Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět?
Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro
ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen
chtěly podělit o své příběhy. Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v
průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v
něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží
vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat. Těmito slovy zve
herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po
historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s
budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s
herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let
existence Divadla na Vinohradech.
Jiří Žák je divadelní herec, publicista, překladatel a
spisovatel. Strávil řadu let v oblastních divadlech a v současné době je členem
Divadla Na Vinohradech v Praze. Přeložil více než 25 knih, v nichž významnou
roli hrají především knihy herců a herecké životopisy. Je také autorem scénářů
dvou pořadů pro školy: o jeho nejmilejším básníkovi, kterým je Karel Hynek
Mácha, a o Karlu Havlíčkovi Borovském. Jiří Žák sbírá všechna vydání Máje Karla
Hynka Máchy a staré pohledy města Chrudim.
Vinohradský příběh vydalo nakladatelství XYZ.
Ukázka z knihy:
Zkusme si představit následující scénu: po Tylově náměstí, jemuž
se ještě před rokem říkalo Tržní a jež je teď součástí nově se rozvíjejících
Královských Vinohrad, kráčejí dva muži. Oba jsou mladí a „odchylní“, jak o sobě
rádi říkají. Starší z nich přišel do Prahy z Loun, kde se narodil, a nedávno
dokončil studia na Vysoké technické škole. Je mu čtyřiadvacet, jmenuje se Jaroslav
Hilbert a ještě netuší, že kariéru strojního inženýra brzy definitivně vymění za
kariéru novináře a spisovatele. Právě se chystá napsat svou první divadelní hru
a touží se stát uznávaným dramatikem, což se mu do jisté míry brzy podaří.
Druhému z mužů, nebo spíš mladíků, ještě není ani dvacet. Zrovna dokončil
studia na gymnáziu, na němž byl žákem Aloise Jiráska, a chystá se ke studiu
práv. Ani on ještě netuší, že brzy napíše svou první básnickou sbírku, a stane
se tak jedním z nejvýznamnějších českých básníků počátku 20. století. Jmenuje
se Viktor Dyk a před sebou má ještě pětatřicet let života a bohaté tvůrčí
kariéry.
Píše se rok 1896.
O čem si ti dva povídají? Inu, nejspíš o Praze, neboť ta všude
kolem roste a modernizuje se, takže tenhle „kvas“ nelze přehlédnout. Je to sedm
let, co bylo zavedeno meziměstské telefonní spojení mezi Prahou a Vídní. Před pouhými
pěti lety se tu odehrála slavná Zemská jubilejní výstava a ve stejném roce byla
zahájena pravidelná doprava na trati první elektrické dráhy, dlouhé osm set
metrů, vedoucí z Letné Oveneckou ulicí k Výstavišti. Na Petříně byla nedávno
postavena rozhledna a Václavské náměstí bylo trvale osvětleno elektrickým
světlem. A světe div se: před rokem se v pražských ulicích objevil první
automobil a svou činnost zahájila Česká společnost aeronautická!
Hovořili spolu o kulturních událostech? Pravděpodobně ano,
vždyť o nich mluvilo celé město, takže ani oni jistě nebyli výjimkou. Byl to
pouze rok, co mladá česká literární generace vydala Manifest moderny. Tento
nový umělecký program podepsali nejen Otokar Březina, J. S. Machar, Antonín Sova
či Vilém Mrštík, ale spousta dalších významných osobností tehdejšího kulturního
života. Své působení také zahájila Česká filharmonie a v hotelu U Černého koně
na Příkopech uvedla Edisonova společnost vůbec první filmové představení. Na
Národní třídě byly otevřeny výstavní místnosti knihkupectví a nakladatelství,
které byly po svém majiteli nazvány Topičův salon, jenž bude po další
desetiletí ovlivňovat a často i diktovat umělecký vkus celé Praze.
Ale o čem oba začínající spisovatelé mluvili zaručeně, bylo
divadlo. Od otevření Národního divadla uplynulo už třináct let a během těch
třinácti let znovu a mnohem naléhavěji vyvstala potřeba zřízení další české
scény. Kdo tuhle myšlenku vyslovil nahlas jako první? Došlo k tomu na půdě
Umělecké besedy, kde se scházeli zástupci jejího literárního odboru Máj? Byl to
snad jeho předseda, básník Svatopluk Čech, kdo touhu českých vlastenců
formuloval jako první? Nebo ji dokonce vyjádřil nestor českých dramatických umělců
Jaroslav Vrchlický? Někdo z nastupující divadelnické generace?
Dvaatřicetiletý Jaroslav Kvapil? František Xaver Svoboda? Byl to snad tehdejší
herec Národního divadla a budoucí ředitel holešovické Uranie Jakub Vojta
Slukov, který na tyto schůze docházel jako první předseda Ústřední jednoty
českého herectva? Anebo to byl nějaký člen Ústřední matice divadelních
ochotníků českoslovanských, jehož zástupci do Umělecké besedy rovněž chodili? Jedno
víme jistě: nebyl to ani Jaroslav Hilbert, ani Viktor Dyk, které jsme zastihli
na společné procházce po Tylově náměstí. Bude to však právě Hilbert, kdo dvacet
let po otevření Městského divadla na Vinohradech naprosto přesně zformuluje to,
co bylo pro většinu umělců to nejdůležitější:
„Ode dne, kdy tu bylo
dnešní Městské divadlo, změnila se naráz situace: nechtějí-li tě v jednom, máš
tu to druhé, a odmítají-li tě v novém, můžeš do starého domu. Byl to průlom do
samovlády a byl to počátek rozvinutého divadelnictví, jak je máme dnes. Nešlo
při tom jen o nás, o autory, šlo i o herce i o režii, ducha, podnikavost.
Divadlo, jež bylo od počátku našeho obrození jednou z nejživějších složek
národního života, mělo tu nyní možnost soutěže a z ní podklad k všestrannému
zdravému bytí. Nikdy by se nebyla rozvila naše dramatika do dnešní
mnohostrannosti, naše režie do svého významu a naše herectví do dnešní
barevnosti, kdyby nebyly pro to na Vinohradech vytvořeny podmínky.“ A bude
to Viktor Dyk, který bude v roce 1906 volat po zrušení monopolu Národního
divadla. V Národních listech uveřejní tato slova: „Monopol divadelní byl by kulturní katastrofou.“ Spojené družstvo,
které stálo za vybudováním Městského divadla, volalo k morální povinnosti získat
české činohře neodvislé pole od zemské scény a apelovalo na obec vinohradskou,
aby tuto konkurenci umožnila. „Existence
konkurenčního ústavu nutí ke zvýšení energie, k napětí sil. Monopol vede ke
zlenivění, k ochabnutí.“
Stručně řečeno, vznik nové scény tedy znamenal „zboření monopolu“
a vytvoření konkurenčního prostředí, které mohlo rozhodujícím způsobem přispět
ke zkvalitnění divadla jako takového. Ostatně chápání Divadla na Vinohradech
jako bezprostředního konkurenta Národního divadla se bude nejednou a často
velmi nekriticky projevovat i v budoucnu. Ale takhle jednoduché to přece jen
nebylo.
Copyright © Jiří Žák, 2017
© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017
ISBN 978-80-7505-834-8
Žádné komentáře:
Okomentovat