Události, k nimž
došlo v Německu v letech 1919–1945, byly dramatické a děsivé. Nicméně našlo by
se také spousta okamžiků nejistoty, pochyb i naděje. Kniha Cestovatelé ve třetí
říši se snaží odpovědět na otázku, zda současníci mohli pochopit podstatu nacionálního
socialismu, čelit vlivu nacistické propagandy a tušit či předvídat holokaust.
Anglická autorka,
historička, která coby žena diplomata strávila několik let ve Spolkové
republice, vychází ze zpráv a svědectví očitých svědků, cizinců, kteří Německo především
ve třicátých letech navštívili. „Německem projížděly známé osobnosti jako
Charles Lindbergh, David Lloyd George, patijálský mahárádža, Francis Bacon,
bulharský král a Samuel Beckett, abychom jmenovali aspoň některé,“ píše autorka
v úvodu. „Jezdili sem však i obyčejní lidé, od pacifistických kvakerů po
židovské skauty, od afroamerických profesorů po veterány z první světové války.
Studenti, politici, hudebníci, diplomaté, školáci, komunisté, básníci,
novináři, fašisté, umělci a samozřejmě turisté, z nichž mnozí se vraceli a
trávili v nacistickém Německu dovolenou rok co rok – ti všichni dostanou slovo,
stejně jako čínští učenci, olympijští sportovci a pronacistický nositel
Nobelovy ceny z Norska. Dojmy a reflexe tak různorodých cestovatelů se přirozeně
velice liší a mnohdy si zcela protiřečí. Dohromady však vytvářejí pozoruhodný a
trojrozměrný obraz Německa za Hitlerovy vlády.“
Knihu zahrnul
Daily Telegraph mezi nejlepší knihy roku 2017. Za nejlepší knihu roku 2017 ji
vybrali i čtenáři deníku Guardian.
V překladu
Roberta Novotného vydalo knihu nakladatelství Argo.
Ukázka z knihy:
Kdo v Británii
nebyl poustevník, antisemita nebo přesvědčený nacionální socialista, mohl ke
konci roku 1936 už jen těžko tvrdit, že o surovostech nacistů neví. Židovští
uprchlíci, nesčetné články v novinách, přeživší vězni z koncentračních táborů i
lidé perzekvovaní z náboženských důvodů poskytovali dostatek důkazů, že
Hitlerova diktatura je všechno možné, jen ne vlídná.
Nicméně
optimisté, mj. mnozí příslušníci establishmentu, nadále věřili ve Führerovu
„upřímnost“ a argumentovali tím, že kdyby se náležitým
způsobem vyhovělo těm rozumnějším z jeho požadavků, vše by bylo v pořádku.
Proto se ve druhé polovině 30. let vydávaly do Německa mnohé významné osobnosti
v přesvědčení, že díky osobním kontaktům a racionálnímu dialogu se nakonec
podaří zajistit mír. Do Německa po olympiádě jezdili i antisemité, sympatizanti
fašistů, celebrity, špioni a členové královské rodiny, a chybět nemohla rodina
Mitfordových. Na druhou stranu obyčejní američtí a britští turisté, kteří dál
jezdili na prázdniny do Německa po stovkách navzdory tomu, co četli v novinách,
jednoduše politiku ignorovali. Sice si nemohli nevšimnout podivného nadšení
Němců pro uniformy a pochodování, ale přesto si domů v první řadě odváželi
dojem, že Němci jsou srdeční a přátelští lidé, kteří chtějí zahraničním návštěvníkům
připravit co možná nejvřelejší přivítání. Příroda nadále byla krásná,
středověká města malebná a pivo levné. Tak proč si hezké prázdniny kazit
starostmi o Židy?
Bayreuthský
festival způsobil Winifred Wagnerové v roce 1936 vedle řady obvyklých
starostí ještě jednu, a to v podobě sira Thomase Beechama. Ribbentrop jako
obvykle všechno pochopil
špatně a napsal
Hitlerovi, že tento britský dirigent je důvěrným přítelem krále Eduarda VIII. A
protože král měl pro nacisty pochopení, musel je tedy podle Ribbentropa mít i
Beecham. Na základě této nepravdy Beechama pozvali, aby toho roku na náklady
režimu vzal svůj Londýnský filharmonický orchestr (London
Philharmonic Orchestra, LPO) na zájezd do Německa.
Jelikož se
očekávalo, že Beecham přijede do Bayreuthu na zahájení festivalu, uspořádala Frau Wagnerová
malý oběd, aby se mohl s Hitlerem setkat neformálně. Avšak pouhých několik hodin
před tím, než se sir Thomas měl objevit, přišel telegram: „Je mi líto, nemohu
přijet. Zdravím. Beecham.“ Tato lhostejná omluva vyvolala ve vile Wahnfried
hlubokou nelibost, poněvadž Führer výslovně chtěl,
aby sir Thomas s ním seděl ve Wagnerově lóži.1 Beecham ale dorazil
až na druhou polovinu festivalu, teprve když měl jistotu, že Hitler z Bayreuthu
odjel a už se nevrátí.
Byl přívětivý a
dokonale oblečený, rozdával úsměvy na všechny strany, avšak dával si záležet na
tom, že po každém představení hned odcházel, aby nemusel mluvit s takovými
lidmi jako Göringovy sestry, „měšťácké a poněkud všední“, a údajně velké drbny.2
Je jasné, že
Beecham Hitlerovým režimem pohrdal. Nakonec se ale ukázalo, že Německo je pro
něj, tak jako pro mnohé další, moc silnou vábničkou na to, aby si nechal
cestovní plány kvůli nacistům překazit. Chystaný zájezd LPO vyvolal v Anglii
značné kontroverze, ale pokušení pochlubit se novým orchestrem (přičemž všechny
náklady měl hrazené) v zemi, kde navzdory nacistům orchestr pořád ještě něco
znamenal, bylo pro Beechama příliš veliké. Hůře se ale chápe, jak Beecham, muž
nezlomného sebevědomí, mohl podlehnout nátlaku Němců a vypustit z programu
Mendelssohnovu „Skotskou“ symfonii jen
proto, že její autor byl Žid. Na druhou stranu sir Thomas moc dobře věděl, že nacisté
to všechno platí.
Hitler v
doprovodu většiny členů své vlády navštívil zahajovací koncert zájezdu, jenž se
konal 13. listopadu 1936 v Berlíně. Po první skladbě (Dvořákově Slovanské
rapsodii č. 3) Hitler nadšeně aplaudoval. Koncert
se vysílal široko daleko, což Beecham určitě věděl, když v dosahu mikrofonu
pronesl slavnou poznámku: „Zdá se, že tomu starýmu buzerantovi se to líbí.“3
Ať si Hitler o představenímyslel, co chtěl, Goebbelsovi připadalo mizerné.
Srovnal Beechama s Furtwänglerem, prý to je rozdíl jako mezi Kannenbergem (Hitlerovým
akordeonistou) a Giglim (slavným tenoristou). 4 A dodal, že „[to je]
trapné, protože člověk musí ze slušnosti
tleskat“.5
Druhý den se v novinách objevila falešná fotografie, na které v Hitlerově lóži
o přestávce Beecham rozmlouvá s nacistickými špičkami. Ten však ve
skutečnosti vůbec neodešel ze zákulisí.
Jak se dalo
předpokládat, cestu Beechamova orchestru po Německu doprovázela nacistická
propaganda v plné parádě. Mezi všemi recepcemi, svastikami a projevy se však tu
a tam dalo letmo zahlédnout i jiné Německo, jež stále existovalo, třebaže v
hlubokém utajení a utrpení. V Lipsku propašovali k Beechamovi nepodepsaný
dopis, v němž mu kdosi sděloval, že jen několik dnů předtím zmizela velká
bronzová socha Mendelssohnova, jež stávala před Gewandhausem. „Nikdo neví, kde
je,“ psal zoufalý autor dopisu. „Jistě ji roztaví a udělají z ní děla.“ Ale
„jeho hudba je nesmrtelná a bude se dál hrát ve všech civilizovaných zemích, s
výjimkou Německa, kde je přísně zakázaná. Všichni kulturní lidé v Německu myslí
a cítí jako já. (…) Při každodenních modlitbách volají o pomoc a po svobodě.“6
Pokud LPO přinesl takovým lidem alespoň jiskřičku naděje, pak to – jak by sir
Thomas mohl odůvodněně tvrdit – jeho zájezd ospravedlňovalo. Co když to ale na
druhou stranu pro nacisty znamenalo obrovský propagandistický tah, který jen
dále napomohl jejich věci? Před tímto dilematem – jet, či nejet – stáli za časů
třetí říše všichni myslící lidé, kteří milovali Německo, ale nenáviděli nacisty.
Bez ohledu na to, k jakým závěrům Beecham dospěl, když po zájezdu odjížděl do
Paříže a do svobodného světa, Mendelssohnova „Skotská“
symfonie mu jeho faustovskou smlouvu jistě
připomínala dlouho.
Poznámky
v textu:
1
BERTA GEISSMAR, The Baton and the Jackboot,
London 1944, s. 211.
2
BERTA GEISSMAR, The Baton and the Jackboot, s.
215.
3
Různé zdroje, mimo jiné Guardian, 6. dubna 2001.
4
Citováno in: BRIGITTE HAMANN, Winifred Wagner oder Hitlers Bayreuth, s.
327.
5
BRIGITTE HAMANN, Winifred Wagner oder Hitlers Bayreuth, s. 327.
6
BERTA GEISSMAR, The Baton and the Jackboot, s.
238–239.
© Argo, 2019
Travellers in the Third Reich © Julia Boyd, 2017
Translation © Robert Novotný, 2019
Cover design by kid-ethic.com
ISBN 978-80-257-3067-6
 | |
| Obálka amerického vydání knihy. |
Žádné komentáře:
Okomentovat