským rozhlasem a dalšími skandinávskými médii. Je
autorem knihy The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce), kulturně-historického
průvodce pro cizince, který vyšel v Praze roku 2004. Editoval deníkové záznamy
medika Václava Polívky In the Morning We Played Quartet (Ráno jsme hráli
kvartet; Bloomington 2014), které zachycují nástup totalitního režimu v
Československu v letech 1945–1948. Je činný též jako překladatel (mj. Václava
Havla, Pavla Kohouta, Viktora Fischla) a v současnosti působí na velvyslanectví
Norska v Praze jako poradce pro komunikaci a obchodní záležitosti.
Z norského originálu Spionen som kom for sent.
Tsjekkoslovakisk etteretning i Norge, vydaného nakladatelstvím Aschehoug v Oslo
roku 2010, přeložila Zuzana Hlavičková
Ojedinělé faktografické dílo s podtitulem Československá
rozvědka v Norsku vydává nakladatelství Prostor.
Ukázka z knihy:
V roce 1946 přijely do Norska na ozdravný pobyt asi tři
stovky československých dětí, z nichž mnohé měly traumatické zážitky z války. Za
pozváním stál Svaz politických vězňů, jehož členy byli Norové, kteří sami
zažili hrůzy války na vlastní kůži. Jeden z členů svazu, bývalý vězeň ze
Sachsenhausenu Othar Martin Wiik, byl hluboce dojat osudem malého Otíka. V roce
1942, když bylo českému chlapci pouhých pět let, nacisté popravili jeho otce i
matku v rámci odplaty za atentát na Reinharda Heydricha, Hitlerova říšského
protektora v Čechách a na Moravě. Osiřelý chlapec nyní žil v rodině svého
strýce, který byl personálním ředitelem velkého exportního podniku v Praze.
Ačkoli Otík žádnou nouzí netrpěl, bylo zřejmé, že jeho strýc věnuje dvěma
vlastním dětem mnohem víc pozornosti a lásky než nevlastnímu synovi.
Wiik, čtyřiatřicetiletý obchodník z Oslo, se osobně účastnil
odboje. Po zatčení gestapem na Nový rok 1943 strávil šest měsíců v
koncentračním táboře Grini a pak byl deportován do zajateckého tábora v
Německu. Nyní se Wiikovi zdálo, že má s Otíkem společný osud, a chtěl mu dopřát
nový život v Norsku. Plány na adopci českého chlapce ho
v několika příštích letech opakovaně přivedly do Prahy.
Otíkův strýc, přesvědčený komunista, brzy k Norovi pocítil sympatie. Nejenže
byl vtipný a zábavný, ale po dobré večeři a mnoha sklenkách vína Wiik své české
hostitele potěšil překvapivě progresivními názory.
Navzdory tomu, že nepochybně patřil k norské buržoazii – sám
údajně vlastnil menší podnik v Ringerike a jeho otec býval multimilionářem, než
ho bankrot švédského zápalkového krále Ivara Kreugera stáhl ke dnu –, mu
rozhovory s komunistickými vězni v Sachsenhausenu otevřely oči:
„Německý nacismus a anglo-americký imperialismus jsou dvě
strany téže mince a k trvalému míru v Evropě může vést jen politika Sovětského
svazu,“ sdělil norský továrník svým českým přátelům v časných ranních hodinách.
To, že byl členem Dělnické strany, norské sociální demokracie, byla podle něj
jen taktika. Vnitřním přesvědčením byl komunista a za války s komunisty úzce
spolupracoval v odboji.
O jeho opakovaných cestách do Prahy a neskrývaných
sympatiích k východnímu bloku se brzy dozvěděli pracovníci ministerstva vnitra.
Když si informátor, který byl nasazen do okruhu přátel Otíkova strýce, získal
Wiikovu důvěru, začala rozvědka muže z Oslo pečlivě prověřovat jako možného
agenta.
„Buď je to velmi chytrý norský špion, nebo jsou jeho sympatie
k lidově demokratickému Československu tak upřímné, že ho budeme moci využít
[jako agenta]. Aktuálním úkolem je zmapovat vliv USA na norském ministerstvu
zahraničních věcí,“ uvedl v roce 1950 důstojník, který řídil operaci, v hlášení
pro své nadřízené. Pro československou rozvědku spočíval Wiikův potenciál
zejména v rozsáhlé síti strategických kontaktů, které údajně měl v Oslo.
Jeho sestra prý pracovala na ministerstvu obrany a manžel
sestřenice byl vyšším úředníkem ministerstva obchodu. Z věznění v Sachsenhausenu
se osobně znal s ministrem zahraničních věcí Halvardem Langem a jeho mladšího
bratra Augusta považoval Wiik dokonce za blízkého přítele. Několik starých
kamarádů z norské odbojové organizace Milorg působilo na důležitých pozicích v
norských ozbrojených silách a mimo to udržoval společenský kontakt s řadou
vlivných lidí včetně čtyř ministrů v Gerhardsenově vládě.
„Wiik je inteligentní a má široký přehled […]. Je energický,
velmi důkladný a systematický, přímého jednání. Má dobré společenské vystupování,
je zábavný, umí poutavě vyprávět, je vtipný,“ zaznamenal zpravodajský
důstojník, který potenciálního agenta prověřoval pro centrálu. Je pravda, že
vyšlo najevo i několik jeho méně kladných charakterových rysů – má rád alkohol
a často se chlubí a přehání –, ale celkový dojem zůstává stále pozitivní: „Dělá
dojem upřímného, poctivého a čestného člověka.“
Po důkladném zvážení se vedení skandinávského oddělení
rozhodlo této příležitosti využít. Norovi byla nabídnuta spolupráce. Jednoho
lednového večera roku 1951 během jedné z mnoha návštěv v Praze tehdy
šestatřicetiletý Othar Martin Wiik podepsal závazek o spolupráci, jímž se stal
zpravodajským agentem komunistického Československa s krycím jménem KARLSON. V
dalším týdnu na ministerstvu vnitra absolvoval školení v oblasti špionáže a
konspirační činnosti a poté dostal vyplaceno 1000 korun a pokyn, aby vyčkal, až
s ním v Oslo navážou kontakt. Kdyby měl naléhavou potřebu komunikovat s
centrálou, má poslat pohlednici na fiktivní adresu v Praze a podepsat ji Karl
Landmark.
Žádné komentáře:
Okomentovat