Čtyři existenciálně psychologické povídky, kterým dominuje
téma mezilidských vztahů, zejména partnerských, vycházejí ze stejnojmenných
filmů slavného švédského režiséra. Hodina vlků, Hanba, Náruživost patří k
ostrovní trilogii označované podle místa natáčení – baltského ostrova Fårö, kde
Bergman strávil podstatnou část svého života. Poslední povídka Ze života loutek
rozpracovává téma manželského života a je považována za pendant ke slavným
Scénám z manželského života.
Jak v doslovu poznamenává překladatel knihy Zbyněk Černík,
„Bergmanovy filmové povídky včetně těch, které jsou zahrnuté v tomto svazku,
vznikaly paralelně s příslušnými filmy. Lze je číst jako samostatná, na filmové
verzi zcela nezávislá literární díla. Díky nim se známý režisér stal i jedním z
nejčtenějších a nejpřekládanějších moderních švédských autorů.“
Vydává Kniha Zlín v edici Fleet. Ze švédských originálů
Vargtimmen, Skammen, En passion a Ur marionetternas liv poskytnutých Svenska
Filminstitutet Stockholm přeložil a doslov napsal Zbyněk Černík.
Ukázka z Hodiny vlků:
prolog
(1)
Alma podá návštěvníkovi šálek kávy, po stole k němu přisune
cukřenku a ztěžka a unaveně se posadí. Chvilku si prohlíží svoje ruce, pak
vzhlédne a upře na návštěvníka pohled. Zavrtí hlavou.
ALMA: Ne, nevrátím se. Proč bych to dělala? Žili jsme spolu
v tomhle domě skoro sedm let. V zimě se můžu přestěhovat na pevninu a pracovat
v obchodě. Dělala jsem to tak už dřív, když jsme nevycházeli s penězi.
(Zničehonic se usměje.) Nevím nic víc než to, co jsem vám už pověděla. A deník
jste přece dostal. (Posunek směrem k návštěvníkovi.) Doktor říká, že se dítě
narodí za měsíc. Na prohlídce jsem byla v květnu, než jsme naposled jeli sem.
Vzpomínám si, že jsme sem jeli v pátek, poněvadž jsem paní Broströmové
pomáhala v obchodě dávat zboží do regálů – to chodí vždycky v pátek. Pak jsme
se sbalili a vyrazili na cestu. Bylo to dost pozdě večer, někdy kolem desáté,
ale ještě bylo světlo. Říkali jsme si, že tu zůstaneme do srpna. Obvykle jsme
úplně sami – Johan se nikdy nechtěl s nikým stýkat, trochu se bál… Líbilo se
mu, že jsem taková zamlklá. Líbilo se mu, že… (Mlčky sklopí pohled, po chvíli
pokračuje.)
(Odteď doprovázejí repliky ad libitum filmové záběry.)
Na ostrov jsme dorazili kolem třetí ráno. Zrovna vyšlo
slunce. Z kůlny na břehu jsme vytáhli trakař. Ujal se nás Broström a pomohl nám
vytáhnout zavazadla na kopec. (Odmlčí se.) Když jsme dorazili k domu, potěšila
nás rozkvetlá jabloň. (Chvilku mlčí.) Potom jsme na záhoně pod oknem kuchyně
objevili nějaké stopy. Johan se trošku rozzlobil, ale pak jsme na to už
nemysleli, dokud… (Odmlčí se.) Všechno bylo celkem v pořádku a byli jsme rádi,
že jsme zase doma. Johan byl možná trošku neklidný, to byl vždycky, když mu
nešla práce od ruky. A v poslední době mu opravdu od ruky moc nešla. Hrozně
špatně spal. A měl strach. Jako by se bál tmy. V posledních letech se to dost
zhoršilo. (Odmlčí se a zamyslí.) Žili jsme velmi pravidelným způsobem života.
Vstávali jsme brzy ráno. Já jsem vždycky udělala snídani. Johan si pak vzal
práci, odešel a já jsem uklidila, připravila oběd a donesla mu ho.
první dějství
(2)
Johan a Alma na příkrém skalnatém břehu. Je kolem poledne,
pálí slunce.
JOHAN: Vidíš? Tamhle u břehu je něco žlutého. Šel jsem si to
tam prohlédnout, ale zmizelo to. Jenže odsud to vypadá žlutě. Už se s tím
žlutým flekem trápím několik hodin. Almo, vidíš něco žlutého? Ne. Ale bez té
žluté, bez té žluté skvrny ztrácí celé plátno smysl. Nemůžu to tam dostat.
Pravděpodobně je to tím, že všechno je od začátku špatně, špatně jsem si to
celé rozvrhl. Samotnému mi připadá, že se něco zvrtlo. Včera si to sem
přištrádovala koza a civěla, jak pracuju. Tvářila se tak posměšně, že jsem na
několik hodin ztratil chuť do práce.
Později odpoledne u domu. Pořád ještě silně, téměř sžíravě
pálí slunce.
JOHAN: Tahle stará chalupa člověka hrozně uklidňuje. Myslíš,
že ne? Sedět tu takhle opřený zády o stěnu a přes košili cítit teplo. Skoro
jako bych se opíral o velkou mírumilovnou bytost. O jakousi bahnici, Almo.
Večer co večer zalézáme té bahnici do břicha. Chtěl bych někdy angreštový
krém. Mohla bys ho udělat? Almo, drahoušku, ty jsi vážně báječná. To teda jsi.
Ukaž se mi. Neběhej pořád ven a zase dovnitř. Proboha, ty ale vypadáš servilně.
Čemu se směješ?
Popadne ji a sevře v náručí. Alma klade slabý odpor, ale
téměř ihned se zklidní a udělá si pohodlí.
JOHAN: Já vím, mám tě malovat. Nakreslím krk, ramena a záda.
Sedni si tamhle. Není ti zima? Já to věděl. Vidíš tamhletu černou zeď nad
mořem? Ne, nenarovnávej se. Seď jako obvykle. Vyčesej si prosím tě vlasy, abych
ti pořádně viděl krk. Tak. Počkat, kde mám brejle? Zase se mi rozbila jedna
nožička. Brzy se mi úplně rozpadnou. Seď klidně. Kdybych tě den po dni trpělivě
maloval…
(3)
V chalupě. Je už pozdě večer. Za okny letní světlo. Johan
si vyndal blok plný kreseb.
JOHAN: Kolik je hodin? Čtvrt na čtyři? Neusni mi tu, zlato!
Právě v tuhle dobu… (Alma zívá.) Podívej se, tohle jsem ještě nikomu neukázal.
Namaloval jsem je. Pojď se podívat. Tohle je nejobvyklejší postava. Je skoro
neškodná. Nejspíš homosexuál. Pak tu mám starou dámu, tu, co vyhrožuje, že si
sundá klobouk. Víš, co se v tom případě stane? S kloboukem si sundá i tvář,
rozumíš. Tady vidíš toho nejhoršího. Říkám mu ptačí muž. Nevím, jestli má
opravdický zobák, nebo jen masku. Je pozoruhodně hbitý a prý je to příbuzný
Papagena z Kouzelné flétny. Ostatní: masožravci, blanokřídlí. Učitel s
ukazovátkem v kalhotách a všechny ty klábosící ženské, tvrdé jako ocel.
Johan se odmlčí, sedí bez hnutí a zírá z okna do nočního
světla.
Almě je trochu zima, ale neodváží se pohnout ani promluvit.
JOHAN: Musíš zůstat ještě chvilku vzhůru. Zhruba za hodinu
se rozední a já budu moct usnout. Minuta je vlastně obrovský časový úsek.
Počkej, teď začíná, deset vteřin, tyhle vteřiny, vidíš, jak dlouho trvají?
Minuta ještě neskončila. Teď konečně. Už je pryč.
ALMA: Už dlouho přemýšlím o jedné věci. Posloucháš mě? Jde o
tohle: Jsme spolu už sedm let. Ne, o tom jsem nechtěla mluvit. Už vím. Není to
tak, že staří lidé, kteří prožili celý život spolu, se začnou podobat jeden
druhému? Nakonec toho mají tolik společného, že jejich myšlenky, ale i jejich
tváře vypadají stejně. Čím myslíš, že to je? Kéž bychom natolik zestárli, že
bychom oba mysleli myšlenky toho druhého a měli seschlé, scvrklé a naprosto
identické tváře. Co ty na to? Ty spíš?
Copyright © Ingmar Bergman, 2018
Translation / Epilogue © Zbyněk Černík, 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat