Mathias Énard: Ulice Zlodějů

Na příběhu marockého chlapce Lachdara odhaluje francouzský spisovatel Mathias Énard krutou současnost na obou březích Středozemního moře. Chudoba, nesvoboda, obyčejná chuť žít narážející na příkazy a zákazy víry i v té nejradikálnější podobě na marocké straně a deziluze, marnost, nenaplněné představy na druhé straně Gibraltarského průlivu, konkrétně v Barceloně. To vše na pozadí právě probíhajícího arabského jara. Jedinou jistotou v takovém světě jsou sny, láska a četba detektivek.

„Ulice Zlodějů okouzlí jazykem a zapálením pro věc, poutavým podáním s bohatými odkazy na literární a básnická díla. Énard je kouzelný vypravěč,“ napsal o románu francouzský kritik Mohammed Aïssaoui na stránkách Le Figaro littéraire

Mathias Énard (1972) patří k největším hvězdám současné francouzské literatury. Po studiích arabštiny a perštiny několik let pobýval na Blízkém a Středním východě, až se roku 2000 usadil v Barceloně, kde žije dodnes. Spolupracuje se španělskými i francouzskými literárními časopisy, překládá z arabštiny. K nejvýznamnějším dílům patří například romány La Perfection du tir (2003, Dokonalá střelba), Zone (2008, Pásmo), Parle-leur de batailles, de rois et d’éléphants (2010, Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech, Plus, 2012) a Boussole (2015, Kompas), za nějž obdržel Goncourtovu cenu.

Román do češtiny přeložili Anna a Erik Lukavští, vydává Kniha Zlín v edici Fleet.

Ukázka z knihy:

Mehdího podnik byl jediné místo v Tangeru, kam moh­li dva devatenáctiletí puberťáci jako my přijít s cizinka­mi, aniž by někoho šokovali nebo je to přivedlo na mizinu, jedno z mála míst ve městě, kam mohl přijít kdokoli, neo­mezovalo se ani na chudé, ani na bohaté, ani na Evropany, ani na Araby. Přes den to hlavně v létě byla kavárna, kde se studenti a gymnazisté šprtali u jedné sodovky pod pergola­mi s psím vínem, a večer, v zimě nebo když pršelo, v malé příjemné místnosti s lavičkami a polštáři mladíci, Maročané nebo cizinci, popíjeli čaj. V mých vzpomínkách byla výzdoba směsicí turistického orientalismu a opuštěné modernity, pár černobílých fotek v hliníkových rámečcích mezi berberský­mi koberci a napodobeninami starých hudebních nástrojů. Místo se nijak nejmenovalo, označovala ho jenom poničená plastová cedule, reklama na perlivý nápoj, znali jsme ho pod jménem jeho majitele, Mehdího, vytáhlého hubeňoura, kte­rý se nechoval moc příjemně, ale byl diskrétní a neotravoval, trávil čas vysedáváním na zahrádce vlastního podniku, na hlavě bekovku, kouřil gitanky. K Mehdímu jsme s Bassá­mem chodili jako všichni, dokonce jsem sem jednou nebo dvakrát v létě pozval Merjem na pepsi.

Bylo to trochu daleko, museli jsme vyjít na kopec na zá­pad od starého města, ale už nepršelo; Judita a Elena uvítaly, že se projdeme. Šel jsem vedle Judity a Bassám těsně za námi s tou druhou; slyšel jsem ho, jak mluví arabsky, a jakmile Elena namítla, že nerozumí, to znamená skoro pořád, zopa­koval úplně stejně tu samou větu, ale hlasitěji; Elena se má­lem omlouvala, že nerozumí; Bassám zvýšil hlas, až nakonec řval jako tur, jako by ta ubohá Katalánka měla neznámým slovům rozumět tím spíš, čím hlasitěji budou pronesena. Myslel si asi, že cizí jazyky jsou jako hřebíky a musí se do umíněného ucha zatlouct pořádnými údery vokálního kla­diva: obuškem, stejně jako vštěpoval úctu k náboženství bez­věrcům, ale s úsměvem.

Život mi připadal krásný, a to i s Bassámem a jeho řevem, co se rozléhal tmou, a možnost procházet se s dívkou po čtvrtích kolem trhu, po místech, jichž jsem se rok a půl bál, smazala – alespoň na chvíli – celou řadu utrpení a prokletí z posledních dvou let a hlavně ty tolik živé a bolestné vzpo­mínky na předešlý večer, tvář knihkupce a ohavného chláp­ka z parkoviště, byl bych ocenil, kdyby mě právě teď nechaly na pokoji, vzpomínám si, zaťal jsem zuby, přepadla mě veli­ká bolest, silná hanba, skoro stejný dozvuk jako předešlého večera, další vlna zemětřesení, má společnice se mě dokonce zeptala, když viděla, jak se třesu, jestli mi není zima nebo jestli mi něco vadí.

Judita byla všímavá a pozorná; mluvili jsme o revoluci, o arabském jaru, naději, demokracii a také o krizi ve Špa­nělsku, kde to nevypadalo radostně – žádná práce, žádné peníze, rány obuškem pro ty, kdo měli v úmyslu se bouřit. Rozhořčení (o němž jsem mlhavě věděl z internetu) mi ne­připadalo jako pocit moc revoluční, spíš cosi vyčpělého, co vám přinese rány, trochu jako když si někdo jako Gándhí bez plánu a odhodlání jednoho krásného dne sedne na chodník, protože ho pobouřila, rozhořčila britská okupace. Angliča­ny by to určitě jen pobavilo. Tunisané se upalovali, Egypťané do sebe nechali střílet na náměstí Tahrír, a i když hrozilo, že všechna naše snaha potěší jen šejcha Núreddína a jeho přátele, umožňovalo nám to snít. Už si nevzpomínám, jestli jsme si o několik týdnů později připomínali ústup Rozhořče­ných, když okupovali Katalánské náměstí v Barceloně, a pak je vyhnali jako hejno holubů, přičemž stačilo pár policejních aut a obušky, aby takzvaně umožnili oslavu vítězství FC Bar­celony: tak to, že fotbal zvítězí nad politikou, to bylo vskut­ku pobuřující, jenomže nikdo vlastně ani moc neprotestoval, lidi uznali, že vítězství jejich klubu znamenalo samo o sobě velkou oslavu demokracie a Katalánska, ta velká sláva odsta­vila Rozhořčené na vedlejší kolej.

Judita se mě ptala i na Maroko a na Tanger, na aktivity od­poru; zůstal jsem vyhýbavý. Když chtěla vědět, jestli studuju, odpověděl jsem jí, že pracuju, že jsem knihkupec, ale že mám v plánu studovat. Povolání knihkupce ji zřejmě zaujalo. A na­konec to ani nebyla lež. Pálila mě jedna otázka, ale nechal jsem si ji na později, určitě jsem se styděl, nebo možná proto, že jsem za sebou slyšel, jak ji Bassám pokládá Eleně, ačkoli jinak, to je pravda: proč se rozhodla studovat arabštinu, chce snad konvertovat k islámu? Naštěstí Elena Bassámovu otáz­ku v klasické arabštině nepochopila, dala se totiž přeložit jako „přeješ si vykonat akt islámu“, skoro jsem vyprskl smí­chy, ale nechtěl jsem se ho dotknout; přece jen se měl modlit, a místo toho tady kvůli mně flirtuje s nějakou Španělkou; takže se mu ta jeho prorocká arabština dala odpustit.

U Mehdího jsme si posedali na polštáře, před sebou čtyři čaje, byl tam jenom Mehdí, zabraný do četby novin, Bassám skoro přestal mluvit, především z lingvistických důvodů: vyřvávání už ho unavilo, my mluvili francouzsky, nebo ales­poň se to francouzštině podobalo. Trochu jsem se vytahoval, tvrdil jsem, že jsem se ten jazyk naučil úplně sám při čtení detektivek, zdálo se mi, že mě Judita obdivuje. Ráda bych se takhle naučila arabsky, řekla mi. Určitě jsou i arabské detek­tivky, třeba egyptské (nevím proč jsem si představoval, že je

Káhira příhodnějším místem pro podezřelé příběhy z pod­světí). Napadlo mě, že bych jí možná mohl nějaké sehnat, což mi připomnělo včerejší výpravu za knihkupcem; představo­val jsem si, že kdybych tyhle holky potkal o dvacet čtyři ho­din dříve, našel bych odvahu a proti té zbabělé a podělané výpravě se postavil, ale byla to určitě lež.

Bassám začínal být netrpělivý, podupával a už se neusmí­val. Chtěl se vrátit a já také cítil, že i když bych si to tak přál, nemůžeme tu čaj popíjet napořád; Elena občas zívla. Judita mi vysvětlila, že chtějí zůstat ještě den v Tangeru, než poje­dou dolů do Marrákeše. Jeden den není moc. Je tu plno věcí k vidění, odvětil jsem, a hned jsem toho litoval; jen stěží bych dokázal nějaké vypočítat.

Naštěstí se mě ani jedna z nich nezeptala, v čem krásy města spočívají, a o deset minut později, když už si Bassám při zívání málem vyvrátil čelist, a ještě vypadal tak zhypno­tizovaný pohybem Eleniných prsou, až samým soustředě­ním přivřel oči, dala Judita pokyn k odchodu. Nepřemlouval jsem je, dokonce jsem souhlasil, ano, je dost pozdě, a já zítra ráno pracuju. Po bassámovsku jsem jim dvakrát zopakoval, že zítra prodávám knihy u svého stolku před mešitou, a zdů­raznil název mešity i čtvrti, abych si byl jistý, že si ho zapa­matují. Přijďte se na mě podívat, jestli budete poblíž, dodal jsem, aby to vyznělo jasně. Těžko se dalo předpokládat, že budou poblíž, vzhledem k obrovskému zájmu turistů o naše předměstí a vzhledem k tomu, že jsem si nebyl jistý, že chci, aby viděly zblízka mé hromádky knih, ale pochopte, bylo strašně frustrující nechat je odejít jen tak a nic jim nenabíd­nout, i když nepřímo. Judita s Elenou bydlely v hotýlku ve starém městě, doprovodili jsme je; rád bych jim povyprávěl o historii Tangeru, o citadele, o všech uličkách, ale nebyl jsem toho vůbec schopný.

Loučení je vždycky těžké, hlavně v tiché a opuštěné ulič­ce, u popelnic, před vchodem do penzionu osvětleným jen unaveným neonem pod cedulí na balkoně, který jen občas prozáří čůrky jemného deště, co se znovu spustil. Přebyteč­ná chvíle, kdy váháme, zda ji prodlužovat, nebo zkrátit, ať už skončí. Zmoknete, řekla Judita. Děkujeme za večer, vydechl jsem. Bassám podal Eleně ruku, ani se jí nepodíval do očí; bylo lepší to ukončit, čekalo nás zářivé město a Sdružení pro šíření myšlenek Koránu; jak Juditě dopadalo na obličej blikající světlo, její obočí, rty a brada vždy na chvíli strnula. Tak brzy na shledanou, snad, řekl jsem. Ilá l-liká‘, odpově­děla, první arabská slova, která jsem slyšel z jejích úst, ilá l-liká‘, její výslovnost byla dokonalá, tak arabská, že jsem ji s překvapením bezděčně odpověděl ilá l-liká‘, a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Copyright © Editions Actes Sud, Arles 2012

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Translation © Anna a Erik Lukavští, 2017

ISBN 978-80-7473-621-6

Mathias Énard