Jak by asi vypadal život nejproslulejší české
spisovatelky Boženy Němcové, kdyby trval o sedm let déle?
Božena Němcová prožívá konečně důstojný a spokojený
život. Po letech bídy a trápení si může díky neznámému bohatému mecenáši
dovolit slušné bydlení i drobné radosti. Ve vzpomínkách se vrací ke svému
dětství a mládí, k vzrušujícím milostným zážitkům, ale také k nepříliš
vydařenému manželství a vztahu ke svým dětem, které ji jedno po druhém opouští,
ale vždycky ví, kde je jejich domov. Podaří se nakonec i slavné spisovatelce
zjistit, odkud pochází, a odhalit tajemství svého původu?
Anna Strnadová se narodila v Petrově nad Desnou a po
absolvování Univerzity Palackého v Olomouci spojila celý svůj osobní i profesní
život se šumperským regionem. Debutovala básnickou sbírkou v roce 2014 a v
nakladatelství MoBa vydala úspěšný román Nebeské komando, vycházející ze
skutečného neobyčejného životního příběhu Gustava Lindemanna. Jelikož autorku
silné osudy fascinují, své další dílo se rozhodla věnovat spisovatelce Boženě
Němcové, jejíž svobodomyslnost, vášeň a nesmírný talent ji celoživotně
přitahují a inspirují.
Také druhý román Anny Strnadové vydává brněnské
nakladatelství MoBa (ISBN 978-80-243-8749-9).
Ukázka z knihy:
„Můžu si na chvíli přisednout? Už jsem tě dlouho
neviděl.“
Otevře oči. Josef. Tak to byl přece jen on! Poslední dny
se jí zdálo, že ho několikrát zpozorovala. A dnes zase. Hledal ji? Hlas se jí
stáhne. Vypadá pořád stejně. Jen trochu pohubl, tváře má propadlé. Němě kývne.
Měla by se zeptat, proč ji sleduje, ale asi by se jí zase vysmál.
„Nechával jsem tě pozdravovat po Doře, taky mi vyřizovala
tvé pozdravy, ale nevím, jestli si je nevymýšlela,“ řekne a nejistě se na ni
podívá. „Naše Dorka je moc hodná.“
„Nic jsem jí neříkala, nepamatuji se,“ nechce s ním
mluvit, manželství je pro ni už dávno uzavřená kapitola. Nač se vracet ke
smutným vzpomínkám. Takový hezký den, nechtěla si ho nechat zkazit. Stalo se.
„Takový hezký den.“ Stejná věta od Josefa.
Jako by četl její myšlenky. Když si nemají lidé co říct,
baví se o počasí. Nepomůže mu v navázání rozhovoru. Mlčí. Ať se snaží, když se
vedle ní posadil. Jí bylo dobře i bez něho.
„Myslel jsem dnes na tebe. Před šestnácti dny jsme měli
výročí svatby. Bylo zrovna tak slunečno.“ Dívá se na ni, jako by chtěl vyloudit
nějakou kladnou reakci na svoje myšlenky. „Už je to dvacet osm roků…“ Slova
vyznívají do ztracena.
„Ano,“ zatrnulo jí. Tohle je ta neodbytná věc, která ji
ráno probudila. Svatba. Bledě modré šaty a bílý závoj. Modrá barva nepřináší
štěstí. Ani jí nepřinesla.
„Co ano? Nerozumím,“ naklání se k ní Němec.
Podívá se na něho, sukně šatů se dotýká jeho kalhot.
Odsune se kousek a přihladí látku ke svému tělu. „Nic, jen jsem si něco
vybavila.“
„Něco z naší svatby?“
„Ne.“ Proč je tak dotěrný, přece vidí, že s ním nechce
mluvit.
„Bylas krásná nevěsta, královna plesu.“
Ano, jiřinky. Protančila se do studeného rána. Záblo ji,
skoro celou dobu, když se dostal do její blízkosti. A miloval ji drsně, bral si
ji násilím. Vzbouřila se. Tolik potřebovala něhu. Babičko, proč jsi nepřijela před
svatbou? Proč jsi jim neřekla, že není jako tvůj Jiří?
„Na co myslíš?“ Chce z ní dostat nějaké slovo. Její
mlčení ho začíná dráždit.
„Nebyl jsi jako Jiří,“ řekne nepřítomně.
„Jaký Jiří, nějaký nový milenec?“ vypadne z něho
nasupeně.
„Ne, babiččin, toho jsi neznal, ani já ne. Škoda.“ Chce
se zvednout, ale Němec ji uchopí za ruku.
„Boženo, počkej. Proto jsem za tebou přišel. Dostávám už
celou penzi. Víš, jak mi ji zadržovali,“ sype ze sebe rychle, jako by měl
vyměřený čas. Bojí se, aby mu mezitím nezmizela. „Asi to bylo kvůli tvému
policejnímu dozoru. Ale teď už to skončilo.“ Nadzvedne se, vypadá, že se chce
postavit, ale neukončí pohyb a sedne si. „Nechtěla by ses vrátit? Už bychom
neměli žádné problémy s penězi,“ poslední větu řekne roztřeseným hlasem, zadívá
se na ni nejistým pohledem a čeká.
Veškerý šum z tržnice zmizí. Takhle vnímají okolní svět
hluchoněmí. Neslyší nic a nejsou schopni vytvořit hlásku. Jen dutý zvuk, který
by rádi zachytili zbytkem sluchu. Na co má odpovědět? Vyznívá to jako nabídka ke
sňatku, ale to už tady jednou bylo. Nevydařený pokus. Druhý už se nebude konat.
Hledá slova, jak to vyjádřit.
„Ne, Josefe, už jednou jsme se snažili a nepovedlo se to.
Mám se dobře, nepotřebuju tvoje peníze, tvoje rozmary, hádky…“ Ani se na něho
nepodívá.
Němec přemáhá zlost, pokoření a ještě jeden cit. Je to
nenávist?
„Stoupla ti do hlavy sláva, že?“
„Nemyslím si, že jsem slavná, pořád pochybuji o svém
díle. Tohle sem nepleť. Víš dobře, jak to mezi námi bylo.“ Zvedne se. „Už se to
nedá napravit ani změnit.“ Tak hezký den, nesmí jí ho nikdo zkazit. Nechá za
sebou rozčileného Němce. Jeho oči se jí zabodávají do zad. Úplně cítí tyhle
bodlinky a nevyvolá to v ní žádnou lítost.
Koupeného jídla se teď ani nedotkne, nechá si všechno
zabalit, vsune do tašky a stoupá k nedalekému parku.
Nezaslechne už Josefovo: „Co si myslíš, co si jenom
myslíš!“ Němec cedí vztekle přes pevně sevřené rty svou porážku a to ho ještě
ráno přepadaly romantické myšlenky na výročí svatby.
Nenechat se rozhodit, zůstat klidná. Nevracet se k tomu.
Klidná, ano bude klidná. Opakuje si tuhle větu pořád dokola. Hledá místo, kam
by se usadila. Kousek od ní se ukrývá zpola rozpadlý altán. Rukou shrne z
dřevěné desky spadlé listí a usadí se. Teplé jídlo z tašky zavoní, odsune ho.
Nechce myslet na setkání s Josefem, ale chvíli jí trvá, než začne vnímat své
okolí. Upře pohled do protějšího křoví. Mezi drobnými větvičkami poskakují
vrabci. I jim svědčí dnešní teplý den.
Němcová si vybaví jiný. První mužovo působiště v Červeném
Kostelci. Neznala tam téměř nikoho. Podobný den jako dnes. Taky seděla v parku,
krátce po svatbě, a četla Goethovo Utrpení mladého Werthera. Až za chvíli si
všimla mladíka usazeného nedaleko ní. Podíval se na ni, hned se však sklonil k
nějakému papíru. Trvalo to celé dopoledne. Kniha ji zaujala, ale kdykoli zvedla
oči, setkala se s jeho pohledem. Černé pronikavé oči si ji měřily. Byl
prostovlasý, dokonce odložil i kabát a zůstal v košili se širokými rukávy.
Volně uvázaná černá stuha pod krkem byla spíše na obtíž. Občas si přejel prstem
kolem límce a uvolňoval jeho sevření. Student, který něco píše, napadlo ji.
Zaklapla knihu. Nenechá se tady okukovat takovým mladíkem.
„Slečinko, prosím vás, ještě neodcházejte,“ vyskočil,
když viděl, že se zvedá.
„Proč bych neměla odcházet, je poledne. A nejsem
slečinka, ale vdaná paní.“
„Vy jste vdaná?“ protáhne smutně. „Nejste žena toho
komisaře, co se sem nastěhoval?“
„Jsem. Ale to už tady vědí všichni. A proč si mě celou
dobu tak drze prohlížíte?“ Teď už si to mohla dovolit. Představila se přece
jako žena komisaře.
„Promiňte, nenapadlo mě, že to budete brát jako drzé
okukování,“ omlouvá se. „Studuji malířství, jsem Gustav Vacek. Domů jsem přijel
teprve včera. A vy jste tak nádherný model.“
Němcová zrudne. „Můžete mi ukázat, co jste vytvořil?“
„Není to hotové, zatím je to jen skica. Kdybyste raději
počkala, až skončím.“ Zavře rychle náčrtek a upře na ni tmavé oči. Nevidí v
nich prosbu, spíš zájem, s jakým si ji prohlížel celou dobu.
„Dnes už nemůžu, musím domů, je poledne.“ Nezůstane, jak
si mladý umělec přeje.
„I když vás hodně poprosím?“
„I když mě poprosíte.“
„Já si kleknu.“
Zasmála se. To by Josef neudělal, aby se před ní pokořil.
Ten bral všechny příkazy silou. „Když bude zítra hezky,“ usměje se, „přijdu.“
Přišla. Druhý den, i ten další. Jednoho dne obraz
domaloval. Venku sněžilo.
„Pojď se podívat,“ už si tykali.
„Tohle jsem já? Ten zasněný výraz. Ano, to ano, ale tohle
je příliš krásné.“
„Jsi krásnější než tahle malba. Tvůj muž ti neříká, že
jsi krásná?“
„Ne. Nikdy mi to neřekl.“
„Ani při milování?“
„Na co se to ptáš. Takový mladíček.“
„Jsem stejně starý jako ty, ten rok nic neznamená. Mlčíš.
Je mi to jasné, neříká.“
„Já bych ti toho napovídal, kdybych mohl. Tolik krásných
slov, utopil bych tě v nich.“ Přitiskne svou tvář k její.
Cítí slabost v nohách. Nemůže ho odstrčit. Polibky na
tváři pálí jako jeho zrychlený dech.
„Boženo, proč ses tak brzy vdala. Odejdi od svého muže,
se mnou se budeš mít dobře. Obchod našich dobře prosperuje…“ Zarazí se, nechtěl
mluvit o materiální stránce. Jen o tom, že by si přál…
Ano, mají krám, chodí do něho nakupovat a počítá každý
krejcar, aby vyšli. Tam už dávno odhadli, jak na tom je. Jen Gustav má hlavu
plnou romantických myšlenek.
„To nejde,“ teprve teď ho jemně odstrčí. „Jsem vdaná.“
„Ale nejsi šťastná.“ Všechno se v něm láme a padá do
prázdna, odkud se už nedá dostat. Jak ji má přesvědčit? Dívá se na dívčí tvář,
hluboké oči, které by ani nedovedl namalovat. Podařilo se mu vystihnout obličej
téhle ženy skloněné nad četbou. Vložil do něho tolik něhy. Vyzařuje z ní
pokora, obraz celý svítí. „Až jednou budu malovat Madonu, použiju tvoji tvář.“
Němcové se sevře hrdlo. Gustavova první láska, ta bolí
nejvíc. Je vdaná, nemůže mu říct, že čeká dítě. Obrazem to skončilo.
„Mlčíš, dávno vím, že jsi vdaná…“
„Nic nevíš, čekám dítě.“
Žádné komentáře:
Okomentovat