Vojtěch Matocha: Prašina

Prašina je tajuplné místo, temný ostrov uprostřed zářící Prahy. Nikdo neví proč, ale na Prašině nefunguje elektřina. Lampy tu nesvítí, tramvaje nejezdí, rádio nehraje, mobil je bez signálu. A v téhle strašidelné čtvrti pátrá Jirka se svými kamarády Tondou a En po dávném tajemství, které by mohlo změnit svět. Jejich dobrodružství je o to nebezpečnější, že při něm musejí čelit partě všeho schopných dospělých chlapů, kteří mají stejný cíl. Foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh doplňují ilustrace, které čtenáře vezmou přímo do nitra Prašiny.

Vojtěch Matocha (1989) vystudoval matematiku. Dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Tvůrčím psaním se zabývá od gymnázia, úspěšně se účastnil několika literárních soutěží, píše recenze pro iLiteraturu. Prašina je jeho literární prvotina. „Jako kluk jsem přečetl prakticky všechny foglarovky a mám je pořád moc rád, i když už dneska působí trochu archaicky,“ říká. „Když jsem si představoval Prašinu, Stínadla mě určitě hodně ovlivnila.“

Prašinu svými ilustracemi oživil Karel Osoha, mladý kreslíř a výtvarník, který za svou komiksovou tvorbu získal i cenu Muriel. „Šlo mi hlavně o samotnou atmosféru těch ulic, o to, co se objevuje mezi řádky,“ vysvětluje Osoha. „Jak asi tamní obyvatelé žili, jaký měl vztah ke svému prostředí. Chtěl jsem podpořit hutnou atmosféru, skrz kterou se musí Jirka prohrabávat k odhalení tajemství.“

Prašina oba tvůrce natolik pohltila, že už pomalu vzniká další díl. Možná se tedy rodí nová, prašinská série…

Vydává Paseka. Pro děti od 9 let.

Ukázka:

Tramvaj sebou cukla a zastavila se, světlo zhaslo. Lidé si začali něco mumlat, a když uplynula dobrá minuta a vůz se nerozjel, zakřičel někdo směrem k řidiči: „Hej, tak co bude?!“

Jirka seděl úplně vepředu. Viděl, jak se s trhnutím otevírají dveře řidičovy kabiny a ven se kutálí mohutná postava v reflexní vestě: „Výstup předními dveřmi, haló, výstup pouze předními dveřmi! Dál nejedeme, technická závada!“ Nespokojené hlasy na okamžik zesílily a pak se všichni začali hrnout k východu.

Tma pohltila celou ulici. Byla plná stojících aut, o nějakých sto metrů výš ji přehrazoval kamion. Řidič nejspíš ztratil kontrolu nad vozidlem a zastavil až o strom, ten zůstal napůl vyvrácený, napůl opřený o stříšku nad zahrádkou restaurace. Okolo se shlukovali lidé a o něčem hlasitě diskutovali. Jestli se nikomu nic nestalo, muselo to být obrovské štěstí. Jirka se prosmýkl mezi auty k chodníku. Řidiči seděli ve tmě na svých sedadlech nebo se opírali o kapoty a čekali.

„Haló, víte někdo, co se děje?“ slyšel Jirka osamělý výkřik, ale nezaslechl žádnou odpověď. Co se tady proboha stalo? Na kraji silnice málem vrazil do policisty, který se snažil udílet nějaké pokyny, jenomže ho nebylo ani vidět, ani slyšet.

Jirka pokračoval po svých ulicí vzhůru. Když před pár minutami nasedl na Karlově náměstí na tramvaj, myslel si, že alespoň pro dnešek dobrodružství skončilo. Zřejmě se pletl. Přidal do kroku. O nějakých sto metrů dál už ale po zmatku nebylo ani památky: lampy svítily, policie odkláněla dopravu do vedlejší ulice, výloha vietnamské večerky červeně a zeleně blikala. Domů to má ještě kus, pomyslel si. Nevadí, stejně nechtěl být sám doma po tom všem.

„Můžu se ještě stavit? Potřebuju něco probrat,“ poslal esemesku a odpověď od En přišla za pár vteřin: „Ok. Tonda je tu taky.“

En se ve skutečnosti jmenovala Anastázie, ale kdo ji líp znal, říkal jí En. Anna jí přišlo dost nudné, Stázina divné. V první třídě jí někdo začal říkat anglicky Anne, a než si zjistila, jak se to správně píše, už se všude podepisovala jako En a zůstalo jí to. Lepší En než Stejsi, prohlašovala později. Bydlela jen s babičkou ve starém činžovním domě pár ulic od hranice Prašiny, přibližně napůl cesty mezi náměstím Míru a I. P. Pavlova. Jirka se s ní skamarádil díky Tondovi, to byl její o rok mladší bratranec, se kterým chodil do třídy a kdysi i seděl v lavici, než Jirku vzali na osmileté gymnázium a Tonda zůstal na základce.

Přišla mu dolů otevřít, na sobě měla úzké džíny a vytahané černé tričko s růžovým nápisem. Na zápěstí jako obvykle tři gumové náramky.

„Ahoj, už jsi to slyšel?“ spustila na něj En hned ve dveřích.

Jirka zavrtěl hlavou a zamračil se. Novinky přece přináší on. „Je toho plná televize, uvidíš,“ řekla a vyrazila k výtahu. Tmavý cop vlál za ní.

Nahoře, těsně pod střechou, měli klubovnu. Útulnou půdní místnost s šikmým stropem, kde se dřív sušilo prádlo a kterou léta nikdo nepoužíval, dokud sem En s Tondou nepřitáhli koberec, petrolejku a hromadu polštářů na sezení. Tonda tu cvičíval na housle, aby nikoho nerušil, a En v prasklém akváriu chovala tři hraboše, které jí babička zakázala mít v pokoji. V zimě se jim tu kouřilo od pusy a bundy si radši vůbec nesundávali, malá plynová kamínka nikdy nedokázala podkroví úplně vyhřát.

„Čau,“ zavolal na něj přes rameno Tonda, oči přilepené k obrazovce notebooku, zářící ve tmě vedle petrolejky. Jirka si podal polštář a posadil se vedle něj, zatímco En nachystala hrnky a zalila čaj. Na obrazovce běžely televizní zprávy, reportérka stála s mikrofonem před budovou magistrátu: „… se zatím nevyjádřila. Krizový štáb hlavního města svolal zasedání na desátou hodinu večerní, o přijatých opatřeních vás budeme informovat v živých vstupech.“

„Můžete to vypnout a říct mi, co se tady děje?“ ozval se Jirka trochu podrážděně. Tonda zavřel notebook.

„Prašina se zvětšila,“ řekl vzrušeným hlasem, „dvanáct tisíc lidí je bez proudu, tramvaje nejezdí, pár aut se vybouralo, protože jim přestaly fungovat brzdy, a teď nemůžou nastartovat. Odešly dva vysílače mobilního signálu, dalším možná dvaceti tisícům lidí neteče voda…“

„Vždyť sotva začal podzim,“ řekl Jirka překvapeně. Každý věděl, že se hranice Prašiny posouvá a že to nějak souvisí s počasím. Za hezkých letních dnů se Prašina zmenšovala, jako kdyby se na slunci scvrkávala. Když naopak mrzlo nebo dlouho a vydatně pršelo, rozpínala se a pohlcovala další domy a ulice. Rozdíl mezi létem a zimou ale činil nějakých dvacet, možná pětadvacet metrů a lidé, kteří v tom území na předělu žili, na to byli dobře připravení.

„Nejvíc to zasáhlo Vinohrady a oblast kolem Karláku. Na druhé straně se Prašina rozšířila taky, ale ne tolik,“ řekla En a podala Jirkovi hrnek s čajem. „Vypukla hrozná panika, lidi se bojí a přímo na místě se hrozně těžko dostávají k informacím, když tam nic nefunguje.“

„Čeho se bojí? Vždyť je to totéž, jako když vypnou proud, to se děje pořád,“ nechápal Jirka.

„To právě není totéž. Když vypnou proud, funguje ti mobil, můžeš si svítit baterkou… a hlavně je celkem jasný, že ti ho za chvíli zase zapnou,“ zachmuřila se En.

„Však Prašina zase ustoupí, ne?“ zeptal se Jirka.

En jenom pokrčila rameny: „Snad.“

Usrkla čaje, ale byl moc horký, tak ho položila na zem a popošla k malému okénku ve stropě. Když se z něj člověk pořádně vyklonil, viděl střechy okolních domů, komíny a v dálce věže kostela svaté Ludmily a za ní žižkovský vysílač.

„Dokážeš si vůbec představit, co to všechno způsobí?“ řekla nakonec. „Prašina se rozšířila v některých směrech skoro o pět set metrů. Pět set metrů! To je strašně moc. Zasáhlo to spoustu domů, kanceláří, obchodů… Nikdy tam Prašina nebyla a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohla dosáhnout tak daleko. Co ti lidi budou dělat, jestli to tak zůstane?“

„Přestěhují se jinam?“ navrhl Jirka.

En se jenom ušklíbla: „Kdo si od nich ty byty a domy koupí, aby si oni mohli koupit nové bydlení někde jinde? Na Prašině nikdo bydlet nechce, možná pár bláznů, ale jinak nikdo.“ Jirka musel připustit, že na tom něco je. Ostatně En měla pravdu skoro vždycky. Na to už si za ty roky, co se znali, zvykl.

„Ale to není všechno,“ prohlásila En a zamračila se ještě víc: „Nikdo neví, proč na Prašině nefunguje elektřina, a všichni si na to zvykli. Prostě jsme kus města obětovali a přestali s ním počítat. Co když je ale dnešek jenom začátek? Co když se to rozšíří po celé Praze? Nebo po celé Evropě? Tohle už není problém pár lidí. Jo, vím, že to zní nepravděpodobně, ale nevíme nic, takže je možné úplně všechno.“

Na okamžik zavládlo ticho, jen z kouta se ozývalo šramocení, jak hraboši pobíhali sem a tam po akváriu. Kolem petrolejky poletovaly mušky. Ve tmě se vždycky klubovna zdála menší než ve skutečnosti: stíny ovládly všechny kouty a prostor, kde se šikmý strop dotýkal podlahy. Zůstal jen obláček světla uprostřed místnosti.

© Copyright Vojtěch Matocha, 2018

Illustrations © Karel Osoha, 2018

ISBN 978-80-7432-910-4