Pozoruhodná sbírka třinácti povídek, tak zvláštních, že je
velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického
realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními
bytostmi. Některé z těchto příběhů jsou značně znepokojivé, ale zároveň humorné
a neuvěřitelně zvláštní. Výrazný autorský rukopis Karin Tidbeckové má schopnost
vyvolat v nás intenzivní pocit odcizení vůči světu, o němž jsme se domnívali,
že ho známe, a nasměrovat k trhlině v něm, z níž se může vynořovat leccos
nepředstavitelného.
Sobí hora obsahuje texty přeložené ze švédštiny a
publikované původně v knize Kdo je Arvid Pekon?, i nové povídky – napsané buď
přímo v angličtině, nebo samotnou autorkou přeložené ze švédštiny. Některé z
nich již samostatně vyšly v letech 2010 až 2012 v různých amerických
publikacích.
Karin Tidbecková
(1977) je švédská spisovatelka, překladatelka a lektorka tvůrčího psaní.
Narodila se ve Stockholmu, dnes žije v Malmö. Debutovala v roce 2010 povídkovou
knihou nazvanou Vem är Arvid Pekon? (Kdo je Arvid Pekon?). Její první dílo
vydané v angličtině, sbírka povídek Sobí hora (Jagannath, 2012), byla v roce
2013 oceněna Crawfordovou cenou, která je udělována nejlepším debutům v žánru
fantasy, a dostala se rovněž do užší nominace na cenu World Fantasy Award. V
roce 2017 vyšla v angličtině její románová prvotina, kniha nazvaná Amatka.
„Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy četla sbírku povídek,
která by mě ohromila tak, jako Sobí hora; po jejím dočtení bych jen stěží
hledala slova, kterými bych vystihla, jak jsou ty příběhy zvláštní a krásné a
jak neodbytně se člověku vryjí do mysli,“ píše v úvodu ke knize americká
spisovatelka Elizabeth Handová. A Karen Joy Fowlerová dodává: „Tidbecková má
zvláštní talent pro líčení prazvláštních, zneklidňujících věcí. V jejích
vynikajících, rafinovaných povídkách se kouzlo dostavuje nepozorovaně:
vystupuje z lesů či ze země, nebo je odjakživa součástí rodiny, ale možná také
existuje v nějakém úplně jiném světě… a vám se z okouzlení nad tím vším malinko
točí hlava."
Sobí horu vydává v českém překladu Lukáše Nováka
nakladatelství Kniha Zlín.
Ukázka z knihy:
Pan Cederberg
Pan Cederberg rád přes oběd odcházel z kanceláře, aby se
najedl venku. Sedával na lavičce blízko kašny na náměstí Mariatorget, četl si
noviny a spořádal u toho sendvič, nebo i dva, když teď počasí bylo tak pěkné.
Byl červen a nad květinovými záhony překotně poletoval hmyz. Včely, mušky a
jiná havěť tu a tam zalétly i k panu Cederbergovi, aby se přesvědčily, že on
skutečně není květina. Na sousedních lavičkách posedávali se svými obědovými
balíčky další úředníci, někteří se dokonce rozvalovali na trávníku a jako bledé
ještěrky se vystavovali prvním paprskům letního slunce.
Pan Cederberg právě zběžně pročítal článek týkající se stavu
domácí ekonomiky, když na štěrkové cestičce zašramotily kroky a ozval se dívčí hlas,
jenž polohlasně něco mumlal. Pan Cederberg zaslechl jen:
„… jako čmelák.“
Následovalo uchechtnutí jiné dívky. Nemusel ani zvednout
hlavu, bylo mu jasné, že se baví o něm. Byl si až příliš dobře vědom svých
macatých stehen a velkého pupku i toho, že z lavičky nedosáhne nohama až na
zem. Nejčastěji ho přirovnávali k prasátku, ale také k pandě, koale nebo
čmelákovi. Pan Cederberg vzhlédl od svých novin. Dva uzardělé pubertální
obličeje se rychle odvrátily a hlavy se naklonily k sobě. Ta, co se prve hihňala,
pokračovala:
„Jé, čmeláky miluju, ty jsou super. Víš, že podle
fyzikálních zákonů by neměli bejt schopný vzlítnout? A přitom lítaj!“
„Ale jak to?“ divila se první dívka.
Pak obě propukly v ječivý smích. Pan Cederberg se nevzmohl
na to, aby cokoliv řekl. Neuvědomovaly si, jak jsou pitomé, a nedojde jim to
ještě pěkných pár let, pokud vůbec někdy. Pohlédl na ty hmyzí tlouštíky
motající se v tulipánech, jejichž křídla, pokud by je člověk sledoval
zpomaleně, opisovala ve vzduchu nekonečnou osmičku. Představil si, že by i on
stejným způsobem zamával pažemi a pomalu se vznesl k nebi.
Svou garáž předělal pan Cederberg už před drahnou dobou na
dílnu. Nejprve se tam se zápalem věnoval stavění leteckých modelů, posledních
pár let ale experimentoval s různými létajícími draky. Jeho dosud nejlepší
výtvor, balijský drak, halil strop dílny do rudé a zlaté barvy.
Přejel tu nevelkou místnost pohledem. Použitelného materiálu
tam měl spoustu. Svlékl si sako, vyhrnul si rukávy košile a začal skicovat
konstrukci.
Svůj stroj dokončil pan Cederberg časně zrána zhruba v polovině
srpna. Na první pohled připomínal zavalitou kánoi na kolečkách. V kokpitu bylo
manšestrem potažené sedadlo s bezpečnostním pásem. Z podlahy vyčnívaly dva
cyklistické pedály. Využít k pohonu křídel právě šlapky se zpočátku zdálo
trochu banální, ale nakonec se ukázalo, že je to dokonalá metoda, jak dosáhnout
kýženého osmičkového kmitání. Povrch stroje pokrývalo voskované plátno
pomalované černo žlutými pruhy. Pan Cederberg si uvědomil, že svůj stroj zatím
nepojmenoval.
Po chvíli usilovného přemýšlení poplácal kapotu stroje a
zamumlal: „Čmelák.“ Vzápětí zrudl rozpaky nad vlastním nedostatkem
představivosti.
Bylo načase vyrazit. Složil křídla stroje podél trupu a postrčil
Čmeláka z garáže, směrem k lesu.
* * *
Celý zpocený a udýchaný stanul pan Cederberg na okraji skalnatého
srázu v lese kousek od předměstí. Hluboko pod ním leželo jezero i tmavě zelené
moře vlnících se vrcholků borovic. Stroj stál vedle něj, křídla roztažená, kola
zajištěná klíny, aby nesjel ze srázu. Pan Cederberg si nasadil ochranné brýle a
nasoukal se do kokpitu. Zapnul si bezpečnostní pás a čekal.
Ranní větřík byl příliš slabý, ale po poledni nabral na rychlosti.
Blížila se brázda nízkého tlaku, na obzoru se objevily buclaté kumuly, které
postupně bobtnaly. Když konečně dorazil prudší závan vzduchu, pan Cederberg
vytáhl klíny zpod kol, a když se stroj pohnul kupředu, zvedl špičku a začal
klouzat ze srázu, tiše zajásal. Šlapal, jak nejrychleji dokázal. Křídla se
zpočátku pohybovala jen líně, ale pak se jejich kmitání zrychlilo, a když se
stroj na konci skalní stěny dostal do termického proudění, Čmelák skutečně
vzlétl. Prudký proud vzduchu rozkmital panu Cederbergovi tváře. V ostrém úhlu
stoupal odhodlaně výš a výš.
Náhle dorazila očekávaná brázda nízkého tlaku. Kumuly
nabraly na výšce a proměnily se v obrovský bouřkový oblak, kumulonimbus
podobající se kovadlině, který zasahoval až do vyšších vrstev atmosféry. Pan
Cederberg pohlédl dolů na zem. Poté nahoru na oblak. Pak se zasmál a ještě
silněji šlápl do pedálů.
Vzdušný proud vytvořený kumulonimbem zpočátku dělal dojem,
že vítr jen trochu zesílil. Pak najednou jako by někdo stroj popadl, oblak
začal lačně nasávat veškerý vzduch ve své
blízkosti. Pan Cederberg viděl, jak se k němu blíží tmavé
břicho oblaku podobné potlučenému stropu. V uších mu skučel vichr. Brzy neviděl
nic jiného než ten oblačný strop.
Pohyb stroje vpřed se proměnil v divoký let a vzduch kolem
něj potemněl. Čmelák se začal klepat a třást. Vtom se mu ulomilo křídlo a
strhlo s sebou polovinu voskovaného plátna. Pan Cederberg se křečovitě držel
okrajů kokpitu, klouby prstů zbělelé, a kolem něj sílil chlad a houstla tma. Na
řasách a kníru se mu vytvořily krystalky ledu. I druhé křídlo odlétlo kamsi do
mlhy. Pan Cederberg si rozepnul bezpečnostní pás a prudkým pohybem nohou se
vyprostil z kokpitu. Zbytky stroje zmizely někde pod ním. Mlha kolem něj se
trochu projasnila. Zavřel oči.
O něco později už bylo světlo skoro k nesnesení jasné a vítr
se utišil. Pan Cederberg zase otevřel oči. Vznášel se těsně nad vrcholkem
kumulonimbu. Na temně fialové obloze nad ním prudce zářilo malé slunce. Ve
stratosféře se vznášely bílé chomáčky cirů. Kam až oko dohlédlo, vzdouvaly se
bílé kopce. Prostor byl mrazivě tichý. Pan Cederberg kmital rukama, jako
čmelák.
Copyright © Karin
Tidbeck, 2012
Translation © Lukáš
Novák c/o AURA-PONT, 2018
ISBN
978-80-7473-649-0
Žádné komentáře:
Okomentovat