„Příběh plyne jako řeka, tu poklidně, tu
překotně. Jako bychom vše pozorovali jen tenkou stěnou z průhledného papíru — a
chybí málo, abychom do příběhu vstoupili a zúčastnili se dění. Tak živě je vše
popisováno, lehce staromódním, květnatým jazykem, který nám dovoluje jak účast,
tak odstup.“ Tak pravil o prvotině ostravského autora dramatik, režisér a herec
Arnošt Goldflam, který román četl už v rukopisu. A dodal: „Dnes už se takto
snad ani nepíše, připomíná to staré, zašlé časy, kdy věci a děje měly ten význam,
jaký jsme v něm viděli, cítili a prožívali. Dnes, kdy mnohé je spíše otázkou
úhlu nazírání, kdy je možno interpretovat vše zcela libovolně a mnohoznačně,
aniž se člověk dobere skutečného obrazu reality, je opravdovým požitkem takový
příběh číst a identifikovat se tu a tam s postavami, které popisuje. A ovšem, v
důsledku pak zauvažovat i o sobě a vlastním životě, který žijeme a také, jaký
obsah mu dáváme v době dnešní.“
Děj rozmáchlého historického románu je
zasazen na přelom šestnáctého a sedmnáctého století. Kupec Džásim putuje od
Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do
cel pravoslavného kláštera; miluje, bojuje, ztrácí, stárne. A neustále hledá.
Pátrá po své manželce a jediném synovi, jež musel opustit během povstání proti
vládnoucím Osmanům na řeckém ostrově, kam se společně vydali hledat rodinný
majetek a kořeny. Džásim zároveň hledá svou víru, usiluje o klid srdce, kterému
nedobrovolně dobrodružný život nedá spočinout...
Daniel Klabal (1976) žije v Ostravě. Věnoval
se čajovnictví a obchodu s orientálním zbožím. Během svých častých cest do
Řecka se seznámil s pravoslavím, následně opustil obchodnickou kariéru a byl
vysvěcen na pravoslavného kněze. V současnosti slouží v kapli svatého Jiří na
porubském zámku, kde také bydlí se svou rodinou. Isidorias, který vychází v nakladatelství
Host, je jeho prvním románem.
Ukázka z knihy:
3. listopadu 1623
Je tomu více než
třicet let, co mne přivezli na Svatou Horu Athos jako bezvousého mladíka,
přestože bezvousí, eunuši a ženy sem mají přístup zapovězen. Nebýt otce Iosafa,
jistě by mne odvezli zpátky do města Uranupoli, kam mne na mule přivedl můj
starý děd, abych spolu s ním tajně nastoupil na jednu z lodí plujících do
monastýru Svatého Dionýsia. Na posvátné půdě athoské vyhledal můj děd
Athanasios otce Iosafa v jeho skitu, nacházejícím se na protější skále vzdálené
několik set metrů od monastýru. V mládí byli oba starci blízcí přátelé, do
doby, než tehdy ani ne dvacetiletý Iosaf za sebou zanechal svět a odešel do
těchto míst.
Tam, ve skromném
příbytku za vlahého květnového večera, můj děd vypověděl na pohled důstojnému
monachovi náš pochmurný příběh. Nebylo mi ještě ani patnáct let, když jednoho
rána obklíčili vojáci Uluça Paşi naši vesnici. Vplížili se do ní jako psi v
době před rozbřeskem a napadli spící vesničany s krvelačnou osmanskou krutostí.
Ty z mužů, kteří se jim postavili, během pár chvil povraždili. Ty, které zajali
ještě spící, spoutali a nechali je dívat
se, jak zběsile znásilňují jejich ženy. Když ukojili svou smilnou zvířeckost,
vyřezali ženám ti ďáblovi nohsledi svými jatagany bradavky, aby již nemohly nikdy
odkojit jediného prašivého křesťanského ďaura. Jako by to však bylo málo,
nahnali všechny přeživší včetně malých dětí a nemluvňat do největší stodoly a
tu pak zapálili. V onen strašný den jsem si vyčítal, že mi nebylo souzeno
skonat mučednickou smrtí spolu s mými mladšími bratry a sestrami a také s mou
milovanou matkou a otcem, neboť jsme za noci vypluli s mým dědem na moře lovit
ryby. Pamatuji se na dědův zoufalý výraz, když jsme na širém moři viděli
vyšlehnout plameny z míst, kde stála naše vesnice. Skousl si svými vlčími zuby
vrchní ret tak silně, až z něj vystříkla krev, skrápěla jeho bradu a kapala na
jeho lněnou tuniku. Když jsme se k poledni vrátili do vesnice, naskytla se
nám nejstrašlivější podívaná, jakou může lidské oko spatřit. Vše, co se událo onoho
rána, nám se slzami v očích vylíčil pastevec Agapij, který zůstal přes noc v
ovčinci na protějším kopci skryt za keřem oleandru.
Pochválena buď duše mého moudrého děda Athanasia tam na věčnosti,
neboť mne odvedl do těchto pokojných míst, jež jsou zasvěcena jen Bohu a ničemu
z toho prchlivého, ohlušujícího a marnivého světa, který panuje tam za
hranicemi Svaté Hory athoské. Není rána, kdy bych za tento dar neděkoval Bohu,
otci Iosafovi a igumenu Methodeovi, který věděl o mé přítomnosti v Iosafově
skitu, a přesto mne jako bezvousého mladíka z monašského společenství
nevykázal. Navíc mne po Iosafově smrti přijal do monastýru jako dokima. A byl
to on, milostiplný igumen Methodeos, kdo mi po pětileté službě udělil malou
schimu. Stal jsem se monachem v monastýru Svatého Dionýsia, jenž v hierarchické
posloupnosti zaujímá páté místo cti mezi ostatními čtyřiadvaceti monastýry
založenými zde na Svaté Hoře.
Brzy tomu bude sto let, co monastýr po velkém požáru skoro celý lehl
popelem. Zbyla jen třináct sáhů vysoká věž, kterou nechal postavit valašský
kníže Basarab IV. Neagoe, a základy starého katholikonu. Naštěstí velkokníže
Petr IV. Rareş přispěl velkými prostředky a nechal znovu zbudovat ohněm zničené
stavby a zasloužil se o výstavbu nového katholikonu. Moldavská a valašská
knížata nás v těchto těžkých časech stále podporují, přestože jsou sama
zatížena neúměrnými daněmi a vzrůstajícími potřebami sultánovy pokladnice.
Je tomu už přesně sto sedmdesát let, co Osmané pod Mehmedovým vedením
dobyli Konstantinopol a vrazili poslední smrtící úder do srdce hroutící se
byzantské říše. Ačkoli Trapezuntské císařství vydrželo o několik málo let déle,
jeho zánik byl stejně nevyhnutelný a jasný. Odtud pochází nejspanilejší a
nejvzácnější ikona Bohorodice, jež se zde na Svaté Hoře uchovává. Jejím autorem
je evangelista Lukáš. O její nezdolné moci se mohl přesvědčit už před tisíci
lety patriarcha Sergios, který díky této ikoně zahnal nezměrné avarské vojsko,
jež oblehlo konstantinopolské hradby. Odtud se tato ikona dostala do Trapezuntu,
odkud ji přivezl monach Dionýsios, který ji dostal darem od císaře Alexia III.,
když se rozhodl vybudovat na čtyřicet sáhů vysoké skále monastýr. Tato ikona
přežila všechny požáry, nájezdy katalánské kompanie i všechna pirátská
přepadení, jimž náš monastýr čelil do těchto dnů. O její nesmírné moci není
pochyb. Po celý rok bývá uchovávaná v tajné skrýši spolu s nejsvětějšími
relikviemi, které náš monastýr opatruje. Vynášíme ji do chrámu jen na svátek
Zesnutí přesvaté Bohorodice a v nejtěžších okamžicích.
Není to tak dávno, co zemřel monach Georgios, na něhož Bohorodice z
této zázračné ikony promluvila a vyjevila mu věci příští. Zpravila ho i o
požáru, který přijde, i o událostech, které se odehrají za stovky let. Jak však
zamezit požáru, jenž má vzplanout, a jak se smířit s tím, co má přijít? Zde si
každý hledí spásy své duše a o jiné se nestará. Ikonograf, který po požáru
vyzdobil podloubí vnitřního nádvoří, napsal, co mu Georgios vypověděl, když na
něho z ikony promluvila Theotokos. „Ze studní a ze země vycházejí štíři a
rozličná ďáblova havěť, zatímco na zemi leží mrtví nazí lidé, bez viditelných známek
zranění. Nade vším se rozpíná obrovský kouřový mrak připomínající velký
jedovatý hřib.“ Věru nechtěl bych žít v těch časech, kdy moc toho zlého opanuje
tento svět. Kéž nám zachová Bohorodice ochranu až do posledních dní, jak
přislíbila, když si vyvolila toto místo za svou pozemskou zahradu.
Zcela jistě není nikde na světě místo podobné tomu našemu. Malý
neschůdný a nehostinný poloostrov s tolika monastýry, v nichž se vyznává
ortodoxní křesťanská víra na základě Písma svatého tak, jak bylo svatými otci
stanoveno na sedmi sněmech, beze změn a dodatků. Brzy tomu bude šest století, co
proradný papežský legát Humbert de Silva Candida položil v chrámu Agia Sofia v
Konstantinopoli na svatý prestol papežskou bulu a chvatně opustil chrám
zaplněný lidmi a u východu setřásával prach ze svých bot se slovy: „Bože,
pohleď a suď!“ Tehdy byla vyhlášena anathema na konstantinopolského patriarchu Michaela
Kerullaria a celou východní církev. Od té doby trvá rozkol mezi Římem a
Konstantinopolí spolu se zbylými třemi starobylými patriarcháty, které neuznaly
římského papeže za náměstka Kristova a nedovolily do Vyznání víry přidat ničeho
nového, zvláště pak filioque, neboť usnesení
svatých otců ze třetího všeobecného sněmu zcela nezvratně nařizují, aby text
Nicejsko-konstantinopolského Vyznání víry zůstal provždy nepozměněn.
Latiníci se však pro stvrzení své nadřazené moci nad ostatními
patriarcháty neštítili zhola ničeho, jejich četné falzifikáty vypovídající o
nadřazenosti římského stolce odvozené od autority apoštola Petra, jenž měl být
prvním římským biskupem, byly konstantinopolskými teology jasně vyvráceny. Je
známo, že ve všech zachovaných rukopisech je uváděn jako první římský biskup
Linus. O apoštolu Petrovi se rukopisy nezmiňují, taktéž zpráva o jeho
ukřižování v Římě, o němž hovoří latiníci, není v žádných pramenech dochována.
Jak krutě se pak zachovali schizmatici při čtvrté křížové výpravě, když místo
dobytí Jeruzaléma vzali ztečí konstantinopolské hradby a jejich meče neměly
slitování s námi křesťany a naše chrámy znesvěcovali a plenili s barbarskou
krutostí. Ač jejich Latinské císařství trvalo pouhých sedmdesát let, bylo to
bezesporu nejtemnější období v dějinách Byzance a Svaté Hory. Kolik nevinné
monašské krve heretici prolili, aby se dostali k ukrytým pokladům. Nejprve
zbudovali svou pevnost v Uranupoli, aby pomocí svého papežského legáta uvalili
na monastýry zcela nesmyslně přemrštěné daně, a když igumenové nebyli s to
tak závratné sumy vyplácet, uchylovali se latiníci k tomu nejbestiálnějšímu
násilí.
Ale ani poté, co Michael VIII. Palailogos dobyl zpět Konstantinopol a
začalo vyhánění nenáviděných papeženců, nedošlo k očekávanému klidu a pokoji.
Na Sithonii, protějším poloostrově, se usadila katalánská kompanie — žoldnéřská
cháska ze Španělska, která po celé dva roky tyranizovala athoské monastýry
svými pirátskými nájezdy. Proto nám nikdo nemůže mít za zlé, že latiníkům
nevěříme ani slovo, a proto byl pro mnohé z nás vždy přijatelnější osmanský turban
než kardinálský klobouk.
Dnešního rána nás opustil bratr Gavril. Byl jedním z nejstarších monachů
ve Svatém Dionýsiovi, určitě mu bylo přes osmdesát let. Pocházel z Pontu, a přestože
zde strávil více než polovinu života, nikdy nepřestal mluvit pontským nářečím.
Včerejšího večera se přišel s každým z monachů osobně rozloučit. I za mnou
přišel do cely, nevynechal nikoho. Objal mne a pravil mi, abych mu odpustil,
jestli mi nějak ublížil. Nevybavil jsem si však, že bychom měli mezi sebou sebemenšího
sporu. Odešel spokojen. Na Svaté liturgii ještě zpíval s bratry žalmisty, býval
totiž protopsaltys, ve stáří mu však ubylo dechu. Hlas měl ale stále krásný.
Když přijímal tělo a krev Páně, viděl jsem na jeho tváři nesmírné dojetí. Nesetrval
ovšem do konce Svaté liturgie a odešel z chrámu. V trapeze zůstalo jeho místo
prázdné. Jeden z bratrů rasoforů mu chtěl zanést jídlo do cely, přestože je to
v rozporu s monastýrskými pravidly. Otec Eusebios jej okřikl, aby otce Gavrila
nerušil v jeho posledních chvílích.
V poledne se rozezněl trojitý náraz železné paličky na simandron a všem
bylo jasné, že otec Gavril zesnul. Šel jsem se na něho podívat do jeho cely. Před
smrtí si připravil vše, aby s ním měli bratři co nejméně práce. I svíčky si
zapálil a lehl si na látku, do které zašijeme mrtvolu. Zde totiž nepohřbíváme do
rakví jako jinde ve světě, mrtvolu jen zavineneme do látky a pohřbíme ji do mělkého
hrobu. Za dva tři roky, až zbudou jen kosti, se hrob otevře. Na lebku se vypálí
iniciály toho, kdo ji za života nosil, a lebka se vystaví do řady na polici v
kostnici, kosti se uloží zvlášť. Otec Gavril vypadal spokojeně, v rukou položených
na prsou držel malou ikonu Panagie. Oči zůstaly otevřeny, ve tváři byl znát
klid. Přistupovali jsme k němu tiše a líbali ho na čelo a na ikonu přesvaté
Bohorodice, kterou stále křečovitě svíral ve svých bezvládných pažích. Zde nad
smrtí netruchlíme, víme, že duši se dostává spravedlivé odplaty za život, jejž
zde na zemi vedla. Truchlíme nad svými hříchy a poskvrnami, kterých se denně
dopouštíme, za ty budeme souzeni při druhém příchodu Páně na tento svět, jak
sám náš Pán přislíbil.
Zanedlouho přišel i igumen Methodeos, kázal nám vynést tělo do
katholikonu. Chytili jsme hrubou režnou látku, každý za jeden roh, a ve čtyřech
jsme ji donesli do chrámu. Otec Eusebios začal předříkávat úvodní modlitby. Zde
s pohřbíváním neotálíme. Již zítřejšího rána po Jitřní bohoslužbě spočine
tělo v hrobě.
Ale již dosti. Je na čase, abych pokročil ve svém vyprávění. Ačkoli se to mnohým může zdát marnivé a snad i
urážlivé a pohoršující, musím zapsat vše, co mi Asterios pověděl, přestože jsem
ničeho podobného ve svém životě neviděl a nezažil.
© Daniel Klabal, 2017
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017
ISBN 978-80-7577-093-6
Žádné komentáře:
Okomentovat