„Mým úmyslem nebylo vylíčit Prahu jako dámu se špatnou
pověstí, ale připomenout, že její slavná minulost měla také temné, tajemné i
tragické stránky, které jsou nedílnou součástí jejího životního příběhu,“ říká
Michael Borovička. Jeho kniha Praha temná a tajemná líčí špinavější stranu
metropole a přináší její životopis z pohledu odvrácených dějin. Atmosféru
dokreslují různobarevné ilustrace Jindřicha Janíčka a grafická úprava Nikoly
Klímové.
Praha podle žebříčků světových médií dlouhodobě patří k
nejoblíbenějším turistickým destinacím planety. Nová kniha Praha temná a
tajemná ale odhaluje její stinné stránky a připomíná, že někteří cestovatelé a
slavné osobnosti se o Praze vyjadřovali velmi neuctivě. Kupříkladu Umertu
Decembriovi se na sklonku 14. století Pražané zdáli vyloženě nechutní, Hester
Lynch Piozziová v knize z roku 1789 haní Karlův most, Carl August Hagberg byl
roku 1830 znechucen místním katolictvím. Láskou k Praze nevzpláli ani Albertové
Einstein a Camus.
 |
| Obsah knihy |
Kniha se zabývá požáry i povodněmi, vydává se mezi
zloděje i nevěstky, připomíná dobu morových nákaz i veřejných poprav, líčí
pohnuté dějiny židovského ghetta nebo vznik první zednářské lóže v habsburské
monarchii. Nechybí slavní zločinci ani slavné kauzy jako atentát na Karla
Kramáře, Otýlie Vranská, Harry Jelínek, kterému se podařilo prodat Karlštejn,
či prokurátor Josef Urválek.
V historii pražských nevěstinců kniha přináší i jazykový
koutek s přezdívkami prostitutek: Pepka Kaprál, Barbora Upejpavá, Tonka
Šejdrem, Lojzka Latrína; pojmenováními jako bordel, kurník, vohambinec,
mrdárna, mrdník, kurvinec, prcgeld či mrdovný.
Další téma - povodně a požáry – stopuje kniha od
středověku až po přelom milénia. „Zatímco požár Národního divadla z roku 1881
je všeobecně známý, do suterénu historické paměti se přesunul ten vůbec
největší, jaký kdy Prahu postihl. Propukl v roce 1689 a dodnes není zcela jisté,
zda jej nezaložili placení francouzští špehové,“ říká Borovička.
Publicista a překladatel Michael Borovička (1951) se
zaměřuje především na české dějiny 19. století. Je autorem knih Kauza Karel Havlíček
Borovský (1998), Pearl Harbor 1941. Ze zákulisí jednoho zákeřného přepadu
(2001), Tajné dějiny zednářských lóží (2002), Kolaboranti (Paseka 2007) a Velké
dějiny zemí Koruny české – Cestovatelství (Paseka 2010). Spolupracuje s
cestopisným měsíčníkem Lidé a země, s měsíčníkem Dějiny a současnost a deníkem
Lidové noviny.
Prahu temnou a tajemnou vydává nakladatelství Paseka.
Ukázka z knihy:
Zednářské povstání
v Praze?
Jako každý rok se i 16. května 1766 do hlavního města
Království českého sjíždělo množství venkovanů, aby zde oslavili svátek nového
světce Jana Nepomuckého. Ve chvíli, kdy jich tu bylo nejvíce, objevilo se podle
plánu v ulicích Prahy několik tisíc ozbrojených spiklenců. Někteří se zmocnili
městských bran a mostu přes Vltavu, jiní agitovali a vyzývali nevolníky, aby
povstali se zbraní v ruce a zmocnili se půdy, kterou již svou mozolnatou rukou
po generace obdělávají, jen aby umožnili zahálčivý život své pyšné vrchnosti. V
Čechách pak vznikne filozofická republika prodchnutá idejemi francouzských
encyklopedistů.
Ti spiklenci měli být čeští svobodní zednáři. Jak to, že
se takové rozsáhlé spiknutí nedostalo do dějepisných příruček? Marie Terezie
prý neměla zájem na skandálu, a tak úřady zasáhly tak diskrétně, aby se na
veřejnost nic nedostalo. Jiskra zednářského odporu však doutnala dál a naplno
se rozhořela záhy během selských bouří, jež skončily v roce 1775 osudnou „selskou
bitvou“ u Chlumce.
O této tajemné epizodě dějin českých se zmiňuje Josef
Svátek jak v Obrazech z kulturních dějin českých (1891), tak i v Dějinách Čech
a Moravy (1898). Marie Terezie sice 8. října 1766 opravdu vydala zákaz
svobodného zednářství v celé habsburské monarchii, ale důvody byly jiné než
přílišná troufalost členů lóže U Tří sloupů, jak uvádí Svátek. Je s podivem, že
jej jako školeného historika nenapadlo, že jeho argumenty odporují vší logice. Píše
totiž, že členové pražské lóže podněcovali tajné nekatolíky k odporu proti
katolické církvi, ačkoli členové pražské lóže byli výhradně katolíci; první
evangelíci se mezi nimi objevili až po vydání tolerančního patentu v roce 1781.
Šlechtičtí členové lóže mohli jen těžko nabádat své poddané, aby proti nim samým
povstali. Další významnou společenskou skupinou zastoupenou v lóžích byli
důstojníci, často cizího původu, kteří rozhodně neměli důvod zrovna v Čechách
podněcovat nějaké povstání nevolníků. Z nich mnozí byli Irové, tedy pravověrní katolíci.
A osvícenská inteligence? Není znám jediný případ, kdy by její příslušníci
vystoupili v zájmu nekatolického lidu proti církvi. Navíc je zde desátý
odstavec Starých povinností, základní zednářské konstituce, jenž praví, že
zednář má každý úklad vůči zeměpánu oznámit nadřízeným nebo přímo světskému úřadu.
Odkud však fáma o zednářském povstání v Praze vlastně pochází?
Josef Svátek si ji přece nevymyslel. Ukázalo se, že si ji vypůjčil od historika
Ludwiga Abafiho, z jeho základního díla o dějinách svobodného zednářství v
Rakousko‑Uhersku. Zatímco Svátkovo líčení
zednářských počátků v Praze včetně legendy o zakladatelské roli hraběte Šporka
převzal Abafi nekriticky od Svátka, nyní zase Svátek čerpal z Abafiho, čímž se
ani nijak netajil. Měl však velmi zpozornět už u Abafiho údaje, že „zpráva“ o
zednářském povstání pochází původně z pamětí Augustina Barruela (1741–1820).
Abbé Barruel byl jezuita, jenž zůstal věrný idejím a zásadám svého řádu i po
jeho zrušení. Napsal řadu spisů, v nichž se snažil dokázat, že od ateistických filozofů
a jejich souputníků, svobodných zednářů, hrozí církvi i panovníkům největší
nebezpečí. Proslul tvrzením, že Francouzská revoluce byla spiknutím svobodných
zednářů a iluminátů. Líčení o zednářském povstání v
Praze a v Čechách prý abbé Barruel sepsal na základě svědectví dvou šlechticů z
Čech, o nichž však vůbec nic nevíme. A tak spatřila světlo světa další historická
legenda.
Pravdou zůstává, že dějiny pražské lóže v tomto období jsou
poněkud zmatené a zednáři se opravdu stali předmětem úředních zákroků, nikoli
však kvůli přípravě povstání, ale z důvodů zcela jiných. Mohli za to
rosenkruciáni, čili Bratrstvo růžovéhokříže, jehož oživení v 18. století
provázelo obnovení zájmu o praktiky, které právě toto osvícenské století
považovalo za bláznovství a podvod. Rosenkruciáni vyrukovali s obnovením alchymistických
praktik výroby zlata z jiných kovů či hledáním kamene mudrců, jenž jim k této
transformaci měl dopomoci.
Zájem o tyto aktivity pronikal i do svobodného zednářství
a mnozí pražští zednáři byli současně rosenkruciány nebo členy pokoutní
furtemberské lóže, kterou založil svobodný pán Jan Karel Furtemberk a jež
připomínala spíše rosenkruciánské bratrstvo. Samotní rosenkruciáni se v Praze
objevili v roce 1761. Jejich spolek měl třicet sedm členů. Sdružení, zabývající
se především alchymií, vybíralo tučné poplatky: dvě stě šedesát pět zlatých
činilo „vstupné“ a tři sta zlatých příspěvek na chemické práce. Představení
nové členy ujišťovali, že mají výrobu zlata v malíku a že „investoři“ do tří
měsíců za každých vložených sto zlatých dostanou zpět desetinásobek.
K členství v tomto spolku se nechali zlákat i někteří
příslušníci pražské lóže U Tří korunovaných hvězd. Někteří členové si však
přece jen uvědomili, že sedli na lep podvodníkům. Podporučík Josef Gaballi,
polní vojenský komisař Rozvařil a vrchní vojenský komisař Jan Michael Billard z
Hauenu se na počátku roku 1764 rozhodli vše oznámit úřadům. Výsledkem bylo
zatčení všech členů furtemberské lóže během jejího půlnočního shromáždění v
srpnu 1765.
Událost ohrožovala i řádnou zednářskou lóži U Tří
korunovaných hvězd. Rakouské úřady totiž příliš nerozlišovaly mezi podvodným a
regulérním zednářstvím a mezi zatčenými a uvězněnými byli také její členové.
Nakonec Vídeň usoudila, že mezi zatčenými je příliš mnoho vysoce postavených
osob, takže vyšetřování zastavila a v květnu 1766 byli všichni propuštěni. Dne 8.
října 1766 pak Marie Terezie vydala protizednářský dekret, jenž byl v Čechách
vyhlášen 8. listopadu. Nařízení vypadalo na první pohled hrozivě, ale ve
skutečnosti se těch, kteří již zednáři byli, vůbec netýkalo. Znemožňovalo jen
novým zájemcům o členství mezi zednáři nebo rosenkruciány získat v budoucnu
úřad ve státní službě. Opatření tedy nelze vykládat jako zákaz zednářství, ale
spíše jako snahu omezit jeho další šíření. Hrozby zůstaly jen na papíře a není
známo, že by nějaký pražský zednář byl za členství v lóži trestán.
Spojitost s podvodnou furtemberskou lóží však přece jen vrhala
na pražskou lóži stín, a proto se pražští zednáři rozhodli sami sobě pozastavit
činnost. Toto „uspání“ trvalo až do 3. května 1769, kdy baron Karl Gotthelf von
Hund und Altengrotkau, jenž byl zahraniční hlavou rakouského zednářství, dal pražské
lóži opět povolení k práci. Výlet do zednářské Prahy šedesátých let 18. století
nám však ukazuje, jak byly výsledky mistrů „královského umění“ skromné a na
hony vzdálené ideálům hnutí v kolébce svobodného zednářství – Anglii.
Copyright © Michael Borovička, 2017
ISBN 978-80-7432-845-9
 |
| Prahu temnou a tajemnou ilustroval Jindřich Janíček, foto: Paseka |
Žádné komentáře:
Okomentovat