Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje
bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně
jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují
mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y
Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání
svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky
neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl.
Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v
době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o
soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech
dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.
Héctor Tizón (1929 – 2012) se dnes řadí mezi ty spisovatele,
kteří utvořili argentinské, ale i latinskoamerické písemnictví 20. století.
Psát začal už na střední škole. V roce 1953 dokončil studium práv na Univertitě
v La Platě. Poté se vrátil do svého rodného města Yala na severovýchodě
Argentiny, aby pracoval jako právník. Založil zde také literární časopis Tarja.
Na konci padesátých let započal krátkou diplomatickou kariéru – do roku 1962
působil jako kulturní atašé v Mexiku, kde se mimo jiné spřátelil s mexickým
prozaikem Juanem Rulfem a s chilským básníkem Ernestem Cardenalem, a jako
konzul v Miláně. V roce 1962 se vrátil do Argentiny a v Yale si opět otevřel
advokátní kancelář. V roce 1976, kdy moc v Argentině převzala armáda, odešel do
evropského exilu – žil převážně ve Španělsku a v Itálii – , v němž setrval do
roku 1982.
První prozaickou knihu vydal Tizón roku 1960, následovalo ji
víc než dvacet dalších titulů. Čeští čtenáři se s jeho dílem poprvé setkali
roku 2006, kdy v nakladatelství Julius Zirkus vyšla jeho kniha Krásy světa. Nakladatelství
Runa vydala v překladu Jana Macheje další dvě Tizónovy prózy - Dům a vítr a Muž
odjinud. Starý voják je tedy čtvrtou Tizónovou knihou přeloženou do češtiny –
opět Janem Machejem. Vydává opět Runa.
Ukázka z knihy:
Déšť sice ustal, nikoli však vítr. Všichni tudíž
zůstali doma. Zatopil v obývacím pokoji v kamnech a hrají karty nebo kostky.
Prostorný pokoj je navzdory třem oknům dosti ponurý. Možná proto, že dům je
orientovaný na špatnou světovou stranu. I tady se nachází spousta těžkého
objemného nábytku.
V koutě stojí malý, nicméně dost vysoký stolek
sloužící jako stojan na květináče, jeden z těch, o něž se dřív lidé při focení
opírali, aby na fotografiích vypadali rádoby přirozeně. Vzpomíná si na jednu
momentku, na níž je v obdobné póze zachycen jeho otec: vysoký a krásný, statná
postava napasovaná do kroje, který mu byl zřejmě příliš těsný, v dokonalých
kamaších stojí jen na jedné noze a druhou, pokrčenou a zkříženou, opírá o
špičku střevíce. Tu fotografii dlouho uchovával, v prvních letech ji dokonce
ukazoval i v internátní škole, pak ji však po jedné z návštěv otce v léčebně
roztrhal na malé kousky a ty hodil na ulici do kanálu.
Avšak nyní, na tomto tak podobném kousku nábytku,
spočívá jen jedna měděná váza s kyticí divokých květin rozličných barev.
Vzpomene si na jiné květiny – květiny, které v obavě a tísni vyhodil do
popelnice.
Hodí na stůl kartu, která nemá očividně nic
společného s hrou, kterou právě všichni tři
hrají.
„Ale ne,“ zvolá Matilde. „Nedáváš pozor,
Raúle.“
„Náš mladý přítel má hlavu v oblacích,“ utrousí
stařec.
„Jsem unavený,“ prohlásil a vstal.
„Tak už toho nechme.“
„Ne, jen jdu na chvíli ven. Zůstaňte tady.“
Vstane, udělá pár kroků a zavadí o květináč, který s
hlomozem dopadne na zem.
„Omlouvám se,“ řekne. „Hned přinesu jiné.“
„Ale co tě nemá. Nech je. Natrhal jsem je včera
kousek odsud.“
„To je ale od vás velice milé, viď, Matilde?“
Matilde se květiny pokouší sebrat ze země. Zdá se
být dotčená.
„Řekla mi, že jako malé děvče je měla velmi ráda.
Jsou to sasanky. Roste jich tu spousta,“ řekl stařec. „Dřív se dokonce
vyskytovaly ve dvou či třech varietách.“
„Sasanky,“ ucedí. „A pryskyřníky. A hyacinty. Nebo
vlčí mák.“
Znovu se posadil, v ruce stále držel karty.
„Ano,“ souhlasí Matilde. Stále klečí a sbírá květiny
s dlouhými povadlými stonky.
„Vyprávěla jsem, jak jsme je rádi trhali u vás za
domem. Nikdo je tam zřejmě nevysadil ani o ně nepečoval, ale stejně se měly k světu.“
„Hodně jsi mu toho napovídala, co? Taky jsi mu
vyprávěla o tom, jak tě ve vězení znásilnili?“
„Raúle, nech toho, prosím tě!“
„Proč? Proč bych toho měl nechat? Bojíš se, že bych
se dotkl jeho jemné vojenské dušičky?“
Stařec na ně ohromeně hleděl.
„Copak to nespáchali právě oni? Jaké to bylo...? Nechcete
to slyšet, co? Byli dva, tři, nebo jich dokonce bylo pět...? Rozervali ti šaty,
roztáhli nohy, svázali je a pak ti ho
tam jeden po druhém vráželi a jako nadržení psi se všichni do poslední kapky
vyprázdnili a tobě po nohách stékalo to jejich odporné svinstvo.“
„Raúle, proboha, to už stačí!“
„Stačí? Tímhle za tím uděláme tlustou čáru, co? Vždyť
to všechno přeci spáchali vlastenci dávající lekci podvratné čubce. Jakými
vznešenými slovy to budeme vyprávět, můj drahý plukovníku?“
ISBN:
978-80-87792-21-6
 |
| Héctor Tizón. FOTO: Diego Sanedsted |
Žádné komentáře:
Okomentovat