Portugalský autor, držitel Nobelovy ceny za rok 1998, se pro
svůj román o sloním putování inspiroval skutečnou událostí. Zhruba v polovině
16. století se totiž portugalský král Jan III. rozhodl vyslat přes celou Evropu
slona indického, který předtím dva roky strádal v zapomenutém koutě jeho
lisabonského paláce. Měl se měl stát velkolepým svatebním darem pro jeho
švagra, arcivévodu rakouského a mimo jiné i titulárního českého krále
Maximiliána II. Habsburského.
Příběh slona Šalamouna, který za doprovodu vojenské eskorty
prochází přes prašné kastilské pláně až k pobřeží Středozemního moře, aby se po
jeho vlnách přeplavil od italského Janova, odkud se přes zasněžené Alpy dostane
až do Vídně, je především podobenstvím o lidském bláznovství. Ať už jde o
šílené nápady mocných, které někdo musí uskutečnit, nebo o představy prostých
lidí, kteří si během cesty do exotického tvora promítají všechno možné. Barvité
líčení různých krajů a lidských mravů je zábavné a poučné zároveň.
V edici Pestrá řada vydává nakladatelství Plus. Přeložila
Lada Weissová
Ukázka z knihy:
Kdo se
hlouběji nezabývá významem loží manželských, nemanželských či úmrtních v řádném
fungování veřejné správy, možná bude překvapen, ale první krok nevšedního
putování slona do rakous, o němž se chystáme vyprávět, byl učiněn v královských
komnatách portugalského dvora více méně v době, kdy je čas jít spát. A hned upozorňuji,
že nepřesný výraz více méně tu není použit pouhou náhodou. S obdivuhodnou
elegancí jsme se tím vyhnuli nutnosti zabývat se poněkud nízkými a téměř jistě
trapnými detaily tělesné a fyziologické povahy, které by se takto černé na
bílém bezpochyby hluboce dotkly přísného katolického přesvědčení krále jana
třetího, pána portugalska a algarve, a jeho choti, královny kateřiny rakouské,
budoucí babičky krále šebestiána, který se bude bít u alcácer-quibiru a padne
při prvním či druhém útoku, ačkoliv někteří dokonce tvrdí, že podlehl nemoci už
v předvečer bitvy. Poslyšme, jak se král se svraštěným obočím obrátil ke
královně, Tak nevím, královno. Co nevíte, králi. Vždy jsem měl dojem, že
svatební dar, který jsme před čtyřmi lety poslali bratranci maxmiliánovi, nebyl
důstojný jeho původu a zásluh, a když teď máme bratrance tak blízko, ve
valladolidu, jako regenta ve španělích, tak říkajíc co by kamenem dohodil, rád
bych mu daroval něco hodnotnějšího, čím bychom ho oslnili, co na to říkáte,
královno. Například nějakou monstranci, vypozorovala jsem, že monstrance je
obdarovanými vždy přijímána velmi dobře, snad proto, že se v ní spojuje
materiální hodnota s duchovním významem. Taková velkorysost by se nezamlouvala
naší svaté církvi, která ještě určitě chová ve své neomylné paměti, jak se
bratranec maxmilián vyznal ze sympatií k protestantské reformě a
luteránům, luteránům nebo kalvinistům, nikdy jsem se v nich pořádně nevyznal.
Odstup, satane, na to jsem nepomyslela, zvolala královna a pokřižovala se, Hned
zítra ráno musím ke zpovědi. Co je na tom tak výjimečného, královno, ke zpovědi
chodíte každý den, zeptal se král. Musím kvůli té hanebné myšlence, kterou
nepřítel nechal projít mými hlasivkami, vždyť ještě teď mě pálí hrdlo, jako by
je sežehl pekelný plamen. Král uvyklý královnině přecitlivělosti pokrčil rameny
a vrátil se k otázce, která pálila jeho, kde nalézt uspokojivý dar pro
arcivévodu maxmiliána habsburského. Královna oddrmolila jednu modlitbu a hned
se pustila do další, vtom se však zarazila a téměř vykřikla, Máme šalamouna.
Cože, otázal se nechápavě jan třetí, kterého nečekaná zmínka o židovském králi
zmátla. Přece šalamoun, králi, ten slon. Na co mi je teď slon, otázal se už
trochu podrážděně král. Jako dar, můj pane, svatební dar, odpověděla královna
nadšeně a samým rozrušením vyskočila z postele. Svatba už byla. Na tom
nezáleží. Král třikrát pomalu přikývl, zaváhal, znovu třikrát pokýval hlavou,
načež připustil, Vypadá to jako zajímavý nápad. Víc než zajímavý, je to dobrý, přímo
skvělý nápad, opáčila královna s netrpělivým, až panovačným výrazem, který se
jí nepovedlo potlačit, to zvíře nám poslali z indie před více jak dvěma roky a
od té doby jen jí a spí, koryto s vodou vždy plné, krmení hromady, jako by si
ho u nás ustájili na výkrm, ale platit nehodlají. Ten nebohý tvor za to nemůže,
není tu pro něj žádná vhodná práce, ledaže bychom ho poslali k teju do doků,
nosit trámy, ale to bychom ho zbytečně trápili, je specializovaný na klády,
protože jsou oblé a padnou mu líp do chobotu. Tak ať jde do vídně. A jak,
zeptal se král. To už není naše starost, až si to vyřeší maxmilián jako majitel
slona, předpokládám, že je ještě ve valladolidu. Nemám žádné zprávy, které by
to vyvracely. Do valladolidu pochopitelně šalamoun musí dojít po svých, nožiska
na to má. Nic naplat, do vídně taky. Pěkná štrapáce, poznamenala královna.
Pořádná štrapáce, přitakal král zachmuřeně a dodal, zítra to bratranci
maxmiliánovi napíšu, a když bude souhlasit, musíme domluvit časový rozvrh a
upřesnit si pár věcí, například kdy se hodlá vydat do vídně a kolik dní bude
potřebovat šalamoun na cestu z lisabonu do valladolidu, dál už to nebude
naše starost a můžeme si nad tím umýt ruce. Ano, můžeme si umýt ruce, řekla
královna, ale hluboko v duši, kde se odehrává boj člověka s pochybnostmi, ji
náhle zabolelo pomyšlení, že nechá šalamouna odejít samotného do takové dálky a
k cizím lidem.
A VIAGEM
DO ELEFANTE
Copyright
© 2008, José Saramago
All
rights reserved
Translation
© Lada Weissová, 2018
Cover
design © Tereza Králová, 2018
ISBN
978-80-259-0823-5
Žádné komentáře:
Okomentovat