Parta trampů najde v chatě nad městem pistoli a chata pak v
noci i s kusem lesa za záhadných okolností vyhoří. V parku kdosi postřelí
mladou dívku, tajemný Kalous věští po telefonu smrt a nad vším se vznáší temné
stíny zločinů ještě mnohem vzdálenějších. Komu se smrt vyhne – a koho ztrestá
Spravedlivá pistole?
První případ Augustina Velikého, kriminalisty na penzi, jeho
bohémských přátel malíře Jozífka Smetany a sochařky Gréty Hornové a také
nadporučíka VB Dvořáka, který u nich často hledá inspiraci k dalšímu pátrání,
nabízí i půl století po svém vzniku svižnou četbu plnou napětí a svérázného
humoru, okořeněnou dobovou atmosférou šedesátých let a města pod horami, v němž
i dnešní čtenář může poznat Liberec...
Jaroslav Velinský (alias Kapitán Kid, jak zněla jeho
trampská přezdívka) se už za svého života (1932-2012) stal mezi českými autory
detektivek nezpochybnitelnou legendou. Vždyť kdo by neznal jeho
detektiva-amatéra Otu Finka či penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a
jeho svérázné přátele?
Nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) se
domluvilo s autorovou rodinou na nových vydáních Velinského knih, a to zatím v
podobě e-booků, přičemž nejdříve se ke čtenářům dostane druhý z výše zmíněných
hrdinů, Augustin Veliký. Ten vystupuje ve čtyřech vynikajících detektivkách plných svižně
odsýpajícího děje, napětí a svérázného černého humoru.
Počínaje právě vydanou Spravedlivou pistolí (listopad 2017)
vyjde celá série v průběhu několika měsíců v elektronické podobě (k dostání
bude u všech největších distributorů ebooků), a to v reprintech prvních vydání:
Hra na smrt letos v prosinci, Mrtvý z Olivetské hory v lednu 2018 a Krvavá
fontána v dubnu téhož roku. Na Vánoce 2018 pak pro fanoušky Augustina Velikého
chystá Mystery Press jedno Veliké překvapení.
Nové vydání Spravedlivé pistole doprovází zasvěcený doslov
autorova syna Frederika Velinského. Obálka je dílem Daniela Špačka.
Ukázka z knihy:
Nekonečně dlouhý muž se slámovými vlasy
pil melancholicky vermut na zastřešené terase restaurace V sadech.
Byla to budova jako vystřižená z
pohádkové knížky vydané v nakladatelství, které nemá peníze na pořádně
ilustrátory. V místě, kde by člověk očekával hlásného s troubou, visel panel
s nápisem „Nedělní taneční čaje v PKO – hraje Velký taneční orchestr
Závodního klubu ROH Živičné vozovky, řídí Josef Bartoníček“. Před budovou s
vysokou věží a zelenými střechami byla konečná tramvaje. O kus dál začínal
veliký park, táhnoucí se doprava, směrem k městu až k textilce a doleva plavně
přecházející v les. Není nutno vysvětlovat, že se o budovu dělil Park kultury s
restaurací. Zatímco okna velkého sálu Parku kultury vedla směrem k tramvaji,
okna restaurace poskytovala výhled na zastřešenou terasu a na trávníky,
zastíněné korunami vysokých kaštanů.
Byla červnová neděle. Odpoledne.
Svítilo slunce, ale jako skrz záclonu na
kuřákově okně.
„Počítám, že zaprší,“ řekl zpocený
vrchní na adresu nekonečně dlouhého muže se slámovými vlasy. „Neškodilo by to,
pane kapitáne.“
„Jo,“ kývl dlouhán. „A toho pana
kapitána si laskavě zasuňte za klobúček. Připadám si jako pirát na penzi.“
„Hehehe,“ udělal vrchní a odpitvořil se
vlevo.
„Kdybych byl pirát na penzi,“ zabručel
pro sebe dlouhý muž, „tak bych mu tuhle přiteplalou břečku vylil do kapsy.“
Pak si zapálil partyzánku a odmlčel se.
Vypadal, že si něco myslí.
Drobná blondýnka s obrovitým drdólem,
půvabně pokyvujíc zadečkem, vystoupila z tramvaje, přeběhla ulici a vešla
skleněnými dveřmi do restaurace.
„Sorry,“ řekla dobře vyhlížejícímu muži,
který u krajního stolu četl noviny. „Ujela mi tramvaj.“
Muži to nevadilo; zaplatil a oba odešli.
Před restaurací řekl jeden starší
gentleman druhému staršímu gentlemanovi: „To byla prdýlka, co?“
Každý měl nějaké starosti, dá se říci.
Například Frédy Šefr, který měl v teleti
spravedlivou pistoli.
Nebo Gréta Hornová, která ne a ne
kápnout na to pravé.
A kapitán Pařízek, s vermutovým
dlouhánem nikterak totožný, náčelník z boží milosti, který ani neměl na co
kápnout.
A na to všechno najednou začalo kapat a
v kopcích za městem zahuhlal nedočkavý hrom.
A kapalo a kapalo, lilo, prostě svinskej
čas.
Aspoň to tak ohodnotil vrchní z
restaurace V sadech. Na ubrečené město se posléze snesl milostivý večer.
Poručík Šedivý, zneuznaný detektiv a
kádrově znemožněný okrskář, vlezl do lesa u Parku kultury, prošel se mokrými
pěšinkami, otočil se u textilky, zahromoval na špatně zářící zářivky, podíval
se na hodinky a rozhodl se, že zajde na jedno do restaurace V sadech. Tím
dostal život zase nějaký smysl. Šedivý sklepl z brigadýrky vodu, znovu si ji
nasadil, posunul pistoli ze zadku na bok a vzal to zkratkou.
No – a najednou to prásklo a zadunělo, v
lese to udělalo „chá–chá–á“ a bylo po pivu.
Šedivý vletěl do záhonů, polámal pár
pámelníků a zastavil se. Kousek dál od něho bylo místo osvětlené hodinami se
čtyřmi ciferníky, pod tím kulatý sloup s plakáty a lavička. A právě tam před
třiceti vteřinami někdo vystřelil. Z čeho a kam, na to Šedivý nepřišel. Ale
hrom to nebyl.
Tak si napsal, že to bylo ve čtvrt na
jedenáct.
Pak to škrtl a opravil na dvaadvacet
patnáct.
Stejně to bylo na pendrek.
Možná že by se něco dalo najít v trávě.
Patrona, nebo tak. Kdyby lezl po čtyřech. V tom mokru.
Posunul si pistoli ze zadku na bok a
šel. Na jeho obhajobu možno uvést, že se podezíravě otočil. Ale až u dveří
restaurace V sadech, takže to spíš vypadalo, že se bojí, aby ho někdo neviděl.
„Dneska tu máte ňáký slivky,“ zabručel
na výčepního.
„Stejný jako včera,“ odsekl onen muž.
Šedivý se podrbal za uchem. Třeba tam
přece jen něco přehlédl. V tom dešti…
Tak si ty slivky dal ještě jednou.
A v lese u hodin, ukazujících už
dvaadvacet čtyřicet pět, zůstaly dvě oči hledící bezvýrazně jedním směrem. To
třetí, to nebylo oko.
* * *
Gréta Hornová proflákala odpoledne s
rukama vraženýma do kapes měňavého utíkáčku.
Ve městě se nehorázně nudila. Nebýt
výstavy odívání, která sem každoročně přilákala milión návštěvníků, v celém
tomhle městysu chcíp pes. Včera byla na koncertu v PKO. Pěkně zfušovaná
Dvořákova Osmá. Ve volné větě jela kolem tramvaj naložená nedbale složenými
mlékařskými konvemi a popelnicemi. Aspoň podle zvuku to tak vypadalo.
Když se Gréta před týdnem hlásila na
radnici, stála před skupinovým portrétem konšelů města Antverp. Konšelé zase
zírali na Pannu Orleánskou, třímající v ruce pověření z Prahy. Nakonec ji
poslali do Pohřební služby, odkud ji růžolící dědeček odvedl ke krematoriu.
Potom pár hřmotných vysloužilých
spalovačů mrtvol postavilo lešení kolem kamenného strážce, opřeného o
třímetrový meč. Nedávno mu upadla půlka hlavy a to úzce souviselo s Grétinou
profesí. Do kádrových dotazníků s gustem psala, že je údržbářkou hřbitovních
plastik, a s radostí ukazovala kdekomu svůj občanský průkaz. Byla stále na
cestách, protože není místa, na němž by se nenašla hřbitovní plastika. Gréta
jim tesala protézy ze všech možných materiálů, pohvizdujíc si přitom symfonické
variace.
Konšelé jí zajistili ubytování v hotelu,
kde vydržela dva dny. Nesnesla, aby jí někdo stlal postel, když měla chuť ji
nechat rozestlanou. Naštěstí se ve městě setkala se spolužákem, Jozífkem
Smetanou, kterému na akádě říkali Grand. Smetana zařičel, když mu ukázala
občanku, a opatřil jí bleskově podnájem u paní Kořínkové na Husitském náměstí.
Gréta se tam nastěhovala s kufrem majzlíků a báchamrů. Pak to šli zapít a
skončili k ránu v nádražní restauraci. Smetana byl úplně namol a Gréta úplně
střízlivá.
„Trénuju to při práci,“ pravila
Jozífkovi. „Když dělám na hrobkách, fasuju rum.“
Protože nemohli najít svá bydliště,
neunikli pozornosti sličně prouhatého auta s anténou jako na ryby. Když se
posádka vozu dosyta vychechtala po zhlédnutí Grétina občanského průkazu,
dopravila je milostivě ke Smetanovu ateliéru. Gréta tam ztvrdla, a tak měla
hned první den bydlení v novém bytě pěkný průšvih s paní bytnou. Nevěděla, že
ji čeká další.
Když přišla neděle, měl Smetana nějaký
melouch a Grétě nezbylo než vyrazit do ulic.
Největší zážitek odpoledne bylo hodinové
sledování brouka hrobaříka, který si vzal do hlavy, že vyleze po schodech až k
bráně městského krematoria. Zdálo se, že pospíchá do zaměstnání.
Gréta se podívala na načaté ucho, kvůli
kterému vlastně ke krematoriu zašla, a vrátila se do města.
Lajdala otráveně ulicemi, až začalo
pršet. Ukryla se do kina a zhlédla sovětský hudební film. Náležitě pobavena se
odebrala domů.
Paní Kořínková byla ještě kdes; Gréta se
vykoupala, pro jistotu se otřela vlastním ručníkem a podívala se do zrcadla na
své ucourané vlasy. Vypadala příšerně, což ji naplnilo spokojeností, a jako
anděl světlem oděný vyrazila do předsíně, aby uspokojila vyzvánějící telefon.
„Haló,“ řekla abstraktně.
„Kalous věští smrt,“ pravil kdosi na
druhém konci drátu.
„U hřbitova vrzly dveře,“ odvětila
Gréta.
„Viděl jsem, jak jste ho zakopávali
vedle Magdalény,“ oznámil hlas ve sluchátku.
„Snad to bude hyena,“ nedala se zmást
nahatá dívka.
V telefonu cvaklo.
V zámku cvaklo hned nato.
„No fuj, slečno,“ děla paní Kořínková ve
dveřích.
„Echm, echm,“ udělal ajznboňák, který
otevřel dveře naproti a vyvalil oči.
Paní Kořínková zabouchla dveře a nadmula
se.
Gréta se vzdálila do svého pokoje a
praštila sebou na postel.
Chechtala se asi půl hodiny.
Takže na žertovný telefonní rozhovor
dočista zapomněla.
*
* *
Pan Šefr přišel ze sleziny starých
osadníků z Tornáda a zastihl paní Šefrovou nad vystydlou večeří. Syn
Otakar víc trampoval, než se učil. Pan Šefr ho mohl těžko napomínat v bytě
plném vypalovaných placek, samorostů a šerifských hvězd, pamatujících Šefrovic
bohatou kovbojskou minulost. Seznámili se kdesi na chatě, Pedro a Anita, a jejich
láska nezůstala bez následků. Patnáctiletý následek hrál na kytaru, házel
kudlou, točil prádelní šňůrou zvanou spinning a zdárně tak řešil generační
problém českého trampingu. Slovo chuligán, v těch letech velmi populární,
považoval za smrtelnou urážku.
Panu Šefrovi občas těsně před pohlavkem
klesla ruka a paní Šefrová tu a tam ušila vlajku pro Otakarovu osadu, která
měnila jména jako psanec na útěku. Nyní se jmenovala Spravedlivá pistole.
Jenže Otakar alias Frédy nebyl v půl
jedenácté doma z vandru, a to nebylo normální. Z toho důvodu Pedro Šefr oblékl
gumák a mlčky se vydal do deštivé noci s rozžatou smolnicí s dynamkem. Před
barákem už týden nesvítila lucerna a chodník vypadal jako scéna z Mlh na
blatech. Teď do toho ještě zakvíkala svítilna. Hotová Noc na Lysé hoře.
Dvacet minut cesty od domu č. 27 ve
Stanicově ulici končilo město a začínal les. Celá pahorkatina za městem byla
panenskou zemí, kam noha turistova nevkročila. Bahniska, balvany, klikaté
potůčky, rokle, holé vršky, polomy a minimální počet vládních zvědů, to všechno
tvořilo bytelnou rezervaci pro kluky v maskovaných kabátech. Středem toho
Eldoráda se klikatila říčka, která se díky svému nesmyslnému směru jmenovala
Klikatice; asi deset kilometrů za městem protékala kouzelnou strží. To bylo
Colorado Spravedlivé pistole. Nahoře nad údolím, v lese plném podezřelých
houštin a zpuchřelých kmenů, stála od všech lidí opuštěná stará chata, pod
prohnilým posedem, z něhož bylo vidět údolí Klikatice jako na dlani. To byl
Fort Adamson.
Z údolí vedla k chatě jediná cesta,
zkroucená a v noci potměšilá, plná nástrah a léček, bludných kořenů a vlčích
jam. To byl Šošonský trail.
Lupiči tam bohužel nebyli.
Můžeme se zmínit ještě o další cestě,
sjízdné i pro wartburg polesného inženýra Krajiny, ale ta neplatí. Aspoň pro
trampy ne. Je prostě moc široká a rovná.
Pan Šefr nedošel ani na konec ulice a
potkal Frédyho, takže k přepadení na Šošonském trailu nedošlo. Sugestivní
otázka pana Šefra zněla „kdes byl tak dlouho“ a Frédy na to promyšleně odvětil
„normálně“.
Potom panu Šefrovi klesla ruka a baterka
znovu zakníkala. Vešli do domu a pohrdajíce nebezpečím, vyjeli výtahem do
třetího poschodí.
Paní Šefrová postavila ohřát vystydlou
bílou polévku s pórkem, naskládala do pařáku knedlíky a Frédy se zeptal otce,
jestli se říká Oskalona nebo Askalona. „Kluci se se mnou hádali,“ zdůvodnil to.
Vypukla přednáška.
Frédy zatím usedl k polévce a srkal.
„Nesrkej,“ řekla matka Anita.
„Hergot, teď se mi přetrhla nit,“ pravil
otec Pedro. „Chtěl jsem říct, že teda Askalona byla osada –“
Paní Šefrová vzala Otakarův maskovaný
hacafrak, že ho dá usušit, a z kapsy přitom s dutým bouchnutím něco vypadlo.
„Ty pitomče,“ děl pan Šefr Otovi a ruka
mu poprvé neklesla.
Ota ani nepípl.
Ve
světle kuchyňské lampy se to modravě blýskalo a všichni členové Šefrovic gangu
měli dostatek odborného vzdělání, aby poznali automatickou pistoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat