středa 17. října 2018

Ingmar Bergman: Hodina vlků




Čtyři existenciálně psychologické povídky, kterým dominuje téma mezilidských vztahů, zejména partnerských, vycházejí ze stejnojmenných filmů slavného švédského režiséra. Hodina vlků, Hanba, Náruživost patří k ostrovní trilogii označované podle místa natáčení – baltského ostrova Fårö, kde Bergman strávil podstatnou část svého života. Poslední povídka Ze života loutek rozpracovává téma manželského života a je považována za pendant ke slavným Scénám z manželského života.
Jak v doslovu poznamenává překladatel knihy Zbyněk Černík, „Bergmanovy filmové povídky včetně těch, které jsou zahrnuté v tomto svazku, vznikaly paralelně s příslušnými filmy. Lze je číst jako samostatná, na filmové verzi zcela nezávislá literární díla. Díky nim se známý režisér stal i jedním z nejčtenějších a nejpřekládaněj­ších moderních švédských autorů.“
Vydává Kniha Zlín v edici Fleet. Ze švédských originálů Vargtimmen, Skammen, En passion a Ur marionetternas liv poskytnutých Svenska Filminstitutet Stockholm přeložil a doslov napsal Zbyněk Černík.

Ukázka z Hodiny vlků:
prolog
(1)
Alma podá návštěvníkovi šálek kávy, po stole k němu přisune cukřenku a ztěžka a unaveně se posadí. Chvilku si prohlíží svoje ruce, pak vzhlédne a upře na návštěvníka pohled. Zavrtí hlavou.
ALMA: Ne, nevrátím se. Proč bych to dělala? Žili jsme spolu v tomhle domě skoro sedm let. V zimě se můžu přestěhovat na pevninu a pracovat v obchodě. Dělala jsem to tak už dřív, když jsme nevycházeli s penězi. (Zničehonic se usmě­je.) Nevím nic víc než to, co jsem vám už pověděla. A deník jste přece dostal. (Posunek směrem k návštěvníkovi.) Dok­tor říká, že se dítě narodí za měsíc. Na prohlídce jsem byla v květnu, než jsme naposled jeli sem. Vzpomínám si, že jsme sem jeli v pátek, poněvadž jsem paní Broströmové po­máhala v obchodě dávat zboží do regálů – to chodí vždyc­ky v pátek. Pak jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Bylo to dost pozdě večer, někdy kolem desáté, ale ještě bylo světlo. Říkali jsme si, že tu zůstaneme do srpna. Obvykle jsme úplně sami – Johan se nikdy nechtěl s nikým stýkat, tro­chu se bál… Líbilo se mu, že jsem taková zamlklá. Líbilo se mu, že… (Mlčky sklopí pohled, po chvíli pokračuje.)
(Odteď doprovázejí repliky ad libitum filmové záběry.)
Na ostrov jsme dorazili kolem třetí ráno. Zrovna vyšlo slunce. Z kůlny na břehu jsme vytáhli trakař. Ujal se nás Broström a pomohl nám vytáhnout zavazadla na kopec. (Odmlčí se.) Když jsme dorazili k domu, potěšila nás roz­kvetlá jabloň. (Chvilku mlčí.) Potom jsme na záhoně pod oknem kuchyně objevili nějaké stopy. Johan se trošku rozzlobil, ale pak jsme na to už nemysleli, dokud… (Od­mlčí se.) Všechno bylo celkem v pořádku a byli jsme rádi, že jsme zase doma. Johan byl možná trošku neklidný, to byl vždycky, když mu nešla práce od ruky. A v poslední době mu opravdu od ruky moc nešla. Hrozně špatně spal. A měl strach. Jako by se bál tmy. V posledních letech se to dost zhoršilo. (Odmlčí se a zamyslí.) Žili jsme velmi pravi­delným způsobem života. Vstávali jsme brzy ráno. Já jsem vždycky udělala snídani. Johan si pak vzal práci, odešel a já jsem uklidila, připravila oběd a donesla mu ho.

první dějství
(2)
Johan a Alma na příkrém skalnatém břehu. Je kolem poledne, pálí slunce.
JOHAN: Vidíš? Tamhle u břehu je něco žlutého. Šel jsem si to tam prohlédnout, ale zmizelo to. Jenže odsud to vypa­dá žlutě. Už se s tím žlutým flekem trápím několik hodin. Almo, vidíš něco žlutého? Ne. Ale bez té žluté, bez té žluté skvrny ztrácí celé plátno smysl. Nemůžu to tam dostat. Pravděpodobně je to tím, že všechno je od začátku špatně, špatně jsem si to celé rozvrhl. Samotnému mi připadá, že se něco zvrtlo. Včera si to sem přištrádovala koza a civěla, jak pracuju. Tvářila se tak posměšně, že jsem na několik hodin ztratil chuť do práce.
Později odpoledne u domu. Pořád ještě silně, téměř sžíravě pálí slunce.
JOHAN: Tahle stará chalupa člověka hrozně uklidňuje. Myslíš, že ne? Sedět tu takhle opřený zády o stěnu a přes košili cítit teplo. Skoro jako bych se opíral o velkou míru­milovnou bytost. O jakousi bahnici, Almo. Večer co večer zalézáme té bahnici do břicha. Chtěl bych někdy angreš­tový krém. Mohla bys ho udělat? Almo, drahoušku, ty jsi vážně báječná. To teda jsi. Ukaž se mi. Neběhej pořád ven a zase dovnitř. Proboha, ty ale vypadáš servilně. Čemu se směješ?
Popadne ji a sevře v náručí. Alma klade slabý odpor, ale téměř ihned se zklidní a udělá si pohodlí.
JOHAN: Já vím, mám tě malovat. Nakreslím krk, ramena a záda. Sedni si tamhle. Není ti zima? Já to věděl. Vidíš tamhletu černou zeď nad mořem? Ne, nenarovnávej se. Seď jako obvykle. Vyčesej si prosím tě vlasy, abych ti po­řádně viděl krk. Tak. Počkat, kde mám brejle? Zase se mi rozbila jedna nožička. Brzy se mi úplně rozpadnou. Seď klidně. Kdybych tě den po dni trpělivě maloval…
(3)
V chalupě. Je už pozdě večer. Za okny letní světlo. Jo­han si vyndal blok plný kreseb.
JOHAN: Kolik je hodin? Čtvrt na čtyři? Neusni mi tu, zla­to! Právě v tuhle dobu… (Alma zívá.) Podívej se, tohle jsem ještě nikomu neukázal. Namaloval jsem je. Pojď se podívat. Tohle je nejobvyklejší postava. Je skoro neškod­ná. Nejspíš homosexuál. Pak tu mám starou dámu, tu, co vyhrožuje, že si sundá klobouk. Víš, co se v tom případě stane? S kloboukem si sundá i tvář, rozumíš. Tady vidíš toho nejhoršího. Říkám mu ptačí muž. Nevím, jestli má opravdický zobák, nebo jen masku. Je pozoruhodně hbitý a prý je to příbuzný Papagena z Kouzelné flétny. Ostatní: masožravci, blanokřídlí. Učitel s ukazovátkem v kalho­tách a všechny ty klábosící ženské, tvrdé jako ocel.
Johan se odmlčí, sedí bez hnutí a zírá z okna do nočního světla.
Almě je trochu zima, ale neodváží se pohnout ani pro­mluvit.
JOHAN: Musíš zůstat ještě chvilku vzhůru. Zhruba za ho­dinu se rozední a já budu moct usnout. Minuta je vlastně obrovský časový úsek. Počkej, teď začíná, deset vteřin, tyhle vteřiny, vidíš, jak dlouho trvají? Minuta ještě ne­skončila. Teď konečně. Už je pryč.
ALMA: Už dlouho přemýšlím o jedné věci. Posloucháš mě? Jde o tohle: Jsme spolu už sedm let. Ne, o tom jsem ne­chtěla mluvit. Už vím. Není to tak, že staří lidé, kteří pro­žili celý život spolu, se začnou podobat jeden druhému? Nakonec toho mají tolik společného, že jejich myšlenky, ale i jejich tváře vypadají stejně. Čím myslíš, že to je? Kéž bychom natolik zestárli, že bychom oba mysleli myšlenky toho druhého a měli seschlé, scvrklé a naprosto identické tváře. Co ty na to? Ty spíš?

Copyright © Ingmar Bergman, 2018
Translation / Epilogue © Zbyněk Černík, 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat