Petra Dvořáková: Dědina

Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel.

Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.

Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány...

Autorka čtenářům své nové knihy adresovala Varování:

„Tuto knihu jsem napsala jazykem, který je mi vlastní. Slýchala jsem ho od dětství na Vysočině, kde jsem se narodila a kde už spoustu let nežiji. Ten kraj mám ale navždy pod kůží, protože tak to my lidé odtud zkrátka máme.

Ačkoliv se moje dědina nachází kdesi v mezipatrech fantazie, posloužila mi jako prostor pro uchování tohoto mého prvního jazyka. Je tak divoký, že i ta nejbenevolentnější pravidla českého pravopisu jsou na něj krátká. Nezbylo než psát tu řeč tak, jak ve mně zněla, navzdory nárokům gramatiky.

Citlivé čtenáře tedy varuji: pokud trváte na spisovné češtině a dodržování všech pravidel pravopisu, může pro Vás být četba této knihy trochu dobrodružná. V případě, že se rozhodnete toto riziko podstoupit, věřím, že právě tento můj první jazyk Vás do příběhu vtáhne tou nejpřímější cestou.“

Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou (beletrie pro mládež) a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Dalšími autorčinými knihami pro mladé čtenáře jsou Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Autorka pravidelně spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Dědinu vydává nakladatelství Host. Rozhovor s autorkou o její nové knize najdete na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/chodit-v-teplákách-je-něco-jiného-než-se-do-nich-narodit/1920392217973776/

Ukázka z knihy:

Tak prej snad letos nebude dlouhá zima a skoro si myslím, že v půlce února by se to zas mohlo hejbnout a dalo by se jít na stavby. Takhle na pracáku je to naprd. Podporu stejně nedostanu, to bych musel dělat v tahu rok, ale aspoň nemusím platit pojištění. Člověk tam akorát musí chodit podle toho, jak ho pozvali. Už večir jsme se s Marcelou domluvili, že pojedeme hned po ránu, já zaběhnu na úřad a ona si vyřídí ve městě, co potřebuje. Vysadil jsem ji na náměstí, jde k doktorovi, musí už teď chodit každej tejden, pak ať si zajde po obchodech.

Na pracáku na mě ženská čumí jak na trotla, i když moc dobře ví, o co jde. Nejsu jedinej, kdo tam vždycky v půlce listopadu přijde, kolikrát se tam drží až do března, a pak jako že si konečně našel prácu, jenže na podzim ho zase propustí. Jednu dobu jsem zkusil jít přes zimu dělat na jatka, tam berou skoro pořád, ale to nešlo. Ty zvířata tam, to jsou chudáci. A celý dny jen porážet, to nechcu, to se člověku zhnusí. I peněz jsem nosil o dost míň, než když chodím po melouchách a k tomu zabijačky. Jinak bych to všechno neuživil. Však splácím půjčku, Marcela věčně na mateřský, Pavel s Barunou, ty by pořád něco chtěli, Baruna furt vymejšlí s hadrama, Pavel zas že takovej a makovej mobil. Ještě že nám Marceliny rodiče dost strčijou. A Marcela je taky rozumná, nic moc na mimino novýho nekupuje, všechno má po Lukášovi, kočár je taky slušnej a tady po dědině stejně velkou parádu dělat nepotřebuje.

Dneska to trvalo na úřadě jen chvilku. Vylezu z pracáku, ženský jsem tam řekl na rovinu, že do března budu mít prácu, tak mě teď už nebude zvát, až se pak půjdu jen odhlásit. Zavolám Marcele, kde je, prej na náměstí v krámu s hadrama. Ale už je hotová, tak chce, abych pro ni přijel. Jsem tam za pár minut, ani neparkuju, jen jí přizastavím u chodníku, nasedne a ještě v autě mně ukazuje halenku.

„Na co si kupuješ halenky, když seš v jiným stavu?“ zeptám se jakoby nic. Ale zas mě hned napadne, že se chce třeba líbit Brabcovi.

„Abych měla co nosit po porodu. A byla zlevněná,“ odpovídá a dívá se na mě jak na idiota. Aby ses mohla předvádět před chlapama, pomyslím si v duchu, ale neřeknu to. Přijedeme dom, Marcela jde vařit, já ještě skočím k jejím rodičům, hlídali Lukáše, tak aby tam Marcela nemusela letět. Na oběd ale doma už nezůstanu, musím jít rozdělávat to maso k Homolce.

„Tak jdu říznout toho tvýho macka,“ zavolám, když se Homolka objeví ve vokně. Pak mě napadne, jestli to není blbá sranda, když vím, že jí chlap utekl s jinou, ale ona se jen zasměje, že prej by se vůbec nezlobila, kdybych mu ufikl koule, a letí otevřít.

Všechno už má nachystaný, na stole v kuchyni je hozená půlka prasete, to jí prej dovezl Dohnal přímo do baráku. Děcka dala k sousedům, aby se při práci nepletly, prase je to malý, za hodinku a půl nebudu mít co dělat. Hned se pustím do práce, nemám času nazbyt. A taky je to takový divný, jak jsme sami dva v kuchyni. Snažím se tvářit normálně, ale moc mně to nejde. Furt mám pocit, že se musím nějak předvádět.

„To budeme mít s děckama na celej rok,“ libuje si Jíťa, balí maso do mikrotenovejch sáčků a rozkládá to po lince. Automaticky u toho přede mě postaví velkýho ruma. Nic neříkám, kopnu ho do sebe. A za chvilku mi tam stojí druhej. Moc nechci pít, je sotva po poledni, ale na druhou stranu je pátek, tak ho tam kopnu taky. Prohlížím si pokradmu, jak to Jitce sekne. Furt je šlank, světlý vlasy, zvlněný, tak se mně to vždycky líbí, je vidět, že nemá podprsenku. Napadne mě, že si ji třeba nevzala kvůli mně, ale možná ji doma nikdy nenosí.

„Kosti na polívku radši větší, nebo menší?“ zeptám se.

„Jen malý, to víš, jak jsme sami…“

Dám si i toho třetího panáka. Rozsekám kosti, jsou pěkně morkový, tak dělám takový malý porcičky.

„A platí ti aspoň bejvalej?“ zeptám se, spíš aby řeč nestála nebo aby si nevšimla, že jí čumím na kozy.

„Ale jo, platí,“ vzdychne Jíťa a udělá na mě takový ty smutný voči, co ženský uměj. Snažím se zahnat, že mně je jí líto. Dávno mně došlo, že kdybych měl litovat každou babu, která bulí, nikam bych v životě nedošel.

Na Jítě je vidět, že by potřebovala chlapa. Ono je to teda vidět i na tom baráku. Ještě to ani nedostavěli, už se rozvedli a barák zůstal nedodělanej, skoro aby se už začalo s opravama. Rýny se ani nenatřely a už začaly rezivět a tečou, střecha je nepodbitá, to se ta fólie pod křidlicou stráví, za izolaci kolem baráku zatíká.

„Pomůže ti s tím tady někdo vůbec?“ kejvnu bradou, aby pochopila, že se ptám na barák. Jíťa se zarazí, chvíli je potichu, pak si kopne taky panáka a zavrtí hlavou. Vidím, že začíná bulet. Že já blbec jsem se ptal! Maso mám skoro hotový, ale je mně trapný sebrat se a odejít. „Ještě mám chvilu, nepotřebuješ něco pomoct?“

Jíťa znova zavrtí hlavou, a to už bulí úplně. Najednou se z ničeho nic ke mně přitiskne. Jak mám trochu přihnuto, nečekám to a jsem nadrženej, protože doma furt nic nebylo, postaví se mně. Hned si vzpomenu na Marcelu, že by se jí to asi nelíbilo, ale Jíťa si moc dobře všimla, že mně stojí. A ona se vyzná, to zas jo! Chytí mě přes gatě za ptáka a začne mě zprudka líbat. Snažím se ovládnout, ale vůbec to nejde. Pak si rychle svlíká tričko, takže vidím ty její malý kozky na vlastní oči, a zdá se mi to tak jiný a voňavý, až se mně v tý chvíli točí hlava. Na břichu ani nemá jizvy jako Marcela, i když má taky děcka. Znova si u toho vzpomenu na Marcelu, pak si ale řeknu no a co, že mě možná podvádí s Frantou, a když mně nechce dát, tak jí musí bejt jasný, jak to skončí. Strašně se mi to s Jitkou líbí, líbám ji a svírám, je to pořádná divočina. Pak už nemyslím vůbec, nemůžu se ovládnout, rychle si povolím tkanici u modráků, vytáhnu ho a zasunu do ní, jen tak v kuchyni na stole, mezi tím rozdělaným masem a kostma. Je vidět, jak strašně to chce, a mně se zdá, že bych na ní takhle dokázal jezdit pořád, naštěstí jsem ale ještě dost při smyslech, abych péro zavčas vytáhl a udělal se jí na stehna. Jak vidí, že jsem hotovej, začne zase bulet, padne mně do náruče a vzlyká. Stojím tam s holým zadkem a najednou mně je všechno odporný. Celá ta kuchyň, ten puch z masa, a nejodpornější mně je ubulená Jitka. Rychle se vzpamatuju, i když po těch rumech mám dost v hlavě, odstrčím ji a jdu ke dveřím. Rozloučím se jen tak na půl huby.

Venku je zima, to mně udělá dobře. Trochu se z toho vzpamatuju. I z toho chlastu, i z toho, co se stalo s Jitkou. Přemejšlím, že je to strašnej průser. Ona jak ženská pozná, že to na chlapa funguje, tak si myslí, že ho má v hrsti, a to taky má. Sice to nebylo poprvý, co jsem tohle provedl, ale předtím to bylo něco jinýho. Už jsem sice byl ženatej, ale vždycky jsem byl nametenej jak dělo a bylo to ještě dřív, když jsme měli jen malýho Pavla a chodili jsme na zábavy. Ani jsem ty holky neznal. Průser z toho nikdy nebyl. Ta druhá si mě sice pak našla na příští zábavě, ale ani pořádně nevěděla, jak se jmenuju a kde bydlím. Zkoušela vyhrožovat, ale já jsem ji utřel, že nic nebude, a poslal jsem ji do prdele. Pak už jsem na zábavy radši nechodil, dost mě to tenkrát vystrašilo, protože kdyby se to dohmátla Marcela, vykopla by mě z baráku. Řekl jsem si, že mně to nestojí za to, Marcelu jsem měl doopravdy rád, a kdybych o ni přišel, ona by jistě na ocet nezůstala. Ale já bych si to nikdy neodpustil, že jsem si nechal utýct takovouhle ženskou. Však kolem ní dělali chlapi pořád, i když už tenkrát měla děcko. Od tý doby si dávám pozor. Taky co jsme si nechali zavést v baráku internet, tak už mě to tak s ženskejma neláká. V počítači si najdu pěkný baby, co se mně líbí, kolikrát i takový divočiny, chlap s dvěma ženskejma a tak. I udělat se babě mezi kozy by se mi líbilo! Ale už taky, jak roste Baruna, tak mi některý tý holky v těch filmech připadají jako ona, teda tak malý nejsou, ale jak už má Baruna trochu prsa, tak si vždycky řeknu, že ona už bude taky v tom věku co nevidět, a úplně se mně to zhnusí. Jednu dobu jsem se díval dost často, ale už mě to taky přešlo. Ono i leccos s Marcelou se dalo. Jak ta dokázala v posteli rajtovat! Jenže co teď? Pořád že je unavená, ztahaná. Odhání mě skoro pořád! A už o sebe taky tolik nedbá, věčně je doma neučesaná, dřív to bylo pořád nějaký fénování, šlechtění, když jsme jeli na návštěvu, to jsem třeba s malým Pavlem a Barunou ještě dvacet minut čekal před barákem, než byla tip ťop. Jenže po tolika letech, co spolu jsme, to už člověka taky tolik nebaví. A dneska s tou Jitkou, jak to bylo takový nový, to teda bylo něco! Jenže já zas nejsu úplně blbej, vím, o co jí jde! A jak potom bulela, byla mně fakt odporná. Musím se na moment zastavit. Opřu se o tarásek a zkouším rozdejchat, jak se mně udělalo blbě. Přemejšlím, jestli nebudu blejt. Do hajzlu, co to bylo za rum, říkám si. Nějaká laciná sračka, co tu vozí Maruna do jednoty bůhví odkud. Za chvilku si to sedne, tak jdu dál. Uvažuju, že vůbec nevím, co teď bude, jestli se to provalí, a to bych skoro řekl, že jo, Jitka si to jen tak pro sebe nenechá. Dost taky peče s tou Věrunou Vavirkovou, kolikrát jsem je viděl spolu vysedávat před obchodem. A ta si tuplem do huby nevidí, ta jak se to dozví, tak to Marcele vyklopí ještě za tepla. Při představě, jak to mezi náma dopadne, se mně znova navalí. Navíc teď, do porodu je chvilka, děcka na krku. Už jsem skoro doma, ještě si dám před brankou cigáro, ale po tom všem mně ani nechutná.

© Petra Dvořáková, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-476-7