Navzdory rostoucímu zájmu badatelů humanitních oborů
představuje období protektorátu Čechy a Morava doposud nepříliš probádanou
oblast českých dějin. Monografie Zatemněno: česká literatura a kultura v
protektorátu je proto příspěvkem k lepšímu poznání a pochopení této velmi
specifické fáze naší literární a kulturní historie. Kolektiv autorů čtenářům
předkládá dvacet sedm aktuálních sond do problematiky protektorátní tvorby a
kulturní politiky, které se opírají o výzkum dobového – nejen českého, ale i
německého – materiálu a usilují o jeho adekvátní historickou interpretaci.
Cílem ovšem je dané kulturní období nahlédnout novýma očima, mimo tradiční
výkladová schémata, a na úrovni dnešního poznání tak pojmenovat mechanismy, jež
určovaly tehdejší společenský a kulturní život a ovlivňovaly podobu tvorby
literární, divadelní, hudební, filmové či rozhlasové.
V edici 1938-1953 vydává nakladatelství Academia.
Ukázka ze studie Kateřiny Piorecké Černé jízdní dámské kolo
aneb Sítě aktantů literárního pole za protektorátu Čechy a Morava
Zřízení Ministerstva národní osvěty předcházelo nařízení
vlády z 15. Ledna 1942, jímž se k „obstarávání věcí kulturněpolitických“
založil úřad lidové osvěty jako ústřední orgán podřízený přímo předsedovi
vlády. Sloučil do své působnosti sféru tisku, divadla, písemnictví, výtvarného
umění, hudby, zpěvu, tance i filmu a udělování licencí na jejich uvádění.22
Ještě než se z úřadu 15. června 1942 stalo samostatné ministerstvo,
precizoval odbor písemnictví krom Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví,
poprvé vydaného 30. září 1940, zabavovacích oběžníků a nařízení regulujících
vydavatelskou činnost i tzv. autorské dotazníky. Ty musel vyplnit každý činný
autor nejen pod razítkem své tvůrčí organizace (tedy především Syndikátu
českých spisovatelů a hudebních skladatelů, Kola moravských spisovatelů či
umělecké skupiny Aktivisté), ale také prostřednictvím svého nakladatele. Shodný
dotazník, který se během let nespokojil jen s rubrikami o dosavadním díle a
zaměstnání, samozřejmě pátral po árijském původu autora, ale též jeho
příbuzných, či se dotazoval, zda byl příslušný spisovatel členem zednářské lóže
či jiných podobných organizací. Oběžníky, které systematicky sledovaly autorovu
knižní produkci včetně nákladu a autorských honorářů, se staly základem
rozsáhlé kartotéky, jíž nově vzniklé ministerstvo završilo etatizaci
literárního prostoru protektorátu Čechy a Morava.
„Evidence spisovatelů a básníků“ vznikala pravděpodobně již
od roku 1939 a postupně byla rozšiřována a doplňována. Je uložena v osmi
kartonech fondu Ministerstva lidové osvěty v Národním archivu.23
Bohužel není dochována v úplnosti, zcela chybějí písmena C, Č a D a také obsah
složek autorů se velmi liší. Vypovídající hodnotu však mají už samotné desky, v
nichž jsou uvedeny osobní údaje autora, spolky, v nichž je členem,
nakladatelství, v nichž po roce 1939 vydával své knihy, a především soupis
těchto děl s uvedením celkového nákladu, prodejní ceny výtisku i celkového
autorského honoráře, položky, jež byla v kontextu praxe řízení mezd státním
aparátem24 více než klíčová. V tomto soupisu přitom byla uvedena i
nepovolená díla, která byla předložena tiskové přehlídce. Autorské honoráře
úředníci ministerstva bedlivě sledovali nejen kvůli vyřizování žádostí o
podporu v těžké sociální situaci a přípravě podkladů pro literární ceny. Státní
úřady tak získaly kontrolu jak nad uměleckým, tak i osobním životem autora i
dokonalý statistický přehled o ekonomických aspektech kulturního sektoru. Na
základě těchto dat jej mohly nejen regulovat, ale i modulovat a plánovat.
Kartotéka samozřejmě předem vyloučila tvůrce, kteří nebyli
árijského původu, emigrovali či byli vězněni jako osoby nepřátelské „novým
poměrům“. Nicméně někteří do ní pronikli pod pseudonymy a alonymy, jako Karel
Poláček pod jménem Vlastimila Rady se svým humoristickým románem Hostinec U
kamenného stolu (1941), Jiří Orten pod pseudonymem Jiří Jakub s básnickou sbírkou
Ohnice pod jménem Bohuslava Březovského (1941) či svým plným jménem Ondřej
Sekora, který zamlčel semitský původ své ženy. Ač byly dotazníky vyplňovány a
kontrolovány několika organizacemi, na samotném ministerstvu nelze vyloučit
manipulace ze strany českých úředníků,25 jak o tom svědčí i
„opominutí“ vydat oběžník se zákazem distribuce děl popraveného Vladislava
Vančury. Celý Vančurův svazek přirozeně v kartotéce chybí.
Ke každodenní agendě na MLO zastřešené Augustem von Hoopem
jako vedoucím kulturního oddělení nakladatel Václav Poláček podotkl:
Nechci, aby to znělo
nepravdivě hrdinsky; je totiž také zcela možné, že z tohoto úřadu, který po
vzoru svého pána i z vědomého úsilí většiny českých úředníků byl začasté
ztělesněním anarchie, právě z tohoto důvodu nevyšel zákaz Vančurových děl. –
Jisto je, že Hoop nařizoval osobně, aby díla emigrovavších i popravených
spisovatelů byla postižena generálním zákazem.26
Emigrací, uvězněním či popravou byla razantně ukončena i
jejich existence v protektorátním literárním prostoru a také jejich složka byla
vyňata z generální kartotéky.
Jak přesná byla náplň práce úředníků, mezi nimiž byl
literární historik J. B. Čapek, básník a literární historik Jaroslav Nečas,
prozaikové Pavel Nauman a Benjamin Jedlička či básnířka a překladatelka Jiřina
Hauková,27 se dnes můžeme jen dohadovat. Jisté je, že krom autorské
evidence se podíleli i na vypracování seznamů českých autorů – abecedních,
zahrnujících zvlášť beletristy i autory odborných publikací, řazených podle
bydliště, nebo seznamů pokoušejících se o hodnotovou hierarchizaci soudobé
literární scény – seznamů autorů vhodných pro školní četbu, autorů výdělečně
činných pouze svou tvorbou a v neposlední řadě seznamu nadepsaného Významné osobnosti
české kultury zahrnujícího třicet devět jmen abecedně od Eduarda Basse po
Františka Zavřela.28 Autoři, o jejichž zařazení do tohoto
prestižního seznamu se na Ministerstvu lidové osvěty uvažovalo a pravděpodobně
i intenzivně diskutovalo (jak svědčí poznámka o existenci podobného seznamu o
šestadevadesáti jménech, jež bylo třeba zredukovat na pouhých čtyřicet), byli
podrobeni intenzivnímu dohledu. V jejich složkách se zachovaly medailony a
analýzy jejich dosavadního díla. Některé texty mohly sloužit jako podklady k
udělení literární ceny či stipendia, je však pravděpodobné, že nevznikly pouze
k tomuto jedinému účelu. Seznamy měly reinterpretovat kánon současné české
literatury a měly ukázat, k jakým hodnotám by česká literatura měla směřovat.
Základem této analýzy je padesát osm medailonů z Evidence
spisovatelů a básníků, uložených ve fondu Ministerstva lidové osvěty v osmi
archivních kartonech. Osobnosti meziválečné levicové avantgardy jako Marie
Majerová nebo Vítězslav Nezval, tedy autoři, kteří byli z úst nejvyšších
protektorátních představitelů vylučováni z českého literárního života, měli ve
svých deskách založené pouze vlastnoručně vyplněné dotazníky. Složky jiných
autorů, např. A. M. Tilschové nebo Josefa Hory obsahovaly několik variant
textů, jež v češtině i němčině v jednom odstavci či pár stranách
strojopisu usilovaly o uchopení jejich tvůrčího profilu. Rekordmanem se ovšem
stal František Kožík, míru pozornosti, kterou mu MLO věnovalo, vysvětluje jeho
angažovanost v „nových poměrech“ i množství cen, které za své prózy ve
čtyřicátých letech získal.
Některé medailony se věnují téměř výhradně analýze díla,
zvláště ty, které byly přepsány na psacím stroji s červenou a černou psací
páskou a jejichž hlavička je standardizovaná: jméno autora je vždy uváděno
červeně, případně je červeně podtrženo. Jsou to čistopisy, jež měly spíše
informační, možná i reprezentační charakter. Takových najdeme v kartotéce
přibližně třetinu. Zběžný, v chybách neopravovaný strojopis, často zachovaný
pouze v průklepu, sloužil jako podklad pro překlady do němčiny. Od prvního typu
medailonů se odlišují nejen kolísavou délkou, jež se neomezuje na jediný
odstavec, ale také vyhraněnou kritičností. Ve všech případech jsou medailony
psány poučeným literárním historikem či kritikem, který ve zkratce s
podivuhodnou jistotou vystihuje autorovu poetiku, zastavuje se u jeho
politického smýšlení a jeho společenské angažovanosti.
Výraznou levicovost tvorby české avantgardy ve dvacátých
letech většinou medailon interpretuje jako dobový trend daný vysokým sociálním
cítěním. Text připouští, že např. Ivan Olbracht je komunista činný také jako
redaktor komunistických listů, nicméně nikoliv bez výhrad:
Při tom však jej nelze
považovat za komunistu v politickém smyslu, je zahrnut pod tento přívlastek jen
proto, že nebylo možno pro něho nalézti jiné označení. Ve skutečnosti je
Olbracht pouze člověkem žíznícím po sociální spravedlnosti a odhodlaným bít se
za chudé. V tom se podobá Maximu Gorkému, s nímž má společný osud i v tom, že
si jej přivlastnili ti, kdo na něho nijak nemají právo.29
Stejně tak Marie Pujmanová „měla nezaslouženou pověst
salonní komunistky“, podle ministerského úředníka však byla spíše „nezaujatou
pozorovatelkou úpadku liberalistické buržoazie a oslavovatelkou mladých
pracujících lidí“.30 Příslušnost k agrární straně zas omlouvalo to,
že ji straník pojímal jako stranu selskou a lidovou. Také někdejší redaktoři
Lidových novin, podporující „politiku Hradu“, však jsou podle anonymních
posuzovatelů „politicky indiferentní“, případně – jako Eduard Bass – žijí
nemocní mimo veřejný život.31
Ti, kteří medailony pro potřeby MLO psali, velmi dbali na
to, aby českým spisovatelům nijak existenčně neublížili, naopak na špatné
sociální poměry autorů záměrně upozorňují.
Na druhou stranu v nemnohých případech autorů, kteří se
prosadili až „v nových poměrech“, neopomněl ministerský úředník upozornit na
odmítání autorova díla ve třicátých letech: Jako odpůrce Benešova režimu tak
byl „temperamentní hlasatel zdravého řádu, pořádku a i občanské kázně Karel Horký
řadu let přehlížen i pronásledován“.32 Také Jaroslavu
Kolmanu-Cassiovi „se za minulého režimu nedařilo dobře, byl viditelně opomíjen
a zatlačován a jeho lidské nevýbojnosti se zle využívalo“ – byl nucen pracovat
v redakcích jako soudničkář nebo jako noční redaktor.33 To František
Zavřel „byl zatlačován, možno často říci utloukán“, což pocházelo z toho, že se
Zavřel „tvrdě postavil proti představitelům politického režimu a vedl s nimi
nerovný boj, v němž se někdy ke své škodě dal vylákat na půdu mimouměleckou a
připustil, že se pak pro tyto věci zahrazovala cesta jeho k umění“.34
Kromě politické indiferentnosti, případně stoprocentního
přizpůsobení novým poměrům, jak tomu bylo u „bývalého komunisty“ Fedora
Soldana, jednotlivé medailony spojují i kategorie, jichž si autoři medailonů
všímají v tvorbě autorů velmi rozdílného zaměření i poetiky.35
Vedle básníků, dramatiků a beletristů píšících „velké“ společenské romány,
autorů věrných ruralismu v próze či katolickému mysticismu v poezii, jsou sem
zařazeni literární kritici a teoretici stejně jako autoři „lidové četby“
(Václav Rosůlek píšící též pod pseudonymem Vladimír Drnák, Josef Jahoda nebo
Zdeněk Rón). Jen v jediném případě byl medailon označen přípisem „vyřadit“
– v případě divadelního kritika Josefa Trägera, který nepublikoval knižně.
Bez ohledu na to, k jaké poetice je autorovo dílo řazeno a
jakého je žánru, medailony vyzdvihují autorův jazyk. Konstantin Biebl
tak „dovedl využít zejména hudebnosti jazyka pro svůj metaforicky nesložitý,
hravý a zpěvný verš“.36 Dobrý a plastický jazyk je kvalitou i
detektivních románů Eduarda Fikera,37 na rozdíl od něj „Bassova
próza má vysokou věcnou úroveň, dobrou řeč, ale je nad ní neustálý opar
improvizace“.38 Jazyk přitom musí být jasný a sdělný. To, že
Vladimír Holan „patří k nesrozumitelným básníkům“, jenž „pro svou výlučnost
nebyl nikdy populární, vždy byl oceňován, ale málo čten“, ač mu nelze „upřít
virtuozitu slova a formy“, vede k vyslovení příkrého názoru: „Nesporně mnoho
umí, jistě nejvíc ze současných poetů, je jen otázka, má-li to, co umí, vůbec
nějaký smysl a cenu.“39
V rovině obsahové je oceňována věcnost, jasnost a
sdělnost. František Halas, který znamená „pro střední básnickou generaci českou
tolik, kolik pro předchozí generace znamenali Wolker, Hora, Šrámek“ a „je
následován, obdivován, napodoben a nedosahován“, je formálně „jasný a prostý“.
Důležité je, že „neupadl nikdy do nezvalovského poetismu, nepropadl básnickým
školám, zachází se slovem pružně, a přitom citlivě“.40 Také verše
Jaroslava Seiferta po překonání krize, jejímž projevem byly poetistické hříčky
a slovní kouzel- nictví, nabyly znělosti a jednoduchosti.41 Země
sudička Františka Hrubína pak vyniká zpěvným veršem, prostotou a ryzostí
metafory i „čistotou myšlenkového jádra“.42 Stejně je oceňována i
próza. Vedle řemeslnosti, tezovitosti, reportérské zběžnosti a povrchnosti, jež
je shodně vyčítána autorům dobových bestsellerů Františku Kožíkovi a Eduardu
Bassovi, vadí např. na Křelinových historických románech „metaforičnost jeho
slova, které se vzdouvá ve velkých souvětích a působí dojmem subjektivismu
zalykajícího se obdivem k vlastní látce“, stručně řečeno, projevuje se v
ní to, „co lze nazvat Vančurovským slohem“. Podobně je rožmberské trilogii
Jiřího Mařánka vyčítána „okázalost“, jež spolu s „jistým únavným vzrušením ji
mimoděk posunuje nazpět k bývalému, skoro ještě romantickému románu
historickému“. To Vladimír Neff udělal jenom dobře, když „zanechal poetičnosti
a lyrismu a halucinačních přepisů a počal psát realistickou, groteskně laděnou
prózu“.
Obsahově pak próza i poezie má být sociální a pro
soudobou společnost aktuální. Josef Hora se tak pro ministerského úředníka stal
„vedle Wolkera a vlastně před Wolkerem a víc než on […] básníkem nadcházejícího
věku pracujících lidí, […] zvěstovatelem nové společnosti“. Romány a povídky
mají pak být „oslavou bolestného i radostného života, který je věčným řetězcem narození
a smrti“, jako je tomu v prózách Jarmily Glazarové. Prozaik by měl stejně jako
Karel Horký „zachycovat pestrý a barvitý život kolem sebe“ a „sklánět se k
malému člověku“. Literatura tedy má upevňovat společenský řád a vést dělné lidi
k radosti z práce a pospolitého života. V neposlední řadě by se v próze i
poezii měla ozývat „oslava rodinného života“. Záliba v erotice či cizoložných
příbězích se netoleruje ani autorům románů na pokračování, jak můžeme číst v
kritice prací Viktora Hánka, „jehož fantazie je přízemní, trochu špinavá a
obyčejná“, tím méně etablovaným prozaičkám, jakou byla Marie Pujmanová, jinak
pohotová a obratná stylistka s citem pro sociální motivy. Obecně lze
konstatovat, že pozitivně jsou hodnoceny prózy inklinující k realismu soustředěné
na psychologii postav v rámci širšího společenství.
Poslední jasně definovanou kvalitou je regionalismus.
Přívlastek „regionální“ zahrnuje prostředí venkovské i městské, látku současnou
i historickou. Ruralismus je pro ministerské úředníky příliš úzký, zato Jarmila
Glazarová, jež se „dovedla hluboce naklonit nad čistou studnicí beskydského
lidu“, dosáhla ve svých společenských, národopisných a sociálně psychologických
románech mistrovství právě tím, že je ve své tvorbě „uvědoměle
regionalistická“.43 Česká literatura už nemá být národní ani
evropská, tím méně internacionální. Regionalismus české literatuře zajišťoval
možnost svébytnosti v rámci nijak blíže nespecifikovaného středoevropského
prostoru, resp. velkoněmecké říše nových lidí. Vytvářel skulinu, v níž bylo
možné obhájit jazykově i esteticky samostatnou českou kulturu, a přiznával tak
i podřízený vztah k německé kultuře, kterou v daném prostoru latentně
uznával za dominantní.
Evidence spisovatelů tak, jak ji vedlo Ministerstvo lidové
osvěty, se stala zásadním nástrojem kontroly českého literárního prostoru,
nástrojem purifikačním, který měl umožnit nejen celý prostor popsat, ale
vyloučit z něj ty osobnosti a jevy, které nezapadaly do formujícího se,
ovšem zatím jasně nevysloveného programu české protektorátní kultury. Kartotéka
je výrazem cíleného odlidštění literárního prostoru, záměrně zhmotnělou sítí
jeho aktérů, jimž bylo umožněno publikovat. Spisovatel se tak stává pouhou
evidenční jednotkou, dehumanizovaným článkem procesu výroby kulturních statků.
Jeho existence je přísně sledovaná a modulovaná
prostřednictvím nařízení a restrikcí. Každý z autorů si je vědom, že jeho
činnost může být kdykoliv ukončena. Ministerstvo sleduje každý jeho krok,
kontroluje jeho příjmy a přímo ovlivňuje, co z jeho děl bude nebo nebude
vydáno, v jakém nákladu a s jakým ziskem. Nevyhoví-li autor předem daným
hranicím, překročí-li je, ať už v rovině ideové, politické či mravní, s další
publikací se může rozloučit. Z centrální evidence spisovatelů bude vyškrtnut a
jeho jméno bude vymazáno nejen z nakladatelských plánů, ale i z katalogů
knihoven a učebnic literatury.
Poznámky v textu:
22 Václav Poláček: Cenzura, řízení knižního trhu, zabavování
a ničení knih 1938–1945. In Kniha a národ 1939–1945. Aleš Zach (ed.). Praha –
Litomyšl: Paseka 2004, s. 67–145; zde s. 118.
23 Evidence spisovatelů a básníků, NA (Národní archiv), MLO
(Ministerstvo lidové osvěty), č. kart. 12–19.
24 Tesař 2006, cit. d., s. 48.
25 Pavel Janáček sestavil podle rozdělovníků následné
cenzury z roku 1942 pracovní seznam jmen zaměstnanců Sekce písemnictví (tehdy)
Úřadu lidové osvěty i dalších sekcí téhož úřadu, které přešly do nově
založeného Ministerstva lidové osvěty: Bártová, Eberl, dr. Fott, dr. Franěk,
Hlaváček, Janků, dr. [Benjamin] Jedlička, Junek, Kamarád, Kantor, Kleiner, [Vilém]
Kostka, Kratochvíl, Leontovič, Liška, Menšík, dr. Macalová, Maděrová, Mašková, Jaroslav
Novák, dr. Jiří Novák, dr. [Pavel] Nauman, dr. [Jaroslav] Nečas, dr. Osvald, dr.
Podrabský, Pospíšil, dr. [Celestin] Rypl, dr. Sladký, Slípka, dr. Škorpík,
[Josef] Šolta, Veselský, Zemek, Žahourková. Nejedná se však jen o zaměstnance.
Viz NA, MLO, č. kart. 10, spisy č. O–7885/v.S./1942 (konfiskace divadelní hry
Josefa Kubíka Vandrovali sladovníci z 21. 1. 1942) a č. O–7926/V/42 (konfi
skace studie Emanuela Chalupného Základní pravdy sociologické z 10. 4. 1942),
za jejich poskytnutí děkuji. Srov. též Janáček 2015, cit. d., s. 938–939.
Nejširší dosud publikovaný výčet jmen úředníků srov. Poláček 2004, cit. d., s.
101–102 a 108.
26 Poláček 2004, cit. d., s. 121.
27 Janáček 2015, cit. d., s. 938.
28 NA, MLO, č. kart. 11.
29 NA, MLO, č. kart. 16, složka Ivan Olbracht.
30 NA, MLO, č. kart. 17, složka Marie Pujmanová.
31 NA, MLO, č. kart. 12, složka Eduard Bass.
32 NA, MLO, č. kart. 13, složka Karel Horký.
33 NA, MLO, č. kart. 14, složka Jaroslav Kolman-Cassius.
34 NA, MLO, č. kart. 19, složka František Zavřel.
35 NA, MLO, č. kart. 18, složka Fedor Soldan.
36 NA, MLO, č. kart. 12, složka Konstantin Biebl.
37 NA, MLO, č. kart. 12, složka Eduard Fiker.
38 NA, MLO, č. kart. 12, složka Eduard Bass.
39 NA, MLO, č. kart. 13, složka Vladimír Holan.
40 NA, MLO, č. kart. 13, složka Josef Hora.
41 NA, MLO, č. kart. 18, složka Jaroslav Seifert.
42 NA, MLO, č. kart. 13, složka František Hrubín.
43 NA, MLO, č. kart. 13, složka Jarmila Glazarová.
© Kolektiv autorů, 2017
Editor © Lucie Antošíková, 2017
Cover photo © ČTK
ISBN 978-80-200-2802-0
Žádné komentáře:
Okomentovat