Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny očekávají spravedlivý trest. Nejsou vláčeny neblahými historickými událostmi, na pořádné drama si zadělají samy. Pořád se něčeho bojí, hodně se štítí a občas někoho nedopatřením zabijí. Snad by trocha sebelásky vedla ke šťastnějším koncům i začátkům. Ale jak ji do nich vpravit, aby ji nevyzvracely?

Ivana Myšková (nar. 1981) vystudovala Literární akademii v Praze. V letech 2007—2013 působila na stanici Vltava ČRo. Nyní je na volné noze. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem, o pět let později jí nakladatelství Fra vydalo prozaickou prvotinu Nícení. 

Novou knihu Ivany Míškové vydává nakladatelství Host.
O čem kniha je, říká autorka v rozhovoru, který poskytla vydavateli. "O vnitřní hluchotě, která způsobuje nerovnováhu, o nesvobodě, fixních ideách, chybějící sebelásce, o strachu, štítivosti, o vinách a trestech — možná jsou to veskrze erbenovské příběhy, ale určitě ne bez humoru."
A ten podivný název, který čtenáře hned upoutá? "Ten název pronesl můj švagr Petr v době, kdy jsem měla napsané možná tak tři čtyři povídky, ale hned jsem věděla, že tohle je název té ústřední, protože nejen odráží téma nějaké anomálie, vychýlenosti, hnutosti, jak by řekl Milan Uhde, ale i to, co mě na literatuře a vlastním psaní zajímá — hledání podivných, nečekaných souvislostí. U zvířat hluchotu způsobuje poškození drobných řasinek, které převádějí vlnění vzduchu na elektrické impulzy. Toto poškození vzniká následkem degenerace cév, jimiž jsou řasinky vyživovány. A protože buňky těchto cév vznikají ze stejného základu jako buňky produkující pigment (melanocyty), je logické, že jejich poškození vede jak ke ztrátě sluchu, tak k absenci pigmentu. U lidí naopak neschopnost buněk produkovat pigment způsobuje problémy se zrakem, světloplachost, šilhavost, neostré vidění a podobně. V mých povídkách ale lidé trpí spíše vnitřním albinismem."
A co o knize říkají ti, kteří měli možnost číst rukopis s předstihem?

Prozaik Antonín Bajaja: „O souboru povídek Ivany Myškové stále platí slova, jimiž její prvotinu Nícení charakterizovala Alexandra Berková: Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jejž je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny. Druhá knížka má však navíc náboj, co nezklame ani ty „polykače“; autorčina „verbální vlna“ je dějotvorná. Tvoří tragikomické situace s erotickou podšívkou, aby vzápětí roznítila odpovědi na matoucí otázky. Nese vzkaz, že soucit povznáší a vede k obohacení.“

A další před-čtenář, dramatik Milan Uhde: „Čtenář si jistě všimne, že každou z jedenácti čísel povídkové sbírky Ivany Myškové předchází motto, pozoruhodný citát z nejrůznějších autorů. Spisovatelku jako by inspiroval k budování situací. Buduje je velmi vynalézavě. Souvislost s mottem se vynoří později a je vždy překvapivá. Tento typ prózy patří k uměleckému rodokmenu, jejž v české literatuře představují například Věra Linhartová nebo Jiří Kratochvil: oporou a průvodcem hravého tvůrčího procesu je vědomí, že jde umělé dílo. Ivana Myšková si přitom počíná po svém. Vývoj situací řídí naléhavá, přímo posedlá fantazie: míří ke stále nečekanějším a vrývavě konkrétním detailům, k zážitkům a myšlenkám, které náhle zavoní nebo zapáchají „skutečným životem“. Vyprávění zní jednou humorně, ba groteskně, jindy účastně. Pokaždé mě zaskočilo jako úchvatné dobrodružství odehrávající se v lidském světě plném nepojmenovaných prohlubní. Vypovídá o současném člověku: o tom, co zvedá vypravěččina obraznost odněkud ze dna.“

Ukázka z knihy:

Život s dlouhou červenou nití

…začínal zas věřit v existenci šťastnějšího života a skoro do něho dostával chuť, jak se stává nemocnému, který je celé měsíce živen dietní stravou a upoután na lůžko, náhle však uvidí v novinách jídelní lístek slavnostního oběda nebo reklamu na plavbu na Sicílii.

Marcel Proust, Hledání ztraceného času I

Mladistvá hraběnka sedí v rokokovém křesílku v honosném sále s portréty předků, levou rukou přidržuje rám vyšívacího bubínku a pravou protahuje bělostnou kanavou jehlu s červenou nití. Za jejími zády postává služtička zhruba stejného věku a ve chvíli, kdy jehla projede tkaninou, opatrně ji z hraběnčiných prstů převezme a rozběhne se s jehlou a nití skrz otevřené dveře až do druhého sálu. V okamžiku, kdy se nit zadrne a dívku nepustí dál, přibíhá zase zpátky k paní. Ví, že steh je hotov. Hraběnka z dívčiných prstů opět opatrně přebírá jehlu s nití a opět ji pomalu zasouvá do kanavy vedle předchozího stehu. Dívka napjatě vyčkává a pak opět velmi jemně uchopí špičku jehly s červenou nití a opět se s ní zvolna rozbíhá do druhého sálu. A pochopitelně se s ní opět vrací.

To všechno se ve stejném pořadí opakuje asi čtyřikrát, když tu hraběnka promluví:

„Takhle to nikdy nevyšiju.“

Služebná nejprve vychovaně váhá, zda vůbec smí promluvit, ale protože ji tohle běhání už trochu vyčerpává a hodně rozčiluje, odváží se opáčit:

„Musela byste zkrátit nit.“

„Tak,“ dá jí za pravdu hraběnka, odevzdaně se skloní nad bubínkem a zamyšleně pokývá hlavou.

Hraběnčiny pochybnosti činí dívku ještě smělejší:

„Pokud se vám přece jen podaří výšivku dokončit, bude to trvat velice dlouho.“

„Ano,“ přisvědčí hraběnka, a než opět do kanavy vetkne jehlu s červenou nití, nečekaně zvedne hlavu a pronese:

„Tak dlouho, že by snad bylo rozumnější ponechat tu věc nehotovou.“

„Snad by to bylo rozumnější!“ zvolá dívka nadějeplně, nemůže uvěřit, že něco takového slyší, a doufá, že se

úmorná služba chýlí ke konci.

„Snad,“ přisvědčí klidně hraběnka a jako ve snách protáhne jehlu kanavou a nechá ji viset za ouško.

Dívka pohlédne na jehlu, potom ke dveřím, skloní se k hraběnčině tváři a tentokrát promluví ztišeně a vemlouvavě:

„Kdybyste nit zkrátila, nebylo by to tak zdlouhavé.“

„Jistě,“ usměje se hraběnka a nepatrně se napřímí, „snad by mi stačila jen chvilka.“

„A já bych se tak nenaběhala,“ zasní se služtička.

„Tak tak,“ přitaká hraběnka a dychtivě na ni pohlédne.

„Změnil by se ti život!“

„I vám by se změnil život!“ zvolá služka a svou radost už neskrývá. Má chuť hraběnku popadnout, zvednout z křesla, vyrazit jí vyšívání z ruky a protančit s ní všemi těmi rozlehlými pokoji.

Naštěstí se ovládne a neudělá to.

„To ano,“ dívá se na ni hraběnka stále dychtivějšíma

očima.

„Byl by to jiný život!“ rozesměje se dívka.

„Ano. Úplně jiný život!“ směje se hraběnka s ní a zdá se, že se skutečně chystá vstát z křesla.

Dívka to si toho povšimne a rozhodne se jí pomoci.

Dovolí si tedy levou rukou uchopit rám bubínku a pokusí se jej pomalu hraběnce odebrat jako nějakou nebezpečnou hračku. Vtom ale ucítí odpor. Slabý, ale vytrvalý. Polekaně se podívá na hraběnku, která upře zrak

kamsi do prázdna a pokrčí rameny.

„Co ale naděláme? Máme tenhle.“

Přetahování ustane, služtička pokorně pouští bubínek, hraběnka jí podává jehlu, kterou poněkud netrpělivě vytrhla z kanavy.

„…život s dlouhou červenou nití.“

© Ivana Myšková, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-067-7

Knihu Ivany Myškové graficky upravil a ilustroval Martin T. Pecina.