Prostřednictvím
vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, uvádí Petra Hůlová
čtenáře svého nejnovějšího románu nesmlouvavě a se suverénním tahem do světa
blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který
lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci
je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy
skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních,
nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a
mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to
nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto
dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.
Román vydává
nakladatelství Torst, v němž vyšly i předchozí autorčiny knihy: Paměť mojí
babičce (2002, 2009), Přes matný sklo (2004), Cirkus Les Mémoires (2005),
Umělohmotný třípokoj (2006), Tajga (2008), Strážci občanského dobra (2010),
Čechy země zaslíbená (2012) a Macocha (2014).
Ukázka z knihy:
Měla jsem kufr, nic víc. Starý matčin kufr na kolečkách, se
kterým při svých pracovních cestách létala po starosvětě, dokud jí to
nezatrhnul lékař kvůli křečovým žilám.
Bylo úmorné vedro, konec července, ten týden zrovna padaly
rekordy. Láhev s vodou jsem si zapomněla v autobuse, který mě od nás přivezl do
města, co je k Instituci nejblíž, protože v našem městě je jen náborová
kancelář.
Pracovnice náborové kanceláře mi o Instituci řekla toto:
jedná se o bývalý masokombinát a jejím cílem je kontinuální, takříkajíc
„drobná“ práce. Instituce má takovou a takovou kapacitu, vlastní mozkový trust
a díky štědré podpoře donátorek se může na své cíle soustředit bez jakýchkoli
kompromisů.
O Institucích jsem samozřejmě věděla už z dřívějška a z
detailů té náborové pracovnice byly rozhodující ubytovací kapacity pro
přespolní zaměstnance.
Když jsem to oznámila matce, byla nadšená.
„Žij svůj sen,“ řekla, „a nikdy z něj nic neslevuj,“ dodala,
když jsem chytila ten příšerný kufr a už už jsem byla na odchodu. Citovala z
kampaně Hnutí, na kterou si dnes už nikdo nevzpomene, a už tenkrát mně i matce
přišla trochu přihlouplá. Protože co to znamená „neslevuj“, je potřeba
vydefinovat, a cíle Hnutí byly daleké toho, aby je bylo možné vydávat za
jakoukoli odnož nějakého feministického nacismu, sleš rozmazleného diktátu
samozvaných princezen, natož aby to Hnutí dělalo ve své vlastní propagační
kampani.
V ložnicích klientů je zhasnuto. Zhasíná se o půl jedenácté,
večerku si prohlasovali sami a komisi jen předložili ke schválení. Nevyhoví jim
málokdy a konkrétní případ z poslední doby si teď vybavuji jeden jediný, a sice
opakovanou prosbu instalovat v Instituci zrcadla. Na praktickou žádost tehdy
komise reagovala takto: „Zrcadlíme se sami v sobě navzájem, a to nejen ženy v
mužích a naopak, ale též muži ve svém identickém pohlaví.“
Žádost o zrcadla tedy byla zamítnuta. Ono zásadní „dívat se
do světa a na svět“ totiž typicky starosvětským způsobem převrací na „dívat se
na sebe sama za účelem úpravy zevnějšku způsobem, jenž sám sebe druhým prodává
jako objekt k vizuální konzumaci, a tím dělá z bytosti objekt, jehož
vnějškovost je vyzdvihována na úkor toho, co se skrývá v bytosti samé“.
Pamatuji si, že mi rozhodnutí komise tenkrát přišlo trochu přepjaté, ale dnes
mu rozumím a naprosto je schvaluji. Protože nejnedobytnější pevností starosvěta
je starosvět v nás. Zatímco bitvy Hnutí na bojištích světa (alespoň v našich
zeměpisných šířkách) už jsou z větší části dobojovány, bitvy se zvykovými
vzorci našeho vlastního uvažování se konají v závěsu za nimi a za závěsem.
Skupina klientů požadujících zrcadla se ozvala s chabou
námitkou ve smyslu: „nechceme chodit po Instituci s ústy od zubní pasty“, nahrávkou
na smeč komise, která odpověděla, ať se na zubní pastu kolem úst zeptají svých
kolegů na pokoji, a když jeden klient vrátil míček se slovy: „nemám tu žádné
kamarády“, bryskní odpověď zněla: „Zeptej se bachařek.“
A musím se smát, protože za celá ta léta se mě nikdy nikdo na
to, zda nemá ústa od zubní pasty, nezeptal, a tu historku tak s oblibou
vyprávím novickám, jimž čas od času dělám v Instituci tutorku. Jako doklad toho,
že tu duchovně nerostou jen klienti, ale i personál.
Protože já měla o rozhodnutí komise tenkrát pochybnosti,
které od té doby vzaly tisíckrát za své.
Kdybych to tušila už tehdy, během té úmorné cesty s příšerně
hrkajícím kolečkovým kufrem, mohla jsem si ušetřit pár lekcí v samém začátku mé
služby, kterou jsem si představovala nejspíš jako práci bachařky ze
starosvětských filmů, tedy jako nakukování špehýrkou do cel a tak podobně.
Upřímně řečeno, už je to tolik let zpátky, že si na své
tehdejší představy o mé budoucí práci vzpomínám matně, silně spíš na tu žízeň
cestou tam. Cesta k Instituci od poslední zastávky městského autobusu byla
typem, co mívá při kraji cedulku „Při náledí cesta uzavřena“, ačkoli žádnou
uzavírající závoru nemá, a tak to bylo ve starosvětě se vším. Lži se opíraly o
lži, které se opíraly o lži a neetické prostředí pro výchovu dívek vydrželo tak
příšerně dlouho i kvůli obyčejné lidské tuposti.
Když jsem se blížila k Instituci, mžilo se mi před očima a
málo scházelo k tomu, abych měla velkolepou budovu členitou na mnoho křídel a
rámovanou tlustou zdí za nějakou fatu morgánu. Navíc jsem byla celá zaprášená,
protože kolem mě tím nebo oním směrem každou chvíli projelo auto. Čilý provoz na
té div ne polní cestě mě překvapil, ale kdybych se bývala byla jen trochu
zamyslela, bylo by mi to jasné hned. Jak jinak by se do Instituce klienti dostávali?
Linka autobusu končila tam, kde jsem z něj vystoupila, a ne každý má na taxík,
který navíc přicházel v úvahu, jen pokud klient bydlel ve městě, co s Institucí
sousedí, jenže většina klientů byla a je odjinud. Z míst, kde žádná Instituce
není, nebo si tu naši zvolili záměrně, kvůli její reputaci, krátké čekací lhůtě
(nastoupit jde díky její velikosti na rozdíl od mnoha menších Institucí téměř
vždy okamžitě) a kvůli vynikajícím výsledkům (délka léčebné kúry obvykle
nepřesahuje osmnáct měsíců). Na nějakou spádovost Hnutí nikdy nehrálo, svoboda
rozhodnout sám o místě léčení je etickou maximou, a někdy taky rozhodují
manželky, a to na základě doporučení svých známých anebo své osobní návštěvy
(otevřené dny pro veřejnost jsou dnes stejně jako tenkrát každou první a druhou
středu v měsíci). Ženy, které se o efektivitě zařízení přijdou přesvědčit
předem na vlastní oči, jsou ostatně tou nejlepší zárukou kvalitního domácího
doléčení.
© Petra Hůlová, 2018
© Torst, 2018
ISBN 978-80-7215-561-3
Žádné komentáře:
Okomentovat