Stephenie Meyerová: Specialistka

Bývalé agentce na útěku před někdejšími zaměstnavateli nezbývá než vzít ještě jeden případ, aby očistila své jméno a zachránila si život. Jen málo lidí ví, že pracovala pro vládu Spojených států. Pro oddělení tak tajné, že nemá ani vlastní název. Coby výjimečná specialistka představuje zároveň jedno z nejtemnějších rizik. A tak když její zaměstnavatelé usoudí, že je pro ně nebezpečná, bez varování po ní jdou. Dávno nemá šanci být dlouho na jednom místě nebo používat stejné jméno. Oddělení už zlikvidovalo posledního člověka, kterému snad mohla důvěřovat. Ale ona stále ví cosi, co ji ohrožuje. Prostě ji chtějí mrtvou a brzy. Pak jí její bývalý šéf nabídne možnost úniku a asi jedinou šanci vymazat ze svých zad obří terč. Znamená to však přijmout ještě jeden úkol. Jenže informace, kterou obdrží, její situaci ještě zhorší. Zatímco se odhodlává postavit se všemu čelem a připravuje se na nejtěžší boj svého života, zjišťuje, že postupně podléhá muži, který pravděpodobnost jejího přežití jen komplikuje. Škála jejích možností se rychle zužuje a ona musí zapojit všechny své výjimečné schopnosti takovým způsobem, o jakém se jí dosud ani nezdálo...

Stephenie Meyerová vystudovala anglickou literaturu na Brigham Young University. Mezinárodní věhlas získala ságou Stmívání, která byla úspěšně zfilmována. Série získala řadu ocenění, například v české celonárodní anketě Kniha mého srdce se umístila na čtvrtém místě. Roku 2008 vydala Meyerová román Hostitel, který se také objevil na prvním místě žebříčku bestsellerů New York Times a Wall Street Journal a v roce 2013 byl podle něj natočen film. V roce 2016 jí vyšel první románový thriller pro dospělé The Chemist (česky Specialistka). Ten nyní v českém překladu vydává nakladatelství Egmont.

Ukázka z knihy:

Dnes se jmenovala Jesse. Vsadila na profesionální vzhled – černý kos­týmek s výstřihem do V, pod ním černé tričko a samozřejmě kožený pásek. Nasadila si další paruku. Špinavě blond vlasy po bradu. Měla je stažené z čela jednoduchou černou čelenkou a přidala brýle s tenkými kovovými obroučkami, se kterými nevypadala, jakože se schovává, ale i tak rafinovaně skrývaly tvar jejích lícních kostí a čela. Měla symetrický obličej s jemnými rysy, nic, co by přitahovalo pozornost. Věděla, že ji lidé většinou přehlížejí. Ale taky věděla, že nevypadá tak tuctově, aby ji nepoznal někdo, kdo by hledal přímo ji. Kdykoli mohla, měla skloněnou hlavu.

Místo tašky si vzala kufřík. Dřevěné ozdoby z popruhu zacvakly na své místo v držadle. Byl lemovaný kovovými pásky, těžký, i když byl prázdný, a v případě potřeby se dal použít jako zbraň. Medailonek, prs­teny, ale žádné náušnice. Bude muset použít trochu hrubé síly a náušni­ce by při tom nebyly bezpečné. Nože v botách, skalpely, jelení lůj, různé spreje… téměř v plné zbroji. Dnes se ale díky tomu přesto necítila jistě. Tahle část plánu byla totiž daleko za hranicí toho, co chtěla a uměla dělat. Nemyslela si, že kdy bude muset někoho unášet. Za poslední tři roky se zabývala jenom takovými plány, které končily buď něčí smrtí, nebo jejím útěkem.

Když jako Jesse projížděla temnými ulicemi, zívala. Nedostávalo se jí spánku a v následujících dnech to nemělo být jiné. Měla pár látek, které ji udrží vzhůru, ale zhroucení mohla oddalovat maximálně dvaasedm­desát hodin. Až to přijde, musí být hodně dobře schovaná. Doufala, že je nebude muset použít.

Na parkovišti pro turistickou třídu na letišti Ronalda Reagana byla spousta volných míst. Zajela na jedno blízko autobusové zastávky, kde, jak soudila, by chtěla parkovat většina lidí, a čekala, až přijede autobus. Tohle letiště znala lépe než ty ostatní. Klid, který tak dlouho postrádala, se dostavil – díky známému prostředí. Než přijel autobus, objevili se dal­ší dva lidé, oba se zavazadly a unavenými obličeji. Nevšímali si jí. Dojela autobusem ke třetímu terminálu a pak se vrátila přes most pro pěší na zastávku metra. Ta cesta jí rychlou chůzí zabrala asi patnáct minut. To je na letištích hezké – všichni chodí rychle.

Zvažovala, jestli si má vzít boty na vysokém podpatku a tím změnit svou výšku, ale pak uvážila, že na to bude muset dnes až příliš chodit – nebo možná i běhat, pokud se to pokazí. Měla tmavé boty s plochou podrážkou, napůl tenisky.

Když se připojila k davu mířícímu na nástupiště, snažila se co nej­víc skrývat obličej před kamerami u stropu. Pomocí periferního vidění hledala skupinku, ke které by se připojila. Jesse si byla jistá, že ti, kdo ji sledují, budou hledat ženu, která je sama. Větší skupinka – jakákoli skupinka – byla lepší krytí než mejkap nebo paruka.

Ke kolejím mířilo několik hloučků lidí, jak první vlna dopravní špič­ky začala plnit eskalátory. Vybrala si trojici, dva muže a jednu ženu, všichni měli tmavé pracovní oblečení a nesli si kufřík. Žena měla zářivé blonďaté vlasy a se svými lodičkami do špičky na podpatku byla o dob­rých dvacet centimetrů vyšší než Jesse. Ta se posouvala kolem několika dalších skupin, dokud nebyla schovaná mezi tou ženou a zdí za nimi. Jakékoli oči zkoumající tuhle novou čtveřici by se přirozeně zaměřily na vysokou blondýnku.

Pokud by ty oči samozřejmě nehledaly přímo Julianu Fortisovou…

Její čtveřice se účelně posouvala davem, až se dostala na místo blízko okraje nástupiště. Nezdálo se, že by si někdo jiný ve skupince všiml, že se spolu s nimi pohybuje i jedna drobná žena. Na to, aby její blízkost zaregistrovali, bylo kolem nacpaných příliš mnoho dalších lidí.

Do zorného pole se jim vehnal vlak, řítil se k nim a pak prudce zastavil. Jesseina skupinka zaváhala a hledala méně zaplněný vůz. Zva­žovala, že se od nich odtrhne, ale ta blondýna byla taky netrpělivá a protlačila se do neexistujícího prostoru ve vagonu. Jesse se na ni ze­zadu, byla teď namáčknutá mezi tou blondýnou a další, větší ženou za sebou. Mezi nimi byla neviditelná, ať už jí ta pozice přišla, jak chtěla, nepohodlná.

Jeli žlutou linkou až na stanici Chinatown. Tam trojici opustila a při­dala se ke dvojici, dvěma ženám, které se svými blůzkami zapnutými až ke krku a brýlemi s obroučkami tvaru kočičích očí mohly být sekre­tářky nebo třeba knihovnice. Společně jely po zelené lince až na stanici Shaw-Howard, Jesse měla hlavu nakloněnou směrem k menší brunetce a předstírala, že je zaujatá jejím příběhem o svatbě z minulého víkendu, na které nebyl volný bar, prokristapána. Uprostřed historky nechala se­kretářky ve vlaku a vmísila se do davu vystupujícího z metra. Udělala rychlou otočku skrz přecpané dámské záchody a pak se připojila k davu mířícímu dolů ke kolejím na další vlak. Načasování bylo vším. Musela teď vystoupit z anonymity davu.

Z pronikavého kvílení přijíždějícího vlaku skočilo Jesse bušící srd­ce až do krku. Připadala si jako běžec skrčený v bloku, připravený na výstřel. Pak se z té metafory v duchu otřásla – bylo víc než možné, že nějaká zbraň opravdu vystřelí. Ale bude mít skutečné kulky a nebude mířit k nebi.

Vlak s vřískotem zastavil a ona se dala do pohybu.

Šla rychlou chůzí kolem řady vagonů, prodírala se pasažéry, kteří se vyhrnuli z otevřených dveří. Očima prohledávala vagony, hledala vy­sokého muže s dlouhými vlasy. Kolem ní byla spousta lidí, blokovali jí výhled. Snažila se v duchu si udělat křížek nad každou hlavou, která neodpovídala. Byla moc rychlá? Nebo ne dost rychlá? Vlak už odjížděl, když se dostala k poslednímu vagonu, a nemohla si být jistá, že tam není, ale soudila, že ne. Podle jejího pozorování z posledních dvou příjezdů by měl být v příštím vlaku. Když se dveře zavíraly, kousla se do rtu. Pokud tohle zkazila, bude to muset zkusit další den. A to nechtěla. Čím víc se čas blížil k okamžiku, kdy se měl spustit Carstonův plán, tím to bylo nebezpečnější.

Než by vyčkávala všem na očích, radši rychle pokračovala směrem k východu.

Znovu se otočila na toaletách a ztratila trochu času tím, že předstíra­la, že si kontroluje mejkap, který vůbec neměla. Když v duchu napočítala do devadesáti, připojila se k proudu cestujících, kteří mířili ke kolejím.

Teď tu bylo ještě víc lidí. Jesse si vybrala místo blízko skupiny mužů v obleku na úplném konci nástupiště a snažila se splynout s černou lát­kou jejich sak. Povídali si o akciích a obchodech, věcech, které byly tak daleko od jejího života, že by klidně mohly být sci-fi. Ohlásili další vlak a ona se připravila. Když metro zastavilo, obešla obchodníky a prohlédla si první vagon.

Pohybovala se rychle a očima prohledávala další vůz. Žena, žena, starý muž, moc malý, moc tlustý, moc tmavý, bez vlasů, žena, žena, dítě, blon­ďák… Další vůz –

Jako by jí chtěl pomáhat, jako by byl na její straně. Stál přímo u okýn­ka, díval se ven, vysoký s vlnitými vlasy.    Jak šla směrem k otevřeným dveřím, Jesse si rychle prohlédla ostatní cestující. Hodně obchodníků, aspoň na první pohled – kdokoli z nich ale mohl být najatý Oddělením. Nebyly tu ovšem žádné zjevné známky, žádná široká ramena, která nepasovala do kabátů normální velikosti, žádná sluchátka, žádné vybouleniny pod kabátem, žádný oční kontakt s ostatními cestujícími. Nikdo neměl sluneční brýle.

Tohle je ta chvíle, pomyslela si, kdy se nás pokusí oba sebrat a dotáhnout do laboratoře. Pokud to ovšem není past jenom na mě, což by znamenalo, že Daniel s těmi svými nevinnými vlnitými vlasy je jedním z nich. Možná to bude on, kdo mě zastřelí. Nebo probodne. Nebo se mě pokusí dostat z vlaku, aby mě zastřelili někde v soukromí. Nebo mě omráčí a hodí do kolejiště…

Ale pokud je ten příběh pravý, pak nás budou chtít oba živé. Pravděpo­dobně zkusí něco podobného tomu, co se chystám udělat Danielovi. Potom mě odvlečou zpátky do laboratoře a moje šance, že odtamtud někdy odejdu živá, jsou… méně než malé.

Když se za ní zavřely dveře, hlavou se jí honily tisíce dalších podob­ných myšlenek. Šla rychle, aby stála vedle Daniela, a aby udržela rovno­váhu, držela se stejné tyče jako on, prsty měla blízko těm jeho bledším a mnohem delším. Měla pocit, jako by jí někdo svíral srdce v pevné pěsti. Bylo to čím dál tím bolestivější v přímé úměře k tomu, jak blízko stála u cíle. Nezdálo se, že by si jí všiml, pořád zíral z okna s nepřítom­ným výrazem, s výrazem, který se nezměnil, když zajeli do temnoty tu­nelu a on mohl vidět jen svůj odraz ve skle. Nikdo ve vagonu se směrem k nim nepohnul.

V Danielu Beachovi nedokázala najít nic z toho člověka, kterého vi­děla na fotkách z Mexika a Egypta, toho, který schovával vlasy pod kšil­tovkou a pohyboval se s agresivní sebejistotou. Zamyšlený muž vedle ní klidně mohl být klidně básníkem Starého světa. Musí to být úžasný herec… nebo je možné, že je to opravdu nemocný člověk, který trpí mnohočetnou poruchou identity? Nebyla si ničím jistá.    Jak se blížili ke stanici Chinatown, Jesse ztuhla. Vlak se vřítil do sta­nice a zakymácel se a ona se musela chytnout tyče pevněji, aby do Da­niela Beache nevrazila.

Z vlaku vystoupili tři lidé, dva muži v obleku a jedna žena v sukni, ale nikdo z nich se na Jesse ani nepodíval. Prohnali se kolem ní, jako by šli pozdě do práce. Do vagonu nastoupili dva další muži. Jeden upoutal Jesseinu pozornost – velký, stavěný jako profesionální atlet, měl na sobě mikinu a tepláky. Obě ruce měl v přední kapse mikiny, a pokud tlapy velikosti krabice od bot, něco v nich nesl. Na Jesse se nepodíval, když kolem ní procházel, zamířil do zadního rohu vozu a chytil se držadla nad hlavou. Koutkem oka ho pořád sledovala v odraze, ale neprojevoval žádný zájem ani o ni, ani o její cíl.

Daniel Beach se nepohnul. Byl tak pohlcený myšlenkami, že se vedle něj uvolnila, jako kdyby byl jediná osoba v tomhle vlaku, před kterou se nemusí mít na pozoru. Což bylo hloupé. Pokud to nebyla past, pokud byl tím, kdo jí řekli, že je, tenhle muž se ve velmi blízké budoucnosti plánoval stát masovým vrahem.

Atlet si z kapsy u mikiny vytáhl hranatý pár sluchátek a přikryl si jimi uši. Kabel mu vedl do kapsy. Pravděpodobně k telefonu, ale možná také ne.

Rozhodla se ho příští zastávku vyzkoušet.

Když se otevřely dveře, sehnula se, aby si poupravila neexistující man­žetu na kalhotách, a pak udělala krok směrem ke dveřím.

Nikdo nezareagoval. Ten atlet se sluchátky měl zavřené oči. Lidé vy­stoupili, lidé nastoupili, ale nikdo se na ni nepodíval a nikdo se jí nesna­žil zablokovat východ ani najednou nezvedl ruku, přes kterou by měl podivně přehozenou bundu.

Pokud její nepřátelé věděli, co dělá, nechali ji to dělat po jejím.

Znamenalo to, že to je skutečné, nebo jen chtěli, aby tomu prozatím věřila? Z toho, jak se snažila přemýšlet jako oni, ji bolela hlava. Když se vlak rozjel, znovu se chytila tyče.

„Špatná zastávka?“

Vzhlédla a Daniel Beach se na ni usmíval – milý, bezelstný úsměv, který patří nejoblíbenějšímu učiteli na škole, nadšenému bojovníkovi za lidská práva.

„Ehm, ano.“ Zamrkala, myšlenky úplně popletené. Co by řekl nor­mální cestující? „Jen jsem, ehm, na chvíli zapomněla, kde jsem. Ty sta­nice už začínají všechny splývat.“

„Vydržte. Do víkendu už zbývá jen nějakých osm, devět hodin.“

Znovu jí věnoval úsměv, milý úsměv. Povídat si se subjektem jí bylo víc než nepříjemné, ale na Danielovi bylo cosi zvláštně – nejspíš faleš­ně – normálního, díky čemuž pro ni bylo snazší přijmout roli, kterou potřebovala hrát: kamarádská cestující. Normální osoba.

Jeho poznámce se ponuře zasmála. Její pracovní týden zrovna začínal. „To by bylo skvělé, kdybych měla o víkendech volno.“

Zasmál se a pak si povzdechl. „To je síla. Právo?“

„Medicína.“

„Ještě horší. Pustí vás občas ven za dobré chování?“

„Jen zřídka. Ale v pohodě. Stejně moc nejsem na mejdany.“

„Taky jsem na ně moc starý,“ přiznal. „Obvykle mně to dojde vždycky kolem desáté večer.“

Zdvořile se usmála, když se rozesmál. Připadalo jí děsivé a nebezpeč­né takhle se bratříčkovat s příští prací. Nikdy se se subjekty předem nebavila. Nemohla si dovolit se na něj dívat jako na člověka. Musela ho vidět jenom jako zrůdu – s potenciálem milionu mrtvých –, aby mohla zůstat lhostejná.

„I když si občas rád zajdu na poklidnou večeři někam ven,“ říkal prá­vě.

„Hm,“ zamumlala roztržitě. Došlo jí, že to zní jako souhlas.

„Ahoj,“ řekl. „Jmenuju se Daniel.“

Copyright © 2016 by Stephenie Meyer

ISBN 978-80-252-4105-9