Román se odehrává v osmdesátých letech 20. století ve Vídni,
Istanbulu a New Yorku. Jeho hrdinou je mladý český turkolog, který odchází do
emigrace, aby mohl studovat dějiny janičárských vojsk v osmanské říši. Tento
sen se mu naplní tak vrchovatým způsobem, že v to nejen nedoufal, ale celá věc
jej spíše děsí. Kdo je tajemný Roland Opshellsties a jím založená nadace se
sídlem na jedné z dobrých manhattanských adres? Proč štědře sponzoruje
intelektuálního nýmanda, přivandrovalého odkudsi z východní Evropy? Ač autor v
reálu není příznivcem teorií spiknutí, v románové fikci si s nimi trochu
pohrál. Není asi náhodou, že v době, kdy si pro první vydání knihy objednal
obrázek táhnoucího janičárského vojska s panoramatem Manhattanu v pozadí, padla
newyorská dvojčata a obálka se musela předělávat, aby nevypadala jako
konjunkturální kýč. Proč někdy, když hledáme poštovní schránku, najdeme
schránku mrtvou?
Kniha poprvé vyšla roku 2002 v nakladatelství Petrov. Nyní nově vychází v nakladatelství Academia, v
edici Spisy Stanislava Komárka.
Kniha bude pokřtěna v úterý 9. května v 17 hodin v Literární
kavárně Academia (Václavské náměstí 34, Praha 1).
Ukázka z knihy:
Jen pro osvěžení paměti připomeňme, jaká událost se to
vlastně slavila a jakou to výstavu měl náš protagonista vlastně připravovat. V
roce 1683 byla Vídeň, turecky Viyana,
obležena armádou velkovezíra Kara Mustafy, málo úspěšného nástupce svého tchána
Ahmeta Köprülü – nejen úřad sultána se tedy dědil, ale v této době už v
podstatě i post velkovezíra, nejvyšší výkonná funkce ve státě. Trochu se to
podobalo úřadu šóguna v Japonsku, byť turečtí sultáni nikdy neupadli do takové
bezvýznamnosti jako japonští císařové. Sultán Mehmet IV. tehdy doprovodil
armádu o více než sto tisících mužů a třech stech děl až do Edirne, kde Kara
Mustafovi slavnostně předal velení. Ten pak postupoval přes Uhry, v té době
turecké, a Dolní Rakousy k Vídni, kterou oblehl 14. července. Obránců pod
vedením hraběte Starhemberga bylo sotva třicet tisíc a situace byla povážlivá –
císař Leopold I. se dal raději na ústup a horečně sháněl zahraniční pomoc.
Vídeň, těžce poničenou podkopy a náložemi a na samém okraji
vyhladovění, zachránila nakonec spojená vojska polského krále Jana Sobieského a
říšskoněmeckých knížat vítěznou bitvou na svazích kopce Kahlenbergu 12. září
téhož roku. Ústup turecké armády se změnil v bezhlavý útěk a na místě
zůstala kromě hromad mrtvol i celá finanční hotovost, spousta nejrůznějších
zásob, materiálu i zvířat. Kara Mustafa pak dostal 25. prosince v Bělehradě darem
hedvábnou šňůru, na níž se neprodleně oběsil. Zdá se, že osmanské říši svědčily
pouze suché a teplé kraje Balkánu a na severozápad postoupila téměř přesně tak
daleko, kam tento typ klimatu sahá. Ani do Karpat, ani přes hřebeny Vídeňského
lesa, které jsou předělem rozšíření řady druhů živočichů a rostlin, se Turci
nikdy nedostali. O Vídeň, která leží přesně na rozhraní, se sice živě zajímali,
ale nikdy ji nedobyli – první pokus provedli už za Süleymana II. Nádherného v
roce 1529, ale stejně marně. Podobně nesnesla rakouská monarchie ve velkých
dávkách naopak Balkán – pohltala ho posléze takové množství, že se jí stal v
podobě Bosny a Hercegoviny osudným.
Turecká vojenská moc byla pod Vídní už jaksi rozložená a
prchající vojáky, poschovávané nezřídka v komínech či sklepích, Rakušané bez
problémů chytali, křtili a zařazovali mezi nevolníky. Vídeň vděčí této době za
dvě své pochoutky – první je vídeňská káva, kterou začal vařit zběhlý armádní
zásobovatel osmanské armády, Armén, jehož jméno bývá zvykem přepisovat jako
Georg Kolschitzky. Dříve erární pytle s kávou postupně pražil a nápoj, později
vylepšený šlehanou smetanou, servíroval mondénním šlechticům a zámožným
měšťanostům. Údajně tehdy vznikly i rohlíky jako pečený výsměch tureckému
půlměsíci, které směl péct jistý pekař, který pomocí hrachu nasypaného na buben
objevil vznikající turecký podkop. Vídeňské rohlíky jsou však přímé, nikoli
půlměsíčité a celá historka je málo věrohodná – podle jiných zdrojů jsou
rohlíky a housky, původně ostatně nepletené a pouze podélně proříznuté,
pozůstatky bakchanálního pečiva se zjevným symbolickým významem. Vzhledem k
tomu, že i Sigmund Freud patří k Vídni stejně, ne-li více nežli turecké
obležení, je vposledku obtížno se rozhodnout.
Co se nepovedlo roku 1683, zdálo se být mnohem reálnějším o
tři sta let později. Namísto šturmem dobývali Turci Vídeň plíživě, jako trpění,
byť ne právě oblíbení gastarbajtři. Hrabě ze Starhembergu se nepochybně v hrobě
otáčel, ale ve městě byla touto dobou celá řada tureckých čajoven a restaurací,
pěkná mešita, postavená za saudskoarabské peníze, a několik podpůrných,
kulturních a náboženských spolků. I v nepronajaté části ubytovny firmy
Korotwischka und Matzek bydlela Turků celá řada. U jedněch z nich, což byli
otec, syn a dva strýcové různého stupně z jakési anatolské vísky, býval
Kaplan občas na návštěvě, aby se trochu jazykově pocvičil. Hostili ho
pravidelně čajem a projevovali radost z možnosti si popovídat, byť si prostý
Turek s cizím turkologem nemá po chvíli mnoho co říci. Byli to mužové jednoduší
a nezáludní a jediná jejich radost mezi ubíjející prací byla jednou měsíčně
návštěva levné prostitutky v jejich pokojíku. K těmto radovánkám Kaplana
pochopitelně nezvali, zato mu je o den později o to podrobněji líčili. S Rakušany
mluvili gastarbajtři zvláštní primitivní „pidgin-german“
bez pádů, pouze s infinitivy sloves a s vyjadřováním časů pomocí slov hojte,
mórgn a gestrn (tento pajazyk se zde přepisuje foneticky, ne spisovně).
Rakušané, zvlášť třeba mistři na stavbách, takto mluvili často s cizinci
obecně: „Du týrk šajse, nyx arbajtn, nyx
gelt!“ I Kaplan v pozdějších letech zažil roztomilý rozhovor se srbským
domovníkem: „Du doktor, du nyx hábn
hundrt šilink fýr ich?“ Bylo nutno odvětit: „Du hausmajstr, ich nyx hábn hundrt šilink fýr du!“ A dušička měla
klid, že nepropásla žádnou šanci.
Kaplan se ovšem v rámci své nové práce dostal do kontaktu i
s Turky vzdělanými. Celá řada, ba většina objektů výstavy se musela
vypůjčit z istanbulských archivů a muzejních depozit a kontakty s kulturním
oddělením turecké ambasády byly takřka na denním pořádku. Při první návštěvě
byl náš hrdina poněkud překvapen čerstvě ohořelou stěnou této reprezentativní
budovy, jakož i stopami ohně na chodníku před ní. Ani intenzivní úklid nemohl
zakrýt stopy čehosi podezřelého a vskutku – den před tím položili arménští
atentátníci panu legačnímu radovi do auta bombu a ta se neminula účinkem. Nově
jmenovaný legační rada byl už na cestě z Ankary. Budova velvyslanectví byla
honosná, ba přehnaně rozlehlá a přepychová a dobře odrážela někdejší význam osmanského
poselstva u rakouských císařů. Doby přešly, barák zůstal. Kulturní atašé pan
Ismet Arslan záhy nalezl v Kaplanovi zalíbení, zčásti už proto, že jeho
příjmení znamenalo jinou reprezentativní kočkovitou šelmu, a to lva. Turecká
příjmení jsou ostatně podstatně mnohotvárnější než naše, zejména proto, že si
je čerstvě propuštění pádišáhovi poddaní vybírali sami až v roce 1934 a jejich
fantazii se v podstatě nekladly meze. Jakkoliv Arslan Kaplanovi ve všech jednáních
velmi pomáhal a vykorespondovával všechny potřebné kroky, bylo patrno, že se
zmítá v jakémsi napětí – jednak se pochopitelně ukazovala možnost velmi výrazně
vlastní zemi a její minulost v cizině zviditelnit, což zajisté mají kulturní
atašé v popisu práce obecně, jednak to bylo ovšem zviditelnění poněkud
delikátní, protože představovalo největší osmanský vojenský neúspěch všech dob.
Řeči o tom, že postkemalistické Turecko není přímým pokračováním osmanského
náboženského imperialismu, nýbrž jeho laicistickou negací, jsou věc jedna a
vlastenectví věc druhá.
Exponáty se nadějně sjížděly, dorazila i ona ominózní
hedvábná šňůra pro Kara Mustafu, kterou si sultán Mehmet IV. po použití z blíže
neznámých důvodů pečlivě zaarchivoval, i jeho irade, listina, kterou tažení
proti Rakousku vyhlásil a Kara Mustafu pověřil jeho vedením. I z rakouských
depozit se vynořily krásně zdobené zbraně a vyšívané čabraky obou bojujících
stran, budící dojem, že se jednalo spíše o monstrózní módní přehlídku s krvavým
doprovodem nežli o válku v dnešním slova smyslu. Podle zaslaných podkladů
kreslil Kaplan i podrobná schémata turecké vojenské organizace a stavby táborů,
včetně umístění latrín a polních kuchyní. Dorazily i nahrávky novodobých
napodobenin hudby janičárských kapel, které měly na výstavě zaznívat. Trochu ho
šokovalo, jak byly podobné našim dechovkám – důvod je pochopitelný: habsburští důstojníci
si lámali hlavy, v čem že to vlastně úspěch osmanských vojsk spočívá. Po
vyčerpání všech ostatních rozumnějších možností se pokusili napodobit i jejich
plukovní hudbu, zda to snad není právě tím. Nebylo, ale věc se ujala a z
rakouské armády se přes nejrůznější Kmochy pasážovala v paskvilné podobě až do
dnešních dnů.
Kaplan býval často zván i na nejrůznější kulturní akce a
recepce, kde kromě obvyklé nudy a jalových řečí byla možnost přijít k rozmanitým
pochoutkám, jimiž turecká kuchyně oplývá. Ambasádní kuchař byl vynikající a na
materiálu se nešetřilo. „Když praskla kráva, ať praskne i koza!“ říkali v
takovéto situaci chalupníci na Vysočině. Viktor byl přesvědčen, že turecká
kuchyně je nejlepší na světě, což je dáno jejím vývojem, který se v Malé Asii
táhne už od neolitu, dobrých deset tisíc let. Ne že by si snad Turci ze své
středoasijské vlasti přinesli kdovíjaké pochoutky – kulinární produkty nomádů
jsou vesměs sotva k pozření, jak se lze podnes poučit v Mongolsku –, ale řecké,
frýžské, gruzínské a kdovíjaké další pamlsky už čekaly na místě samém. Kdejaká
dnešní specialita už zřejmě zdobila žranice chetitských oficírů a do tradičního
rámce byly zařazeny i produkty další, dorazivší později, jako třeba rajčata,
papriky či baklažány, které se Turci naučili dovedně plnit. Kuchyně se
evidentně ze všech kulturních statků vyvíjí nejpomaleji a je
nejkonzervativnější, a je-li v zemi zemědělské obyvatelstvo a sem tam
nějaký knížecí dvůr, kde se mohou páchat jídelní prostopášnosti, je o vývoj
jaksi automaticky postaráno. V případě změny režimu zajisté visí jako první
filosofové, politici a náboženští činovníci, ale vynikajícího kuchaře by nedal
popravit ani největší zvrhlík. Díky tomu mají prastaré kulturní oblasti, jako
třeba Malá Asie a Čína, kuchyni nejlepší, zatímco mizerných pět tisíc let
zemědělského osídlení v Pobaltí či Skandinávii dává vzniknout blafům, nad nimiž
nelze než zaplakat. Podobně jako v Itálii každý pouliční mazal maluje stejně jako
u nás absolventi elitních výtvarných akademií, i v Turecku kuchař v umolousané
hospůdce o pár čtverečních metrech vykouzlí divy, které bychom neočekávali. Ale
to jen tak na okraj.
© Stanislav Komárek,
2002, 2017
ISBN
978-80-200-2683-5
Žádné komentáře:
Okomentovat