B. A. Paris: V pasti lží

Neměla to dělat, vážně neměla. Aby si zkrátila cestu, vydala se Cass autem domů po neosvětlené, křivolaké a opuštěné cestě lesem. Venku navíc zuřila bouřka a ona v tom psím počasí uviděla na kraji cesty auto, v němž seděla jakási žena. Zastavila kousek před ní a počkala, jestli nevystoupí, aby si řekla o pomoc. Když se nic nedělo, vyrazila k domovu, přece po ní nikdo nemůže chtít, aby vylezla z auta na déšť! Druhý den zjistila, že právě tam, kudy jela, byla nalezena mrtvá žena v autě. Zavražděná žena. Mohla ji zachránit? Nebo už byla mrtvá? A co kdyby byla na jejím místě ona sama? Manžel by se zlobil, kdyby věděl, že tamtudy jela… A tak nikomu nic neřekla. Od té doby se jí ale začnou dít divné věci: zapomíná, kde nechala stát auto, jestli si vzala prášky, dokonce objedná kočárek, i když nemá dítě. V hlavě má jen tu mrtvou ženu a zmatek. Cítí velkou vinu, že se ji nepokusila zachránit. A také to, že ji někdo sleduje…

B. A. Parisová pochází z francouzsko-irské rodiny. Vyrůstala v Anglii, později se ale s rodinou přestěhovala do Francie, kde strávila několik let prací v mezinárodní bance, poté absolvovala rekvalifikaci na učitelku a s manželem založila jazykovou školu. Dosud žijí ve Francii a mají spolu pět dcer. Její literární kariéru odstartoval psychologický thriller Za zavřenými dveřmi, který slavil úspěch i u českých čtenářů. Stejně jako prvotinu, i její novou knihu vydává v českém překladu Karolíny Medkové nakladatelství Motto.
Zároveň s knižní podobou vychází i audiokniha.

B. A. Parisová bude své knihy podepisovat na besedě, která se koná v úterý 10. dubna od 16.30 v pražském Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Ukázka z knihy:

Někdy odpoledne za mnou přijde Matthew. „Asi si pojedu tak na dvě hodinky zacvičit do posilovny. Leda že by ses chtěla třeba projít nebo tak?“

„Ne, to je v pohodě,“ řeknu a jsem vděčná, že budu mít čas sama pro sebe. „Potřebuju se probrat věcmi, co jsem přinesla ze školy. Když to neudělám teď, tak už nikdy.“

Přikývne. „Tak si pak oba dáme zaslouženou sklenku vína, až se vrátím.“

„Platí,“ řeknu a nechám se políbit. „Užij si to.“

Slyším zabouchnout dveře, ale místo toho, abych šla do pracovny třídit věci, zůstanu sedět v kuchyni a nechám myšlenky jen tak plynout. Zazvoní pevná linka – volá Rachel.

„Tomu nebudeš věřit,“ vyhrkne bez dechu, „ta žena, kterou zavraždili, pracovala u nás.“

„Panebože,“ zamumlám.

„Je to strašný, viď? Susie je na prášky. Cítí se hrozně, takže tu oslavu zrušila, nedokáže prý slavit, když byl zavražděn někdo, koho jsme znali.“

Pocítím drobnou úlevu, že nebudu muset nikam jít, ale na druhou stranu mi není dobře z toho, jak zavražděná žena dostává čím dál konkrétnější obrysy.

„Já jsem ji sice neznala, protože pracovala v jiné části společnosti…,“ pokračuje Rachel bez zaváhání. „Cítím se ale hrozně, protože když jsem včera přijela z letiště do práce, pohádala jsem se s někým kvůli parkovacímu místu a myslím si, že to byla ona. Byla jsem na ni docela drsná, jak jsem byla unavená, a teď bych to nejradši všechno vzala zpátky.“

„Tos nemohla vědět,“ odpovím automaticky.

„Susie říkala, že jsou její kolegové otřesení. Někteří znali i jejího muže, který je úplně mimo, což je samozřejmé, že jo. Navíc teď bude sám na výchovu dvouletých dvojčat.“

„Dvojčat?“ Slovo mi rezonuje v hlavě.

„Jo, holčičky. Je to vážně tragédie.“

Zamrazí mě. „Jak se jmenovala?“

„Jane Waltersová, říkala Susie.“

To jméno mě zasáhne jako rána kladivem. „Cože? Říkala jsi Jane Waltersová?“

„Jo.“

Točí se mi hlava. „Ne, to není možné. To nemůže být pravda.“

„Říkala to Susie,“ trvá na svém Rachel.

„Ale… já s ní byla na obědě.“ Jsem v takovém šoku, že skoro nemůžu mluvit. „Byla jsem s ní na obědě a byla úplně v pořádku. To musí být nějaký omyl.“

„Ty jsi s ní byla na obědě?“ ptá se Rachel trochu vyvedená z míry. „Kdy? Vy jste se znaly?“

„Seznámila jsem se s ní na tom večírku na rozloučenou, co jste dělali pro jednoho vašeho kolegu z práce, Colina. Víš, jak jsi říkala, že tam klidně můžu jít s tebou, protože tam bude tolik lidí, že si nikdo nevšimne, že pro Finchlakers nepracuju. Začaly jsme se bavit u baru a pak jsme si vyměnily čísla. Volala mi pak za několik dní. Říkala jsem ti to, když jsi mi volala z New Yorku, že s ní druhý den jdu na oběd. Aspoň myslím, že jsem ti to říkala.“

„Myslím, že spíš ne,“ řekne Rachel obezřetně, protože je jí jasné, jak jsem z toho špatná. „A i kdybys mi to říkala, a dokonce mi i řekla její jméno, netušila bych, o koho jde. Je mi to líto, Cass, to je asi hrozný pocit.“

„Měla jsem k ní jet na návštěvu někdy příští týden,“ uvědomím si, „seznámit se s jejími dcerami.“ Do očí mi vstoupí slzy.

„Je to hrůza, viď? A taky to, že její vrah je pořád někde na svobodě. Nechci tě strašit, Cass, ale váš dům je nejspíš jen pár kilometrů od místa, kde byla zavražděná, a je taky, no docela opuštěný, jste až úplně na konci cesty.“

„Ach,“ vydechnu jen, protože je mi najednou špatně. Ve všem tom zmatku a nervech jsem si vůbec neuvědomila, že vrah je pořád někde venku. A že máme signál na mobilu jen nahoře u okna.

„Nemáte alarm, viď?“

„Ne.“

„Tak mi slib, že si zamkneš, když budeš doma sama, jo?“

„Jo, určitě, určitě se zamknu,“ řeknu jí, ale zoufale už chci zavěsit, přestat mluvit o té zavražděné ženě.

„Promiň, Rachel, musím končit,“ dodám rychle, „volá mě Matthew.“

Položím telefon a rozbrečím se. Nechce se mi věřit, co mi Rachel právě řekla. Nechci věřit, že ta mladá žena, co ji zavraždili v jejím autě, byla Jane, moje nová kamarádka, u které jsem měla pocit, že z ní bude skvělá přítelkyně. Potkaly jsme se náhodou na večírku, na který jsem se dostala taky jen náhodou, jako bychom byly předurčené se tam potkat. Nedokážu přestat brečet. Vidím pořád před sebou, jak se Jane prodírá k baru v Bedales, jako by se to dělo právě teď.

Copyright © 2017 by B A Paris

Translation © Karolina Medková, 2018

Cover illustration by David Wall / Arcangel Images (main picture); Shutterstock.com (all other images)

Cover layout design © HarperCollinsPublishers Ltd. 2017

ISBN 978-80-267-1095-0